Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 2 - ročník XV. - březen 2005

Vydává: Oddělení Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Výstava v Petrohradě
Technika kolem mne
koncert Vítání jara
Nejznámější památka UNESCO na jižní Moravě
Není nádraží jako nádraží
Dědictví Jezuitů
V zemi zaslíbené tulipánům!
Jaro
Ještě jednou k setkání






Výstava v Petrohradě


Pohled z galerie do sálu Výstava Svět haptický - II v Moskvě skončila 30. listopadu 2004. Bylo mi líto ji hned nechat odvézt zpět do Česka, když vývozní povolení od celního úřadu v Brně máme až do 31. května 2005, a tak jsem přemýšlela, kde by bylo možné exponáty v Rusku ještě vystavit.

Od pracovníků Centrálního muzea slepých VOS jsem věděla, že podobné muzeum vybudovali také v Petrohradu. A tak mne napadlo, že by bylo dobré se tam zajet zeptat.

O svém záměru jsem se zmínila ředitelce Českého centra Kateřině Novotné. Ta souhlasila a během měsíce domluvila návštěvu muzea.

V polovině prosince jsem osobně přijela na tamní České centrum převzít exponáty. Druhý den po mém příjezdu jsme s Marií Edemskou, pracovnicí Českého centra, v nočních hodinách odjížděly do Petrohradu.

Byla jsem velmi zvědavá, jak a jestli vůbec budu úspěšná. I kdybych nebyla, nevadí, alespoň se seznámím s dalším, v pořadí už čtrnáctým slepeckým muzeem v Evropě.

Slavnostní zahájení výstavy Na nádraží na nás čekala pracovnice konzulátu České republiky s řidičem a jeli jsme do jejich prostor se trochu občerstvit. Na desátou hodinu bylo domluveno setkání s pracovníky muzea.

Zde jsme byli přijati velmi srdečně, ale prostory, v nichž je muzeum umístěno, jsou malé a naše výstava by zde v žádném případě nemohla být.

Sešly jsme se také s předsedou pobočky VOS Alexandrem Borisovičem Kolosovem, který nám bohužel nemohl vyhovět, ale poradil, abychom zkusily svůj záměr předložit ve Státní knihovně pro nevidomé.

To se také stalo a Taťána Nikolajevna Serova, zástupkyně ředitelky, s nabídkou souhlasila. Ihned jsme se domluvily, že výstava Svět haptický - III bude zahájena 1. února 2005 a potrvá do 31. března téhož roku.

S instalací a dalšími potřebnými věcmi kolem ní pomohou pracovníci zdejšího konzulátu. Z Petrohradu jsem odjížděla s dobrým pocitem. Teď mne za vydatné pomoci PhDr. Josefa Smýkala čekala práce s tištěním průvodců výstavou v Braillově písmu, prodloužení žádosti na ministerstvu kultury České republiky. Vše se podařilo včas zajistit.

První návštěvníci 29. ledna jsme tedy s PhDr. Smýkalem odjeli do Petrohradu. O průběhu našeho pobytu a zahájení výstavy slavnostní vernisáží píši v časopisu Zora. A tak jen dodávám, že jsme se setkali s mnoha zajímavými lidmi, s nimiž pro naše oddělení bude zapotřebí udržovat kontakt.

Závěrem upřímně děkuji ředitelce Českého centra v Moskvě JUDr. Kateřině Novotné, jejím spolupracovnicím, bez nichž by se výstava v Rusku nemohla zrealizovat. V Petrohradě pak děkuji generálnímu konzulovi České republiky panu ing. Antonínu Murgašovi a jeho spolupracovníkům, kteří nám pomohli s mnoha věcmi. Můj dík také patří vedení Státní knihovny pro nevidomé za poskytnutí možnosti naši výstavu v jejich překrásných prostorách umístit.

Eliška Hluší





Technika kolem mne


mých 13 až 14 let mne přitahovala radiotechnika. Od dětských let to byla výroba krystalek, později dvoulampovek a konečně i tzv. superhetů. Pořizoval jsem si literaturu, které bylo za války velmi málo. Jakmile jsem jako student začal působit ve Slimáčkově soukromé hudební škole v Brně (od 1945), mohl jsem si nakupovat součástky pro stavbu dvoulampovek.

Také jsem si pořídil první gramofon. Stejné zájmy měl i můj kamarád Olda, se kterým jsem mnohá léta, ba desetiletí, probíral nejen problémy elektrotechniky, nýbrž také způsoby výroby těchto zařízení. Naše společné zájmy se léty postupně rozcházely, až se v poslední době nakonec úplně ztratily.

