Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 4 - ročník XVI. - listopad 2006

Vydává: Oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Měsíc v Sankt Petěrburgu
Slavnostní otevření parku na Slovanském náměstí
Město zdobené zelenými perlami
Za braniborskými zámky
Půvabné město „pod mostem“
Na srdce jsou lázně Poděbrady
Rodinné posezení v jídelně
Až se zima zeptá
Brněnský občasník v příštím roce






Měsíc v Sankt Petěrburgu


Strelnickaja ulica, pohled - sídlo GBS Od 2. do 30. září jsem se svou asistentkou Evou Musilovou strávila měsíční studijní pobyt ve Státní knihovně pro nevidomé v Sankt Petěrburgu.

Měla jsem k dispozici notebook, přídavný 40 gigový hardisk a Eva vezla fotoaparát.

Samotný přílet proběhl hladce. Na letišti už nás čekala Lubov Aleksejevna Vysocká, vedoucí tyflologického oddělení Státní knihovny pro nevidomé, která nás zavedla do centra, kde jsme bydlely, pomohla vyměnit peníze a ukázala obchod s potravinami.

Byt je umístěn spolu s dalšími dvěma garzoniérami nad tyflologickým oddělením. Jedná se o prostorný třípokojový byt, kde je v největším z nich soustředěna veškerá aparatura, kterou používají k načítání zvukových knih. Je zde kuchyně a také sociální zařízení. Zkrátka po celou dobu našeho pobytu v bytě jsme měly své soukromí.

Díky zástupkyni ředitelky Taťáně Nikolajevně Serové byla zajištěna průvodkyně Olga Šundrovská, která nám ukázala Petropavlovskou pevnost a také centrum města. Trvalo celý den než jsme si všechno prošly.

Jevgenija Viktorovna Šepovalova, ředitelka GBS Začátkem měsíčního pobytu jsme pobesedovaly s ředitelkou Jevgenií Viktorovnou Šepovalovou a její zástupkyní Taťánou Nikolajevnou Serovou. Naplánovaly nám pobyt u nich na 10 dní. Zajímaly se rovněž, co bychom rády viděly. Poradily nám, že návštěva Petrodvorce určitě stojí zato.

Bavily jsme se také o pozvání na setkání slepeckých muzeí Evropy, které se uskuteční v měsíci září roku 2007 v Technickém muzeu v Brně. Obě slíbily, že získají-li dostatek finančních prostředků, přijedou. Také sdělily, že navštívily knihovnu pro nevidomé v Helsinkách. Ptala jsem se na to, jak pracuje slepecké muzeum, ale časopis, který o sbírkách zmíněného muzea pojednává, ředitelka nenašla.

Protože bylo potřeba se zaregistrovat, vypravily jsme se na Generální konzulát Česka v Sankt Petěrburgu. Setkaly jsme se zde se slečnou Lenou Kolomijcevou a Annou Slabou, jimž bylo třeba odevzdat Tyflopedický lexikon jmenný od Dr. Josefa Smýkala. Obě měly z dárku upřímnou radost.

Celý měsíc jsme se pohybovaly mezi tyflologickým oddělením a počítačovým centrem. Je podobné našemu středisku Teiresiás i pražské Tereze. Nevidomí a slabozrací lidé si zde mohou pro své potřeby a studijní účely naskenovat literaturu i beletrii a také tisknou na Everestce pro nevidomé učitele učebnice a ostatní materiály, které potřebují ke své výuce. Je možné si stahovat, pokud mají nevidomí a slabozrací občané elektronickou adresu, maily atd. My jsme využívaly centrum k posílání mailů a také pro mne osobně vedoucí Taťána Klementěvna skenovala mnohé materiály z tyflologie i tyflopsychologie.

Velký sál v GBS Ředitelka se postarala o to, aby ve Státní knihovně pro nevidomé byly taktilní knihy se zvířaty, předměty denní potřeby a hračkami, které viděla ve Finsku. Využívají je nevidomé a slabozraké děti předškolního a mladšího školního věku, které sem přijdou se svými rodiči. Ljuba, vedoucí v tyflologickém oddělení, nám ukázala takto přizpůsobené obrázky např: tučňáka, zebru, kozu a další. Zajímavá byla také plyšová zvířata, v nichž je zabudované leporelo s pohádkou, vždy k tomu určitému zvířeti: zajíc - pohádka o zajíci, prase - pohádka o prasátku atd.

