Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 4 - ročník XV. - prosinec 2005

Vydává: Oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Činnost odd. Dokumentace tyflopedických informací
TMB za rok 2005

Svatá Lucie
Mohyla míru
Co dnes dělají princezny?
šlápoty staré milion let?
Jaroměř a pevnost Josefov
Přání redakce ke konci roku






Činnost odd. Dokumentace tyflopedických informací TMB za rok 2005


Oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně (dále DTI TMB)vykazuje každoročně kulturní a osvětovou činnost. Co to znamená? Ráda vysvětlím.

Odd. DTI TMB organizuje různé výstavy, speciální semináře pro studenty kateder speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Palackého v Olomouci. Pořádá Hudební dýchánky, koncerty pro malou společnost lidí, kteří si rádi poslechnou vážnou hudbu. Naši expozici Kultura nevidomých navštívilo několik skupin z řad studentů katedry speciální pedagogiky, ale i jiných základních, středních a vysokých škol.

1. února se nám podařilo uskutečnit výstavu Svět haptický - III v Petrohradě. Byla instalována v tamní Státní knihovně pro nevidomé. Trvala do konce března roku 2005. Shlédli ji studenti, odborníci v oboru tyflopedie, ale také široká veřejnost z řad běžných, nevidomých a těžce slabozrakých občanů. Pohled do výstavního sálu

Každoročně pořádáme tradiční koncert Vítání jara, v sále brněnské konzervatoře, kde vystupovali významní hudebníci. Neméně zajímavou akcí je už tradiční spolupořádání Tmavomodrého festivalu. Pořadatelem jsou pracovníci Brněnského kulturního centra.

Svými články o dění v expozici Kultura nevidomých, ale také o sbírkové činnosti v odd. DTI TMB pravidelně přispívám do muzejního Zpravodaje, který vychází dvakrát ročně.

Nejen v zahraničí, ale v TMB i jinde v ČR pořádáme výstavy, které vypovídají o životě nevidomých a těžce slabozrakých osob. Letos se uskutečnila výstava Na slepo, která byla v galerii Oliva v Praze. Kolekce předmětů byla velmi různorodá. Byly vystaveny práce různých pedagogů tyflopedů i jiných pracovníků. Ze sbírkového fondu odd. DTI TMB jsme zapůjčili technické nákresy a zvířata Martina Kunze, obrázky Františka Ficiána a další.

Rudolf Krchňák ve své pracovně, 1995 Poslední výstava, kterou jsme letos instalovali v prostorách expozice Kultura nevidomých TMB byla ke 100. výročí narození nevidomého pedagoga, učitele hudby Rudolfa Krchňáka. Jsou zde vystaveny některé osobní i pracovní pomůcky, které jako nevidomý používal. Výstava potrvá do konce prosince 2005.

Děkuji svému spolupracovníkovi PhDr. Josefu Smýkalovi za celoroční práci, kterou pro odd. DTI TMB zastával. Přispěl tak k obohacení nejen samotného sbírkového fondu, ale také k prohloubení mých znalostí v oboru tyflopedie.

Eliška Hluší





Svatá Lucie


Svatá Lucie Prosincové dny bývají tmavé. Večer se stmívá brzo a ráno se sluníčku z peřin nechce. Pokud se vůbec na obloze objeví, je slabé a mnoho toho nezmůže.

Advent je dobou čekání. Asi na polovině každoroční cesty k Betlému stojí svátek svaté Lucie, jejíž jméno v sobě onen jas, světlo, také nese. V severských zemích se tento den dávají do oken svíčky či lampičky, aby posvítily na cestu poutníkům, kteří by v temnotě mohli ztratit svůj cíl.

Každý z nás je na cestě. A někdy bývá ta cesta temná, nejasná. Kdyby tak v oknech lidí kolem nás, a v jejich očích, která jsou okny do duše, nechybělo světlo. Ale tady je zapotřebí začít u sebe.

Říkává se - Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Je před námi ještě pár pěkně temných dnů. Prosvětlit je můžeme láskou, pozorností, úsměvem, všímavostí... a inspirací nám může být malé dítě v jeslích, na jehož příchod se připravujeme.