Svou vlastní cestu jsem zvolil podle změněné životní situace. Mé nové zaměstnání mne cele uchvátilo a změnilo. Vloudil jsem se do sféry, která mne obklopila svým pláštěm věrnosti a neopustitelnosti.

V letech 1947 až 1956 jsem se svému zájmu přestal intenzivně věnovat, jelikož jsem veškerý čas trávil studiem instruktivní literatury pro své žáky a přípravami na četná vlastní klavírní vystupování. A to už jsem měl také vlastní rodinu.

Od roku 1956 jsem se dokonce věnoval stavbě magnetofonu, kterou jsem ovšem nedokončil. Předplácel jsem si odborné elektrotechnické časopisy. To již jsme s manželkou několik let odebírali slepecký časopis Zora, ve kterém se občas objevovaly informace o načítaných knihách na magnetofonový pásek, které byly určeny pro slepce. Tato technika a její účel mne natolik zaujaly, že jsem se rozhodl něco v této oblasti podniknout.

Než popíši, jak to bylo, ještě několik řádků o mé radioamatérské činnosti.

První synchronní motorek pro stavbu gramofonu vlastní konstrukce mi vyrobil František Urban. S výsledky vlastní výroby přístroje jsem nebyl spokojený, našetřil jsem si na nový. K tomu bylo však třeba zesilovač, a tak jsem se pustil do jeho stavby. To už byla na světě stereofonie. Náročnost stoupla, a tak jsem si po delším čase zakoupil stereofonní gramofon a přímo do jeho skříňky jsem zabudoval už tranzistorový zesilovač na sluchátka. Tentýž vyrobil i Olda. Nyní konečně to byla hudba, která se dala při použití sluchátek poslouchat. Na reproduktorové bedny nebylo.

Protože o tento přístroj projevila zájem moje kolegyně ze školy pro nevidomé, přenechal jsem jí jej. Mikroelektronika se rozvinula do té úrovně, kterou jsem již se svým po čtyřech operacích stále mizernějším zrakem nemohl zvládat. Ne snad pro tu samotnou elektroniku, nýbrž pro konstrukční techniku a výrobu šasi i skříněk. Bylo to začátkem osmdesátých let, kdy jsem si mohl dovolit zakoupit tehdy velmi kvalitní reprodukční zařízení a pořizovat si diskotéku.

Pokud se používaly radiolampy a později tranzistory, vyrobil jsem i několik měřicích přístrojů. Byl to například elektronkový tónový generátor, elektronkový voltmetr, jehož citlivost byla několik mikrovoltů a poslední, nejnáročnější výrobek byl osciloskop s osmicentimetrovou obrazovkou.

Jakmile se objevily CD přehrávače a kompaktní disky, gramofonové desky jsem dal svému synovi Ivanovi a začal pořizovat stále více „cédéček“.

Nikoliv bez nostalgie se vracím do roku 1959, kdy vrcholil můj zájem o založení zvukové knihy u nás.

Igor Barvič, čtec Již v roce 1957 jsem se dočetl, že v několika zemích - a nebyly to pouze ty hospodářsky nejvyspělejší - začali s natáčením zvukové knihy pro nevidomé čtenáře. U nás byl ještě dlouho klid. Dovídali jsme se, co dovede zázračný magnetofon. Marně jsem se na všech stranách dotazoval (Svaz invalidů i Slepecká knihovna a tiskárna v Praze). Znáte to: objektivní příčiny, nesmíme být příliš nároční, protože zástupci jiných kategorií zdravotně postižených lidí organizovaných ve Svazu československých invalidů již nyní poukazují na mimořádně vysoké náklady na Slepeckou tiskárnu a knihovnu. Požadovali by adekvátní částky, ve Svazu jsme přece menšinou, atd., atd. Takovým a ještě jiným způsobem jsem byl u vedoucích všech těchto slepeckých institucí odbýván dost dlouho. Působilo to na mne tak, jako by nikdo nechtěl, aby první nahrávky vznikly někde jinde než v Praze. To snad rovněž znáte třeba z jiného úhlu i v současnosti. A tak mě napadlo, zda snad právě toto není jeden z důsledků těžkopádné práce tzv. jednotné organizace invalidů.

Protože ani na mé dopisy nikdo neodpovídal, rozhodl jsem se zajíždět do Prahy osobně.

Abych byl spravedlivý, musím přiznat, že konečně počátkem roku 1959 byla pražskou Slepeckou tiskárnou a knihovnou ve studiích Československého rozhlasu pořízena kopie rozhlasové četby Dobrého vojáka Švejka. Psalo se o tom v Zoře, byla sláva - polní tráva.

