Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 2 - ročník XVI. - červenec 2006

Vydává: Oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Škola na Veveří
Vzácná návštěva v Česku
11. veletrh muzeí v Třebíči
Trapní rodiče
Parní motorový vůz „Komárek“
Tip na výlet
Tatranky na kolejích
Mapy v hlubinách historie






Škola na Veveří


Budova bývalé školy na Veveří 15 V budově bývalé Slepecké školy v Brně na ulici Veveří je dnes Církevní studentský domov Petronium. S vedením školy jsme se domluvili a jednoho dne sem zavítali. K naší skupince se připojila Danuška Gubčová a Eliška Hluší.

Zařízením nás provázel Bc. Tomáš Juránek - vychovatel domova. Procházíme místy mnohým důvěrně známými. Zdá se, že to bylo jen nedávno, snad včera. Jako by škola byla opět plná dětí. Odlišil by je někdo od dětí vidících? Kdepak! Ale vlastně ano. Pamatovaly si každé zákoutí, se vším se vypořádaly, ničeho se nezalekly. Dnes kráčí po nablýskané dlažbě důstojně ti, kteří se po ní kdysi proháněli na koloběžkách.

Stará škola jako by zajásala: „Vítejte po letech zase doma, děti moje zatoulané. Jste pořád stejní. Viléme, padesát let uplynulo, co jsme se naposledy viděli. Stal se z Tebe statný muž. Vzpomínáš ještě, jak jste tu skákali z pátého schodu až dolů?“ To se ví, že pan Vilém vzpomíná a jak rád. Je to na něm vidět...

„I Lenka Řehánková se u mě mnohému naučila. Někdy měla slzu na krajíčku, ale kráčela životem krok za krokem. Je přičinlivá a neztratí se.“ Dnes ji po známých místech doprovází bývalý učitel PaedDr. Michal Kuchař. Je to od něj pěkné. „Díky.“

Dlouhá chodba ve škole dnes „A co ty, Danuško Gubčová? Vzpomínáš ještě, jak jsi dětem hrávala na klavír, aby se jim nestýskalo po domově?“ Danuška vzpomíná úplně na všechno.

Jako doma se tu cítí i Jirka Karabec: „Ano, ano, Jirko, ty sis našel i manželku.“

Michal Hanák ani nečeká na průvodce. Sám schází po schodech. Má je tisíckrát prochozené a přesně spočítané. Je tu doma.

„Milá Eliško, jak jsi křehká a přitom se umíš rvát se životem o svá práva. Tvé úsilí je veliké a zhodnocuje činy.“

V těchto místech býval i velký pokoj, kde se sedmnáct dětských hlaviček večer co večer ukládalo ke spánku. Jistě je tehdy pohladila ruka vychovatele, ale nebyla to ruka maminčina. Nejeden polštář býval promáčen slzami, když srdíčko bylo po večerech steskem vyprahlé. Dnes je na místě velké ložnice prostorná kaple, kde se rozezněly varhany pod rukou pana Haška a Danušky.

V jídelně to všechny svádí řadit se k okénkům na výdej jídel jako kdysi. Alespoň v duchu prožíváme, jak se děti samostatně obsluhovaly. Talířek s polévkou i ostatní jídlo si sami bez zaváhání přinesly až na své místo u stolu.

Byly i bolístky, ale přebolely. Nepříjemné smazal čas. Zůstaly ty nejkrásnější vzpomínky na školu, kterou všichni měli tolik rádi a těšili se na setkání s ní.

Dnešní den byl krásný, slunečný, březnový. Stvořený k procházkám. Scházíme nádvořím. Před námi se rozprostírá rozlehlý školní park. Letité kaštany, stará, košatá lípa. Tady si kdysi hrávaly děti ze Slepecké školy. S oblibou někde zalezly do křoví a schovaly se svým učitelům. Snad jen zvědavé nosíky jim vyčuhovaly. Vychovatelé je pochopitelně najít nemohli.

Lenka nachází svůj vláček z dřevěných klád, i toho dřevěného šneka, do kterého vždy s oblibou lezla. Dnes je již z nich trouchnivějící hromádka... I nyní je rozrušená a štěstím bez sebe. Hlasitý a zvonivý je její smích.

