Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 1 - ročník XV. - únor 2005

Vydává: Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Milí čtenáři
Příprava pro život
Pokorná pýcha Petrohradu
Bazilika Sv. Prokopa v Třebíči
Královský pivovar v Krušovicích
Existuje česká kuchyně?
Hromadná doprava má denně milion
Občasník má výročí!






Milí čtenáři,


opět zde máme další rok, tentokrát s číslicí pět na konci. Přeji vám, aby byl radostný i úspěšný v práci, ale také v osobním životě. Doufám, že ten předcházející pro vás takový byl.

Pro slepecké oddělení TMB byl bohatý především jeho konec, pokud jde o výstavy. Sotva skončila jedna v Moskvě, už dnes vím, že Svět haptický - tentokrát III. - bude v Petrohradě. Při mé poslední návštěvě a přebírání výstavy v Moskvě se mi, díky pracovníkům tamního Českého centra, podařilo domluvit její přemístění do Petrohradu. Bude umístěna ve státní knihovně pro nevidomé.

Touto cestou děkuji Generálnímu konzulovi České republiky ing. Antonínu Murgašovi a pracovnici Mgr. Ivetě Chmielové, která má na starost kulturní akce, za ochotu pomoci při organizaci a především instalaci výstavy.

Ani já, ale ani PhDr. Josef Smýkal, jsme v době, kdy jsme výstavu připravovali do Moskvy, netušili, že to není poslední. Zahájení je plánováno na 1. února, její konec na 31. března 2005.

Kromě výstavy bude organizován koncert Vítání jara (12. dubna) a v květnu se zúčastníme Tmavomodrého festivalu. Během roku plánujeme také dvě výstavy. První bude od června do konce srpna ke stému výročí narození Rudolfa Krchňáka, učitele v brněnském ústavu pro nevidomé. Druhou výstavou si připomeneme 170. výročí založení ústavu pro nevidomé v Brně Janem Nepomukem Beitlem v r. 1835.

Od počátku r. 2005 bude mít Oddělení pro slepeckou historii TMB nový název: oddělení Dokumentace tyflopedických informací. Jsem přesvědčena, že tento název je daleko výstižnější. Zahrnuje veškerou činnost, která je od začátku vzniku tehdy ještě Slepeckého muzea v Brně, založeného PhDr. Josefem Smýkalem, velmi bohatá.

Eliška Hluší





Příprava pro život


Následující vyprávění je volným pokračováním Hrsti vzpomínek na slepeckou školu, tedy článku, který byl uveřejněný v dřívějším čísle Brněnského občasníku. (Pozn. J. P.)


Ještě několik slov o těch dozorcích. O nich, o mně, a o jiných lidech kolem. Pamatuji si jen své věci, ale jsou mezi námi spolužáci tací, kteří prožívali a pamatují si cosi jiného. Jejich vyprávění by možná bylo zajímavější, se mnou by mnozí z nich nesouhlasili, ale své vzpomínky chci si zachovat takové, jaké jsou, oni ať vzpomínají jinak.

Svět může být absolutní, objektivní, subjektivní, aktuální, relativní, i potencionálně chápaný tak, jak jej každý vidíme. O hledání pravdy skutečně nejde. A rozhodně nikoliv právě mnou. Co bylo pravda a sem, někdy splyne ve vzpomínkách tak těsně, že by bylo škoda pátrat po skutečnosti.

Nehodlám si stěžovat, proč bych si kazil radost? Dozorci nic nevěděli o tom, že existují nějaké pedagogické metody a zásady. Nebylo tolik peněz, aby bylo možné zaměstnat kvalifikované vychovatele a navíc řemeslníky. Tedy tito ševci, krejčí či stolaři nás vychovávali. Spíše jsme některým byli na obtíž, protože bylo třeba opravit naše boty, zašít díry v kalhotách, vyrábět učební pomůcky do školy, opravovat námi poškozený nábytek aj.