Do tyflologického oddělení jsme chodily studovat materiály o Martinu Kunzovi přeložené do ruštiny, literaturu, která se zabývá výchovou a vzděláváním nevidomých v Rusku začátkem 20. století. Eva mi mnohé po celou dobu poctivě ofocovala. V knihovně tyflologického oddělení jsme objevily českou a slovenskou tyflopedickou literaturu např. životopis Josefa Zemana, časopis Otázky defektologie, článek o výchově nevidomých k hudbě Dr. Josefa Smýkala. Tyto české knihy a časopisy Slepeckému muzeu věnoval Boris Ignatievič Kovalenko a odtud přišly do knihovny tyflologického oddělení. Zajímavý byl životopis Olgy Ivanovny Skorochodové i jejího učitele Ivana Asafjeviče Sokoljanského, který se zabýval hluchoslepými. Velmi mne zaujal i životopis a dílo Marata Vasiljeviče Birjučkova Kniha nesoucí světlo, známého tyflologa, který píše o nevidomých od Konfucia až po současnost. Narodil se v Soči roku 1922. Jako mladý ztratil ve válce zrak, proto studoval hru na bajan a také se vyškolil v oboru masér, naučil se braillskému písmu. Hodně psal o nevidomých ruských i zahraničních osobnostech vědy a kultury. Mnoho statí má v časopise Žizň slepých, Naša žizň i v jiných kulturních periodikách v Rusku. Působil jako starší redaktor tyflologického oddělení Státní knihovny pro nevidomé v Moskvě. Seznámila jsem se s kapitolami A. G. Litvaka sbornik, kde píše o rehabilitaci nevidomých. Pročítala jsem si časopis Naša žizň září 2006. Zaujal mne tam článek Vladimíra Irchy, nám dobře známého pracovníka Centrálního slepeckého muzea VOS v Moskvě, který napsal k 125. výročí narození Alexandra Pavloviče Bělorukova. Mnoho citací autor věnoval vzpomínání samotného Bělorukova. Dále jsem studovala tentýž časopis listopad a prosinec roku 2003. V prosincovém čísle z roku 2004 jsem našla článek o naší výstavě Svět haptický v Moskvě s názvem Reliefnaja Čechija. Psalo se v něm o tom, jak je Dr. Smýkal výborný sběratel i archeolog. Přirovnávali ho k jejich Kljušnikovi a Birjučkovi. Hned za ním následoval další, který hodnotil výstavu z hlediska muzejního. Závěrem byl plán činnosti Centrálního muzea VOS do konce roku 2004. Našla jsem tam článek o ruské tyflologii, jak se nyní odlišuje od doby, kdy byla ještě tzv. sovětská.

Zajímala mne bibliografie dalších nevidomých a slabozrakých osob i jejich pedagogů, psychologů např. A. G. Litvaka. Rovněž osobnosti, které působí v oblasti tyflologie na Gercenově univerzitě. Mám také ofotografovaný sborník nevidomých a slabozrakých vědců v oblasti kultury. Četla jsem v braillském písmu i v černotisku některé práce, které napsali učitelé a také zástupkyně ředitele školy Konstantina Karloviče Grota i časopis Školnyj vestnik, který vychází rovněž v braillském písmu. Tam jsem žádný podobný článek nenašla, neméně zajímavé byly statě o historii výše zmíněné školy, články z novin. Dále jsem pročítala paměti, které napsali bývalí žáci této školy. Mnoho knih a časopisů (mezi nimi jsou i tyflologické) jsou napsány v braillském písmu. Vše začal shromažďovat zakladatel Státní knihovny pro nevidomé a také spoluzakladatel slepeckého muzea Jevgenij Vasiljevič Kljušnikov.

Tamara Jakovlevna, pracovnice tyflologického oddělení, našla materiály o slepeckých muzeích ve Finsku, Rumunsku, Sankt Petěrburgu, v internátní škole pro nevidomé a slabozraké děti v Moskvě. Navštívily jsme rovněž slepecké muzeum. Jeho pracovníci už některé vitríny měli připravené na novou instalaci. Ta bude dokončena v roce 2007. Na mou otázku, zda můžeme navštívit galerii nevidomých a slabozrakých výtvarníků mi pracovníci muzea sdělili, že galerie je zavřená. Pokud si chceme prohlédnout jejich výrobky, je to možné pouze v Ermitáži, kde mají svůj skromný koutek.

