Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 3 - ročník XV. - listopad 2005

Vydává: Oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Již desáté výročí
Klášterní Hradisko v Olomouci
Irská romantika
Do Keni - ráje zvířat!
Pardubice, perník, koně a perla
Beskydská hora Smrk je pro toulky jako stvořená
Každý z nás může zachránit lidský život
Oznámení






Již desáté výročí


Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Letos v červnu jsme si připomněli 10. výročí, kdy poprvé jsme, tenkrát ještě ve Slepeckém muzeu na Chaloupkově ulici, pořádali hudební dýchánek. Pravda, byl nultý a měl ukázat zájem o poslech vážné hudby mezi příznivci muzea. Pro mne to znamenalo si před svými absolventskými zkouškami na klavír obehrát před publikem připravený program.

Protože byl zájem uspokojující, od září mezi nás začali chodit posluchači brněnské konzervatoře i Janáčkovy akademie múzických umění. Dokonce jsme měli tu čest přivítat mezi námi samotného brněnského klavírního virtuóza Doc. Jiřího Skovajsu. Nástrojové obsazení se po celou dobu střídalo tak, aby dostala možnost jednotlivá oddělení. Posluchači vystupovali jednak v klubovně, která byla pro aktivity určena, ale také na dvorku. Po celou dobu našeho pobytu na Chaloupkově ulici jsme od všech účastníků - posluchačů - vybírali 20 Kč, což byl roční symbolický poplatek. Od roku 2001, kdy už Slepecké muzeum bylo včleněno do struktury Technického muzea v Brně, jsme už předplatné nevybírali. Zde jsme ze začátku měli k dispozici přednáškový sál, v němž stojí pianino značky Foerster, které jsme si přinesli ze Slepeckého muzea. Od 5. června 2003, kdy bylo slavnostně otevřeno Technické muzeum v Brně, se pak hudební vystoupení přesunula do impozantních prostor expozice salonu mechanické hudby. Zde si posluchači konzervatoře i korepetující profesoři již mnohokrát vyzkoušeli hru na pianole.

Od začátku pořádání hudebních dýchánků se vystřídalo mnoho zájemců o vážnou hudbu. Velmi mne však těší zájem obyvatelů ústavu sociální péče v Brně-Chrlicích, kteří jsou těmto koncertům věrní dosud. Upřímně děkuji za výdrž!

V poslední době hudební dýchánky navštěvují také obyvatelé ústavu pro mentálně postižené ve Střelicích. Tyto komorní koncerty byly a dosud jsou vždy příjemným kulturním zážitkem.

Milí přátelé, kdyby Vás nebylo, jsem přesvědčena, že by už dávno tato milá tradice skončila.

Eliška Hluší





Klášterní Hradisko v Olomouci


Klášterní hradisko 1 Málokterá nemocnice na území České republiky i ve světě se může pochlubit tak bohatou historií a tak nevšedním prostředím, jako Vojenská nemocnice v Olomouci. Už přes dvěstě let sídlí v jedné z nejstarších kulturních památek Olomoucka - Klášterním Hradisku.

Klášter dal v roce 1077 vybudovat moravský kníže Ota I. Sličný. Prvními obyvateli kláštera byli muži z řádu benediktinů, které v roce 1151 vystřídal rozvíjející se řád premonstrátů. Během následujících let a století pak Hradisko bylo několikrát zpustošeno a opět obnoveno. V době husitských válek byl klášter vypálen a rozbořen. K jeho další obnově významným podílem přispěl Jiří z Poděbrad. Do osudu kláštera však znovu zasahovaly politické a mocenské boje, které probíhaly v Evropě. V roce 1642 obsadila Olomouc švédská vojska generála Thorstensona a Klášterní Hradisko i olomoucká předměstí padly za oběť jejich řádění. Po odchodu Švédů z Olomouce se na Klášterní Hradisko opět vrátili premonstráti a začala znovu obnova kláštera a výstavba celého klášterního komplexu. Na jeho výzdobě se podílela řada významných tuzemských i zahraničních malířů a architektů a Klášterní Hradisko se během několika let stalo významným kulturním centrem Moravy. Vzhledem k jeho půdorysu, čtyřem rohovým věžím, čtyřem nádvořím a jedné centrální věži se mu také říká moravský Escorial.