Lucie Endlicherová
Zpravodaj
Radia Proglas č. 33)






Mohyla míru


Mohyla míru Nachází se na vrcholu Prackého kopce (325 m), asi 1 a půl km jižně od obce Prace. Byla postavena na paměť tzv. „bitvy tří císařů“ (2. 12. 1805), jíž se účastnilo celkem asi 170 000 vojáků: Francouzů, Rusů a Rakušanů. V jejích čele tehdy stáli Napoleon Bonaparte, car Alexandr I. a František I., císař rakouský. Letos vzpomínáme již 200. výročí této události.

Památník představuje staroslovanskou mohylu (tj. kuželovitý násyp nad hrobem) s pravoslavným křížem na vrcholu. Byla postavena ve stylu secese v letech 1901 - 1912. Autorem myšlenky na vybudování tohoto památníku byl brněnský kněz Alois Slovák, autorem projektu pražský architekt Josef Fanta.

Na nárožích pyramidy stojí bohatýři - štítonoši s erby tří bojujících zemí, čtvrtý erb patří Moravě. Tvůrcem těchto postav je Čeněk Vosmík; jeho dílem jsou i alegorické sochy Žena a Matka stojící u vchodu do kaple.

Oltář a dlažba v kapli jsou z bílého kararského mramoru, stěny a klenba jsou bílé s původním ornamentem a nápisy. Za minulého režimu prý směly být pouze bílé. Ve střední části se nachází hrobka, do níž se i dnes ukládají tělesné pozůstatky padlých vojáků, nalézané při práci na okolních polích.

K zajímavostem kaple patří též zvláštní akustika: slyšíme tu šepot z protilehlých koutů.

Památník byl vybudován ze sbírek po celém Rakousku-Uhersku a z darů ruské a francouzské vlády. Stojí na široké podnoži a dosahuje výšky 26 metrů. Pro veřejnost byl otevřen v roce 1923. Nedaleko kaple bylo postaveno i nevelké muzeum, jehož expozice je věnována průběhu a událostem této bitvy. Její popis je zpracován i literárně, např. v románě L. N. Tolstého Vojna a mír.

Bitva tří císařů však není zapomenuta ani dnes: každý rok se zde schází příznivci vojenské historie z různých zemí v dobových uniformách, aby uctili památku padlých vojáků. Při této příležitosti mají diváci možnost uvidět i názorné předvedení bitevních scén.

(Brněnský Metropolitan)





Co dnes dělají princezny?


K Vánocům rozhodně patří pohádky. A k nim chrabří nebo naopak zbabělí princové, udatní chasníci a samozřejmě princezny. Hodné, zlé, krásné, veselé i smutné, ale skoro vždycky zamilované. Některé z nás si bez pohádky a té „své“ princezny už ani nedovedou vánoční čas představit. Podívejte se, co dnes dělají ženy, které k nám domů rok co rok přicházejí jako princezny.


Princezna Xénie


Princezna Xenie Se zatajeným dechem usedají desetitisíce dětí k obrazovkám, když se na nich objeví Dáda se svými písničkami a povídáním. A ať si z dospělých „kdo chce, co chce říká“, děti svou Dádu zbožňují. Jenže natáčení v televizi je jen malý střípek toho, co Dagmar Patrasová v běžném pracovním dnu stíhá. Téměř denně vystupuje pro děti po celé republice a tráví většinu času na cestách a po hotelech. Každý rok připravuje pro děti dva pořady a má už i zlaté desky za CD pro děti. Kromě vědecké pracovnice z jiné planety v seriálu „Návštěvníci“, byla Xénie, princezna v seriálu „Arabela“, její největší televizní rolí.

„Myslím, že nejznámější televizní pohádkou, ve které jsem hrála, je Princezna Koloběžka. Ta je také mou nejmilovanější. Hrála jsem tam vedle Jana Čenského a Petra Kostky, napsal ji Jan Werich a myslím, že i po ostatních stránkách se moc povedla.“ Také ráda vzpomíná na pohádku „O princezně, která ráčkovala“, kde hrála vedle Ivy Janžurové.

„Vlastně celé to moje účinkování pro děti odstartovala Arabela, protože způsobila moji popularitu. Myslím, že taková moderní a švihlá princezna se nezapomíná. Byla to pro mě taková herecká lahůdka. Když mi děti na ulici začali říkat Xénie, tak mi vlastně udělaly radost, protože to byla poklona,“ říká Dagmar Patrasová.


