Zpět do výběru"    
 


Brněnský občasník

číslo 7 - rok 1998



   
   


Obsah



K jednomu výročí
Pes, pedis




K jednomu výročí


Při "toulkách" ve své rozsáhlé knihovně jsem nalezl dokument, který se mi ocitl v rukou právě v době, kdy jsem hledal něco vhodného pro významné výročí jedné z největších osobností, které v životě českých slepců mají mimořádnou úlohu.

Zakladatelem slepecké knihovny a tiskárny v Praze je Karel Emanuel Macan (12. 1858 - 6. 2. 1925), původně nevidomý hudební skladatel, později učitel v Klarově zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu pro nevidomé v Praze. V roce 1917 začíná sbírat české dříve ručně opsané knihy. Právě on byl iniciátorem rozsáhlé akce opisování knih do Braillova písma. I on sám několik opsal a později je daroval knihovně. V roce 1917 vzniká tedy myšlenka shromáždit všechny opsané české knihy, v roce 1921 se knihovna osamostatňuje. Pro veřejnost nevidomých je oficiálně otevřena v roce 1923.Jinde se však uvádí, že byla pro veřejnost otevřena až v roce desátého výročí založení spolku Český slepecký tisk, tj. v roce 1925. V březnu roku 1945 byla budova, ve které se knihovna nacházela (Vysočany), vybombardována a prakticky zničena.

Dojemně působí leták, který vydal spolek Český slepecký tisk v roce 1935 u příležitosti desetiletého trvání knihovny v Praze. Na formátu A3 jsou fotografie tehdejších zasloužilých činitelů spolku Český slepecký tisk a následující text:

"Ač první výchovný ústav pro slepé byl založen v Paříži v roce 1784 a náš nejstarší hradčanský ústav brzy nato v roce 1808, žil český slepec ještě dlouhá léta bez vzdělání, nebo musil se učiti jen německy.Malý nárůdek našich slepých spolubratrů byl kříšen ke svému národnímu vědomí o více než sto let později než náš národ sám.Bývalá chovanka hradčanského ústavu, M. Toclová, o tom vypravuje: 'V roce 1896, kdy jsem do ústavu nastoupila, byl tento ještě více německý. Nebylo tu ani jedné české knihy. My, české děti, jsme byly nuceny přijímati se vzděláním i jinou řeč, jíž jsme nerozuměly a těžko ji chápaly. Později jsem se cítila šťastna, že si mohu sama přečíst knihu, třeba německou, jen když jí rozumím. Nebýti mých sourozenců a později na Klárově mistra Macana, byla bych se úplně odrodila. Když jsem později v Klárově ústavu dostala první českou knihu, líbala jsem ji radostí nad tím, že přece i nám, českým slepcům, vzejde den, kdy nebude české dítě státi stranou při vychloubání cizích, že oni dokazují a dovedou více nežli Češi.'"

V letáku se dále píše:

"Nevidomý učitel slepců v Klárově ústavu, hudební skladatel K. Em. Macan, byl nadšeným buditelem českých chovanců a českých slepců vůbec. Byl také prvním neohroženým hlasatelem i průkopníkem lidských práv československých nevidomých. Opatřil pro ně v přepisech do slepeckého Brailleova hmatového písma řadu vybraných děl naší literatury a snažil se založit spolek, který by tiskl a vydával časopisy a knihy pro slepce, a zřídil pro ně velkou knihovnu. Do té doby bylo vydáno v českém jazyce jen několik čítanek a ústavy měly jen malé domácí knihovny v přepisech. Uskutečniti svou dávnou myšlenku umožnily Macanovy stále rostoucí řady oslepených českých vojínů. Tak vznikl v roce 1905 nejprve odbor pro slepecký tisk český, později 'Jitřenka', jakýsi kalendář, první kniha vydaná ČST (Český slepecký tisk - poznámka autora) a určená válečným slepcům českým."

Jak zapůsobila, vzpomíná naše nevidomá:

"Když jsem z Jitřenky předčítala malému hloučku dívek a dvěma oslepeným vojínům v Klárově ústavu, slzeli jsme všichni radostným pohnutím. Čítali jsme v té knize ráno, v poledne i večer, některý článek třeba několikrát za sebou. A když o rok později, jednoho prosincového rána, dostali jsme do ruky první číslo časopisu Zora, zdálo se mi, že skutečně svítá a moji věčnou tmu počíná ozařovati světlo nového jitra. Tehdy jsme byly válečnými událostmi ještě v německém ústavu tak zkroušeny a zdeptány, že jsme téměř každodenně beze slova uléhaly a vstávaly. Však onoho večera bylo zcela jinak. Co tu bylo družných a povzbudivých slov, co dohadů a dotazů o tom, čím je nám slepcům kniha a za jak těžkých poměrů se i nám rodí lepší příští.