Protože se zase několik měsíců nic nedělo, rozhodl jsem se, že se věci ujmu sám. Jako předtím, i vlastně později, jsem si všechno představoval naivně. Zklamáním pro mne bylo, že ředitel pražské Slepecké tiskárny a knihovny neprojevil sebemenší radost, jak jsem ve své naivitě očekával. Zbytečně jsem vážil všechny cesty do Prahy. Trvalo zase nějaký čas, než mi byla se vší laskavostí zapůjčena výše zmíněná rozhlasová kopie. Chovali ji jako první úspěch české zvukové knihy. O tom, že bych k nahrávání potřeboval magnetofon, nechtěl se mnou nikdo kompetentní mluvit. Rovněž k mé žádosti o zaslání pásků k nahrávání všichni mlčeli. Do věci jsem se však již natolik interesoval, že mi nepůsobilo i nadále žádné potíže zajet si do Prahy nočním rychlíkem, přesvědčovat a ihned zpět nejbližším vlakem zase do Brna, abych mohl včas začít vyučovat. O tom, že by mi někdo tyto cesty hradil, nepadla ani řeč.

Jestliže jsem tedy nemohl obdržet pásek pro vzorovou nahrávku, věnoval jsem svůj. Takové vydání bylo pro nás dost citelné, avšak moje manželka mé záměry podpořila. Připomenula, abych tuto i jiné částky ušetřil na cigaretách.

Cívkový magnetofon MOM Protože o zapůjčení magnetofonu nechtěl v Praze nikdo ani slyšet, nezbylo mi nic jiného, než si na zakoupení vlastního přístroje vypůjčit. Bylo to přibližně tolik, jako mé tehdejší tři měsíční platy. Stalo se a náš MOM jsem si přivezl až z jednoho okresního města.

Kde však hledat načitatele? Nepřestanu být vděčný dnes již zemřelým manželům Jansovým, kteří mne seznámili s inteligentním a mimořádně výřečným Igorem Barvičem. Pro načítání se ihned nadchl. Zkoušky proběhly výborně. Navíc se ukázalo, že Barvič ovládá několik cizích jazyků. Přesto, že jsem stále neměl ze strany pražské Slepecké tiskárny a knihovny žádný příslib ke spolupráci, začali jsme s načítáním. Rodil se zázrak.

Studiem se stal náš byt. Pracovali jsme vždycky od 20 do 24 hodin jednak proto, že jsme v tuto dobu měli oba čas, a také z toho důvodu, že tehdy ještě naše malá dvojčata již spala. Starší chlapec rád ještě chvíli přihlížel. Bylo třeba zastavit hodiny, a také manželka si uspořádala své domácí práce tak, aby byla u toho. Okna bylo nutné řádně ucpat, aby nerušily ani zvuky ze dvora, např. bujarý zpěv vracejících se návštěvníků blízké hospody. Stávalo se však, že se některé dítě probudilo a volalo maminku, starší chlapec použil koupelnu aj. Také nezkušenost „technika“ a „čtece“ - jak si Barvič říkal - byly příčinou velmi nízké produktivity. Vždyť hodinovou stopu jsme natáčeli i čtyři hodiny. Všem nám všem stály za to.

Když jsem přivezl zase nočním rychlíkem první nahraný pásek do Prahy, zjistil jsem, že práci načitatele nelze honorovat. O své práci jsem nemluvil. Zase další překážka. Věděl jsem, že to panu Igorovi nevadí. Ovšem údajně nebylo ani možné, aby STK pásky nakupovala! Navíc jsem zjistil, že z rozpočtu STK propadlo deset tisíc korun! Nebylo v mých finančních možnostech zakoupit další pásek. Můj tehdejší učitelský plat stačil tak právě na udržení chodu vlastní domácnosti se třemi malými dětmi. (Podotýkám, že v této době jsme neměli žádné důchody, žádné existenční příspěvky.) Kdepak nakupovat pásky a ještě splácet půjčku na nákup magnetofonu! Tehdy to vypadalo, že nelze dál.

Začátkem roku 1960 přijala konečně STK mé první nahrávky s tím, že načitatel bude honorován částkou 7,50 Kčs za jednu načtenou hodinu. A navíc bylo v druhé polovině roku možné počítat s dodávkami magnetofonových pásků, nikoliv však se zapůjčením magnetofonu, i když v této době vlastnila knihovna nejméně dva. Ležely ladem. Ten můj začal trpět neduhy z přetěžování. Opravy jsem si musel hradit sám. Kopie jsem však na jednom přístroji pořizovat nemohl. Tak se ředitel Slepecké tiskárny a knihovny konečně v polovině roku 1960 uvolil jeden z jejich dosud nepoužívaných přístrojů mi půjčit. Mikrofon a propojovací šňůry scházely. A vůbec mi nebylo divné, že jsem si pro něj musel sám zajet na vlastní útratu. Tak jsem na svou dobrovolnou činnost doplácel, zatímco mnozí jiní využívali své funkce k jízdám do zahraničí za tzv. získáváním zkušeností.