Pyšná princezna Krasomila


Princezna Krasomila Nejslavnější českou filmovou pohádku natočil Bořivoj Zeman podle jedné z nejkrásnějších pohádek Boženy Němcové „Potrestaná pýcha“. Dodnes je „Pyšná princezna“ považována za nejúspěšnější pohádku u nás. Je až neuvěřitelné, kolik generací dětí za půlstoletí své existence oslovila! První československá hraná pohádka byla natočena v roce 1952, a hned v roce svého vzniku dostala „Pyšná princezna“ na VII. mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech cenu za film pro děti.

Nezapomenutelnou dvojici v ní vytvořili Vladimír Ráž a Alena Vránová, tehdy ještě Kohoutová (jejím prvním manželem byl spisovatel Pavel Kohout). V době natáčení „Pyšné princezny“ jí bylo 20 let, Vladimír Ráž byl o deset let starší. Při natáčení se poznali, zamilovali a pro oba byl jejich pozdější sňatek už druhým manželstvím v jejich životě. Mají spolu dceru Markétu.

Vladimír Ráž, který v „Pyšné princezně“ ztvárnil moudrého krále Miroslava, zemřel uprostřed práce (stále hrál na prknech Národního divadla), v červenci roku 2000.

Alenu Vránovou a její herectví můžete vídat na prknech pražského divadla Ungelt. A přes padesát let stará pohádka? Herecky oba hlavní protagonisty potkal vlastně stejný osud - ve stínu prince Miroslava a princezny Krasomily zůstaly poněkud stranou pozdější zajímavé role těchto herců.

Alena Vránová se teď vrátila na televizní obrazovku v seriálu „Ulice“. Film k ní za léta herecké práce příliš štědrý nebyl. Neustálé srovnávání s Krasomilou ji, podle jejích vlastních slov, už opravdu moc nebaví.


Princezna Jasněnka


Princezna Jasněnka Ač si Míša zahrála řadu princezen v televizi i ve filmu, v dětství milovala hlavně Vinnetoua.

„Měla jsem dlouhé černé vlasy a dostala jsem od rodičů pelerínu s indiánským vzorem, což podpořilo moji identifikaci s touto postavou,“ vzpomíná herečka.

A princezny? Míša je mnohem sportovnější typ, než ve svých princeznách vypadá, a má moc ráda zvířata. „Nejvíc miluji pohádku Tři oříšky pro Popelku, protože Libuška Šafránková si dělala srandu z prince, jezdila na Juráškovi a lezla po stromech.

Moje princezny často brečely a udatní princové je museli zachraňovat. Natáčení většinou vyžadovalo dobrou kondici. Šplhala jsem 7 metrů po laně, bosá jsem skotačila v rybníku s ostrým rákosem na dně, takže jsem měla pořezané nohy. Padala jsem v kotrmelcích ze schodů a také jsem poznala pádnou ruku Helenky Růžičkové, když mě fackovala střevíčky. A vybíhat z jeskyně, kde vzápětí explodovaly výbušniny, to mi opravdu nahnalo strach. Šrámů a modřin jsem si užila požehnaně.“

Princezny už sice nehraje, ale jak sama říká, s modřinami se vrací z každého natáčení a představení dodnes.


Princezna Lada


Princezna Lada Marii Kyselkové bylo v době natáčení pohádky o princezně v myším kožíšku 24 let. Zřejmě ji ani nenapadlo, že princezna Lada zůstane její poslední filmovou rolí, přestože nabídky na pohádky se jí po odvysílání hrnuly jedna za druhou. Vystudovala zdravotní školu a připravovala se na dráhu sestřičky, ale osud zasáhl a ukázal jí cestu, na kterou se dobrovolně vydala. Hezky tančila a zpívala, někdo si jí povšiml a dostala nabídku na práci manekýnky.

A tak stanula na molu v pražské Lucerně, hrála v divadle S. K. Neumanna a objevila se ve filmech „Bomba“ a „Větrná hora“. A jak už to tak bývá, o její nejslavnější roli rozhodla náhoda. V pohádce o princezně Ladě měla hrát jen malou roli, ale herečka původně vybraná pro hlavní roli onemocněla a režisér Martin Frič sáhl po mladé, neznámé hvězdičce. A hvězdička, kterou jí každé ráno lepili na čelo, prý pořádně bolela! Před kamerou se sešli dva mladí, krásní lidé, ale oba v té době už zadaní. Josef Zíma čekal dceru se svou manželkou, herečkou Evou Klepáčovou a Marie Kyselková byla zamilovaná do svého manžela, se kterým byla v době natáčení těhotná - do herce Petra Haničince.