Nám slepcům je kniha zdrojem vědění, vzdělání i umění. Jest nám takovým lepším světlem, které nás sbližuje s vidomými. Kniha nás vysvobozuje aspoň na čas z tohoto slzavého údolí, kde prožíváme mnohé ústrky a trpíme nedostatkem, kde jsme závislí na pomoci druhých a unaveni dlouhými hodinami osamocení. U knihy nacházíme i povznesení duše, rozptýlení, ona nás utěšuje a uklidňuje, že zapomínáme i na krutý osud slepoty."

V letáku je rovněž uveřejněno několik dalších dopisů nevidomých čtenářů, mezi nimiž je i dopis ze Slovenska. M. Hricová (Hronská Breznica) píše:

"Smutné myšlienky ma nesmierne trápily a rmútily, ale akonahle som mala tvoje sladké riadky, tak som sa zas uspokojila. Teraz vstúpila nevyslovitelná radosť do mojho srdca a žial z neho vyprchal, keď si ma zásobila tak hojnov četbov, lebo uprimne rečeno, kniha je mojim prvým svetlom, mojou potechou, priatelkou a mojou najlepšov tešiteĺkov v chvílach mojej samoty."

Z pražské knihovny si vypůjčovali i čtenáři z Polska aj.

Snad se naše vzpomínka na Macana v záplavě oslavných řečí a článků ztratí, snad ji i současní čtenáři Občasníku pochopí, vždy však zůstane ten první člověk z českých slepců natrvalo mezi námi svým dílem, bez něhož bychom byli chudší. Výročí Macanova narození je podnětem i pro práci naší redakce.


Josef Smýkal



Pes, pedis


"Že včera není dnes, že kočka není pes, to každý ví, to každý zná," zpívá Eva Pilarová. Ale že "pes" není pes, to ví jen ten, kdo ví něco o latině, nebo to aspoň tuší ten, kdo musí chodit na pedikúru.

Ano, "pes" (2. pád „pedis), je noha a množné číslo tohoto slova se vztahuje k těm, co se pohybují všude "per pedés" doslova "po nohou", tedy pěšky. Někdy se k tomu ještě přidává "...jako apoštolové" - "per pedés apostolórum". Dnes už málo používané rčení, protože současní "apoštolové", co nám kážou o tom, že si žijeme nad poměry, ti chodí per pedés jen na golfu. To ovšem není zas tak často, takže aby jim nohy nezakrněly, cvičí je aspoň na rotopedu - to je takový ten bicykl, co na jeho pedálech rotují "pedes", a přece nikam nejede.

Podobné slovo "pedel" je něco jako vysokoškolský ceremoniář a s nohama má společné jen to, že chodívá pěšky s univerzitními znaky v průvodu hodnostářů při slavnostních příležitostech.

Ani takový ortoped nebo logoped - jako ostatní všichni -pedové a všechny -pedie neodvozují svou koncovku od latinské nohy, ale od řeckého slova "paideiá" - "učení, poučování, výchova". Rovněž jména začínající na "ped-" nesignalizují (kromě již zmíněné pedikúry) souvislosti s nohama. Tady je "ped-" odvozeno zase z řečtiny, a to od slova "pais, paidos" - sice může připomínat psa Pajdu z Arabely, ale ani tentokrát to není pes, nýbrž dítě. Tedy "pediatr" je dětský lékař, "pedofil" zneužívá děti, "pedolog" je odborník na dětskou problematiku.

Jenže pozor! Aby to nebylo zas tak jednoduché, předpona "pedo-" může být odvozena také od řeckého "pedon"- "země, půda, takže jako pedologa můžeme označit i půdoznalce. No, nemáme to s těmi cizími slovy někdy lehké.

Když tohle všechno vyjmenovávám, může se vám zdát, že jsem "pedant" - tedy puntičkář, ale nerad bych, aby si někdo myslel, že je to nějaký "pochůzkář". Zas to takový "pedometr" není přísný člověk tedy metr na děti, jak by si po mém výkladu mohl někdo myslet, ale docela obyčejný krokoměr.

Ale už toho bylo všeho dost, takže bych toho "stanto pede" - tj. "stojící nohou", tam, kde stojím, na místě, hned, okamžitě - měl už nechat. Takže, jak se u nás říká - "štandopéde" končím.


- z tisku -





Přejeme příjemné prožití svátků vánočních a všechno nejlepší v novém roce.



Toto číslo vyšlo v listopadu 1998




* * *