Zmrzlý sníh křupe pod nohama. Nalézáme ještě horní hřiště. Zapadlý kout je ona pověstná „slepá“ zahrada.

Laskavá ruka matičky školy naposledy pohladí své velké děti, tyto tři různé generace. Tak se spolu vzájemně loučí ta stará škola a její děti, kterým bylo odepřeno alespoň jedenkrát v životě ji spatřit...

Jak nám všem bylo zde dobře. Podíleli jsme se na kousku obyčejného lidského štěstí. Stačilo k tomu docela málo. Pouhý zlomek a dotek s minulostí. Vrátila se jedna z krásných chvilek jejich mládí.

„Tak, na shledanou, školičko naše!“



PhDr. Markéta Běhalová





Vzácná návštěva v Česku


Valeria Demčenko Dne 9. května roku 2006 přicestovala na pozvání Brněnského kulturního centra ředitelka Hudební školy Konstantina Karloviče Grota v Sankt-Petěrburgu Olga Naumova se svou bývalou prakticky nevidomou žákyní Valerií Demčenko. Byly pozvány u příležitosti konání 17. ročníku Tmavomodrého festivalu.

Po příjezdu si s Milanem Arnerem a Petrou Elicerovou prohlédly centrum Starého Města Prahy. 10. května jim Milan Arner domluvil na Konzervatoři Jana Deyla náslech hodiny Braillova notopisu a výuky klavírní hry. Velmi obě zaujala výuka ladění klavírů. Po náslechu všech hodin krátce pobesedovaly s vedením Konzervatoře Jana Deyla o metodice výuky.

Poté jsme si je s manželem převzali, abychom je přepravili do Brna. U autobusu již na nás čekala PhDr. Šárka Tryhuková, pracovnice Brněnského kulturního centra a tlumočnice Mgr. Valentina Gerichová, která překládala do ruštiny.

Valeria v Denisových sadech Než jsme se rozloučili, obě ženy si domluvily s manželem prohlídku centra Brna, se mnou návštěvu expozice Kultura nevidomých Technického muzea v Brně a s Dr. Šárkou Tryhukovou na 10. hodinu zkoušku v sále Břetislava Bakaly a to proto, aby se Valeria mohla v klidu obeznámit s nástrojem.

Třetí den odpoledne přišly do Technického muzea v Brně. Hned na schodišti je zaujaly hodiny, které odměřují čas. Prošly si naši expozici Kultura nevidomých. Mnoho věcí si na památku vyfotografovaly, např. když jsme přišli k Hinzovu typu motorového sázecího stroje (puncírky), Olga Valerii vyfotografovala jak píše. Stěžovaly si, že v Sankt-Petěrburgu je nedostatek not přepsaných do Braillova písma.

V 16.00 hodin se vydaly zpět do Bílého domu, kde si poslechly koncert žáků Střední školy na Hlinkách a vystoupení skupiny Mošny.

V pátek dopoledne se obě zúčastnily koncertu žáků Speciální školy pro zrakově postižené v Brně-Pisárkách a poslechly si žáky, kteří nevystupovali na odpoledním koncertě.

Odpoledne hlavní koncert začal ve 14:00 hodin. Kromě vystoupení frekventantů Rehabilitačního střediska v Praze na Dědině vystupovali žáci školy Jaroslava Ježka z Prahy, posluchači Konzervatoře Jana Deyla v Praze, žáci ze školy pro slabozraké v Opavě a Valeria Demčenko, útlá mladá žena, která přednesla skladby Sergeje Rachmaninova Elegii a od Johannesa Brahmse Intermezzo. Hrála tak čistě a brilantně, že z jejího podání leckterému profesionálnímu klavíristovi se tajil dech.

Valeria Demčenko byla žákyní Olgy Naumové již od útlého věku. Narodila se 30. září roku 1983 v Leningradě. Do Hudební školy, která působí při škole Konstantina Karloviče Grota v Sankt-Petěrburgu přišla v šesti letech. Od počátku se věnovala hře na klavír. Hudební školu absolvovala v roce 1990. V současné době je posluchačkou 3. ročníku Hudební fakulty Puškinovy univerzity v Sankt-Petěrburgu a také vyučuje Braillovu hudební notaci v již zmíněné Hudební škole. Se svou učitelkou udržuje i nadále úzké kontakty.