Klášterní hradisko 2 V roce 1784 císař Josef II. zrušil kláštery, což přineslo i zásadní změnu do života na Klášterním Hradisku.

Vojenské posádky na Olomoucku patří již po několik století ke koloritu této části naší země. Již v roce 1748 měla armáda na severní Moravě tak silnou pozici a velkou posádku, že si tato skutečnost vynutila uvolnění části městského špitálu sv. Ducha pro potřeby armády. V roce 1790 získala armáda také objekty bývalého kláštera a od té doby jej prakticky již neopustila. Nejdříve sloužil objekt jako vojenský sklad, později zajatecký tábor francouzských vojáků a od ledna 1802 začalo Klášterní Hradisko fungovat jako vojenská nemocnice.

V době napoleonských válek prošla olomouckou vojenskou nemocnicí většina zraněných, například po bitvě u Wagramu v červenci 1809 zde bylo ošetřeno 3500 vojáků. Za první světové války to už bylo ovšem kolem půl milionu zraněných. V době okupace zabrala objekty německá okupační armáda. Po osvobození Olomouce začala nemocnice opět fungovat pro potřeby československé armády a od roku 1950 se již užíval název Vojenská nemocnice Olomouc.

Tereziánský pokoj Areál nemocnice je vyzdoben mnoha sochami, freskami, malbami a reliéfy. K nejkrásnějším patří tzv. slavnostní sál, který slouží pro významné kulturní a společenské akce města Olomouce, z dalších památek jmenujme alespoň tzv. Tereziánský pokoj a barokní knihovnu s překrásnou štukovou, malířskou a sochařskou výzdobou, kde v letech 1787 - 1790 rovněž působil známý obrozenecký učenec Josef Dobrovský.

V době dynamického rozvoje a zásadních společenských proměn, které nastaly v naší zemi v posledních deseti letech a přinesly otevření se Evropě i světu, bychom si měli o to více vážit a chránit kulturní dědictví našich předků a tuto tradici plně využít i v současnosti.

Tereziánský pokoj - strop Olomoucká Vojenská nemocnice sídlí v místě, které přímo navazuje na rozsáhlý vojenský výcvikový prostor Libavá, který tvoří jednu čtvrtinu celého olomouckého okresu. Po vstupu České republiky do NATO se stala tato oblast střediskem výcviku i pro příslušníky zahraničních armád a jednání mezinárodních vojenských misí. A tak Vojenská nemocnice Olomouc v tomto směru plně využívá svého nevšedního prostředí a tradici působení armády také k propagaci, která široce přesahuje lokalitu Olomoucka.

Je skvělé, že se od našich západních sousedů neučíme prodávat pouze hmotné statky, ale snažíme se zviditelňovat a využívat také kulturní hodnoty, které v neposlední míře svědčí o vyspělosti a úrovni českého národa v letech dobrých i zlých a pomáhají dotvářet pozitivní image naší republiky v oblastech, kterými se mnoho jiných zemí nemůže pochlubit.

Eva Frančíková

(Zpravodaj VOZP ČR)






Irská romantika


Klasický pub v Dublinu Hodně Čechů, kteří jedou do Irska, si představuje: malebný ostrov plný zeleně, ještě živou kulturu nám příbuzných Keltů, megalitické stavby a keltské kříže s kruhem, prostě romantiku... Netuší přitom, že místní architektura je dost podobná anglické, že přes devadesát procent Irů spolu mluví anglicky doma i na veřejnosti, jezdí se tu vlevo podle anglických pravidel a v příjemných hospůdkách se popíjí černé pivo a whisky podobně jako v Anglii.

Zásadní rozdíl tkví ovšem v tom, že zdejší alkohol číslo 1 není whisky, ale whiskey - v tom „e“ navíc tkví jeho irskost. Tradiční irská whiskey se pálí třikrát, skotská jen dvakrát, vysvětlil by vám odborník a podotkl by, že nejstarší palírny na světě jsou právě na tomto ostrově, i pivo značky Guinness pochází z Irska a v Dublinu si můžete zajít na exkurzi do nejslavnějšího pivovaru světa.