„Lidé se mě často ptají, jestli se mi tehdy líbil princ Radovan, tedy Josef Zíma. Líbil, nelíbil, v té době jsem už životního partnera měla vybraného. Princezna Lada hned po natáčení vyměnila královský palác za ,obyčejnou‘ roli maminky.“

Paní Marie má ze dvou vztahů tři děti. V zámeckých komnatách ji určitě zastihneme opět jako princeznu Ladu o vánočním čase, a v reálu - tentokrát ve vrátnici vysokoškolských kolejí v Praze na Strahově.


Princezna Maruška


Princezna Maruška Princezna Maruška zásadně ovlivnila její život a nasměrovala ho někam, kam by se asi Milena Dvorská jinak sotva vydala, protože by ji to zkrátka vůbec nenapadlo. U zrodu slavné princezny, která trápí svého tatínka krále tím, že ho miluje jako sůl, stál takový velikán jako Jan Werich. Milena Dvorská si k němu tehdy přišla jen pro podpis.

„V té době mi bylo patnáct, studovala jsem dva měsíce zdravotní školu a nebýt této náhody, zůstala bych u profese zdravotní sestry asi celý život,“ vzpomíná Milena Dvorská na své herecké začátky.

Život, hlavně ten soukromý, se však s touto herečkou s uhrančivýma očima příliš nemazlil. Příběh o její dceři Lucii, která si za partnera vybrala náboženského fanatika a zmizela spolu s dětmi a s jeho sektou neznámo kam, opakovaně zaplňoval stránky bulvárního tisku.

A profesní život? Po dlouholetém angažmá v dnes již neexistujícím divadle E. F. Buriana potkal Milenu Dvorskou v polovině 90. let stejný osud jako její kolegyně v tomto věku - nedostatek vhodných rolí. „Jedna pohádka mi v dětství utkvěla v paměti. Milovala jsem Andersenovu pohádku Sněhová královna. Strašně jsem prožívala Gerdu i Káje, jejich lásku i zlo královny,“ svěřila se herečka, kterou můžete v současnosti vidět hrát v divadle Na Fidlovačce.


Šíleně smutná princezna


Smutná princezna Psal se rok 1968, když režisér Bořivoj Zeman natočil další úspěšnou hudební pohádku. Tentokrát o princi a princezně, kteří odmítnou úmluvu svých královských rodičů o královském sňatku, ale když se ti dva inkognito seznámí, zamilují se do sebe a ochotně se vezmou.

Kromě dvojice populárních zpěváků Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře se nedá zapomenout na pár proradných královských rádců v kouzelném provedení Josefa Kemra a Darka Vostřela, jejichž píseň „Kujme pikle“ zlidověla stejně jako některé songy Vondráčkové a Neckáře.

Šíleně smutná princezna měla v popularitě navázat na tehdy už kultovní „Pyšnou princeznu“. I když do hlavních rolí byli obsazeni dva tehdy velmi populární zpěváci, kritika bohužel příliš nadšení neprojevila. Dnes se však „Šíleně smutná princezna“ stala už klasickým vánočním pohádkovým titulem.

Helena, pro kterou byla princezna první filmovou rolí, dostala v roce 1965 svého prvního a zatím posledního Zlatého slavíka.

„Vzhledem k tomu, že jsem už jako malá holka toužila stát se princeznou, roli princezny v pohádce Šíleně smutná princezna jsem si opravdu užila. Ráda na to natáčení vzpomínám. Na všechny vynikající herce, se kterými jsem se při natáčení potkávala, ať už to byli Bohoušek Záhorský, Jaroslav Marvan, Stellinka Zázvorková, Vašek Neckář, můj ředitel z divadla Rokoko Darek Vostřel nebo Josef Kemr. Spolupráce s režisérem Bořivojem Zemanem byla nezapomenutelná, škoda, že už není mezi námi,“ říká pěvecká stálice.

* * *





šlápoty staré milion let?


Výzkum otisků bosých nohou ve zkamenělém sopečném popelu poblíž mexické sopky přinesl překvapivé zjištění. Objevitelka „šlápot“ Silvia Gonzálezová určila jejich stáří na 40 000 roků a prohlásila je za nejstarší důkaz o přítomnosti člověka na americkém kontinentu. Američtí vědci posunuli novým datováním stáří otisků na neuvěřitelných 1,3 milionu roků.

