Zpět do výběru"


Brněnský občasník

číslo 4 - rok 1999

Vydává Slepecké muzeum v Brně (SONS)

Vychází v braillském písmu, na disketách
a jezasílán i uživatelům e-mailu
Předplatné na rok 1999 činí 50 Kč.
Vychází nepravidelně šestkrát do roka.




Obsah



Kdo byl František Novozámský
Tradiční koncert
Karel Čapek a Brno
"Big Ben"
Národní muzeum




Kdo byl František Novozámský


(3. 12. 1903 - 19. 6. 1994)

U příležitosti jeho nedožitých pětadevadesátin člověku nedá a neodolá nutkání připomenout tuto mimořádnou osobnost známou mezi brněnskými nevidomými padesátých až osmdesátých let. Jestliže však bych rád připomněl jeho mimořádné zásluhy o kulturu brněnských nevidomých, považuji za dobré vrátit se k jeho životním osudům.

Narodil se jako syn domkáře a cukrovarského dělníka ve Velešovicích. Maturoval na učitelském ústavu v Brně roku 1922. Vyučoval ve školách vyškovského okresu (Podbřežice, Rychtářov, Kojátky, Bučovice, Pozořice). Během této doby externě studoval na přírodovědecké fakultě. Získal kvalifikaci vyučovat v měšťanských školách. V rámci své učitelské činnosti považoval za samozřejmé působit v kultuře, jako např. v divadelních souborech, byl cvičitelem na Všesokolský slet, knihovníkem obecní knihovny, a dokonce sbormistrem pěveckého sboru.

V roce 1939 přešel do měšťanské školy v Brně. Jeho život vážně poznamenala německá nacistická okupace. Byl nasazen na žňové práce, kde utrpěl úraz, po němž ztratil zrak. Nová životní situace ho natolik zaskočila, že celý rok nečinně trpěl. Trpěl především nejistotou, zda bude moci být zase jiným prospěšný. Pozvolna začal pečovat o své dvě děti a za manželku učitelku vedl domácnost. V rodině nastalo uvolnění, jelikož u manželky našel hluboké porozumění a důvěru, které tak moc potřeboval.

Byl šťastný, mohl-li se pohybovat mezi lidmi. V roce 1945 proto vstoupil do Podpůrného spolku samostatných slepců. Naučil se Braillovu písmu, stal se kulturním referentem základní organizace nevidomých v Brně. Tuto práci konal až do té doby, kdy ho zaskočilo vysoké stáří. Netoužil po významnějších funkcích. Organizoval přednášky, hudební besídky, společné vycházky. Po vzniku zvukové knihy organizoval společný poslech, vedl kurz němčiny aj.

Rozměry a hloubka jeho osobnosti byly však větší než poskytovala slepecká organizace. Usiloval o vybudování kulturního centra pro brněnské nevidomé. Nutnost se stala příležitostí, když dosavadní místnost, kde se konaly schůze výboru, musela ustoupit novým stavebním záměrům města. Kdo hledá najde! V blízkosti se objevila zrušená restaurace a nebyl by to on, kdyby se nechal odradit. To byl podzim roku 1962. Gigantickým úsilím docílil přidělení prostor, které však slepecká organizace nebyla ochotná platit. Popravdě řečeno ani jsme o to nestáli, protože jsme si nebyli jisti, jak moc by Svaz invalidů zasahoval a nárokoval své akce. On měl rád svobodu. Docílil toho, že veškeré náklady proplácel tehdejší obvodní národní výbor v rámci rozpočtu jako klub důchodců. Společně jsme zajistili provozuschopnost včetně skromného vybavení.

Největší starosti působilo vytápění, které bylo lokální na uhlí. Navrhl jsem sbírku. Dohodli jsme se spolu a šli za sponzory, abychom získali potřebnou částku na zakoupení elektrických akumulačních kamen. Nás ani ve snu nenapadlo jít jinam než za samotnými nevidomými, aby se stali hospodáři svého klubu. Bylo to o pololetních prázdninách v roce 1963, kdy jsme oba nezávisle na sobě několik z nich navštívili. Vzpomínám, že jsem navštívil i nevidomé manžele, kteří předem prohlašovali, že mne shodí ze schodů. Neučinili tak a patřili mezi největší dárce. Tímto způsobem jsme získali několik tisíc korun a kamna slouží dodnes.