Nejkrásnější byly večery, kdy nám někteří z dozorců, později i dozorkyň, předčítali napínavé příběhy. Zvláště to byl pan Smejkal, takto stolař. Stávalo se, že se při čtení i rozplakal. Měli jsme ho rádi. Aby se mu dobře sedělo, přinesli jsme z ložnice kupu polštářů, seděl jako v bavlnce. Ze všech byl nejtajemnější František Urban. Chodil zasněně a málo se zajímal, co který kluk potřebuje. Dodnes však nemohu zapomenout na ty šťastné chvíle, kdy jsme k němu do dílny chodili na ruční práce. Ne, že by se nám nějak výjimečně věnoval. Nezručným se i vysmíval. Mně se věnovat vlastně vůbec nemusel, práce se dřevem i kovem mi byla vlastní. Doma jsem si vyráběl hračky sám a několik nožů jsem „vyščrbatil“. Ze strachu jsem je vždycky hodil do hnoje. Při odvážení hnoje na pole je tatinek našli a bylo... Tehdy se na pole vozil pravý hnůj. Aby ho bylo dostatek, jezdíval jsem s korbou po vesnici, pomocí lopaty a metly jsem sbíral kobylince a kravince, kterých bylo tehdy dost. Tuto práci jsem konal do doby, než jsem odejel do Brna. Všichni jsme se museli přičinit, aby tři měřice našich políček daly dobrou úrodu.

Před mým rodným domem Doma jsem se velice rád zabýval vyřezáváním různých hraček, protože na ty kupované nebyly peníze. Urban stále něco kutil a kluci říkali, že dělá různé stroje a tak. Pokukoval jsem po něm a přál si, aby mi ukázal, co dělá, ale jeho to nikdy nenapadlo a já jsem měl strach se zeptat. O několik roků později se však ukázalo, že o svých koníčcích s námi rád a dlouho povídal. Vzpomínám si, jak jsem vyrobil slušný žebřiňák a opravdickou dřevěnou koloběžku. Mohli jste se na obou vozit. Oba výrobky si ale odnesl jeden učitel domů pro své děti. Tehdy jsem netušil, že Urban bude druhou velkou osobností, která mne bude později inspirovat; Krchňák svými vědomostmi o historii výchovy slepců, Urban svými výrobky, které jsem mohl později ohodnotit jako světové unikum. Děkuji Vám, pane Urbane, za váš příklad. Že jste mne jednou namlátil, to bylo zasloužené. Dnes vím, že jsem neměl právo svým vrzáním na housle vyrušovat vás ze snění o létacím stroji poháněném lidskou sílou pomocí speciálně upravených šlapacích pedálů jízdního kola.

V ústavní škole jsem musel projít všemi třídami, od první do poslední, ačkoliv ve Vlčnově jsem absolvoval pět tříd obecné školy. Slepecké písmo jsem bral jakoby nic. Podivné bylo pouze to, že moji spolužáci v první třídě byli menší, ale také již patnáctiletí. Každý, ať viděl, nebo neviděl, mohl mít šest nebo šestnáct let, musel projít všemi třídami pěkně od začátku. Nikdy jsem toho později nelitoval. Možná, že právě tím hlouběji jsem mohl proniknout do mnohých tajů života slepců.

Braillské písmo ani slepecký notopis jsem nikdy nezapomněl, i když jsem jako dospělý ve svém povolání pracoval s běžným písmem i hudebninami.

Protože jsem byl slabozraký, přečetl jsem tajně klukům mnoho dobrodružných knih. Braillův notopis jsem zvládl, i když jsem se naučil sám běžné černotiskové noty. Číst běžné černotiskové písmo nebylo v ústavu dovoleno, dopisy z domova otevírali naši dozorci a předčítali nám je. Na obálky dopisů posílané rodičům Kleinovou propichovanou latinkou nám psali adresy, ale před tím si obsah přečetli. Dnes se sobě divím, že jsem neprotestoval, uměl jsem přece používat běžné písmo. Pokud jsem se učil hře na klavír u R. Krchňáka, nenapadlo ho ani mne, abych používal běžné hudebniny. Používat běžnou knihu a tedy i hudebniny bylo přísně zakázáno. Teprve po roce 1945 se nad tím zavíraly oči. Tento zákaz nedodržoval pouze můj další učitel klavírní hry a harmonie Vladimír Hawlík. Každému studentu zavedl index, do kterého zapisoval učební látku. Ty své jsem opatroval po všechna léta. Nejstarší je z roku 1942. To už jsem i u Krchňáka ve vokální intonaci používal běžnou knihu.