Drsná krása irské přírody Přírody si tu užijete opravdu dost. Zelené pastviny vůkol, horské masívy vysoké jen do tisíce metrů - i když vyšplhat na ně není zrovna snadné. Místní se o to pokoušejí jen výjimečně, a tak tu marně hledáte turistické značky. Podivné je, jak málo je v Irsku lesů, ale o to víc je tu rašelinišť, kde by se okamžitě mohl natáčet Pes baskervillský. Země je protkána úzkými silničkami, kde při každém setkání s náklaďákem prožíváte malý boj o život. Dálnic má Irsko jen malé ocásky. Navíc tu pořád prší.

Keltové, kde jste?

Jsou všude kolem, ale na první pohled je nepoznáte. O Irech se říká, že jsou zrzaví, a opravdu tu najdete dost rusovlasých lidí. Jsou příjemnější než Angličané, nejsou tak upjatí, je snazší si s nimi o něčem upřímně popovídat. Nezakládají si tolik na oblečení jako třeba lidé u nás, příliš nespěchají, v přeplněných klubech se večer neopíjejí - kdo by se také při ceně dvě a půl libry za pivo opíjel?

S jazykem a původní kulturou je to tu trochu slabší, než romantický turista čeká. V západním Irsku se ještě udržuje gaelština jako mateřský jazyk, ale údaje hovořící o deseti procentech populace jsou prý optimistické. Ani v univerzitním městě Galway, považovaném za baštu irštiny, se keltsky běžně nemluví, a tak zbývají vesnice a přilehlé západní ostrovy. Za celou dobu jsem na ostrově nenašel na stánku jediné keltské noviny - prý existují, ale jen pro předplatitele. Ze čtyř televizních kanálů vysílá jeden v irštině, ale i ten má anglické titulky. Stát však irštinu mocně podporuje a názvy měst a ulic jsou důsledně uváděny dvojjazyčně. Irsky prý musí umět každý, kdo vstupuje do státních služeb. Dnes už se také každý školák povinně učí gaelštinu, původní jazyk svého národa. Maně vás napadne, jak bychom dopadli my, kdybychom byli pod Rakouskem o sto let déle ...

Obchody jsou plné triček s keltskými symboly, ale to je určeno pro turisty. Keltská mytologie je dnes asi víc populární v Evropě, a v Česku zvláště - tady přísně vládne katolicismus a žádné pohanské excesy se nepovolují. Ještě před šesti lety nebyl v Irsku povolen ani rozvod! V publikacích pro turisty se naopak hrdě hlásá, jak brzo již křesťanství potlačilo místní keltské mýty. A tak nejvíce keltskosti cítíte v irské hudbě, která si svůj svéráz uchovala.

Výkladní skříň Evropské unie

Jestli někomu hodně pomohl vstup do Evropské unie, pak je to Irsko. Na každém kroku je cedule s nápisem, že tuhle stavbu, archeologický výzkum, opravu památek financuje Evropská unie. Ožívá průmysl, vidíte tu hodně nových aut. Platy - ale zpravidla i ceny - jsou nižší než v sousední Británii. Život je zde levnější. Podle Čecha, který tu pracuje, je průměrný plat kolem 1500 irských liber. Jedna libra je 43 Kč, ale raději to nepřepočítávejte. Za jídlo se měsíčně utratí tak pětistovka, když je prý člověk šetrný...

Cestovatelské minimum

  • Při placení vstupů do památek se vyplatí karta sdružení ISIC.
  • Nezapomeňte si vzít pláštěnku, bude to nejpoužívanější část vašeho oděvu!
  • Irskou whiskey - třeba Jameson, koupíte levněji u nás doma.


Lubor Falteisek






Do Keni - ráje zvířat!


Sloni afričtí Je asi málo těch, kteří si při slovech Mombasa, Nairobi nebo Kilimandžáro nevybaví, kde se tato exotická místa nacházejí. Obrovskou popularitu jim určitě získal i příběh lvice Elsy. Prochází se tu sloni, své banány si loupají opice a bez potíží můžete potkat i leoparda. Ano, ocitli jste se ve východní části rovníkové Afriky - v Keni. Že je to dovolená jen pro dobrodruhy? Ale kdepak! Dostat se tam můžete celkem snadno, a dokonce za překvapivě nízkou cenu.