Křest lexikonu v Bílém domě Po jejím vystoupení do programu pořadatelé zařadili křest 2. vydání Tyflopedického lexikonu jmenného prakticky nevidomého autora PhDr. Josefa Smýkala. Křtu se ujala RNDr. Hana Bubeníčková, ředitelka TyfloCentra v Brně, která jej moderovala. Křestními kmotry byli Mgr. Milan Pešák, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky a ing. Vlastimil Vykydal, ředitel Technického muzea v Brně. Za sdružení Apogeum se měl zúčastnit předseda ing. Aleš Hlavatý, ten se však omluvil. K dispozici máme fotografie ze křtu i z celého Tmavomodrého festivalu.

Po krátké přestávce program dál pokračoval, ale to už jsme s Valerií a Olgou odešli do města, abychom se domluvili na další den.

Poslední den pořadatelé pro účastníky Tmavomodrého festivalu naplánovali výlet do Moravského krasu. Protože s sebou neměli žádného průvodce, Zdeněk Hluší se nabídl, že bude po cestě slovně doprovázet. Navštívili jsme propast Macochu i další památky. Přesto že bydlím v Brně už 16 let, nikdy jsem se na Macochu nedostala. Jeskyně je to zajímavá, plná krápníků, které vodaza mnoho let dokázala zpracovat. Také mne mile překvapila plavba na Loďkáchnapř. V pohádkovém lese, kde krápníky představovaly určité pohádkové postavičky.

Cestou zpět do Brna jsme si spolu s Olgou a Valerií zazpívaly ruské národní písně.

Závěrem děkuji PhDr. Šárce Tryhukové, která organizačně zajišťuje Tmavomodrý festival za pozvání pro obě účastnice ze Sankt-Petěrburgu.

Eliška Hluší






11. veletrh muzeí v Třebíči


Veletrh muzeí v Třebíči Ve dnech 25. a 26. května 2006 jsem se zúčastnila s Bc. Věrou Koudelkovou z oddělení prezentace a práce s veřejností 11. veletrhu muzeí v Třebíči. Tentokrát byl tematicky zaměřen na práci v muzeích se zdravotně postiženými návštěvníky. Pracovníci odd. Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně pro veletrh nachystali část výstavy reliéfních obrázků, plánů, technických nákresů a zeměpisných map Svět haptický, kterou autorsky připravil PhDr. Josef Smýkal.

První den proběhla prezentace sdružení Okamžik pro podporu nejen nevidomých. Mgr. Pavla Valníčková-Francová stručně seznámila přítomné čím se sdružení zabývá a také ukázala práci nevidomého s průvodcem.

Dalším prezentujícím sdružením byla škola hmatového modelování pro nevidomé, ale i mentálně postižené výtvarníky z Tasova na Vysočině. Zakladatel Štěpán Axman pohovořil o sdružení Slepíši, o jeho vzniku. Hlavní část svého příspěvku se zaměřil na techniku modelování. Protože ji sám vymyslel, dostala název Axmanova technika modelování. Základem techniky jsou válce z hlíny tzv. hadi, které se ve škole hmatového modelování její posluchači učí vrstvit na sebe. Mezi nejzajímavější vystavené práce patří výrobky nevidomých výtvarníků Boženy Vavrekové-Přikrylové, Františka Koplíka, Petry Voglové a jiných. Škola hmatového modelování spolupracuje také se zahraničními nevidomými výtvarníky například z Finska.

Zajímavá byla prezentace Vlastivědného muzea v Poličce. Zde promítali video záznam z návštěvy žáků základní školy v místě, kde muzeum sídlí.

Mgr. Yvona Ferencová, pracovnice Moravské galerie zde prezentovala výstavy, které byly určeny především pro nevidomé a slabozraké návštěvníky.

PaedDr. Zdeňka Poláková představila výstavy pro nevidomé a slabozraké děti v Dětském muzeu. Hovořila o spolupráci, tehdy s pracovníky Slepeckého muzea, kteří zajišťovali v 90. letech popisky k výstavě Zvířata na dosah v Braillském písmu.