V první třídě nás učil pan učitel Sadovský. Neměl jsem ho rád, protože trýznil některé nevidomé děti, zvláště ty úplně bezmocné, nejen svou slepotou, ale především slaboduchostí, někdy i debilitou. V tomto smyslu trpěli nejvíce sirotci, ale nejen od Sadovského. Tehdy jsem také poprvé vystupoval v rozhlase. Z ústavu byla uspořádána přímá reportáž. O nahrávacích možnostech nebylo vidu ani slechu. Přenos se uskutečnil pomocí telefonní linky.

Pan učitel Král se mi jevil jako správný učitel, protože nás učil fyziku. I když mezi kluky byli někteří Němci, nečekal jsem, že mým třídním učitelem ve třetí třídě bude Němec. Byl to pan učitel Knödl. Česky mluvil hodně špatně, s německými žáky používal němčinu. Potom to byl pan učitel Pozdník, který si liboval v tom, že veškeré učivo jsme se učili pamětně pěkně slovo od slova a nebylo zrovna důležité mu rozumět. Do třídy přišel i opilý. Pan učitel Racek nás připravoval ke zkoušce z učiva měšťanské školy, protože ústavní škola měla jen pět tříd. Mnohem později se mně i mé manželce stal dobrým přítelem. Pan ředitel Vejmělek mne neučil. Tento nový svět jsem přijal s oddaností, neprotestoval jsem - zatím. „Vaši tatinek ťa sem poslali, tak tu buď!“

Měli jsme povinné náboženství. Vyučování probíhalo úplně jinak než ve Vlčnově. Vlčnovský farář byl zlý. Jestliže jsme něco neuměli, štípal nás do ušního boltce a trestal i tělesně. Zásadně nás nepouštěl na záchod pro podezření, že se vyhýbáme slovu božímu. To se mi jednou stalo, že jsem přišel domů s plnými kalhotami. „Naši tatinek“ si nelenili a došli si na faru. To nebylo jen tak, vždyť kněz je zástupcem božím na zemi. Je tím chráněn nekonečnou imunitou. Pro „našého tatinka“ nebyl farář svatý muž jako pro ostatní Vlčnovjany. Do kostela pod různými záminkami nikdy nechodil. Vzpomínám si, že již jako kluk jsem boha neuznával, protože byl pro mne jenom nástrojem násilí. Návštěva pobožností patřila ovšem mezi povinné a trvalé rituály. To zase kvůli naší maměnce. Nejvíce jsem ji později potěšil, když jsem přijížděl domů a hrával v kostele při mších na varhany. To tak hned někdo „nedovédl a všecky robky sa ohlédaly, a dávno před tým věděly, že dnes hraje Jožka Smýkalůj“. Kdy jsem si o prázdninách usmyslil, mohl jsem si vyzvednout klíče a zajít zahrát na varhany. Nástroj byl nestarý, dvoumanuálový s velkou klávesnicí pedálovou. Protože je bylo slyšet daleko široko, přicházely tetky a strýci se při mé hudbě modlit. Maměnka prožívali šťastné chvíle. Dnes jsem rád, že jsem jim je připravil. Biřmování jsem se podrobil předčasně, protože se naši tatinek v Brně dověděli, že v ústavu pro nevidomé, kam půjdu, se biřmování nekoná. Můj kmocháček byli od „súsedú Chovánkú“ a dali mně boty, abych prý v Brně „nemosel chodit bosky“.

V brněnském ústavu přetrvával až do jeho zrušení předpis, že všichni chovanci, kteří mají zájem věnovat se odbornému studiu hudby, musí se nejdříve nebo souběžně vyučit řemeslu. Vyučil jsem se košikářem. Učil jsem se tomuto řemeslu rád také proto, že jsme měli velice hodného a šikovného mistra, byl jím pan Manet, rovněž člověk slabozraký. Aby toho nebylo málo, navštěvoval jsem u pana učitele Podluckého hodiny ladění klavírů. Byl nevidomý, ale mimořádně zručný člověk. Naučil nás i opravovat klavírní mechaniky, ladění akordeonů a dokonce i varhan. Pocházel ze Slovácka. Hodný, upřímný člověk, který nás nikdy nezradil. My jeho také ne. To jiný byl pan učitel Nop. Nafoukaný surovec. Mě učil v pokračovací škole. Dovedl svého žáka i žačku surově bít jenom proto, že nechápou jeho výklad. Milý byl pan učitel Kyselák, ke kterému jsem chodil na varhany. Vodil si do hodin svou budoucí manželku a nevěděl, že je vidím, jak se líbají. Pán bůh jim potom požehnal, měli šest dětí.