Dobrý den se ve svahilštině, která je úředním jazykem Keni, řekne „jambo“ a buďte vítaní „karibu“. Oba pozdravy uslyšíte velmi často, protože Keňané jsou velmi přátelští, milí a pohostinní. Ale hlavním důvodem, pro který se jezdí do Keni, je safari. Zvířata prohánějící se po nekonečných savanách vám připraví úchvatnou podívanou na opravdovou divočinu, jednu z posledních na světě. Safari-programy, jsou nejrůznějších typů: jedenapůl až čtyřdenní mikrobusové či osmidenní kombinované (letecky a terénním vozem). Během vyjížděk přímo mezi volně žijícími zvířaty provede návštěvníka zkušený průvodce nejkrásnějšími a nejznámějšími keňskými národními parky a rezervacemi. Těmi jsou především Tsavo, Nairobi, Masai Mara a Amboseli, ležící na úpatí zasněženého Kilimandžára.

Lev v trávě Keňa je díky svému tropickému podnebí vyhledávaným místem k rekreaci po celý rok, neboť teplota se tu po většinu roku pohybuje kolem 28 stupňů. Romantické pobřeží Indického oceánu s palmami nabízí exkluzivní koupání a provozování řady dalších sportů, z nichž nejlákavějším je bezpochyby potápění s nádherou podmořského světa s korálovými útesy a obrovským množstvím barevných ryb. Na takovou dovolenou se pak nezapomíná!

(Magazín Poštovní Spořitelny)





Pardubice, perník, koně a perla


Městský znak Pardubic Pardubice - místo, které se stává cílem návštěv turistů, ale častěji jím jen projíždíme a z okének aut či vlaku pozorujeme jak se mění. Někdy bychom však měli vystoupit, abychom viděli zajímavé věci, které jsme Vám chtěli přiblížit očima primátora města Pardubic a také nového senátora, ing. Jiřího Stříteského.

Kdyby se rodák z Pardubic dostal do svého města po patnácti letech, které změny by ho nejvíce zaujaly?

Jedna z věcí, která udeří každého návštěvníka do očí, jsou nové stavby a vůbec barevná pestrost celého města. Pardubice už nejsou šedivým průmyslovým městem jak tomu bývalo dříve. Historické jádro města, včetně Pernštýnského náměstí a zámku, se podařilo opravit do takové míry, jak to snad nikdy v minulosti nebylo. Dále v průmyslové zóně za městem vyrostly moderní továrny zahraničních investorů, které dávají práci lidem z města i širšího okolí. Hodně se udělalo pro sport i kulturu. V Pardubicích máme nejvyšší návštěvnost na hokejových zápasech i proto,že se dobrý hokej hraje v příjemném a komfortním prostředí Duhové arény. Viditelná je i rozsáhlá bytová výstavba. Ve výčtu bych mohl samozřejmě pokračovat dále.

Pardubický perník Perník, který proslul nejen jako pochutina, ale i jako stavební materiál bájné chaloupky, provází Pardubice dlouhá léta. Jaký je současný stav v tomto odvětví?

V současnosti se výrobě perníku věnují vesměs soukromé firmy. Tradice ovšem nemizí, v centru města je hned několik specializovaných obchodů, které se na perník zaměřily. Určitou raritou je také novodobý zvyk, házet po závěrečné siréně hokejového utkání pardubické perníčky na led.

Teď už by perník nevyhovoval přísným stavebním normám a moc lidí se do chaloupky stejně nevejde. Jaké moderní „chaloupky“ staví pro své obyvatele město a jak vypadá bytová situace?

Jak jsem předeslal, výstavba nových bytů a domů pokračuje poměrně rychlým tempem. Pro zajímavost mohu uvést, že v nejbližší době v Pardubicích vznikne až 300 nových bytů. S určitou netrpělivostí čekáme na chystanou výstavbu na Masarykově náměstí, kde chce izraelská společnost investovat do komerčních a společenských staveb více než jednu miliardu korun.