V centru pozornosti vědců se ocitl lom v mexické Toluquille v létě letošního roku, když mezinárodní tým vědců vedený Silvií Gonzalezovou z liverpoolské John Moores University narazil v tamějším měkkém sopečném tufu na 250 zkamenělých šlápot.

Některé patřily zvířatům, především psovitým i kočkovitým šelmám a kopytníkům. Jiné vytlačila do čerstvého sopečného popela na blátivém břehu jezera noha pravěkého člověka. Datování radiouhlíkovou metodou určilo stáří stop na 40000 roků. To učinilo z toluquillských šlápot nález prvořadého významu, protože nejstarší nezpochybnitelné stopy po přítomnosti člověka Homo sapiens na americkém kontinentu jsou staré „jen“ 11500 let.

„Tato lokalita se stala jedním z nejdůležitějších míst pro poznání počátku osídlení amerického kontinentu a svědčí o podstatně časnějším osídlení, než jaké považovali vědci za možné,“ řekl člen objevitelského týmu Matthew Bennett. „Musíme zcela od základů přehodnotit své představy o tom, kdo, kdy a kudy poprvé do Ameriky přišel.“

Místo, kde se nalezly otisky lidských šlápot
Datování radiouhlíkovou metodou
určilo stáří stop na 40000 roků

Silná slova vyburcovala ostatní vědce z klidu. Toluquillské šlápoty vrtaly hlavou i Paulu Rennemu z University of California v Berkeley, který je předním světovým odborníkem na datování hornin a paleontologických nálezů. Renne se rozhodl datování stop prověřit. Využil k tomu magnetické orientace železných částic obsažených v sopečném popelu. Kovové částečky se při formování hornin chovají jako střelky mikroskopických kompasů a uspořádají se tak, jak jim velí magnetické pole Země. Orientace zemského magnetického pole se zhruba jednou za 250 tisíc roků mění. Stáří horniny lze proto určit i tak, že porovnáme orientaci jejích železných částic s orientací "kompasových střelek" v horninách známého stáří.

Analýzy v laboratořích university v Berkeley skončily nečekaným výsledkem. Už první měření naznačila, že tuf z lomu Toluquille musí být starší než 790000 roků. Další měření určila jeho stáří zhruba na 1,3 milionu let.

„Šlápoty jsou buď o více než milion let starší než všechny ostatní důkazy o přítomnosti člověka na americkém kontinentu - a nebo to vůbec lidské šlápoty nejsou,“ konstatuje Renne ve stati zveřejněné vědeckým časopisem Nature. K druhému vysvětlení se přiklání věhlasný paleoantropolog Tim White z berkeleyské university.

„Důkazy, které britský tým předložil, mě nepřesvědčily, že jsou to skutečně otisky lidských nohou,“ prohlásil White, který se kromě jiného podílel i na výzkumu 3,5 milionu let starých otisků nohou zanechaných v sopečném popelu v tanzanijském Laetoli australopitéky prchajícími před soptěním nedalekého vulkánu.

Také Renne, který tufový lom v Toluquille osobně navštívil, nevěří, že stopy v hornině zanechala noha pravěkého člověka. Podle něj vyhloubil „šlápoty“ v měkkém tufu poměrně nedávno nějaký stroj využívaný pro těžbu a nebo dostatečně velké a těžké zvíře.

„Nezapomeňte, že je to volně přístupné místo,“ říká Renne. „Projíždějí tudy auta a otisky jejich pneumatik jsou pak v tufu jasně zřetelné. Poblíž se pasou krávy a další zvířata.“ Silvia Gonzalezová se domnívá, že se Renne dopustil při datování horniny chyby. Detailní odpověď na Renneovy výhrady chce ale podat až prostřednictvím seriózního vědeckého článku.

(Jaroslav Petr, převzato z www.rozhlas.cz)






Jaroměř a pevnost Josefov


Jaroměř, náměstí Pokud se rozhodnete zavítat do východočeského kraje, za návštěvu jistě stojí město Jaroměř, jehož součástí je od roku 1948 městská památková rezervace Josefov.

Vyslovíme-li Jaroměř, ozvěnou zní: město zahrad a parků na soutoku tří řek, královské věnné město a císařská pevnost Josefov. Místo, které zve k návštěvě svými památkami a kulturní tradicí. Již od roku 1126 stálo nedaleko od zemských hranic na polské cestě hradiště, nesoucí jméno přemyslovského knížete Jaromíra. Později město bývalo věnem českých královen. S tím souvisí i městský znak z 15. století. Lvice v trnové koruně připomíná, že jaroměřští měšťané se po husitských válkách odmítli podřídit královně Barboře a způsobili jí křivdu.