Na závěr prvního dne jsem představila část výstavy Svět haptický a také pohovořila o návštěvě 15 slepeckých muzeí v Evropě, které se spolu se mnou zúčastnil PhDr. Josef Smýkal. Bc. Věra Koudelková mi k tomu na počítači promítala obrázky z výstavy a také z návštěv jednotlivých slepeckých muzeí, které se mnou vybrala moje kolegyně fotografka Eva Řezáčová.

Druhý den se představili kolegové ze Slovenské unie nevidiacich a slabozrakých, odbočka v Lučenci. Na fotografiích ukazovali práci s hlínou, moduritem i dalšími materiály. Po celou dobu veletrhu probíhala malá výstava kompenzačních pomůcek pro zdravotně postižené.

Veletrh muzeí v Třebíči se, jako vždy, vydařil. Poděkování patří nejen řediteli muzea v Třebíči ing. Jaroslavu Martínkovi, ale i všem pracovníkům, kteří se zasloužili o zdárný průběh celého veletrhu muzeí.

Eliška Hluší






Trapní rodiče


Máte nemožné rodiče? Stydíte se za ně? Stále vám do všeho mluví, poučují a mají trapné názory? Buďte trpěliví, dejte jim čas...

Když jsem byla malé dítě, měla jsem nejlepší rodiče na světě.

Maminka měla nejkrásnější vlasy, nádherně voněla, nosila vkusné šaty - byla jsem na ni opravdu pyšná. Tak hezkou maminku jste ještě neviděli!

A tatínek - ten byl nejchytřejší z celé fabriky, kde pracoval. V podstatě tam všechno stálo na něm. Nebyl sice ředitel, ale schopnostmi ředitele mnohonásobně převyšoval. A jaké měl svaly! Když byl nablízku, nemohlo se vám absolutně nic stát.

Nevím, co se vlastně stalo, ani nemohu přesně určit, kdy ta změna nastala, ale když mi bylo asi tak 12 let, rodiče se začali rapidně zhoršovat. Šlo to s nimi den ode dne s kopce. Snažila jsem se jim pomáhat. Vysvětlovala jsem jim, že jsou trapní, že takhle se žádní rodiče nechovají, ale nedali si říct.

Maminka, která si vždy potrpěla na hezké oblečení, úplně ztratila soudnost. Styděla jsem se s ní vyjít na ulici.

A táta?

Ten inteligentní skoro ředitel velké fabriky plácal takové nesmysly, že se to ani nedalo poslouchat. A ty jeho věčné zákazy a rozkazy! Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že vím sama nejlépe, co mám dělat. Nedal si říct. Byl neuvěřitelně tvrdohlavý, a tak jsem to vzdala. Nemělo to cenu, stejně za chvíli vypadnu z domu...

Pak jsem vypadla, vdala se a měla děti.

Rodiče pomalu přicházeli k rozumu. Chvíli to ještě trvalo. Ty jejich zastaralé názory na výchovu dětí a sklony k poučování mě ještě stále dráždily, ale už se to dalo vydržet, zvlášť když pohlídali vnoučata, odpustila jsem jim ledacos.

A dnes?

Moje třináctiletá dcera je chudák. Má fakt nemožnou trapnou matku. Stydí se za mě, snaží se mi pomáhat, ale znáte to, starší člověk se mění pomalu...

Ale jedno vám povím: „Já mám nejlepší rodiče na světě!“

Magda Hauserová

(Zdroj: Magazín
Radia Proglas)






Parní motorový vůz „Komárek“


Parní motorový vůz Komárek Parní motorový vůz 124.001, vyrobený na počátku 20. století, který sloužil až do roku 1947 a poté stál přes padesát let v hale Národního technického muzea v Praze, oslavil nedávno své znovuzrození. Nadaci Okřídlené kolo se podařilo získat potřebné finance, a tak loňského roku odvezli parní motorový vůz, který dostal název podle konstrukce svého parního kotle KOMÁREK, na generální opravu do Železničních opraven a strojíren České Velenice.

Letos 10. května absolvoval první slavnostní samostatnou jízdu z Českých Velenic do Českých Budějovic, kde ho uvítala řada významných celebrit. Poté byl přepraven do Železničního muzea v Luzné u Rakovníka, kde se zúčastnil zahájení muzejní sezóny.

V červnu jste mohli tento unikát spatřit na oslavách 750 let města Přerova, kde byla zároveň uvedena do provozu miniželeznice v přednádražním prostoru.