Zajímavé pro mne byly knihy tištěné reliéfní latinkou i braillským písmem, které slepecké muzeum vlastní ve sbírkovém fondu. Mezi nejstarší unikáty muzejníci řadí slabikář z roku 1852, tištěný v braillském písmu, který zakladatel muzea obdržel od nevidomé dámy, jež ho zdědila po svých příbuzných a věnovala muzeu.

Devátý den ráno za námi přišla ředitelka a sdělila, že se budeme stěhovat do jiné knihovny, kde je i hotel. Má strach, aby nepřišla o budovu knihovny, poněvadž jim ji chtějí úředníci - památkáři sebrat pro obyvatele Sankt Petěrburgu. Využily jsme proto noci k návštěvě mostů na Něvě, které se v sezóně od dubna do října otvírají. Byl to pro mne neopakovatelný zážitek.

Než došlo k našemu přestěhování na nové místo, ředitelka nás provedla skoro všemi odděleními knihovny.

Ubytovaly jsme se v Majakovského knihovně, kde bylo potřeba obhlédnout trasu, abychom věděly jak je to daleko do tyflologického oddělení. Knihovna má sice samostatný dvoupokojový hotel, ale jsou zde společné prostory: Kuchyň a sociální zařízení. Nikdo však s námi nebydlel. Nachází se u stanice metra Graždanský prospekt. Je to poměrně malá knihovna, kde evidují a sledují hlavně dětské čtenáře a mládež, jež se pracovníci snaží přimět ke čtení.

Výuka hudby ve škole Konstantina Karloviče Grota Byly jsme také pozvány k nevidomé výtvarnici Larise Pavlovně. Vyzkoušela jsem si všechny techniky, se kterými pracuje. Především s plastelínou, kterou nanáší na karton, dále s alobalem, do něhož dělá reliéfní obrázky na rýsovacím prkně. Reliéf tvoří zvláštním předmětem vypadajícím jako zubní kartáček, který má na jedné straně špičku. Dále s polystyrenem, do něhož vyrábí propisovací tužkou reliéf. Velmi zajímavá je práce s tvrdým křídovým papírem, do něhož upravenou tužkou, která má místo špičky jehlu tvoří reliéf. Také vytváří reliéf na pozinkovaný plech i alobal. Používá zvláštně upravený pilník, který má na jedné straně špici a na druhé straně je hladký. Hrany má z každé strany ostré. Některé z výrobků mi darovala. Larysa pracuje rovněž s keramickou hlínou. Zkoušela různé výtvarné práce také s nevidomými a slabozrakými dětmi ve věku od pěti do sedmi let v tzv. Dětskom sadu, což odpovídá naší mateřské škole. Její životopis i práce mám na DVD.

Navštívily jsme také internátní školu pro nevidomé Konstantina Karloviče Grota. Olga Naumova, ředitelka tamní hudební školy, právě měla hodinu notopisu se žáky čtvrté třídy. Byli velmi šikovní a také nás zapojila do výuky. Eva si výuku ve třídě vyfotila. Přivítaly jsme se s Valerií. Olga nabídla v neděli setkání u ní doma.

Studium literatury V knihovně tyflologického oddělení jsem se potkala s nevidomým osmiletým chlapcem Aljošou, jeho maminkou a babičkou. Nyní navštěvuje první ročník internátní školy Konstantina Karloviče Grota. Hovořily jsme o jeho výchově.

Zcela náhodou jsem se zde setkala se dvěma exkurzemi starších lidí, snad z katedry tyflologie a četla jim úryvek z knihy Nikolaje Vasiljeviče Gogola Mrtvé duše na důkaz, že i cizí nevidomí ovládají azbuku v braillském písmu. Obdržela jsem vizitku od zástupkyně vedoucí katedry tyflologie.

Protože se již nachýlil konec našeho pobytu, loučily jsme se s ředitelkou i její zástupkyní. Byly přítomny všechny tři pracovnice Tyflologického oddělení Státní knihovny pro nevidomé, vedoucí počítačového centra, také naše průvodkyně. Připravily jsme pro ně malé pohoštění.

Oslava na rozloučenou Víkendové dny jsme věnovaly poznávání památek v Sankt Petěrburgu.