Také bylo třeba najít český název pro tuto magnetofonovou knihu. Původní návrh na „mluvenou knihu“ (který se uplatňoval v zahraničí) jsem nepovažoval za adekvátní. Vhodnější se mi zdál nynější název, protože už v některých prvních nahrávkách jsem mezi povídky zařazoval hudbu. Mnou užívaný název se ujal. To už bylo v době, kdy se konečně ředitelství Slepecké tiskárny a knihovny probudilo a začaly se zde činit přípravy k profesionálnímu nahrávání. Protože I. Barvič měl v té době časově náročnou a smluvně závaznou práci u Čedoku, hledal jsem další načitatele a to již mezi profesionály v divadlech a mezi studenty divadelní fakulty JAMU. Byl to především Bedřich Synek, člen Divadla bratří Mrštíků. Obdržel 20 Kčs za načtenou hodinu. Tak jsme na tom vydělávali. Ze studentů to byl Jaroslav Tuček, pozdější ředitel brněnského Divadla na provázku, Ladislav Frej, nyní člen Městských divadel pražských a Marie Harvánková, která se později vdala do Bulharska. Mimochodem, za ní jsem docházel do bytu (bydlela v šestém poschodí bez výtahu) a nosil jsem s sebou pětadvacetikilový magnetofon. Později, kdy jsem měl potíže s páteří, nosil přístroj náš věrný a ochotný přítel Stanislav Jansa. S organizováním načítání a pořizováním kopií jsem skončil koncem roku 1962, kdy bylo v Praze dobudováno nahrávací studio.

Zatímco zpočátku byla zvuková kniha pro nevidomé čtenáře vzácným darem, stávala se postupně neodmyslitelnou součástí jejich kulturní úrovně. Jsem rád, že jsem k tomu přispěl svým dílem. Všechno to nepřišlo samo sebou.

Již dávno není k dispozici žádná z původních nahrávek. Pro svou překonanou kvalitu a poškození způsobená čtenáři byly postupně vyřazeny a nahrazeny novými nahrávkami. Marné pátrání! Srdce sběratele zůstalo smutné.

Nakonec mi dovolte, abych na tomto místě poděkoval své manželce, která pro mou práci na budování zvukové knihy projevovala mimořádné pochopení; vřelý dík patří i Igoru Barvičovi, který se dovedl pro práci pro nevidomé celou svou osobností plně nadchnout a až do své devadesátky byl mimořádně čilý. Děkuji i všem studentům JAMU i B. Synkovi. Dík patří všem, kteří potom rozvoji zvukové knihy věnovali patřičnou pozornost.

Pokud jsem byl posluchačem vysokých škol, ještě jsem mohl studovat z běžných knih a pořizovat si vlastní zápisky tužkou. V roce 1979 se projevily důsledky mého tělesného přetěžování při adaptacích budovy školy příhodou, která vedla k odchlípení sítnice, jak už to bývá, lepšího oka. Jelikož jsem se již v této době věnoval teorii tyflopedie, pokusil jsem se vyřešit tuto svízelnou situaci konstrukcí vlastního zvětšovacího televizního zařízení na principu průmyslové televize. Podařilo se to zakoupením průmyslové televizní kamery, které se instalovaly na frekventovaná místa v Brně, použitím starého televizního přijímače a stojánku na elektrickou vrtačku. Toto zařízení mi umožňovalo číst.

Počátkem devadesátých let se u nás objevila Eureka A4. Byl to počítač pro nevidomé s hlasovým výstupem a omezenými funkcemi. Na ní jsem napsal svou knihu pojednávající o historii slepeckého písma. To se už však objevily počítače s hlasovým výstupem a možností stoprocentní úhrady ze strany státních úřadů. Obdržel jsem příspěvek na zakoupení profesionální televizní zvětšovací lupy, počítače a později i slepecké tiskárny Index Everest.

Tohoto převratného způsobu mé práce se však již nedožil náš milý Igor Barvič, jehož zásluhou jsem mohl prostudovat cizojazyčnou odbornou literaturu a ještě dnes čerpám z poznámek, které jsem si tehdy pořizoval na Pichtově psacím stroji.

Rád jsem se zabýval prací se dřevem. Pro naši domácnost jsem vyrobil několik poliček, skříněk, stylizovaného psa, který visí u nás na zdi a dokonce z prefabrikátu skříňku pro naši dceru i velkou skříň na peřiny. Zakoupenou dvojdílnou skříň jsem rozmontoval a přiřízl na rozměry místa, na kterém stojí dosud. Rád jsem prováděl veškeré údržbářské práce v naší domácnosti, ve škole a později i ve Slepeckém muzeu. Mnoho let jsem maloval pokoje. Toto všechno pomalu končí a zůstává mi úkol dokončit všechno to, co není zatím hotové a na co, doufám, stačím.