Miroslav Kočovský

(Zdroj: Magazín Léto 2006 s ČD)






Tip na výlet



Arcidiecézní muzeum Olomouc Procházku celým tisíciletím historického a kulturního vývoje pod jednou střechou nabízí od června letošního roku nově otevřené Arcidiecézní muzeum Olomouc. Veřejnost v areálu na olomouckém Svatováclavském návrší poprvé spatřila výběr z toho nejlepšího, co v rámci celé Moravy vznikalo v oblasti duchovně orientované kultury.

Pro potřeby nového muzea byla od roku 1999 rekonstruována podstatná část někdejšího Přemyslovského hradu - objekty kapitulního děkanství, jeho hospodářský dvůr, věž s kaplí sv. Barbory a románský biskupský palác, známý dříve také jako Přemyslovský palác.

Areál národní kulturní památky je dokladem tisíciletého stavebního vývoje, od pozůstatků knížecího paláce, přes vrcholné románské, gotické a renesanční etapy, až po pozdně barokní a rokokové interiéry.

Návštěvníci se přitom dostanou i na místa, kam normální smrtelník, pokud nebyl archeolog, neměl přístup desítky let. Svatováclavské návrší v Olomouci totiž patří k nejstarším trvale osídleným lokalitám střední Evropy - lidé zde žijí již šest tisíc let. Někdejší Přemyslovský hrad je jako sídlo údělných přemyslovských knížat a zároveň moravských biskupů svým významem srovnatelný v rámci českých zemí pouze s Pražským hradem.

Pouhá adresa Arcidiecézního muzea ale není kompletní odpovědí na otázku, proč na jeho návštěvu nezapomenout při cestě do Olomouce. Především je tu ještě stálá expozice, která vedle jedné z nejkvalitnějších středoevropských sbírek starého malířství a vynikajících příkladů gotického i barokního sochařství může nabídnout i řadu dalších různorodých exponátů, ať již ukázky z trezorového pokladu arcibiskupa Prečana, liturgické předměty, mešní textilie nebo proslulý kočár biskupa Troyera.

Obraz Kojící Madona Idea vybudování Arcidiecézního muzea v Olomouci se začala naplňovat až po pádu totalitního komunistického režimu. Vlastní založení muzea inicioval při své návštěvě Olomouce v roce 1995 papež Jan Pavel II. O dva roky později pak došlo k dohodě mezi Ministerstvem kultury České republiky a Arcibiskupstvím olomouckým, na jejímž základě bylo vybudováním a provozováním nového kulturního stánku pověřeno Muzeum umění Olomouc.

Ivan Skulina

(Magazín ČD pro Vás)





Tatranky na kolejích


Vlak plný tatranek Tatranky provázejí život již několika generací milovníků sladkostí. Jen málokdo z nich však ví, že také Tatranky se spolu s dalšími cukrovinkami odvážejí z výroby do distribučního skladu vlakem. Nachází se na severozápadním okraji Prahy, blízko obce Středokluky a nahradil zastaralé sklady Regata v Praze - Ruzyni.

Ve výrobním závodě Opavia-Lu a.s. v Opavě se sušenky a další výrobky naloží do „chlaďáků“ neboli odborně izotermických vozů. Využívány jsou však i další kryté vozy běžné stavby. Odtud odjedou ve večerních hodinách do Olomouce hlavního nádraží, kde jsou do vlaku přivěšeny vagóny naložené v závodě Nestlé Česko Olomouc.

Tzv. nočním skokem jsou pak vagóny dopraveny do Středokluk, odkud jsou přestavovány na vlečku FM Česká, která je provozovatelem distribučního skladu. Z něj jsou sušenky, oplatky, čokolády a další výrobky rozváženy automobily ke spotřebitelům. Po vykládce zboží se ve stejných vagónech vracejí zpět dřevěné palety. Vzdálenost mezi Opavou a Středokluky (po železnici 368 kilometrů) urazí zásilky za 13 hodin, což je doba plně srovnatelná s kamionovou dopravou. Plně konkurenceschopná je i cena železniční dopravy. Ročně je na vlečku distribučního skladu přistaveno okolo dvou tisíc vozů, což představuje přibližně 16 tisíc tun cukrovinek. A to je úctyhodné číslo.