Jsme obě moc rády, že se po celou dobu pobytu nic zlého nepřihodilo. Můj upřímný dík patří především vedoucímu Odboru kultury a památkové péče Jihomoravského kraje a všem pracovníkům, kteří poskytli finanční příspěvek, Generálnímu konzulovi a konzulovi Česka v Sankt Petěrburgu za pozvání, ředitelce i zástupkyni Státní knihovny pro nevidomé za umožnění studia i ubytování v prostorách knihovny i mimo ně, v Majakovského knihovně pak ředitelce Čálové a v neposlední řadě vedení Technického muzea v Brně za uvolnění na studijní pobyt.

Mgr. Eliška Hluší





Slavnostní otevření parku na Slovanském náměstí


Pohled z terasy Ve středu 18. října, v zářivém, sluncem zalitém dopoledni byl po rekonstrukci, která probíhala od prosince minulého roku, slavnostně otevřen park na Slovanském náměstí.

Mimořádná událost vzbudila značnou pozornost, na úpatí parku, kousek za prostorem mezi dvěma původními a šesti nově vysázenými topoly, se shromáždil početný dav lidí. Pohybovaly se tu celebrity - starosta Králova Pole ing. Ivan Kopečný vítal na domácí půdě primátora města Brna PhDr. Richarda Svobodu, zástupce Parlamentu ČR, Magistrátu města Brna, představitele zúčastněných firem a další vzácné hosty.

Krásné posezení Po krátkých projevech se shromáždění vydalo přes smaragdově zelený rozlehlý trávník k neformální prohlídce parku.

Kolem původních tisů, nového, prozatím ještě nízkého řídkého habrového plotu, dvou mladých stromků vlevo a původní mahalepky vpravo, okolo úhledných, novotou zářících kovových laviček - k objektu s vyhlídkovou terasou, který bude sloužit zčásti jako technické zázemí parku a jinak též jako letní kavárna, a k amfiteátru. Potom po schodech nebo bezbariérovými rampami pod opěrnými stěnami v živých barvách modré a červené do horní části parku, kde se před památnou lípou, mezi čtyřmi vzrostlými kaštany, nachází dětské hřiště s pískovištěm, průlezkami a dalšími hracími prvky.

Dětské prolézačky Park na Slovanském náměstí byl zbudován podle návrhu významného německého architekta Eberharda Miggeho, který v roce 1913 vypracoval studii parkového náměstí s jednoduchými prostorovými strukturami a jasným architektonickým výrazem. Návrh později upravil pražský architekt Josef Kumpán, který dal parku zhuštěnější, dobově standardnější podobu. Park byl dobudován v roce 1926 a v průběhu následujících desetiletí prošel několika zásahy, které již v podstatě anonymně proměňovaly jeho podobu.

V posledních letech byl stále více zanedbaný, s nefunkčními zpevněnými plochami, přehuštěnými skupinami keřů, prosychajícími stromy, travnatými plochami v havarijním stavu, rozpadajícími se stavebními prvky. V roce 2005 byla proto městem Brnem vypsána ideová architektonická soutěž na obnovu parku na Slovanském náměstí. Vybrána byla studie zahradního architekta ing. Zdeňka Sendlera, který ve spolupráci s architektonickou kanceláří ing. arch. Radko Květa navrhl řešení obnovy parku. To vychází z původního návrhu E. Miggeho, ale je upravené soudobými výrazovými prostředky.

Zhotovitelem díla v hodnotě dvaceti sedmi milionů korun se stala na základě veřejné obchodní soutěže společnost Cooptel stavební, a. s.

Jednoduchý, přehledný park s maximální využitelností ploch, jehož klidu napomáhá hradba obvodové dosázené dvojité stříhané lipové aleje, zve k zastavení, odpočinku, posezení i hrám. Se psem si ale do vnitřní části parku, ohraničené habrovým živým plotem, zajít nemůžeme, neboť tam platí zákaz vstupu se psy.

Slavnost pomalu končí, lidé se začínají rozcházet, do parku se hrnou malí zvědavci. Nejvíc je jich nahoře kolem průlezek, kde ze tří trysek proudí spršky závlahy na čtverec trávníku před lípou - v jejich droboučkých krůpějích se tvoří duha.

A co řekla pětiletá Martina, jedno z prvních děcek na hřišti?

„Pohoupala jsem se na koníčku, ale nejvíc se mi líbilo to modré otáčecí sedátko.“

(Královopolské listy 11/2006)






Město zdobené zelenými perlami


Kolonáda v Květné zahradě Zveme vás na návštěvu města, které je pokladnicí historických památek takové hodnoty, že figurují na listině UNESCO, ale jež zároveň žije moderním během současnosti.