V ústavu byla dlouholetá tradice, že chovanci hrávají divadlo. Já jsem nebyl nikdy vybrán, asi jsem neměl ani nejmenší schopnost projevit se jako herec. To jsem už tehdy zklamal při první rozhlasové reportáži z ústavu, když jsem nebyl s to říct "čtyři" a stále jsem říkal: "Písmeno S se píše bod dvě, tři a štyry". O hereckou úlohu jsem ani moc nestál. To jiné to bylo potom hodně později, když už jsem vyučoval ve škole na Veveří ulici. K žákovským představením, převážně dramatizovaných pohádek, jsem psával hudbu a zpěvy.

Na podzim roku 1940 se ústav z Černých Polí přestěhoval do budovy zaopatřovacího ústavu v Chrlicích. Pro můj vývoj a zrání to bylo zásadní, protože jsem se zde cítil volněji. A nejen já. Malá budova, „bezbariérový“ přístup na nádvoří a do vesnice. To nám k radosti a prospěchu, jiným pro starost.

Dětský život má tu výhodu, že svými krásami dovede překrýt to, co nazýváme násilím. Násilím tělesným i psychickým. Lásku katolické vrchnosti nevinné dětství kvetoucí do jinošství a probouzející se mládí tu nepoznalo, všechno bylo zahalené černou flórou sutany a šedivým nacizmem. Přišla poslední léta prožitá nadějí svobody a očekávání něčeho nového.

Z těch devíti roků, kdy byl ústav přemístěn do Chrlic, jsem mezi tamtěmi zdmi neprožil všechny - od mých čtrnácti let jich bylo celých sedm. Několik šťastných dětských, několik divokých jinošských a posledních pár plných starostí dospělého člověka. Rostl jsem zde s kořeny venkovského kluka, sílil jsem zde v košatý strom. Kvetl jsem zde v prostředí, které opylovalo mé květy, sílil jsem zde v prostředí, které způsobilo, že mé ovoce je sladkohořké. Rostl jsem ve volnosti, ale také v kruté falešnosti sepjatých rukou, které ve své modlitbě chystaly blaho pozemské ne nám, ale svému majiteli. Sepjaté ruce v modlitbě byly uzavřeny v prostoře kaple, nepřejte si jejich péči, když byly volné a rozepjaté!

Jako čtrnáctiletý kluk jsem se zamiloval do starší slabozraké dívky. Bylo to moje první probuzení z dětství, první hledání a objevení, okouzlení dívčí tajemností. Skutečnou první láskou byla však moje pozdější celoživotní družka.

Prožil jsem mnohá přátelství. Dnes už jsou svým způsobem vzdálená. Prožíval jsem pocit strachu o život svého otce, který trpěl v nacistickém koncentračním táboře. Poznal jsem, co je to válka a skutečný strach o vlastní život, když kolem padaly bomby. Doma však také hrdost zastupujícího hospodáře v malém domku kdesi na Slovácku, ve kterém naši maměnka s mladší sestrou prožívali válku a já jsem byl očekáván jako silný muž, kterým jsem se tehdy opravdu cítil.

Poznal jsem tvrdost náboženského útlaku, poznal jsem krutost útlaku komunistického, na kterém jsem měl svůj podíl, když jsem zpočátku věřil. Nepadl jsem však, a mohl jiným pomoct. Obě ideologie mne provázely a neustále se kolem mne motaly. Ty první v jinošství, ty druhé v době, kdy jsem byl živitelem pětičlenné rodiny. Tím více si vážím a plnými hrstmi prožívám svou nynější svobodu. Ve svých 73 letech jsem se dokonce stal malinkým podnikatelem. Mám štěstí, že mohu pracovat ve prospěch slepeckého muzea. Jak dlouho?

Moji rodiče Takové jsou dojmy, které v člověku zůstávají navždy. Jaké to však bylo pohledem z vnějšku?