PhDr. Josef Smýkal






koncert Vítání jara


Budova konzervatoře na tř. Kapitána Jaroše v Brně

  • Tentokrát bude v úterý 12. dubna.
  • Začátek v 17:00 hodin.
  • Vchod do sálu z ulice Lužánecké.
  • Již tradičně vystoupí bývalí žáci brněnské školy pro nevidomé, nyní posluchači nebo absolventi Konzervatoře Jana Deyla v Praze.
  • Účast přislíbili Petr Pařízek, Veronika Pavelková, Alena Schuttová, Bc. Marek Susčík, Jiřina Zahradníková a jako host její manžel Leoš Zahradník.

Všechny Vás srdečně zvou

pracovníci oddělení Dokumentace tyflopedických informací TMB






Nejznámější památka UNESCO na jižní Moravě


Areál Lednice - Valtice


Zámek Lednice Kultivovaná přírodní plocha (kulturní krajina) o rozloze 185 km2 na místě kdysi nevlídných močálů dokládající citlivé působení člověka. Dnes se jedná o nejrozsáhlejší komponovanou krajinu na světě zvanou „Zahrada Evropy“, krajinu romantiků, o níž se tvrdí, že se nedá nikdy opustit natrvalo. Leží na jednom z nejkrásnějších míst naší vlasti - v samotném jižním cípu Moravy. Její komponování bylo zahájeno v polovině 16. století (založením rybníka), největší činnost koncem 18. a v 19. století. Pavilony, altány, chrámy, umělé zříceniny apod. (mnohé se nedochovaly) působí zdánlivě zbytečným dojmem, což v konečném důsledku umocňuje jejich estetiku. Celý areál odráží zájem majitelů panství, Lichtenštejnů, o úniky z městského palácového prostředí Vídně na pozadí politicky neklidné doby a nejistoty. Areál byl zapsán na seznam UNESCO v roce 1996.

Zámek Lednice vznikl jako opevněná tvrz ve 13. století, patřící téměř po celé historické období jednomu šlechtickému rodu - Lichtenštejnům, dnešní podoba ve stylu tudorské gotiky z doby po roce 1847.

Zámek Valtice vznikl velkolepou přestavbou starého hradu (doložen v roce 1227) v letech 1694 - 1712 pro reprezentační potřeby Lichtenštejnů.

Lednický minaret V areálu se nachází mnoho různých staveb umístěných do překrásné krajiny tvořené z velké části parkem v anglickém stylu. Jsou to například: Palmový skleník (1845), Apollónův chrám (1817), Rybniční zámek (1816), kaple sv. Huberta (1855), Dianin chrám - Randes-vous (1810 - 1812), Janův hrad (umělá zřícenina z roku 1801), Minaret (1798 - 1802), Hraniční zámek (1816), Chrám Tří Grácií (1825), Římský aquadukt (1795), zámeček Pohansko (1816) s archeologickým areálem aj.

Velmi zajímavá je pěší trasa po červené turistické značce Valtice - Lednice (14 km), která prochází kolem mnoha jmenovaných objektů. Informace vám poskytnou v Informačním centru, Zámecké nám. 68, Lednice; E-mail: ic@lednice.cz.

Lednici najdeme na železniční trati č. 247 (Břeclav - Lednice). Z Břeclavi, která leží na prvním i druhém tranzitním železničním koridoru a má vynikající spojení s celou republikou ( Praha 3 hodiny 15 minut, Brno 30 minut, Ostrava 2 hodiny 30 minut ), dojedete do Lednice asi za 20 minut. Valtice jsou na trati č. 246 (Břeclav - Znojmo), k zámku vystupte na zastávce Valtice město, což je z Břeclavi 15 minut.

Roman Šulc

(Magazín ČD pro Vás)





Není nádraží jako nádraží


S Waldemarem Matuškou a jeho ženou Olgou jsme se setkali na jednom představení v České Třebové. A protože je toto město spjaté s železnicí, vzpomněl si Waldemar na jednu báseň z drážního prostředí. Přesněji báseň Christiana Morgensterna, kterou recitoval na školní besídce, když mu bylo osm let.

Je to vlastně „antique“, stará věc, a je s podivem, že si to vůbec pamatuji. Je to báseň nádherná, a jelikož vím, že tady je speciální vlakový uzel, je věnovaná ode mne vám. Tak já vám ji řeknu.

