Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 3 - ročník XVI. - září 2006

Vydává: Oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Návštěva z Polska
Plodný život
Konečně dovolená!
Motoráčkem do Lednice
Pitný režim
Zahradní posezení
Nová atrakce v Brně
Podali si své pravice.
A vznikly Svépravice.

Milí čtenáři






Návštěva z Polska


Dne 3. července jsme v oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně přivítali dva pro nás vzácné hosty z Polska. Jednalo se o vychovatele učňovské školy v Owinskach Marka Jakubowského, který se zabývá shromažďováním pomůcek pro nevidomé a slabozraké. Jeho společnicí byla učitelka prostorové orientace a samostatného pohybu školních dětí Alina Talukder.

Po příjezdu jsme je s manželem zavezli do Technického muzea v Brně, kde měli domluvené ubytování. Jakmile si odložili zavazadla, šli si společně s námi prohlédnout historické centrum Brna. Samozřejmě jsme nestihli prohlédnout vše a tak druhou část si nechali na další den odpoledne.

Druhý den ráno si nejdříve pobesedovali s Dr. Smýkalem o integraci nevidomých a slabozrakých dětí v Polsku a dalších otázkách týkajících se zrakově těžce postižených osob. Milí hosté předali nám oběma mapy, na jejichž výrobě se společnými silami podílejí. Jsou vyráběny buďto z papíru nebo fuserovou technikou. Předali také každému dvě knihy pojednávající o výrobě map a o historii vzdělávání zrakově těžce postižených v Polsku. Také nás oba pozvali na oslavu 100. výročí založení jejich internátní školy v Owinskách, které se uskuteční v měsíci říjnu. Podle jejich sdělení je koutek tradic v ústavu pro nevidomé v Laskách. Dohodli jsme se, že Marek Jakubowský pošle na CD fotografie.

Poté je čekala prohlídka vystavených předmětů v naší expozici Kultura nevidomých. Oba byli velmi překvapeni kolik pomůcek se Dr. Smýkalovi podařilo shromáždit. Marek Jakubowský si všechny naše předměty vyfotografoval. Nestihl však mapy, technické nákresy a zvířata německého tyflopeda Martina Kunze. Ty si vyfotografoval po našem společném obědě.

Odpoledne jsme jim s manželem ukázali městskou část Brno-Pisárky, kde sídlí Speciální základní a mateřská škola pro zrakově postižené. Nakonec oba pedagogové od nás přijali pozvání na večeři do restaurace Nebeský mlýn.

Třetí den pobytu navštívili Vídeň. Opět jsme na ně s manželem čekali, abychom je doprovodili do Technického muzea v Brně, protože samozřejmě neznají noční autobusové rozjezdy.

I když bylo horko, návštěva Brna se oběma líbila. Dohodli jsme se, že budeme s Markem Jakubowským v písemném kontaktu, abychom se vzájemně informovali o knihách, které v jejich škole vyjdou.

Eliška Hluší





Plodný život


Josef Smýkal Dne 19. září tohoto roku se dožívá osmdesáti let PhDr. Josef Smýkal. Pochází z Vlčnova na Moravském Slovácku.

Už od mládí se u něho projevila zraková vada. Přesto začal nejdříve navštěvovat základní školu ve Vlčnově. Do měšťanské školy však nastoupil do ústavu pro nevidomé v Brně. Právě zde ho upoutávali dva pedagogové. Nevidomý učitel hudby Rudolf Krchňák, který vyprávěl o historii i současnosti slepeckého hnutí a slabozraký vychovatel František Urban výrobou různých reliéfních zeměpisných map i jiných slepeckých pomůcek.

Josef Smýkal se celý život aktivně věnoval nevidomým a těžce slabozrakým dětem i dospělým osobám. Jednak jako učitel hudby, později i ve funkci ředitele základní školy pro nevidomé v Brně, ale současně byl i funkcionářem slepeckých organizací. Nejdříve v Podpůrném spolku samostatných slepců, pak ve Svazu invalidů a poté v České unii nevidomých a slabozrakých.