Spolek Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku otevřel tři zaopatřovací ústavy pro slepce, do nichž byli umísťováni chovanci podle intencí ředitele pátera Norberta Stanislava Doležela. Finanční prostředky se získávaly sbírkami a milodary. Ošetřovací příspěvek na chudé slepce byl vymáhán od domovských obcí.

Zatímco se zemský vzdělávací ústav v Brně staral, aby připravil své absolventy k aktivnímu životu, tento spolek umísťoval slepce do pasivity a nečinnosti. Nevidomí se stali objektem charitativní péče a byli povinni se jí podřídit.

Zaměstnanci těchto ústavů byli vybíráni z řad nejoddanějších kléru. Jelikož měli vesměs velmi nízké mzdy, přiživovali se na úkor svých slepých svěřenců. Vlastní rodinu bylo třeba uživit. Řádový kněz Doležel, jako tajemník uvedeného spolku, zde vládl ve funkci vrchního ředitele. On ani jeho zaměstnanci netrpěli nouzí. Ústavy objížděl jen v době, kdy se na zemědělském hospodářství konala zabíjačka, nebo se naskytla jiná „prospěšná“ příležitost. Obyvatelé ústavů v době válečných let byli neuvěřitelně vykořisťováni a někteří z nich v důsledku nedostatku základní výživy zemřeli na tuberkulózu. Do tohoto prostředí v roce 1940 nás malé, nic netušící školáky, přivezli. Takové prostředí nás jako děti obklopovalo a mělo formovat. Jen ti silní odolali.

V roce 1922 otevřel spolek zaopatřovací ústav v Chrlicích u Brna. Chovanci zde byli v nečinnosti až do roku 1927, kdy byly konečně otevřeny dílny. Nevidomí dělníci však neměli žádný podíl na zisku, obdrželi pouze 30 Kč kapesného měsíčně. Pojištěni nebyli. Ošacení ani obuv nedostávali. Byli závislí na obdarování příbuznými, kteří na ně nepobírali žádný státní příspěvek, nebo očekávali v ponížení dary od cizích osob. Tak si život rozhodně nepředstavovali. Navíc byli vystaveni nátlaku vykonávat náboženské příkazy včetně denní návštěvy kaple a úmorného modlení. Většina z nich brzy ústav opustila. Zůstali jen ti, kteří neměli kam jít, o které se nikdo nestaral.

Po sedm let (1940-1947) jsem jako chovanec Zemského výchovně vzdělávacího ústavu žil v tomto zařízení. Krátký čas jsem při bohoslužbách hrával na harmonium. Nikdy jsem neobdržel ani dík. My školáci jsme byli svědky ubohého poddanství, které prožívali ti starší slepci, kteří byli kmenovými chovanci zaopatřovacího ústavu. My jsme zde byli jen nevítanými hosty. I nás školáky odměnil správce jedním krajícem sádlem namazaného chleba za několikadenní práci při skládáni desítek tun koksu do sklepů. Tento obrázek doplňuje neuvěřitelná lakota správce ústavu, když za probíhající válečné fronty si přivlastnil větší množství potravin pro osobní spotřebu a nám pubescentům dávali pouze černou meltu a suchý válečný chléb. Některé potraviny jsme při toulkách po budově našli zkažené. To jsou jen střípky příkladů tzv. péče ze strany vládnoucích klerikálních fanatiků.

V době svého varhaničení v ústavní kapli jsem byl zamilovaný do děvčátka, nynější mé manželky, pro které jsem improvizoval jeho oblíbené taneční písně.

V dílnách se pracovalo naplno, ale do kapes tehdejšího dílenského mistra a také správce ústavu. Tam jsem se vyučil řemeslu. U schodů vedoucích k dílnám jsme se potkávali s dívkou, kterou jsem miloval, pro kterou jsem napsal několik skladbiček, také valčík s názvem Hřebínek. Vzal jsem jí jej z vlasů a choval jako amulet. Tak krásně voněl!

My starší si dobře vzpomínáme na dary z Unry. Bylo to několik metráků potravin, velké množství ošacení aj. Jen podvakrát jsme měli k večeři rybu a chléb. V kanceláři se dveře od cizích návštěvníků netrhly. Žalovat nebylo komu. Nejhůře na tom byli sirotci a ti, o které se rodiče nestarali, museli se spolehnout pouze na to, co jim bylo laskavě dáno, co spadlo jako drobty z bohatých stolů katolické vrchnosti. Abych mluvil pravdu, přiznávám, že jsme z té UNRY dostali tak dvakrát malou čokoládu. Věděl jsem, že moje dívka ji má ráda, neváhal jsem. Byla to další příležitost dotknout se jejích rukou.