Šestispřeží kladrubských běloušů zahajuje Velkou pardubickou Samozřejmě, že Pardubice proslavilo více věcí, třeba také Zlatá přilba nebo Velká pardubická. Jak vy osobně na tyto sportovní události nahlížíte a co nového se chystá v tomto směru?

Bezpochyby jsou obě tyto události, tedy Velká pardubická a Zlatá přilba, fenoménem, který je vnímán z celosvětového měřítka. Nejprestižnější dostihový závod i klání na ploché dráze budou mít vždy podporu našeho města. Osobně se velice rád bez velkého přemlouvání Velké pardubické i Zlaté přilby účastním. Vlastně si ani neumím představit, že bychom tyto „atrakce“ v Pardubicích neměli.

Nedílnou součástí dopravy ve městě je pardubické nádraží, které také mnohokrát bodovalo v anketách o nejhezčí prostředí. Co tam se chystá a jaký vztah máte k vlakům vy osobně? Na jakou zajímavou cestu si pamatujete?

Z hlediska architektonického je naše hlavní nádraží určitě perlou. V poslední době se hodně udělalo i pro handicapované občany. Přiznávám, že sám vlakem jezdím spíše svátečně. Nicméně vnímám, že se pro pohodlí cestujících dělá stále něco nového, což je samozřejmě dobře. Moc rád třeba vzpomínám na jízdu historickým vláčkem, přezdívaným Kafemlejnek.

Na co jste ze svého působení nejvíce pyšný a jak, poté, co jste se stal senátorem skloubíte tyto dvě funkce?

Snad to nebude znít vychloubačně, ale opravdu dobrý pocit mám z toho, že se Pardubice staly z celorepublikového měřítka atraktivním místem pro život, práci i zábavu. Jistě, je stále co zlepšovat, usnout na vavřínech by bylo velkou chybou. Už dříve jsem veřejně oznámil, že i po zvolení do Senátu bude mou prioritou až do komunálních voleb „primátorování“ v Pardubicích. Poté mě v křesle primátora někdo vystřídá a já se budu věnovat jen Senátu. Vše má ale svůj čas, a proto nechci nyní na pardubické radnici pomyslně bouchnout dveřmi a narychlo odejít.

(Grand Expres 1/2005)





Beskydská hora Smrk je pro toulky jako stvořená


Panorama Beskyd K výrazným dominantám uprostřed Moravskoslezských Beskyd patří hora Smrk. S nadmořskou výškou 1276 metrů je po Lysé hoře druhým nejvyšším beskydským vrcholem.

Strmý a rozložitý masiv Smrku se příkře zvedá především od severního úpatí pohoří, tedy ve směru od Ostravice a Čeladné, východní svah spadá do údolí Ostravice s vodní nádrží Šance. Západní svah zase vymezuje hluboké a táhlé údolí Čeladenky. Snad jenom k jihu se Smrk sklání poněkud povlovněji, a to díky několika rozsochám, rozřezaným zdrojnicemi a pobočkami Velkého potoka, levého přítoku Ostravice.

Na vrchol Smrku stoupají turisticky značené trasy ze všech stran. Pro pěkný, asi dvanáct kilometrů dlouhý vycházkový okruh lze zvolit údolní osadu Hutě. Prochází jí silnice z Ostravice do Starých Hamrů nad břehem nádrže Šance. Modře značená cesta nás povede nad osadou Velká po úbočí hřbetu Kyčerová, kde se z odlesněných pasek otevírají pěkné výhledy přes hladinu údolní nádrže na masiv Lysé hory. Výše se na naši trasu napojí žluté označení stoupající od hráze přehrady, cesta se vyhne vrcholové partii Malého Smrku a z blízkého sedla už budeme pokračovat po červeně značené cestě. Ta sem stoupá serpentinami severním svahem hory z Ostravice.

Hustým smrkovým a klečovým porostem dojdeme asi po kilometru na vrchol Smrku. Jeho lysá severní strana nabízí nádherný, doslova letecký pohled nejen na blízkou Ostravici, ale i na Frýdlantsko, Frýdecko i Ostravsko a samozřejmě i na okolní beskydské vrcholy.