Dovolte, abych na tomto místě připomněla dvě své vzpomínky, které se mi vybavují v souvislosti s jeho působením v základní devítileté škole internátní pro nevidomé v Brně. Psal se rok 1972 a já jsem nastoupila do prvního ročníku ZDŠI pro nevidomé. Ve druhém pololetí, kdy už jsme uměli číst všechna písmena, si přišel pro nás pan učitel, který vyučoval hře na klavír se slovy: „Vy tři špunti půjdete se mnou“. Jednalo se o mne a další mé dvě spolužačky Ladislavu Cagašovou a Lenku Hrbáčkovou, které brzy ve hře na klavír skončily. Musím říci, že pan učitel měl ke svým žákům blízký citový vztah. Nahrazoval chybějící rodiče, kteří byli pro nás daleko.

Řídil také školní pěvecký sbor, s nímž objížděl různé soutěže. Pan učitel si každého z nás prověřil z intonace a sluchové analýzy. Vzpomínám si, jak organizoval tzv. hudební výlety, na které jezdili žáci navštěvující výuku na hudební nástroje, ale i ti, jež se přihlásili do pěveckého sboru. Jezdili jsme do rodiště známých skladatelů např. Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, Josefa Suka atd. Vždy měl o skladateli připraveno zajímavé povídání, aby zaujal i ty nejmladší z nás.

Za dobu dlouholetého pedagogického působení v ZDŠI pro nevidomé navrhl a vyrobil několik pomůcek jako náhradní graf za používání notové tabule pro vyučování hudební výchovy. Trojrozměrný model durové stupnice, němou intonační klávesnici, model celotónové stupnice a notový sešit pro slabozraké žáky.

Od sedmnácti let shromažďoval pomůcky, které se týkaly života, práce, kultury a vzdělávání nevidomých i těžce slabozrakých osob. Čím víc jich přibývalo, tím častěji snil o vybudování slepeckého muzea. Funkcionáři Svazu invalidů bohužel neměli pro tento zájem pochopení. Vše se podařilo až v roce 1989, kdy 3. prosince vznikla Česká unie nevidomých a slabozrakých. Ta přispěla na stavební adaptace nadačního domu básníka Josefa Chaloupky na Chaloupkově ulici č. 7, který jej ve třicátých letech 20. století odkázal nevidomým.

J. Smýkal je zakladatelem Tyflopedické poradny pro pomoc rodičům nevidomých a slabozrakých dětí, kterou vedl do roku 1994.

V dubnu 1990 začal Josef Smýkal z vlastní iniciativy vydávat první regionální časopis na Moravě Brněnský občasník, který zaregistroval na Jihomoravském Krajském národním výboru.

Sázel jej na sázecím stroji a matrice lisoval na mechanickém lisu. Oba přístroje měl umístěny ve sklepních prostorách panelového domu, v němž bydlí. V časopise informoval o veškerém dění v Unii a také uveřejňoval různé kulturní akce. V květnu 1994 byl pak Brněnský občasník nově zaregistrován Magistrátem města Brna. Pro neporozumění Nejvyšší rady České unie nevidomých a slabozrakých pak začal J. Smýkal uveřejňovat v Občasníku pouze články a informace o tehdejším Slepeckém muzeu a doplňoval obsah různými dalšími zajímavostmi.

Ještě i v této době má velkou zásluhu na výrobě Občasníku a také dodává různé zajímavé články.

Neustále pomáhá a spolupracuje na novém uspořádání sbírek našeho oddělení. Zajišťuje digitalizaci a přepis historické tyflopedické literatury do Braillského písma.

Milý pane učiteli, do dalších let Vám přeji stálé zdraví, osobní pohodu a radost z práce, kterou s tak obrovským nadšením vykonáváte. Za všechno, co děláte pro oddělení Dokumentace tyflopedických informací Vám upřímně děkuji.

Eliška Hluší






Konečně dovolená!