Distribuční centrum FM Česká bylo dokončeno v roce 2000. Trvalo ale ještě delší dobu, než se zákazníka věcnými argumenty podařilo přesvědčit o výhodách služeb Českých drah. Postupně byly odstraňovány drobné provozní a komerční nedostatky, z iniciativy Českých drah se podařilo zdokonalit i bezpečnost zásilek při přepravě. Výraznější problémy dnes nepůsobí ani dlouhodobá výluka tratě mezi Ostravou a Opavou. Tatranky jsou přepravovány po odklonové trase vlaky jedoucími z Opavy do Olomouce přes Krnov a Bruntál.

Michal Roh

(Magazín Grand Expres 6/2006)






Mapy v hlubinách historie


Seutterova mapa Moravy z poloviny 18. století - velikost originálu: 487 krát 570 mm Historie by se bez map pohybovala mnohem pomaleji. Říše by neměly hranice, objevitelé by neměli cíl a poutníci by neznali cestu, kudy putovat. Staré mapy jsou nádherná, zprvu rukodělná díla, která i přes nepřesnosti mají svou nedozírnou historickou hodnotu.

Samotné slovo mapa je zřejmě punského původu a znamenalo plátěnou roušku či šátek. Prostřednictvím latiny se pak dostalo do dalších evropských jazyků.

Mapy si lidé spojují až s objevitelskými cestami, ale grafické znázornění místa je mnohem staršího data. Záznamy tahů zvěře se objevují už v pravěkých jeskynních malbách či na prastarých kyjích původních Australanů. Bylo by také asi s podivem, kdyby civilizace kolem Nilu či Eufratu dokázaly postavit pyramidy či rozsáhlá cihlová města, a přitom neměly záznam o svém okolí a nejbližším světě. Už na staré papyrové mapy se zaznamenávali vlastníci pozemků (dnes by se asi řeklo, že šlo o katastrální mapy), stejně tak jako místa, kam v době záplav dosahuje voda (což by mohly s určitou nadsázkou být dnešní mapy hydrogeografické).

Ve zřícenině města Ga-Sur byla nalezena na babylonské hliněné desce mapa z doby 2500 let před naším letopočtem. Znázorňuje údolí řeky, pravděpodobně se jedná o Eufrat, ke kterému patří i další zaznamenaná ústí tří říčních ramen.

Hliněný je i plán mezopotamského města Nippuru. Jeho stáří se odhaduje na 3500 let a je velký osmnáct krát dvacet jedna centimetrů. Tabulka znázorňuje náboženské centrum Sumeřanů s chrámem boha větru Enlila na řece Eufratu. Na záznamu jsou dokonce vidět i brány, které umožňují vstup do vnitřního města.

Staré mapy světa odrážely nejen úroveň tehdejšího poznání, ale zejména věrouku tehdejší doby. Na geografii a od ní odvozenou kartografii totiž mělo zásadní vliv náboženství. Mapy jsou toho dokladem. Babylonská jílová tabulka z doby 600 let před naším letopočtem znázorňuje tehdejší vidění světa - plochý disk s Babylonem ve středu. Z něj vybíhá sedm trojúhelníkových „ostrovů“ obklopených „zemským oceánem“.

Snaha umístit do středu mapy hlavní motiv byla poměrně častá. Kromě Babylonu tak byl jako „pupek světa“ zobrazován Jeruzalém, což odpovídalo představám křesťanů, zatímco muslimové viděli uprostřed světa Mekku.

O kulatém tvaru Země se zmiňují už antické záznamy, protože koule byla považována za prostorově nejdokonalejší tvar. Tehdy musel být už jen krůček k vytvoření „kulaté mapy“ - globusu. V Platonově dialogu Faidón praví Sokrates o podobě Země: „Vykládá se tedy, příteli, že Země sama, kdyby se na ni někdo díval shora, je na pohled taková, jako jsou míče z dvanácti koží, pestrá, proložená barvami." Sokrates zemřel roku 399 před naším letopočtem, takže antičtí učenci měli nač navázat.