Po příchodu železnice v roce 1857 začala Jaroměř ztrácet charakter typického venkovského města a postupně se stala střediskem textilního a kožedělného průmyslu. Dnešní Jaroměř má 13 tisíc obyvatel a pečuje o své kulturní dědictví. Ze středověkého opevnění města zůstala pouze jediná brána se zvonicí, historickému náměstí s podloubím dominuje Mariánský sloup z let 1723 - 1727, dílo Matyáše B. Brauna.

Od roku 1948 je součástí Jaroměře bývalé pevnostní město Josefov založené císařem Josefem II; pevnost je vrcholným dílem evropského fortifikačního stavitelství.


JOSEFOV DNES


Letecký pohled na pevnost Město a pevnost jsou dnes jedinečnou památkou klasicistního pevnostního stavitelství. Pevnost postavená v letech 1780 - 1785 je vrcholem a zároveň koncem vývoje středoevropských opevňovacích systémů tehdejší doby. Svoji funkci však nikdy neplnila. Za prusko-rakouské války roku 1866 se jí všechna vojska vyhnula. Opevnění, lipové aleje na šancích, klasicistní architektura, to vše si uchovalo atmosféru josefínské doby, pro nás už tak trochu cínových vojáčků. Do dnešní doby se dochoval i promyšlený systém podzemních chodeb, který dosahoval délky čtyřiceti pěti kilometrů. Jeden kilometr chodeb, který je součástí podzemního labyrintu, je zpřístupněn veřejnosti. Romantiku celé prohlídky umocňuje osvětlení svíčkami. Za prohlídku stojí rovněž vnitřní zástavba pevnosti s klasicistními vojenskými i civilními budovami.

Návštěvníci Josefova si mohou podzemní chodby, kde je otevřeno od dubna do října, prohlédnout i mimo sezónu. Prohlídku je možné objednat po telefonui v zimě a o Vánocích.

Za návštěvu tohoto regionu stojí též jedna z perel barokního umění, nejslavnější lázně své doby - Kuks, které na svém panství nechal postavit hrabě Špork v letech 1694 - 1724, lázně Velichovky, kde byla léčba zahájena roku 1898 a které dnes patří k ojedinělým v našem státě, určeným pro léčbu pohybového ústrojí.

JITKA HABIGEROVÁ

(Magazín ČD pro Vás - upraveno, kráceno)






Přání redakce ke konci roku


Vánoční zátiší s jablíčky a chvojím Milí čtenáři,

také si ještě pamatujete příjemný, hřejivý pocit plný napětí a očekávání, cinkání zvonečku, radostné výkřiky nad hromadou zabalených dárků a údiv před nádherně rozsvíceným stromečkem? Nikdo z nás asi na Vánoce svého dětství jen tak nezapomene, nosíme v sobě všechny ty vůně maminčina cukroví, připáleného kapra, františků, zapálených prskavek, jehličí... moje generace si k tomu ještě přidá vůni mandarinek, které patřily právě jen k Vánocům, ale i chuť domácího vaječného koňaku, či pomerančového džusu, jehož základem byla mrkev...

Obrazy našeho dětství, které spoluvytvářejí naši osobnost, by byly bez vzpomínek na Vánoce jaksi neúplné...

Všimněte si, že ti, kdo nemají Vánoce v oblibě, v sobě zpravidla nosí neradostné zážitky ze svých „dětských Vánoc“. Možná se proto snažíme dětem vytvořit tu nejkrásnější iluzi, jaká je možná. Konspiračně schováváme dárky i balicí papíry, nakupujeme ozdoby, purpuru, uklízíme, po nocích pečeme dobrůtky, abychom pak na Štěpána mohli vydechnout: „Uf, už je to za námi!“ Nezapomínejme však na to, že všechno nemusí být naprosto dokonalé a rozlitá polévka na svátečním ubruse, nebo jakákoliv „domácí nehoda“ vůbec nestojí za to, abychom těm nejdůležitějším - dětem - kazili vzpomínky na nejkrásnější svátky roku.

Příjemné prožití svátků Vánočních, stálé zdraví a šťastné vykročení do roku 2006 Vám za redakci Brněnského občasníku přeje

Mgr. Eliška Hluší



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 1024 x 768, 32bit

 
     
    * * * * *