Bobová dráha Po několika letech, kdy jsme s manželkou dovolenou nevěnovali odpočinku, ale poznávání Slepeckých muzeí v Evropě, jsme se letos konečně vydali na opravdovou dovolenou - za odpočinkem.

Protože letošní léto bylo velice horké, rozhodli jsme se jet „někam do hor“, kde jsme očekávali, že se „ochladíme“. A tak jsme v sobotu 15. července vyrazili z Brna směr Harrachov.

Jenže naše představa, že v horách nebude takové horko jako v Brně, byla mylná.

Cesta autobusem, díky klimatizaci, byla příjemná a již před polednem jsme byli v Harrachově, kde nás čekalo vedro a tři kilometry pěšky do kopce k našemu hotelu. Hotel však byl velice pěkný a i pro nevidomé byl velice přehledný,manželka za chvíli znala bezpečně cestu od pokoje k výtahu, do restaurace, baru i na vyhlídkovou terasu, kde bylo příjemné posezení nebo i „poležení“, protože na terase byla umístěna lehátka ve kterých se mohli hosté vyhřívat na sluníčku.

Mumlavský vodopád Harrachov je známé středisko zimních sportů a tak v létě hotely dávají svým hostům různé pozornosti. My jsme dostali dvakrát vířivou koupel s voňavou přísadou.

Druhý den jsme se vydali na obhlídku Harrachova. Využili jsme služeb místního turistického vláčku a vydali se na okružní jízdu, během níž jsme projeli celé městečko, dozvěděli jsme se, že v Harrachově je několik muzeí. Kromě muzea skla zde najdete i muzeum lyží, ale i hornické nebo dřevařské muzeum. Podívali jsme se i k Mumlavským vodopádům a naplánovali si jejich návštěvu pro některý z našich výletů. Nakonec nás vláček vyvezl na vyhlídku poblíž skokanských můstků, odkud byl nádherný výhled na celé okolí.

V pondělí nás okolnosti donutily zajet do Liberce, abychom si obstarali místenku na autobus, kterým se budeme vracet domů.

Velký bazén v akvaparku v Liberci K cestě do Liberce jsme zvolili vlak, abychom se projeli po ozubnicové trati z Harrachova do Tanvaldu, která vede krásnou přírodou. Vlak například přejíždí vysoký most přes řeku Jizeru nebo projíždí téměř kilometr dlouhým tunelem. Jízdu krásnou krajinou si můžete opravdu vychutnat, protože do Liberce, vzdáleného čtyřicet kilometrů, dojedete za necelé dvě hodiny.

Jeden den jsme se vydali na návštěvu muzeí. Začali jsme v muzeu skla, kde jsme si prohlédli nádherné vázy, broušené poháry a ručně malované sklenice, také si manželka podržela v ruce sklářskou píšťalu. I když po prohlídce tohoto muzea si musela umýt ruce, protože běžní návštěvníci na exponáty sahat nesmějí, byla prohlídka velice zajímavá.

Pak jsme navštívili muzeum lyží, kde jsou vystaveny nejen různé typy lyží a lyžařských bot, ale také fotografie z lyžařských závodů, životopisy známých lyžařů a krásné poháry pro vítěze.

Hornické muzeum Abychom se trochu ochladili, rozhodli jsme se ještě pro návštěvu hornického muzea. Zde jsou vystaveny hornické kahany, nářadí, které horníci v dole používali, od krumpáče až po sbíječky a také velká sbírka nerostů.

Důl byl v Harrachově v provozu od roku 1957 až do roku 1992 a těžil se zde fluorid.

Součástí prohlídky je také návštěva těžební štoly. Hned u vchodu každý návštěvník dostane helmu, která je pro vyšší postavy, jako jsem já, naprosto nezbytná. V dole snad pracovali permoníci, protože jsem několikrát „škrkl“ helmou o strop nebo o vzduchové potrubí. Návštěva štoly byla nejen zajímavá, ale také osvěžující, protože „uvnitř hory“ je teplota kolem 10 stupňů.