Ze Smrku sestoupíme táhlou jihozápadní rozsochou. Mineme pískovcový skalní kamýk, v nižší části svahu též lesní loveckou chatu Hubertku s upravenou studánkou. Na lesní silničce odbočíme na modře značenou trasu klesající od známé rekreační osady Podolánky, dostupné též z Čeladné. Spojovací cestou přejdeme kolem hotelu na žlutě značenou širší cestu, která nás zavede zpět k přehradní nádrži Šance v údolí Ostravice. Půjdeme prakticky stále lesem malebným a hlubokým údolním zářezem zdrojnic Velkého potoka až k osadě Hutě.

Ostravice

Na vrchol jinudy

Obec Ostravice pod přehradou Šance je co do počtu chat a rekreačních chalup největší rekreační lokalitou v Beskydech. V místní části Hamrovice je srub spisovatele Petra Bezruče. Od nádraží jdeme po modré turistické značce. Ta stoupá do kopce mezi vilovou zástavbou, pak po cestě otevřeným terénem, až vyústí na silničku směřující od Ostravice do Horní Čeladné. Silnička stále stoupá až do sedla pod Smrčkem. Následuje pohodlné klesání, míjíme hezkou hájovnu a dorazíme na turistické rozcestí. Obracíme se vlevo a po červené se vydáváme vzhůru. Vydýcháme se na rozcestí Polana. Zbývá ještě 400 výškových metrů. Pokračujeme lesní cestou, stoupání je strmější. Určitě se zastavíme u lesní chaty Hubertka, protože vlevo od ní je pramen vody. Ze Smrku se úzkou pěšinou dostaneme dál, kolem kamenné mohylky - památníčku na Johna Lennona na turistické rozcestí u Malého Smrku. Pak už zbývá jen závěrečné pokochání se malebným panoramatem a cesta dolů.





Každý z nás může zachránit lidský život


Odběr kostní dřeně Rok co rok onemocní v naší zemi desítky mladých lidí a dětí nejtěžšími chorobami krve a zhoubnými nádory, u nichž poslední naději na záchranu znamená transplantace kostní dřeně. Mnozí stále umírají, protože jejich šance - vhodný dárce dřeně - není dostupný včas. Je v našich silách změnit tuto situaci? Ano, je. Cesta je v budování a rozšiřování registru dobrovolných dárců dřeně v České republice. Je v šíření osvěty o krevních a nádorových chorobách mezi nejširší veřejností. Je i v získávání nestátních zdrojů k financování speciálních lékařských programů a k podpoře vzdělávání českých lékařů. Pomoci může kdokoliv. Každý z nás, byť sebemenším dílem.

Na pomoc rozvoji nepříbuzenských transplantací dřeně, které byly ještě začátkem 90. let našim pacientům prakticky nedostupné, založili rodiče nemocných a několik lékařů v Plzni Nadaci pro transplantace kostní dřeně. Na jaře 1992 se organizátorům iniciativy podařilo získat pro myšlenku českého národního registru dárců dřeně sedm hematologických pracovišť, schopných vyšetřovat tkáňové transplantační znaky dobrovolníků v jednotlivých krajích republiky. Zakládající centra registru přijala jednotná, mezinárodně uznávaná pravidla náboru dárců, vyšetřování jejich tkáňových znaků i postupů v procesu vyhledávání dárců pro konkrétní pacienty. Pomocí médií se podařilo oslovit českou veřejnost a podniknout kroky k zajištění finančního krytí projektu z nestátních zdrojů. V září 1992 vstoupili do registru první dobrovolníci a již v červenci 1993 mohl být první český pacient transplantován dření nepříbuzného českého dárce. Další následovali nedlouho poté.

Osm let usilovné práce nadace a registru přináší dnes hmatatelné výsledky. Český národní registr dárců dřeně (ČNRDD), budovaný po celou dobu jeho existence pouze z nestátních zdrojů, má v současné době ve své databázi zapsáno a kvalitně vyšetřeno více než 17 000 českých dobrovolníků. Prostřednictvím ČNRDD se uskutečnilo v naší zemi již přes padesát nepříbuzenských transplantací dřeně. ČNRDD spolupracuje se sítí registrů celého světa a někdejší administrativní překážky k získání dřeně vhodné pro naše nemocné patří minulosti. V současné době je limitující jen finanční otázka věci. Protože hledání dárců ve vlastní národní databázi je organizačně snazší a levnější než v zahraničí a pro pacienty je navíc výhodné i z řady medicínských důvodů, je třeba dále rozšiřovat databázi českých dárců dřeně.