Základním Doleželovým heslem byla „péče o slepce od kolébky do hrobu“. Chápal ji tak, že naplnil tři zařízení mladými slepci, kteří potom živořili odloučením od společnosti. V těchto azylových domech přetrvával středověk. Jejich slepí obyvatelé měli kolébku již dávno za sebou, čekali pouze na ten hrob.

Více než pět desítek let uběhlo někam do nenávratné dálky. Prý někde v prostoru je ženou paprsky věčnosti. Ale dohonit je, to je možné pouze ve vzpomínkách. A člověku se chce některé roky uchopit a vrátit, jiné vylepšit svými životními zkušenostmi, některé zas zahalit tmou a tajně je úplně vymazat, mnohé znovu prožít. Těch padesát let za nic nemůže. To spíše roky, které jim předcházely, to spíše těch devět let, do kterých bylo z ničeho nic přesazeno mnoho dětství, mládí, kdy vznikaly první nevinné lásky, kdy se ale také v budoucích lidech probouzel pocit hořké nespravedlnosti, kdy poznali tlak lisu současnosti, kdy zjistili, že život je jim blíž tím hezkým, kdy je naopak obklopila faleš zakuklenců s odznakem kříže. Tak zmateně se dívám zpět.

Jedny prázdniny jsem si vydělával prací u pokrývačů, v jiných jsem dokonce ladil klavíry u uherskobrodské firmy, která se zabývala prodejem hudebních nástrojů. Snad ještě dnes existují na Uherskobrodsku klavíry, které jsem po ukončení práce označil svým razítkem. Vyrobil jsem si je z dětské tiskárničky. Ta hrdost!

Vyšší stupeň hudebního vzdělání jsem získal již jako učitel hudby ve svitavské lidové škole umění. Dálkově při zaměstnání jsem studoval na brněnské konzervatoři u prof. Emila Šotoly. O něm se též zmiňuji na jiném místě svého neuspořádaného vyprávění.

Na lidových školách umění se mi dařilo. Přesto jsem si usmyslil převzít místo po odcházejícím R. Krchňákovi v základní škole pro nevidomé v Brně. Absolvoval jsem tedy pedagogickou fakultu v Olomouci. Na promoce přijeli i „naši maměnka“ s nůší na zádech plnou čerstvých vdolečků a makovníčků. Domů jsme jich vezli už jen velice málo, všem kolegům i hodnostářům univerzity moc chutnaly. „Naši tatinek“ už přijet nemohli, byli moc nemocní a v této době dokonce v nemocnici. A protože mi to nějak niterně nestačilo, na Karlově univerzitě v Praze jsem vykonal rigorózní zkoušky. Po obhájení písemné rigorózní práce jsem docílil doktorátu filozofie obor speciální pedagogika a hudební výchova.

V tomto roce 1973 byli už tatinek po smrti a maměnka těžce nemocná. Teprve v tomto okamžiku jsem si tehdy poprvé uvědomil, že mi akademický titul vlastně „předpověděli“ spolužáci ve Vlčnově, kteří mi nadávali „dochtor Mundy“, to pro mé brýle. Doufám, že jsem potom po celý svůj život získaný stupeň vzdělání naplnil užitečnou prací.

PhDr. Josef Smýkal

Zde jsou odkazy na dříve uveřejněné texty ze vzpomínek J. Smýkala v předcházejících číslech Brněnského občasníku:










Pokorná pýcha Petrohradu


Nábřeží Něvy v centru města Snem Petra Velikého bylo postavit nové hlavní město celé Rusi a tím městem měl být Petrohrad.

Petrohradu dávají zvláštní příchuť dějiny, které se tu prohnaly. Je v něm cítit vznešenost ruských carů, duch oslavované a zatracované revoluce, běsnění druhé světové války, ale i nejnovější vliv kapitalismu. Také jemu ovšem dává ruskou podobu. Třeba hot dog tu chutná a voní jinak.