Další den jsme si udělali výlet k Mumlavskému vodopádu. Je to příjemná procházka lesem plným borůvek. Rozhodl jsem se, stejně jako řada jiných návštěvníků, také se osvěžit v říčce vytékající z vodopádu. Děti ve vodě dováděly, stříkaly po sobě a plavaly v mělké tůňce. Po prvním krůčku do vody jsem však měl pocit, že mi umrznou nohy, a tak jsem usoudil, že už nejsem dítě, kterému studená voda nevadí a za chvíli jsem raději „osvěžování“ nechal.

Navečer jsme si vyjeli sedačkovou lanovkou na Čertovu horu. Z lanovky je nádherný výhled nejen na celý Harrachov, ale i na okolní kopce. Jen jsem měl při jízdě směrem nahoru dost nepříjemný pocit, když se se mnou sedačka vznášela vysoko nad chalupami a přitom mi nohy visely volně v prostoru. Člověk se nesmí dívat dolů, ale do dálky.

V pátek jsme jeli na zájezd do aquaparku Babylon v Liberci. Aquapark je velký areál, který je zastřešený a je v něm několik vzájemně propojených bazénů. Mají tam například umělou krápníkovou jeskyni, kterou proplouváte. Nebo bazén, který se jmenuje „Divoká řeka“ a nebo také malý bazének s vířivkou. Ten na první pohled připomíná hrnec s vařící vodou. Pobyt v něm je však velice příjemný a uvolňující.

Po návratu do hotelu nás čekalo milé překvapení. Protože to byl poslední den našeho pobytu, byla pro nás dva připravena „romantická večeře při svíčkách“ - a ještě jsme obdrželi láhev „šampusu“. Tak jsme ten náš pobyt příjemně zakončili.

V sobotu už nás čekala jen cesta domů a těšili jsme se, že konečně uslyšíme „normální“ řeč, protože za ten týden jsme už toho „hele“ a „véď“ měli plné uši.

Zdeněk Hluší






Motoráčkem do Lednice


Motoráček v Lednici Vypravte se s námi historickým motoráčkem z Břeclavi do Lednice a poznejte krásy Lednicko-Valtického areálu, který je od roku 1996 zapsán na seznamu památek UNESCO.

Můžete navštívit novogotický zámek v Lednici či barokní rezidenci ve Valticích. Mezi nimi leží půvabný svět parků, zahrad, rybníků a lesů doplněný celou řadou drobných staveb, od zámečků přes kaple a kolonády až po minaret nebo umělou zříceninu. Lednicko-Valtický areál je nejrozsáhlejší komponovanou krajinou v Evropě. Přehledně značená síť cyklistických tras vás dovede do tichých meandrů řeky Dyje, na návštěvu chráněné krajinné oblasti Pálava, na rušná náměstí středověkých měst i do malebných zákoutí vesnic, kde vinaři připravují nezapomenutelná vína.

Trať z Břeclavi do Lednice, někdejšího sídla správy lichtenštejnských statků, rybníků a lesů, vznikla 17. listopadu 1901 jako odbočka z již vystavěné trati Břeclav - Hrušovany nad Jevišovkou.

Tehdejším vlastníkem trati byla Brněnská společnost místních drah a provozovatelem vlaků známá Severní dráha císaře Ferdinanda. Není bez zajímavosti, že výstavba lokálky započala teprve poté, co se Lednice zavázala naložit dřevem a cukrovou řepou minimálně 4000 vozů ročně. V opačném případě musela zaplatit za každý nenaložený vagón 16 tehdejších korun.

Po romantické trati z Břeclavi do Lednice se můžete svézt v nepracovních dnech od 8. dubna do 24. září. Vlaky jsou sestaveny z historické soupravy - motorového vozu „Hurvínek“ a vozu přídavného.

(zdroj: magazín Bydlení - kráceno)






Pitný režim


Sklenice vody To nejzákeřnější, co nás může při fyzické aktivitě potkat, jsou potíže způsobené nedodržením pitného režimu. Co s tím dělat?