Otec zeměpisu, jak se říká řeckému geografovi a astronomovi Klaudiu Ptolemaiovi, žijícímu ve druhém století našeho letopočtu v egyptské Alexandrii, vypracoval mapu světa, která se na dlouhou dobu stala ústředním kartografickým dílem a jasně potvrzuje, že už tehdy Ptolemaios předpokládal kulatost Země. „Přes všechny omyly Ptolemaios vytváří první obsáhlý, vědecky zdůvodněný obraz světa... Obsahuje první podrobný místopis a také systém rovnoběžek a poledníků, tedy zeměpisné šířky a délky máme od něj,“ píše Jiří Hromádko ve Velké knize objevování Země.

Křesťanství si pak ale přes všechny důkazy ve svých záznamech Zemi zploštilo. Kartografická díla se křesťanské věrouce přizpůsobovala. Pro objektivitu však připomeňme, že také mnozí řečtí vzdělanci uznávali teorii ploché Země. Jen místo toho, aby pálili spisy svých oponentů, případně samotné oponenty, snažili se nalézt pravdu v rámci diskuse a pomocí důkazů.

Do první poloviny 15. století, než byl v Evropě vynalezen knihtisk, se mapy zhotovovaly ručně. Jsou známy mapy kreslené na zvířecích kůžích, ryté do kamenů i kostí, a v Číně dokonce tištěné metodou dřevotisku už v druhém století. K jejich většímu rozšíření ale pomohl až převratný vynález Gutenberga. „Kresba rukopisné mapy je velmi jemná, méně sytá než mapa tištěná. Autor kreslil na psací látku olůvkem, kresbu vytáhl inkoustem a někdy ještě koloroval,“ popisuje původní výrobu map PhDr. Eva Semotanová z Historického ústavu Akademie věd České republiky.

„Nejstarší tištěné mapy, do roku 1500 zvané inkunábule, byly reprodukovány na ručním papíře tiskovou technikou dřevořezu (asi od roku 1472), tedy tiskem z výšky, převážně černým. Jen na některých mapách z počátku 16. století se objevily červeně vytištěné názvy míst. Aby se dal obraz tisknout z desky, musel se připravit stranově převrácený. První mapy, tištěné z mědirytu, vyšly roku 1477 a v průběhu 16. století tato tiskařská technika, která umožňovala reprodukovat velmi jemnou kresbu, převládla. Protože ale vytvořit rytinu znamenalo měsíce práce i značné finanční náklady, tiskové desky se pak používaly často několik desetiletí, aniž se jejich obsah nějak aktualizoval.“

Rukopisné i tištěné mapy se kolorovaly barevnými linkami nebo plochami. Často se tak dobarvovaly mnohem později, než mapa vznikla. K základním barvám přírodního původu patřila zelená, růžová (červená), oranžová, žlutá (okr) a modrá, jejich tóny a odstíny. Kolorované mapy, pokud byly vystavené přímému slunci, mohly blednout.

Například s přípravou mapy Čech Johanna Christopha Muellera z roku 1720, která je v měřítku 1 ku 132 tisícům a její konečné rozměry jsou 2403 krát 2822 mm, se začalo asi roku 1712, kdy vyrazili kartografové do terénu proměřovat a ručně zakreslovat jednotlivé části budoucí mapy. To trvalo osmnáct let. V roce 1720 byly jednotlivé části sesazeny a překresleny do mapy jedné, samozřejmě ručně. V letech 1720 - 1722 mapu rytci přenesli a měděné desky. Podle data na mapě se tiskla v roce 1720, ve skutečnosti byla dokončena až roku 1722. Z toho je vidět, že pořídit si mapu byl skutečný luxus. Náklady na zhotovení této mapy dosáhly 24000 rýnských zlatých a jeden výtisk stál přibližně 12 až 13 rýnských zlatých (počátkem 18. století stála chalupa 30 zlatých, kamenný mlýn 5900 zlatých, oprava a přestavba kostela 3000 až 8000 zlatých). Mapy si pořizovali panovníci, bohatá šlechta a církevní hodnostáři, vědci nebo umělci, kteří si vytvářeli celé sbírky. Teprve v 19. století byly mapy dostupnější měšťanstvu, obchodníkům a cestovatelům.