Je to v silách nás všech.

Pomoc našim nemocným by byla zcela nemyslitelná bez porozumění bezpočtu obětavých lidí v tomto národě. Jen díky nim se daří získávat nové a nové dobrovolníky do registru dárců dřeně a současně i peníze k zaplacení mimořádně drahých a náročných testů jejich tkáňových znaků. Jen na vstupní vyšetření každého nově zaregistrovaného dárce je třeba získat a obratem vydat kolem 4000 Kč. V průběhu let byly tímto směrem, bez pomoci státu, vynaloženy miliony. Jsou však i jiné oblasti, kam Nadace pro transplantace kostní dřeně vkládá v posledních letech potřebné prostředky. Statisícové částky byly nadací věnovány na vybavení laboratoří a transplantačních center v České republice, na podporu vzdělávacích stáží českých lékařů na transplantačních pracovištích a na osvětu směrem k veřejnosti. V programu nadace je poskytování finanční podpory pro případ naléhavého vyhledávání dárců dřeně v zahraničí pacientům, kteří vhodného dárce nenajdou v české databázi. V budoucnu nadace zvažuje i podporování speciálních výzkumných projektů v oboru transplantační medicíny.

Finanční prostředky, investované do všech uvedených programů, se scházejí díky přispívání bezpočtu nezištných lidí v naší zemi. Nadace pro transplantace kostní dřeně, vzniklá původně z čirého nadšení několika dobrovolníků, v průběhu minulých osmi let získávala nové a nové příznivce, spolupracovníky a sponzory. Část vynaložených prostředků pochází z darů fyzických i právnických osob, část z pořádání různých společenských a kulturních akcí, na kterých se v jednotlivých regionech účinně podílejí dobrovolní spolupracovníci. Do současnosti nejstabilnější část příjmů nadace představoval souhrn drobných příspěvků z veřejných sbírek, kasiček nebo složenek, přicházejících na nadační konto. Každá sebemenší částka je smysluplně využita pro potřeby náročného medicínského programu. Režijní náklady k vlastní práci nadace nedosahují ani 15 % jejího finančního obratu. Veškeré informace o současných programech i hospodaření organizace jsou plně dostupné na níže uvedené adrese a na stránkách internetu.

Kdokoli z nás, každý, komu osud postižených spoluobčanů není lhostejný může pomoci. Někdo tím, že vstoupí do řad dobrovolných dárců dřeně. Informace o dárcovství dřeně jsou na každé transfúzní stanici v ČR, podmínkami pro zápis do registru jsou v zásadě jen ochota, objektivní zdraví a věk 18 - 40 let. Možná právě někdo z vás může v budoucnu jako jediný zachránit život těžce nemocného člověka, malého dítěte, mladé maminky živitele rodiny. Přispět ale můžete i jinak. Nesmírně cenná je každá koruna, stejně jako jakákoliv drobná pomoc v organizační práci nadace ve všech místech naší republiky. Stačí přihlásit se a zkusit. Odměnou pro všechny, kteří již pomohli nebo v budoucnu pomohou, je vědomí účasti na správné věci. Účasti na jednom z programů, který přetváří naši společnost k lepšímu.

Nadace pro transplantace kostní dřeně

Kontakt:
e-mail:
nadace@kostnidren.cz

Další informace naleznete na:
http://www.kostnidren.cz


(Magazín ČD pro Vás - upraveno -)






Oznámení


V příštím roce časopis Brněnský občasník budeme vydávat bezplatně. Vychází braillsky, na disketách a elektronickou poštou. Pokud byste již nechtěli BO odebírat, napište nebo zatelefonujte na adresu:

Technické muzeum v Brně
odd. Dokumentace tyflopedických informací
Purkyňova 105
612 00 Brno

telefon: 541 421 488

Všem čtenářům děkuji za výdrž.

Redakce



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 1024 x 768, 32bit

 
     
    * * * * *