Najdete zde letní rezidenci biskupů a arcibiskupů, nádherné zahrady, či se raději osvěžíte kvalitním vínem?

Vítejte v Kroměříži, krásném městě na Hané, kde na vás z každého jeho koutu dýchá historie a vznešenost. Už jeho přezdívka „Hanácké Atény“ napoví, že pro své návštěvníky ukrývá bohatou škálu historických, kulturních a uměleckých krás. Kroměříž byla v roce 1997 vyhlášena nejkrásnějším historickým městem České republiky a v prosinci 1998 byl do seznamu světového dědictví UNESCO zapsán tamní komplex historických zahrad a Arcibiskupského zámku. A právě kroměřížský zámek spolu s Podzámeckou a Květnou zahradou jsou těmi nejkrásnějšími historickými šperky města.

Kroměříž však neláká turisty jen svými památkami, ale také bohatou nabídkou sportovního vyžití.

Návštěvníci mohou vyrazit například na nohejbalové a tenisové kurty v areálu koupaliště Bajda, ležícího v těsné blízkosti Podzámecké zahrady a městské Mincovny.

Jsem rád, že Ministerstvo pro místní rozvoj ČR mohlo sto tisíci korunami tento tenisový klub podpořit. Cyklisté jistě ocení velmi kvalitní cyklostezky, které je zavedou k blízkým rybníkům či do nedalekých lesů. Turisté ale mohou Kroměřížsko navštívit i v zimě. Díky naší dotaci je kroměřížský lyžařský klub dokonce schopen uměle zasněžovat oblíbený skiareál Troják.

Navštívit Kroměříž a okolí znamená objevit krásné věci plné historie a zároveň si odpočinout a nabýt nových sil.

Proto vám všem vřele doporučuji vydat se do těchto krásných míst a jsem velmi rád, že k jejich rozvoji mohlo přispět i naše ministerstvo.

(Magazín Grand Expres)






Za braniborskými zámky


Orangerie Strávit příjemný víkend v prostředí rozlehlých zahrad a parků, při návštěvě zámků, galerií, to nabízejí zámky v Braniborsku. Přijměte tedy pozvání do Berlína a hlavního města spolkové země Braniborsko Postupimi - do sídelního města a do letní rezidence pruských králů a německých císařů.

Přestože byly Berlín a Postupim během druhé světové války vážně poškozeny, zachovaly se na jejich území krásné zámky zasazené do překrásných parků a zahrad. Tato místa zvou k prohlídce uměleckých sbírek, k poklidné procházce ve stínu stromů či k zastavením nad světovou historií. Mnohými místy totiž doslova kráčely dějiny, například během postupimské konference po skončení druhé světové války.

Nejprve se zastavme v Berlíně. Na jeho území se dochovalo několik zámků. Ten nejzajímavější leží na západním okraji Berlína. Zámek Scharlottenburg byl vybudován jako letní sídlo choti kurfiřta Fridricha III. Sofie Charlotty na přelomu 17. a 18. století. Jeho opravené přepychové interiéry nemají v Berlíně obdoby. Zámek je zasazen do krásné zahrady s vodními plochami a řadou menších, nicméně stejně půvabných staveb. Celý areál, zahrnující zámek, romantické stavby, fontány, rybníky, francouzskou zahradu s upravenými květinovými záhony i méně formální anglický park, zve k příjemným procházkám i poučení či obdivu uměleckých děl.

Hned několik zámků a množství zahrad lze obdivovat v nedaleké Postupimi. Z Berlína je do hlavního města spolkové země Braniborsko pohodlné a časté spojení městskou rychlodráhou S-Bahn či množstvím regionálních vlaků.

Zámek Cecilienhof je nejmladším z navštívených paláců. Byl vybudován až v průběhu první světové války na počátku 20. věku. Do světových dějin se však zapsal nesmazatelně konáním postupimské konference v roce 1945. Dnes slouží jako komfortní hotel.

V jeho blízkosti se však nachází další překrásný zámek - Mramorový palác. Budova vystavěná v raně neoklasicistním stylu v letech 1787 až 1791 stojí na břehu jezera a své pojmenování nese podle materiálu použitého na průčelí - slezského mramoru.