Olga a Waldemar Matuškovi


Na nádraží, kam patří vlak,
chodí si kuře jenom tak.
A co hlavní nádražák?
Nevezme na to kuře prak?
Ať je to tak a nebo tak,
kuře je malý, chytrý pták
a my jsme s ním i s jeho kuráží,
na nádraží, kde překáží!


Jaké asociace ve vás vzbuzuje nádraží?

Já, když vidím nádraží, tak prchám.

To snad ne. Kdy jste jel naposledy vlakem?

Když jsme se poprvé vraceli z Nashvillu, tak jsme letěli z New Yorku a Praha nepřijímala. Takže nás odvezli do Berlína a tam nás vyložili. Dál jsme pokračovali vlakem. Z východního Berlína na Masarykovo nádraží. Tak jsme zakončili celý náš zájezd po Spojených státech, kde jsme najeli několik tisíc mil.

Když se řekne nádražák, vlak...

Tak pozor, nádražáci, to je něco jiného. To je modrá armáda a to jsou kluci fajnoví. Protože vím, že třeba paní Ljuba Hermanová měla tatínka nádražáka, Rudolf Rokl měl rád mašinky, podobně jako Antonín Dvořák měl také blízký vztah k vlakům. To byli kluci, kteří věděli, jaká mašina kam patří, co má za číslo, kolik má náprav a jestli má tendr vysoký nebo krátký...

Takže lidi, nádražáky, uznáváte, ale nádraží, říkáte, mají co vylepšovat.

Počkejte, ono není nádraží jako nádraží. Když přijdete na takové uprskané nádraží, kde si nemáte ani kam sednout, tak už to ve vás vzbuzuje nedůvěru k železnici. Ale když přijdete na pěkné nádraží, takové vzdušné, uklizené... to je něco jiného.

Pražská nádraží - které z nich se vám líbí?

Wilsonovo nádraží, to je čistá secese - to je skvost. Ale jsou pěkná i moderní nádraží, třeba Poděbrady. Svého chotě doplňuje paní Olga: Zpívám například „Poslouchej, už duní vlak“..., já jsem dlouho jezdila vlakem, když jsem byla ještě v divadle Rokoko a bydlela v Počernicích. Ale potom mně to nádraží v Praze, na které jsem jezdila, zbourali - to bylo nádraží Těšnov.

Toho nádraží je škoda, posteskne si Waldemar Matuška. Bydlel jsem léta letoucí v Klimentské ulici a z mého okna se díval přímo na Denisovo nádraží. To byl skvost.

Jezdila jsem se psem ve dne i v noci..., bylo to krásné, vzpomíná Olga.

No, psa do toho vlaku Olinka rvala. Ten se vzpíral a nechtěl, to jsem viděl, říká Waldemar.

Co bych doporučil Českým drahám? Ne, nic. Žádné doporučování. Oni kluci vědí, co mají dělat, říká s důrazem zpěvák, na jehož stovky písní, z nichž některé tu připomněl a zazpíval, se nedá nikdy zapomenout.

Jitka Habigerová

(Magazín Grand Expres 1/2005)





Dědictví Jezuitů


San José Rozlehlá nížina bolivijského oriente je velmi řídce osídlenou divočinou, kde by jen málokdo čekal větší architektonické zajímavosti. Právě do této oblasti v minulosti pronikl církevní řád tovaryšstva Ježíšova - jezuité. Ti zde zanechali řadu unikátních misijních církevních staveb, které UNESCO zařadilo v roce 1991 na seznam světového kulturního dědictví.

V době, kdy byla Bolívie Španělským koloniálním územím, přišli do těchto míst ze sousední Paraguaye jezuitští misionáři. Zatímco pro koloniální velmoci neměla oblast větší strategický význam, jezuité ji považovali za velmi důležitou. Bohatství této divočiny spatřovali především v duších domorodců lačných po slově křesťanského Boha. Misionáři tedy dorazili do této odlehlé oblasti mnohdy jako vůbec první běloši. Ve srovnání s dalšími řády (dominikáni, františkáni nebo příslušníci řádu Milosrdných bratří) dosahovali jezuité mimořádné úspěšnosti. Již od založení jejich řádu, potvrzeného definitivně papežem roku 1540, se vyznačovali výbornou organizací a efektivitou práce i promyšleným školským systémem. Samotní misionáři pracovali s neuvěřitelným, až fanatickým nasazením díky vysokému stupni ztotožnění se s cíli řádu. Ten mohl být spokojený jak s výsledky svého náboženského působení, tak i s celkovou činností nově zakládaných misií.