Že je lidské tělo tvořeno z převážné části vodou, to ví dneska kde kdo. Jenže důsledky spojené s ubýváním vody z organizmu při fyzické činnosti lidé často podceňují.

V první řadě si musíme uvědomit proč je voda v organizmu tak důležitá a co se děje při jejím nedostatku. Voda se účastní prakticky všech tělních pochodů. Je to rozpouštědlo, ve kterém se rozpouštějí živiny, minerály, produkty metabolismu, hormony, prostě skoro všechno na co si vzpomenete. Postupně, jak klesá množství vody v organismu, se nemohou tyto látky rozpouštět a tudíž se postupně přestávají dostávat na místo, kde jsou v těle potřeba. Procesu kdy se ztrácí voda z organismu se říká dehydratace. Průměrný člověk vydá denně cca dva až dva a půl litru vody, z toho jeden až půldruhého litru močí, cca 600 ml pocením a cca 300 až 400 ml je spotřebováno metabolickými pochody.

V extrémních klimatických podmínkách může být ztráta vody pocením až čtyři litry za den. Při ztrátách vody dochází také k úbytku minerálů. Spolu s potem odchází hlavně sodík a sůl. Močí se vylučuje převážně draslík. Tyto skutečnosti bychom měli respektovat a ztráty vzniklé provozem našeho těla pravidelně nahrazovat. Správné hospodaření s vodou, minerály, vitamíny a s energií je proto prvním předpokladem zdraví a výkonnosti člověka.

Člověk by měl samozřejmě přijímat dostatečné množství tekutin, což činí dva a půl až tři litry za den, při letním počasí podle teplot až pět litrůza den. Je dobré si vodu lehce přisolit a doplňovat ji s minerálkou, protože minerálka dodává tělu důležité ionty a to hlavně sodík a magnesium. Je důležité si uvědomit, že vypitou kávu nelze počítat do konečné spotřeby tekutin - neboť jejím důsledkem je naopak odvod kapalin z těla.

(zdroj: magazín Bydlení - upraveno)






Zahradní posezení



Zahradní posezení Letní pohoda v zahradě se neobejde bez zahradního nábytku. Tuto službu ovšem rozhodně neudělají použité a dosluhující nábytkové kusy z interiéru.

Na to, abychom si mohli na zahradě pohodlně posedět, poležet anebo pojíst, je druhově určen především odpočinkový sedací nábytek, nábytek pro stolování a bazénový nábytek. Doplňkové uplatnění zcela jistě najdou nejrůznější příruční stolky a police.

Výběr druhu a typu zahradního nábytku ovlivňuje funkční a prostorové řešení zahrady. Jsou dvě základní možnosti řešení. Volnější řešení s mobilním nábytkem, anebo stabilní nábytek při pevné koncepci zahrady.

V prvém případě použijeme volný nábytek z běžné produkce nebo atypické prvky. Výhodou tohoto řešení je variabilita a mobilita, která umožňuje různé sestavy a umístění nábytku v zahradě podle příležitosti. Máme-li zahradu menší, vyplatí se pořízení skládacího nebo stohovatelného nábytku, který umožní rychlé změny či přesuny.

Při pevné koncepci zahrady se užívá stabilní vestavěný nábytek, který je přímou součástí jejích stavebních úprav. Je to vždycky atypické řešení s fixním a trvalým umístěním i sestavami nábytku. Zkombinovat jej můžeme například s některými stavebními prvky zahrady. Například spojení sezení s opěrnou zídkou nebo zděným květináčem či zábradlím. Nevýhodou je určitá těžkopádnost. Výhodou například to, že elegantně vyřešíme nedostatek místa či problém s mimosezónním uskladněním. Kombinace obou řešení jsou samozřejmě také možné. Především v plošně větších zahradách nalezne v jedné části své uplatnění nábytek mobilní a jinde zase atypické fixní prvky.

Nejjednodušší variantou jsou židle, křesílka či stoly z tvrzeného plastu, který je na údržbu velmi jednoduchý. Navíc se dá tento sedací nábytek snadno stohovat, rychle rozestavět a k jeho údržbě stačí pouze občasné umytí.