Na západním okraji Postupimi se rozkládají rozsáhlé zahrady zámku Sanssouci. Zřejmě jde o nejznámější zámek v našem putování. Vlastně se ale jedná o celou řadu zámeckých budov, paláců a pavilonů umístěných v parku. Ten zahrnuje zahrady ve francouzském stylu s květinami v pravidelných formacích i les se vzrostlými stromy. Známé jsou i terasové zahrady u samotného zámku Sanssouci, který stál u zrodu celého téměř 300 hektarů velkého areálu. Rokokový palác Sanssouci postavil v letech 1745 - 1747 Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff podle přání Fridricha Velikého.

V zámeckém parku se nalézají i další překrásné stavby. Například na jednom z návrší v areálu stojí Orangerie vybudovaná ve stylu italské renezance. Nenechte se však mýlit názvem paláce. Nebyl určen pro rostliny, ale jako obytný dům pro hosty. Sloužil jako dočasné sídlo například pro ruského cara Mikuláše I. Pěkný je také Čínský pavilon, Římské lázně či zámek Charlottenhof.

Každého pak asi překvapí větrný mlýn v blízkosti zámku Sanssouci. Největší stavbou areálu je Nový palác, vybudovaný v druhé polovině 18. století. V rozsáhlé dvoupatrové budově o třech křídlech se nalézá přes 200 místností včetně královských komnat či malého divadla.

Berlín a Postupim nabízejí vedle zámeckých areálů a historických budov také řadu dalších zajímavostí, atrakcí, možností relaxace, zábavy nebo nákupů. Je to tedy ideální místo na strávení některého z podzimních či zimních víkendů.

(Magazín ČD pro Vás)






Půvabné město „pod mostem“


Náměstí ve Velkém Meziříčí Zeměpisná poloha „mezi řekami“, při soutoku Oslavy a Balinky, dala Velkému Meziříčí jméno. Již ve 13. století zde byl vybudován hrad. V 16. století byl románsko-gotický hrad přestavěn na renezanční zámek, v 18. století rozšířen o barokní křídlo, které projektoval Jan Blažej Santini.

Dnešní podoba zámku pochází z přelomu 19. a 20. století, kdy proběhla novogotická romantická přestavba. V 90. letech minulého století byl objekt navrácen posledním majitelům, rodu Podstatzských - Lichtenstein. Uvnitř zámku je umístěno neobvyklé a zajímavé Muzeum silnic a dálnic České republiky. V zámeckém parku najdete krytý dřevěný most, který sem byl přemístěn z nedaleké Krásněvsi.

Náměstí dominuje původně gotický, mírně barokně upravený kostel svatého Mikuláše. Na jeho 68 metrů vysoké věži je umístěna rarita, hodiny s největším osvětleným ciferníkem o průměru 4 metry.

Při procházce městskou památkovou zónou objevíte řadu nádherných historických domů, židovskou obec připomínají dvě bývalé synagogy a starý židovský hřbitov.

Nejznámějším atributem Velkého Meziříčí je dálniční most Vysočina, který se ve výšce 76 metrů klene přes malebné údolí Oslavy a převádí přes něj dálnici D1. Nejvyšší mostní stavba v České republice byla vybudována v letech 1972 - 1978. Jde vlastně o dva mosty vedle sebe, pro každý směr jeden, od sebe jsou vzdálené 175 cm. Délka přemostění je 426 m.

Zatím jsme zmínili dva mosty, ale okolí Velkého Meziříčí se to mosty jen hemží. Na východním okraji města vás přes Radslavský potok převede ten nejstarší, renezanční most, jehož oblouk pamatuje konec 16. století. Poblíž dálničního mostu se nachází nádherný železniční viadukt s devíti kamennými oblouky. Vede po něm trať ze Studence do Křižanova. Nedaleko nádraží je další železniční most.

Až budete svištět po nejznámějším mostě na dálnici Praha - Brno, určitě se zastavte v půvabném městě, které se rozkládá pod ním.

Jiří Berger

(Magazín ČD pro Vás)






Na srdce jsou lázně Poděbrady



Zámek v Poděbradech V Poděbradech, tak jako v každém lázeňském městě, naleznete klid i ruch zároveň. Lázeňské zóny jsou bez automobilového provozu, ale zároveň to v nich „žije“ hemžením lázeňských hostů a turistů.