Svoji činnost zahájili jezuité jako potulní kazatelé. Brzy však začali budovat uniformní obce, kde kolem náměstí stál na jedné straně kostel s farou a správními budovami, na ostatních stranách pak obydlí indiánů. O životě celé komunity rozhodoval místní farář. Takzvané redukce (reducción) se staly soběstačnými ekonomickými celky s kolektivní zemědělskou výrobou a společnými řemeslnickými dílnami. Jezuitský „komunismus“ fungoval tak dobře, že obce dosahovaly přebytků, které prodávaly na trhu. Z toho plynuly i pověsti o neobyčejném bohatství jezuitů. Ve skutečnosti šlo jen o dobře fungující podnik, kde v „top managementu“ stáli schopní kněží. Na bezpečnost některých redukcí dohlížela vlastní armáda. Velmi dobře organizovaní vojáci jezuitů byli ve své době považováni za nejsilnější a nejlépe vytrénované jednotky na kontinentu. Dokázali získat lidi pro svého Boha především tím, že jim vytvořili významná a dobře fungující centra hospodářského života.

V průběhu první poloviny 18. století slábly pozice řádu Tovaryšstva Ježíšova, napadaného osvícenci jako hlavní opora militantního katolicismu. V roce 1767 španělská koruna řád ze svých kolonií vypověděla.

San Miguel Díky široce pojaté a promyšlené strategii se jezuité neomezili pouze na šíření víry. Pod jejich vedením se Indiáni seznamovali s novými metodami zemědělské výroby - začali s úspěšným pěstováním řady nových plodin. Z domorodců se stali uznávaní řemeslníci - své umělecké výrobky úspěšně směňovali s ajmarskými a kečuánskými Indiány z hor za jiné dovezené zboží a stříbro. Téměř v každé misijní vesnici založili Indiáni orchestr, kde hráli na vlastnoručně vyrobených harfách či houslích. Tito „divoši“ žijící uprostřed džungle odříznuté od okolního světa dokázali údajně zahrát i náročné italské renesanční skladby lépe než hudebníci v Evropě! Snad nejhmatatelněji je vidět umění zdejších Indiánů v podobě jednotlivých misijních svatostánků. Ty původně navrhl Martin Schmidt, švýcarský misionář, hudebník a architekt narozený roku 1694, který na projektu pracoval až do poloviny 18. století s místními indiány. Jeho dílo nyní prochází čtvrt stoletím intenzivních renovačních prací, které se v této době chýlí k závěru. Každá misie je tu unikátem - mezi nejkrásnější patří svatostánky ve vesnicích San José, San Rafael, San Miguel nebo San Ignacio. Dnes se o ně starají řádové sestry především z Rakouska, které mají dodnes v komunitách vážené a respektované slovo.

I přesto, že jezuité působili v oblasti historicky jen velmi krátkou dobu, jejich dědictví je dnes již nesmazatelné - v pozitivním i negativním smyslu. Jejich úspěšnost v úsilí přetvořit si Indiány k obrazu svému vedla k tomu, že dnes již neznáme téměř nic z původního světa domorodých kmenů, které tu žily od pradávna až do doby, než přišli jezuité se svým sociálním experimentem.

David Walter

(Magazín Koktejl)





V zemi zaslíbené tulipánům!


Pohled na tulipánové pole
Co se člověku jako první vybaví, když se řekne Nizozemsko? Někomu možná větrné mlýny, jinému soubor fotbalových hvězd v oranžových dresech. Většina si však vzpomene na tulipány. Není divu - už několik století k této zemi neodmyslitelně patří.

Přitom tulipán rozhodně není spjat s Nizozemím od nepaměti. Málem by se dalo říci, že Holanďané ke svému národním symbolu a prvotřídnímu vývoznímu artiklu přišli jako slepý k houslím. Podobně jako skoro vše v dějinách lidstva začíná i cesta tulipánu do Nizozemska osudovou náhodou.

Jeden vlámský diplomat jménem De Busbecq pobýval na konci 16. století na dvoře tureckého sultána v Cařihradu. V tamních palácových zahradách jej zaujaly rostliny, které nikdy dříve neviděl. Ani nemohl - ty nejkrásnější z nich pocházely z daleké Střední Asie. Vzpomněl si tehdy na svého přítele, ctihodného badatele Carola Clusia z botanické zahrady při univerzitě v Leidenu. Vyrýpnul ze země pár tulipánových cibulek a s příští lodí je poslal do Nizozemska. A tak mohl botanik Clusius vypěstovat v západní Evropě několik prvních tulipánů a vyvolat tak mánii, která se někdy srovnává se zlatou horečkou na Clondiku.

Tulipány se na mnoho let staly luxusním a pohádkově drahým zbožím, které si chtěl dopřát každý, kdo v tehdejším světě něco znamenal. Už tehdy se Nizozemsko stalo hlavním producentem tulipánů.