Jinou variantou je nábytek dřevěný. Pokud je možné sáhnout hlouběji do kapsy, zvolíme raději tvrdá orientální dřeva, která jsou velmi trvanlivá. Stoly a sedací nábytek z měkkého dřeva je také možné doporučit, musí se ale počítat s menší životností a opakovanými nátěry zabraňujícími průniku vlhkosti.

Pokud naopak máme zahradu velkých rozměrů, založenou spíše v romantickém duchu s velkým množstvím růží, anglickým trávníkem a loubím pro popínavé rostliny, je možno sáhnout po litinových židlích a stolech (známe je například ze zámeckých skleníků), které navozují dobu viktoriánské Anglie. Musíme však počítat s velkou vahou těchto zahradních doplňků a dbát musíme rovněž na nátěry, aby nedocházelo ke korozi.

A jak správně vybírat zahradní nábytek?

Zvolte dostatečně kvalitní a odolný materiál pro zahradní nábytek, kterému neuškodí nepříznivé počasí (déšť, slunce apod.).

Tvar i materiál volte s ohledem na celkové pojetí zahrady.

Ujistěte se, že máte pro zahradní nábytek dostatek prostoru. Nesmí překážet, ani jinak zamezovat volnému pohybu po zahradě.

(zdroj: magazín Bydlení)





Nová atrakce v Brně


Vláček Mařenka cestou na Špilberk Brněnský primátor Richard Svoboda pokřtil 21. června 2006 turistický vyhlídkový vláček a zahájil tak slavnostní spuštění turistické atrakce ve městě Brně.

Vláček „Mařenka“ má dva vagóny o celkové kapacitě 44 cestujících a vyveze zájemce až na Špilberk nebo Petrov, kde jsou zastávky.

Z turistického vláčku si můžete pohodlně prohlédnout krásy moravské metropole. Přibližně pět kilometrů dlouhá trasa vede historickým jádrem města a stoupá až na dominantu Brna, hrad Špilberk.

Vláček jezdí denně od 10 do 17 hodin až do konce měsíce září.

Nástupní zastávka je na ulici Benešově (naproti DPMB, a.s.).

Odjezdy z Benešovy ulice jsou v 10:10, 11:40, 13:10, 14:40, 16:10 a v 17:40 hodin. Jízda trvá přibližně 1 a půl hodiny a na hradě Špilberk je 10 minut přestávka.

Vzhledem k dopravní situaci může mít vláček menší zpoždění.

(zdroj: magazín Haló Brno)






Podali si své pravice.
A vznikly Svépravice.



Pičín - letecký pohled Těžko říci, zda by třeba za jménem Brložnice někdo hledal mokřinu nebo bažinu. Ta však skutečně tvoří prazáklad dnešního názvu, i když současný význam slova brloh je od toho historického už zcela odlišný.

V místopisných názvech je tedy jistější s (na první pohled) logickými argumenty zacházet opatrně. Aby to bylo ještě o trochu těžší, některá jména naopak svou logiku mají. „Například název Benátky se stejnojmenným italským městem zpravidla souvisí. Významnou součástí toho místa je obvykle nějaké vodstvo,“ vysvětluje jazykovědec Jaroslav David z Ostravské univerzity. Podle jeho slov je zejména lidová snaha o vysvětlení vzniku nebo původu některých místních názvů plná poetiky, vzpomínající na doby husitských válek a hlavně na Jana Žižku. Tyto příběhy jsou ale většinou nejspíš smyšlené. V kraji je sice husitská tradice, ale historie je vytvořená dodatečně.

„Dokonce se dost často vyskytují řetězové výklady původu názvů, a to hned několika sousedních sídel. Například podle jednoho z nich se v Železných horách husité střetli se Zikmundem v líté seči, prosekali se, pak ale ustoupili, vše si přemyslili, prosekali se podruhé a zahnali Zikmundovy Uhry, kteří, bojíce se, modlili se za záchranu.