Tu se teprve objevily Františkovy schopnosti. Klub nebyl ani jeden den prázdný. V pondělí tu byly úřední hodiny základní organizace, v úterý půjčovala paní Veverková bodové knihy, které zapůjčovala pražská Slepecká knihovna, ve středu se konaly přednášky, kurzy ženských ručních prací, čtvrtek byl vyhrazený schůzkám se zvukovou knihou, kurzu němčiny, v pátek to byly šachy, v sobotu čaje o páté, a v neděli se konaly vycházky do blízkého okolí Brna. Ideově politické akce Novozámský neorganizoval. S malými obměnami tento první klub nevidomých pracoval asi dvacet let.

Novozámský je spolu se skromným podílem autora tohoto článku zakladatelem historicky prvního klubu nevidomých v Československu, který založil v Brně bez pomoci Svazu invalidů. Bylo to unikátní zařízení, kde se nevidomí a slabozrací mohli scházet a připravovat vlastní kulturní akce. Zde vznikala přátelství, rozvinula se přednášková i hudební činnost. Nevidomí se mohli scházet za vlastní zábavou i poučením. Novozámský byl prvním instruktorem výuky Braillova bodového písma pro později osleplé.

Do posledních dnů svého mimořádně dlouhého a nadto velmi užitečného života se vzdělával četbou, za svou těžce nemocnou manželku se i ve své devadesátce staral o domácnost. Vždy pečlivý až neústupný proti snahám o znehodnocování kulturního zaměření klubu. A tak, když jdu kolem, je mi smutno, protože nevidomí klub nedávno nazvali jménem sice známého nevidomého Brňana, ale ten nikdy k jeho vybudování ani provozu a činnosti nepřiložil ruku. Přišel jen, když byl pozván. Za minulostí se zavřela železná opona.

Josef Smýkal




Tradiční koncert


Dne 13. dubna pořádali pracovníci Slepeckého muzea tradiční koncert Vítání jara. Vystoupili bývalí žáci Základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně J. Sedmerová, K. Malana a jako hosté pak V. Šujan a V. Bureš. Koncert byl v sále brněnské konzervatoře. K našemu milému překvapení přišlo mnoho vděčných posluchačů z řad žáků základní školy, brněnských nevidomých a v neposlední řadě také bývalých učitelů. Všichni účinkující ukázali, že hrát s nadšením, je velká dřina. Bohužel, za hudební oddělení základní školy pro nevidomé a slabozraké se koncertu zúčastnila pouze S. Škodová.

Eliška Hluší




Karel Čapek a Brno


Někdy si ani neuvědomujeme, že i osobnosti celostátně uznávané a slavné prošly Brnem jakoby po špičkách, tiše a nenápadně. Je to případ Karla Čapka, jehož si spojujeme především s Prahou a snad ještě s některými místy ve východních Čechách. Ale s Brnem? A přece právě Karel Čapek, od jehož úmrtí uplyne už šedesát let, strávil v Brně dva školní roky. A to 1905-1906 a poté 1906-1907. Ostatně to dosvědčuje pamětní deska na dnešní Jaselské ulici. Je až neuvěřitelné, že byla odhalena v roce 1985, protože je známo, že doba minulá osobnosti Karla Čapka příliš nepřála. Deska je zajímavá a jaksi zadumaná. Autorem je akademický sochař Miloš Slezák. Deska připomíná nejen Čapkova studentská léta na brněnském gymnáziu, také jeho první kroky v literatuře.