V roce 1905 zavítal do Poděbrad známý německý proutkař von Bullow a na vnitřním nádvoří zámku objevil pramen. O několik let později byla zahájena první lázeňská sezóna, takže již téměř sto let platí, že „na srdce jsou Poděbrady“. Historie města je však mnohem starší. Osada vznikla poblíž brodu, jímž protínala Labe obchodní cesta z Prahy do východních Čech. Odtud i název města „pode brody“. V šedesátých letech 13. století vybudoval Přemysl Otakar II. kamenný vodní hrad, později přebudovaný na zámek. Panovníci sem rádi zajížděli na lov do okolních lužních lesů. Za Karla IV. získává Poděbrady rod pánů z Kunštátu.

Král Jiří z Poděbrad, nejznámější člen tohoto rodu, povýšil Poděbrady na město a udělil jim mnoho výsad. V zámku, který získal dnešní barokní podobu v 18. století za Marie Terezie, sídlí z větší částí Univerzita Karlova. Najdete zde ale i muzeum s památníkem Jiřího z Poděbrad, navštívit můžete i jeho údajnou rodnou komnatu. Mohutný zámek s věží opatřenou barokní helmicí je skutečnou dominantou města. Nedalekému hlavnímu náměstí, které nese - jak jinak - jméno husitského krále, vévodí Jiříkova jezdecká socha, významná plastika z konce 19. století od Bohuslava Schnircha.

Z náměstí se můžete vydat ke kolonádě a lázeňskému parku se známými květinovými hodinami a trpaslíkem, který neúnavně každou celou hodinu oťukává muchomůrku. Nebo přes Labe k novogotickému takzvanému havířskému kostelíku. Stojí na místě, kde byli na konci 15. století popraveni vůdcové kutnohorského havířského povstání. Cesta ke kostelu vede po mostě z první poloviny 19. století, který je technickou památkou.

Jiří Berger

(Magazín ČD pro Vás)





Rodinné posezení v jídelně


Jídelní kout v kuchyni V mnohých rodinách je jídelní stůl často jediné místo, kde se všichni její členové potkají a mohou nad společnou krmí prodiskutovat události celého dne. Snad i proto se řada rodin nechce jídelny vzdát a je ochotna obětovat i kus kuchyně nebo obývacího pokoje.

Jídelna tedy není pouze místo, kde přijímáme uvařenou potravu, ale také společenskou místností, a měli bychom tedy přistupovat k jejímu vybavování zodpovědně.

Přirozené jádro jídelny tvoří stůl s židlemi volně umístěný v prostoru, pocitově však poněkud nezakotvený. Lidská psýché vyžaduje totiž spíše prostor v rohu místnosti, nebo alespoň stůl s jednou stranou u zdi tak, aby byla vytvořena klidová zóna. Zeď za zády nám poskytuje pocit bezpečí a podstatně také omezuje možnost rušivého pohybu kolem stolu.

Při umístění stolu uprostřed místnosti se však za zády vyhládlého strávníka horečně dokončují poslední chody večeře, kolem stolu se honí děti a z vedlejší místnosti sem doléhají zvuky televizního vysílání. Po jedné ze zbývajících stran stolu se zpravidla nachází francouzské okno vedoucí na terasu a na protilehlé straně je frekventovaný průchod do kuchyně a schodiště do patra. U takto umístěného stolu je opravdu těžké nalézt klidnou chvíli na jídlo.

O poznání lepší pocit skýtá jídelní stůl umístěný svou kratší stranou ke stěně, nejlépe s oknem. Proměny denního světla kreslí na stůl zářící obrázky a okno do zahrady nabízí příjemný výhled. Největší boj bude o místa, kterým záda kryje zeď a současně nabízejí rozhled po místnosti.

Stůl by měl být dostatečně veliký na to, aby se k němu mohli pohodlně posadit všichni členové domácnosti, a pokud nám to místo dovolí, měli bychom počítat i s malou návštěvou.

Dospělý člověk potřebuje zhruba půl metru čtverečního, tedy přibližně 80 cm na šířku a 60 do hloubky stolu. Šířka stolu vyplývá z hloubky, kterou potřebuje jeden člen rodiny. Pokud budou sedět naproti sobě, počítejme tedy se šířkou 120 cm plus prostor uprostřed stolu na položení polévkové mísy, pekáč s masem apod. Stůl široký 130 cm by měl být dostačující. Délka stolu pro čtyřčlennou rodinu by měla být nejméně 170 cm. Pro rodinu šestičlennou potom počítejme se stolem dlouhým dva a půl metru. Pokud si pořídíme stůl, který je ve složeném stavu určen pro čtyři osoby a po rozložení se k němu vměstná osob šest, je to ideální varianta. Šetříme místo a usazení návštěvy nemusíme řešit provizorně.