Laik ze staré mapy vyčte jen základní geografické údaje, kde byly lesy, obce a že už je dneska všechno jinak. Dnes je stará mapa považována spíše za umělecké dílo, doklad doby, a pokud se dá získat, pak jen za velké finanční částky. Nové možnosti nabídl internet. V České republice vznikl díky spolupráci Ministerstva životního prostředí, ústecké a mostecké laboratoře geoinformatiky ČR Univerzity J. E. Purkyně unikátní projekt, který umožňuje prohlížet a studovat staré mapy každému, kdo o to má zájem, a případně pak levně získat jejich vytištěné kopie.

„Před lety jsem spolupracoval s archeology a při projektech v terénu jsme potřebovali nejen současné, ale i historické mapy, které by nám prozradily, co všechno se v daném čase a na daném místě vyskytovalo," říká ing. Vladimír Bruna, šéf laboratoře geoinformatiky.

Mapy byly v té době dostupné pouze v pražském archivu a navíc jen v černobílé podobě. Černobílé ovšem silně ztrácejí na vypovídací hodnotě, protože rozdílnou barvou jsou znázorněna pole, lesy, další louky či pastviny. Originály map však leží až ve vojenském archivu ve Vídni. Vojenské mapování bylo zaměřeno co nejvíce na vojensky využitelné informace. Z barevných map lze vyčíst například průchodnost cest v jednotlivých ročních obdobích, využití půdy i různé druhy budov. Důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinu na koni a mapovali metodou pozorováním v terénu. Jeden důstojník za léto zmapoval až 350 kilometrů čtverečních. Před mapováním nebyla z finančních a časových důvodů vybudována síť přesně a astronomicky určených trigonometrických bodů, proto pokusy sestavit přehlednou mapu monarchie skončily neúspěšně - jednotlivé kresby na sebe nenavazovaly nebo se překrývaly, jak popisují první vojenské mapování pracovníci laboratoře geoinformatiky. Mapy byly navíc ručně kolorovány a dnes si jen stěží představíme, kolik práce předkové současných kartografů na více než osmi stovkách map odvedli. Jednotkou míry byl takzvaný vídeňský sáh, což znamená 1,89 m.

Zákulisí laboratoře geoinformatiky, která unikátní soubor map spravuje, je jednoduché: kvalitní počítač, velkoformátový plotter, dvě kovově šedé mapové skříně a na stolech běžný pracovní mumraj. Nic, co by návštěvníka přinutilo svátečně a v pokoře ztišit dech nad pohledem, který se tu ukrývá.

„Nejprve bylo potřeba dostat mapy z Vídně k nám do republiky. Díky společnému projektu s Ministerstvem životního prostředí, které poskytlo peníze, se za zhruba milion korun koupily kopie map, které jsme pak dál skenovali do elektronické podoby,“ vysvětluje Bruna.

Kopie, které tu mají ve skříních, jsou tak dokonalé, že je na nich vidět i struktura vláken původních map. Nutí to sáhnout si, zda přece jen nejsou pravé a jde skutečně jen o fotopapír.

A kdo kromě sběratelů a znalců takové mapy vůbec potřebuje? Jsou důležité i pro současnou dobu. Například se na laboratoř obrátil člověk, který v restituci dostal pozemky a lesníci požadovali, aby je zalesnil s tím, že zde vždy byly lesy. Z historických map se ale dalo vyčíst, že zde v minulosti lesy nebyly, což majiteli pozemků ušetřilo velké náklady na výsadbu.

Porovnání starých map pomáhá odborníkům celé řady profesí. Vyčtené informace lze používat i pro geografický informační systém.

Mapy se dají prohlížet na internetu pomocí programu Zoomify. Pokud je k dispozici velký rastrový obrázek (řádově i stovky MB), dokáže ho program upravit tak, že je pak rozpoznán i ten nejmenší detail. Touto metodou jsou prezentovány například satelitní snímky, světová malířská díla, cenné archiválie a podobně. Zvětšováním a pohybem po mapě se načítají pouze jednotlivé kousky rastru, tudíž prohlížení mapy je celkem rychlé.

Současné mapy, které využívají satelitních snímků, jsou sice neuvěřitelně přesné, ale chybí jim krása staré ruční práce, do které vkládali tvůrci i kus své duše.

(zdroj: Magazín Koktejl)



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje: Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 1024 x 768, 32bit

 
     
    * * * * *