Osobnost Karla Čapka snad ani není nutno blíže charakterizovat, neboť jde o jednu z našich vůbec nejvýznamnějších kulturních osobností dvacátého století a její jméno zná takřka celý svět. Musíme však připomenout, že do Brna přišel jako patnáctiletý mladý muž (narodil se 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích) a odcházel jako sedmnáctiletý na konci školního roku 1907. Proč se Brno stalo vůbec jeho dvouletou epizodou? To mělo dvojí důvod: Karel Čapek začal studovat na gymnáziu v Hradci Králové, což bylo poblíž jeho rodiště a bydliště. Tam se však na podzim roku 1904 při vstupu do kvarty zároveň zapojil do tajného studentského debatního spolku, na tehdejší dobu pokrokářského zaměření a záhy se stal i členem výboru tohoto intelektuálního sdružení. Podílel se i na vydávání časopisu Obzor. A to už bylo pro tehdejší rakousko-uherské úřady nepřijatelné. Bylo mu naznačeno, aby v této činnosti ustal, nejlépe aby změnil školní prostředí, chce-li se vyhnout perzekuci. A tehdy bylo rozhodnuto, že Karel půjde do Brna, kde již byla od prosince roku 1904 provdána jeho starší sestra Helena za významného brněnského advokáta Františka Koželuha.

Dlužno říci, že se Karel Čapek na Brno netěšil a že i ona dvě léta v našem městě, nepatřila k jeho nejšťastnějším. V korespondenci připomíná, že jen těžko navazuje přátelství, cítí se osamocen a i složitost národnostní atmosféry tehdejšího Brna mu nebyla dost srozumitelná. Jeho sestra Helena mu našla podnájem u paní Františky Anderkové v tehdejší Augustiniánské, dnešní Jaselské, kde sama s manželem bydlela jen o několik domů dále. Ale ani tato blízkost člověka, jehož měl Čapek nesmírně rád, nedovedla vyvážit jeho touhu po návratu domů. Navíc, jak je známo to bylo právě v Brně, kde poznal i svou velkou, bohužel nepříliš šťastnou studentskou lásku, slečnu Věru.

Karel Čapek vyzrál v osobnost velkého významu, jeho hluboký humánní přístup k životu odpor k násilí a válkám a lidské necitelnosti ho ke konci života vystavil neomaleným útokům zla a nenávisti. Zdá se, že smrt, která přišla se zápalem plic o Vánocích roku 1938, byla milosrdná v tom, že ho uchránila jiných muk a trápení, jež by ho bezpochyby čekaly. Několik dní po jeho smrti si pro něho totiž přišlo gestapo.

Milena Flodrová




"Big Ben"


Každý úder zvonu na hodinové věži britského parlamentu ukrajuje ze života Londýňanů další čtvrthodinu. Mezitím už minutová ručička délky čtyř a čtvrt metru utíká dál kolem ciferníku úctyhodného průměru sedmi a půl metru. Vlastně ne jedna, ale čtyři. Ze čtyř stran lze totiž vidět nejznámější věžní hodiny Spojeného království. Big Ben však není jméno věže, která patří k symbolům Londýna. Jmenuje se tak její největší zvon. Právě jeho zvuk je v každou celou hodinu dalším symbolem Británie snad pro celý svět, a to i díky tomu, že zní z vysílání rozhlasu BBC.

Kde se vzalo označení Big Ben, se vědátoři dodnes neshodli. Jedni ho připisují siru Benjaminu Hallovi, který dohlížel na odlévání zvonu v roce 1858. Jiní tvrdí, že jeho kmotrem byl boxer Benjamin Caunt. Věž s hodinami na břehu Temže přitahuje pozornost nejen tisíců turistů, i když nikdo z nich si nemůže ověřit správný údaj, zda nahoru vede 343 schodů. Stejně tak prazvláštní je, kolik existuje různých cifer hmotnosti Big Benu. Váží třináct, třináct a půl, čtrnáct a dokonce i šestnáct tun. Tak či onak: je to kus a na zvuku je to patřičně znát. Každou půlhodinu tento zvuk, rozléhající se i v hlučném londýnském centru o něco déle než ve čtvrt, nepatří ovšem Big Benu. Čtvrthodiny odbíjí čtyři menší zvony. U krále britských zvonů pak nikdo dnes nepozná, že je lehce naprasklý. Ten, který měl být jeho předchůdcem, odlévaný také ve Whitechapelu, praskl při zkouškách úplně.