Tradiční i moderní jídelní stoly jsou nejčastěji vyrobeny z lakovaného dřeva. Dřevo je příjemné na dotek a teplé, obejdeme se bez prostírání, aniž by nám vystydlo jídlo nebo nás studily ruce.

Při jídle se rozhodně neopíráme a židle k jídelnímu stolu by neměla mít ani opěrky pod ruce, jakkoliv by se to mohlo zdát pohodlné. Jediné, co může přispět k pohodlnému sezení, aniž bychom porušili zásady etikety, je kvalitní polstrovaný sedák.

Pro propojení jídelny s kuchyní je nejvýhodnější zvolit dveře posuvné do stran, které bezpečně odsuneme. Otevřená křídla klasických dveří totiž ohrožují bezpečnost hostitelky balancující s kávovým servisem na podnosu. Na počtu členů rodiny a aktivitě dětí v okamžiku servírování záleží, zda se jí tato nesnadná úloha právě dnes opět podaří.

(Magazín Bydlení)






Až se zima zeptá


Máte dojem, že Vás každá zima stojí více než souseda? Každý, kdo nemá tepelně izolovaný dům, může promarnit až tři čtvrtiny nákladů na topení. Pokud se ještě před zimou rozhodnete opatřit účinnou izolaci, můžete ušetřit až polovinu nákladů na topení, a ještě výrazně zlepšit komfort bydlení a omezit riziko tvorby plísní.

Nejen starší domy, ale i četné novostavby nejsou podle odborníků dostatečně chráněny před úniky tepla. Jde přitom o zbytečné ztráty; moderní tepelné izolace poskytují spolehlivé zázemí bez ohledu na vnější podmínky a za dlouhou dobu své životnosti se mnohonásobně vrátí.

Pomineme-li nesprávné větrání, pak je jedním ze základů ochrany před tepelnými ztrátami utěsnění oken, spár a montážních otvorů ve vnějších stěnách. U starších budov jsou okna zpravidla nejslabším článkem fasády; pokud však nechcete hned investovat do oken s izolačními tabulemi, vyplatí se sklo alespoň polepit reflexní fólií, která odráží tepelné paprsky zpět do místnosti.

Pro zateplení pláště budovy by mělo platit, že se kvůli kondenzaci par stěny obkládají zvenku. Na trhu je široká škála izolačních systémů na bázi minerálních vláken, polystyrenu, či polyuretanu. Kromě povrchové úpravy obkladů je třeba pečlivě volit mezi jednotlivými druhy a systémy ukotvení. Desky z kamenné vlny jsou sice oproti polystyrenu zpravidla dražší, lépe se však vyrovnávají s nerovnostmi povrchu a jsou prodyšnější.

Důležitá je i volba řemeslníků, kterým práci na Vašem domku, nebo bytě svěříte. Hrozba zdlouhavých reklamací špatně provedené práce, tvoření plísní u tepelných mostů, či tlení dřevěné konstrukce za několik telefonátů předchozím zákazníkům firmy určitě stojí.

Na závěr několik rad, jak nepustit teplo ven:



(Žijeme na plný plyn)






Brněnský občasník v příštím roce


Milí čtenáři,

i v příštím roce bude vycházet časopis Brněnský občasník. Můžete si jej bezplatně objednat v braillském písmu, ale také emailem. Hlásit se můžete telefonicky, písemně nebo elektronickou poštou.


Kontakty:

Technické muzeumv Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno


Telefon: 541 421 488

e-mail: hlusi@technicalmuseum.cz

Přihlášky posílejte do 31. prosince 2006.

Předem děkujeme za obdržení vaší přihlášky.

redakce


FORMULÁŘ PRO PŘIHLÁŠENÍ ODBĚRU BRNĚNSKÉHO OBČASNÍKU


Údaje políček označené (*) jsou povinné, proto je prosím vyplňte.

(*) Vaše jméno:

(*) Vaše příjmení:


Adresa bydliště

Ulice a číslo domu:

Město a PsČ:


Kontakty:

(*) E-mailová adresa:

Telefon:

Skype:






----------------------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 1024 x 768, 32bit

 
     
    * * * * *