Tak prý vznikla sídla pojmenovaná Seč, Proseč, Prosíčka, Ústupky, Přemilov, Bojanov a nakonec Modletín“, říká David.

Podobný výklad se tradoval v krajině mezi Golčovým Jeníkovem a Čáslaví, kde se předmětem jazykové hříčky stala místní jména Potěhy, Tupadly (kdysi také Tupadla) a Drobovice. Žižka prý nechal v nedaleké vsi Horky od kostelíka na vršku vystřelit z děla jakousi bábu. Když pak letěla nad místem dnešních Potěh, tak se potila, u Tupadel padla, až se nakonec u Drobovic rozdrobila.

A ještě jeden příklad. Jméno Pobistrýce u Pelhřimova je vykládáno místními dle sousedského sporu, který skončil smrtí. K tomu se vztahuje i pomístní jméno rokle V mordovnách. Nakonec se ale obě strany sporu usmířily, podaly si své pravice - a tak vznikly Svépravice.

Základem většiny podobných jmen jsou však zejména osobní jména, která dnes buď už vůbec neexistují, nebo jsou zkomolena do nesrozumitelné podoby.

K umělému přetváření některých jmen docházelo ještě v 19. i 20. století. „Tomu se říká bakalářská etymologie. Někteří autoři, (Jan Kollár), záměrně fantazírovali. Všechny názvy vyložil jako jednoznačně německé, italské nebo třeba české, podle toho, jak mu to prostě znělo. Jiným fantastou byl Jan Erazim Vocel, který se zapojil do tzv. keltománie. Jiné pokusy jsou poměrně komické samy o sobě, například vysvětlení názvu Bezděz znělo, že je to místo bez děsu,“ vypráví Jaroslav David.

Zatímco ale některá jména jsou historicky natolik zažitá, že už se téměř jistě nikdy nezmění, u některých míst vývoj očekávat lze.

To se týká zejména nových městských čtvrtí a satelitních měst a obcí. „Nechme se překvapit, třeba dříve v souvislosti s okraji větších sídel vznikala komická pojmenování jako Prdíkov. Stejná ironie se pochopitelně skrývá i v označeních Paříž, Nový York a Londýn, což jsou malé osamocené osady na jihu Čech nedaleko Rapšachu. Myslím, že tam najdete i Benátky a Bosnu,“ dodává Jaroslav David.

Mezi komická pojmenování patří ta, která nějakým způsobem asociují ženské pohlavní orgány.

V tomto směru vynikají obce Pičín, Pičulín nebo Píčov, část obce Suchý nedaleko Boskovic.

V posledním případě pověst vykládá vznik nejčastěji tak, že se lidé museli stěhovat na nové místo a přitom píčeli, tedy plakali. Důvodem přesunu mohlo být násilné přesídlení vedené ekonomickými zájmy vrchnosti.

Jiná verze vysvětluje název tak, že ženy, které prosily v okolních vsích o mléko pro děti, mluvily německy a svoje prosby zahajovaly slovy „bitte schön“, zkomoleně „pitčén“. Obyvatelům se pak říkalo Pičáci a toto jméno se pak přeneslo i na obec.

Některé, nejčastěji samozřejmě ironické názvy pak zůstávají, i kdyby se je místní rozhodli stokrát změnit. Osada Malá Lípa na Havlíčkobrodsku byla do konce 19. století i na mapách zakreslena jako Sračkov. Možná i proto, že Malá Lípa je opravdu doslova na konci světa, více než 120 let od oficiální změny názvu osadě stejně většina lidí z okolí jinak než Sračkov neřekne.

Martin Hyška

(zdroj:
Lidové noviny)






Milí čtenáři!


Doufám, že jste prožili příjemnou dovolenou ať už v Česku, nebo v cizině. Jistě jste si přivezli ty nejhezčí vzpomínky. Budu ráda, když i nadále zůstanete věrnými čtenáři Brněnského občasníku.

Za redakci

Eliška Hluší



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 1024 x 768, 32bit

 
     
    * * * * *