A tuto pozici si udrželo až do současnosti. Vždyť i dnes produkuje nevelká rovinatá země šedesát procent všech řezaných květin na celém světě. Pozice si drží především kvůli tisícům vytápěných skleníků, pořád však v části země narazíte na tulipánová pole. A to je vskutku mimořádný pohled.

Pokud chcete vidět Holandsko plné tulipánových polí v květu, nesmíte čekat na letní prázdniny. Nejlepší termín je kolem poloviny dubna. Pak začíná takzvané období koppen, kdy pěstitelé trhají tulipánům hlavičky. A proč dělají takovou zdánlivě nesmyslnou činnost? Rostliny z polí totiž většinou nekončí v květinářstvích - pěstují se jen kvůli cibulkám, které se posléze prodávají v zahrádkářských obchodech. Tulipány na květ nabírají sílu ve sklenících.

Květiny v Keukenhofu Navštívíte-li Nizozemsko na jaře, nesmíte opomenout skutečnou Mekku milovníků tulipánů a dalších cibulovitých rostlin - věhlasný park Keukenhof. Leží u nevelkého městečka Lisse, asi třicet kilometrů od Amsterodamu, v centru důležité oblasti květinových polí mezi Haarlemem a Leidenem. Na ploše téměř třiceti hektarů je tu každoročně vysázeno šest či dokonce sedm milionů cibulovitých rostlin těch nejkrásnějších druhů, variet a kultivarů. Nejlepší zahradní architekti pečují o to, aby byly uspořádány do skutečně působivých seskupení.

Přehlídka květin pod širým nebem se koná v období od konce března do května. Květiny jsou po celou dobu podle potřeby obměňovány, průběžně jsou dosazovány pozdnější druhy, poslední týden je zaměřen převážně na lilie.

Park byl založen v padesátých letech z iniciativy místního starosty jménem W. J. H. Lambooy. Vybral lokalitu, která byla jako zahrada využívána šlechtou už v patnáctém století. Tehdy tu ovšem rostly především bylinky a zelenina. Tak vlastně přišel Keukenhof ke svému názvu - dá se z holandštiny přeložit asi jako kuchyňská zahrada.

V prvním roce fungování moderního Keukenhofu se do parku přijelo podívat 236 tisíc lidí. Později se návštěvnost ještě zvyšovala. Není tedy pochyb o tom, že se starosta Lambooy kdysi rozhodl správně. Zatímco dříve bylo Lisse provinčním, ospalým městečkem, nyní je díky Keukenhofu jedním z nejnavštěvovanějších míst v zemi. A čas od času se tu ukážou i skutečné celebrity nebo hlavy světových velmocí. Věhlasný park si v minulosti nenechali ujít například prezidenti Eisenhower a Clinton nebo britská královna Alžběta.

Jeho mezinárodní proslulost však má i své nevýhody. Je tu někdy pořádná tlačenice. Vyfotit v Keukenhofu snímek, na kterém by nebyl hlouček japonských či amerických turistů, je kousek hodný skutečného fotografického umění. Přesto však stojí za návštěvu a na zážitek z tisícovek květů pestrých barev málokdo zapomene.

Jan Tomandl

(Rovnost)





Jaro


Rozkvetlá třešeň S příchodem jara se do našich zahrad vrací ptačí zpěv. Již hodinu před východem slunce se probouzí červenka, kos černý, střízlík a kukačka. Vrabec domácí se zapojí do ranního koncertu při východu slunce a špaček až dvě hodiny po něm. Máme neopakovatelnou možnost ráno vstávat s úsměvem, radovat se z přicházejícího jara a poslouchat ranní ptačí prozpěvování. A můžeme se i připojit.

(Reader's Digest Výběr)





Ještě jednou k setkání


Milí čtenáři,

ještě jednou Vás upozorňujeme, že setkání čtenářů Brněnského občasníku se bude konat dne 23. dubna 2005 v 10:00 hodin v prostorách TMB.

Protože se do této chvíle ozvaly pouze dvě čtenářky, prodlužuji možnost se přihlásit do 12. dubna. Přesný počet přihlášených potřebuji vědět kvůli občerstvení, které pro vás nachystáme.

Máte-li zájem za námi přijet, nezapomeňte se přihlásit na telefonních číslech: 541 421 488 nebo 603 484 347.

Těšíme se, že přijedete v hojném počtu, abyste si mohli v expozici slepeckého oddělení prohlédnout pomůcky, o nichž v časopisu Zora referoval PhDr. Josef Smýkal. Budete si moci prohlédnout, případně i vyzkoušet, jak se na našich dvou funkčních sázecích strojích a mechanickém lisu vyráběl BO.

Redakce



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 1024 x 768, 32bit

 
     
    * * * * *