Celý Londýn, ale i Británie pozná, když se zvonkohra zastaví nebo když se přestanou otáčet hodinové ručičky. Nebývá to často, ale zpráva se ihned rozletí po celé zemi, jako když se v květnu 1941 německá puma zatoulala až do budovy parlamentu a poškodila také ciferník hodin. Tvrdí se, že už po půldruhé sekundě se však stroj probral a šlapal dál. Fandové statistik registrují deset případů, kdy se hodiny zastavily. Stalo se např. den před loňskými parlamentními volbami. Zlí jazykové tvrdili, že bezmála třičtvrtěhodinu stály ručičky prvních hodin Británie v předzvěsti konce osmnáctileté vlády konzervativců a jejich volební porážky.

Big Ben se probil i do současné muziky. Britský kytarista a skladatel Mike Oldfield hledal sice inspiraci pro poslední album na Ibize, ale hra klavíru a zvonů při zářijové londýnské prezentaci nakonec stejně vyvrcholila Big Benem. Všechno bylo načasováno tak, aby vrchol díla přišel s odbíjením dvacáté druhé Hodiny večerní.

Je zajímavé, že přesnost věžních hodin byla doslova spojena s laboratoří přesného času, kterou je královská observatoř v Greenwichi. Na přesnost hodinového stroje dbal dokonce dvakrát denně zvláštní úředník který měl se strážci přesného greenwichského času přímou linku až do roku 1940. Občas také trucuje zvonkohra, hlaholící už 139. rok, ale zatím si s jejími vrtochy specializovaná firma vždycky poradila.

S parlamentem je věž spojena nejen stavebně, ale také možno říct pracovně. Lampa nad ciframi věžních hodin totiž světlem dává ve známost, že britský parlament právě zasedá. Ve dne tuto signalizaci obstarává vlajka nad nedalekou Viktoriinou věží.

V Současné době to však zájemci snažící se zvěčnit si na památku proslulý Big Ben nemají lehké. Do hledáčku se jim pletou stavební jeřáby, stejně jako auta u paty věže, zástupy turistů, kteří se tu proplétají staveništěm nové trasy londýnského metra. Jednu chvíli se dokonce zdálo, že právě tuneláři se postarají o novou atrakci britské metropole a mezi světově proslulé nakloněné věže se zařadí i Big Ben. Kutání v podzemí bylo příčinou naklánění parlamentní věže, ale nakonec větší vychýlení než tři milimetry zaznamenáno nebylo a poprask utichl. Na rozdíl od majestátně, hluboce znějícího zvonu.

Petr Voldán




Národní muzeum


Podrobné informace o významu a historii Národního muzea v Praze, které si loni připomnělo 180. výročí svého založení, naleznou zájemci na adrese Internetu - www.nm.cz. Tyto oficiální stránky informují o výstavách a stálých expozicích v hlavní budově na Václavském náměstí, ale i o akcích v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Zájemci tam najdou podrobnosti i o Lapidáriu na holešovickém Výstavišti, muzeích Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, o Náprstkově muzeu, Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou a zámcích v Liběchově a ve Vrchotových Janovicích. Nechybějí ani podrobné informace o činnosti a sbírkách jednotlivých odborných odděleních a přehledy časopisů a publikací, které muzeum vydává.

Zvláštností je takzvaný Kabinet virtuální reality nabízející trojrozměrné digitální modely sbírkových předmětů a historických interiérů muzea.

I když Internet nemůže nikdy nahradit skutečnou návštěvu, pomůže zájemcům předem zjistit, co mohou očekávat a na co mají zaměřit svou pozornost.

- z tisku -




(Toto číslo vyšlo v květnu 1999)




Grafická úprava pro e-mailovou verzi: Jan Pokorný






* * *