Jak by také ne, když v pouličním stánku zahřívají párek na zvláštní destičce s držátkem nad rozpálenou klasickou plotnou, pod níž plápolá skutečný oheň jako za časů našich babiček. Na stejné plotně zároveň pečou pod zvláštním poklopem pečivo, které pak bohatě polijí kečupem a hořčicí. Tomu říkám párek v rohlíku!

Kapitalistické tváři Petrohradu naštěstí chybějí kýčovité světelné reklamy, které v jiných velkoměstech obvykle zdobí mrakodrapy a ulice. Čest novodobému vedení města, že takové hyzdění historických budov zakázalo! Pár billboardů, kterých jsem si všimla v okrajových čtvrtích z poválečných let, je jediným exemplářem svého druhu a osaměle blikají na břehu Něvy, aniž si jich někdo skutečně všímal.

I přes chybějící reklamu v ryze západním stylu jsou prospekty města plné značek zvučných jmen: Dior, Armani, Versace. Za nimi rozhodně nezaostávají ruští módní vládci, přirozeně především pokud jde o ceny. Pokud bych si měla vybrat, dala bych ale přednost ruské módě. Výklady ukazují jen vrchol ledovce a i ten už sám o sobě stál za hřích. Nemluvě o tom, že osobitá elegance ruských modelů podle mne vysoko převyšuje nabídku světových značek a lépe do Petrohradu zapadá.

Prosperují i salony s kostýmy pro baletky - vždyť petrohradská baletní škola je známá po celém světě a svůj vysoký kredit neztratila ani v době revoluce v roce 1917, která se jinak snažila všechno dosavadní - buržoazní smést. Představení místního baletu jsou dlouho dlouho dopředu vyprodaná.

Divadel a divadélek má ostatně město spoustu. Kin, která kdysi bývala na každém rohu, ale zbylo málo. Mnohá se přeměnila na populárnější bary či kasina.

Petrohrad naštěstí nepodlehl módě přejmenovávání, která po roce 1989 postihla Česko i Slovensko. Starožitné tabulky nesou dál stejná zvučná jména. Staré lucerny vzbuzují nostalgii a dávají ulicím Petrohradu neopakovatelné kouzlo - jen s jedním rozdílem: dnes už je nemusejí ručně zapalovat a zhasínat desítky městských zaměstnanců jako za doby Kateřiny Veliké.

Na jednom z břehů Něvy dodnes hrdě stojí stylový hotel Evropa, ve kterém měl Hitler naplánovaný honosný večírek na počest oslav dobytí města. Podobně jako kdysi Napoleon, i on si na Rusku vylámal zuby.

Snad z obav před opakováním dějin, nebo čistě z praktických důvodů dnes Aurora nekotví tam, co původně. Hrdě přijímá návštěvníky na jiném místě. Protože už nebyla schopná plavby, na nové stanoviště ji museli dotáhnout.

K městu neodmyslitelně patří desítky čerstvých novomanželů, kteří se procházejí ve svůj velký den po památných místech. Jsou tu od pondělí do neděle, od rána do večera a všude - na Palácovém mostě, mezi sbírkami Ermitáže, v Carském selu, v paláci Kateřiny Veliké, v loďce u pávic... Kdysi bylo tradicí, že nevěsta pokládala s novomanželem kytici k hrobu neznámého vojáka nebo k památníku obětem druhé světové války. Dnes se dává přednost pamětihodnostem Petrohradu. Novomanželé se tak stali jednou z atrakcí města - mladí, rozesmátí, plní nadějí a víry v krásnou budoucnost.

Hoďte po zajíčkovi

Isakijevská katedrála V bistru na Něvském prospektu se hodinu před půlnocí snaží každého zlákat na čerstvé dobroty - ryby, drůbež, husté omáčky, skopové, obrovské porce zákusků a šlehačkových pohárů. Ti, kteří se dobře posilní na noc, se totiž dočkají pověstného otevírání něvských mostů. Trvá jen pár minut, ale o zvědavce tlačící se už hodinu před druhou ráno na březích není nouze.

Nejoblíbenější a nejkrásnější, vznešeně osvětlený Palácový most se zdvihne jako první, po něm další a další, aby pustily do města a ven větší lodě, které by jinak pod nimi nemohly proplout. Jen ty největší musí zůstat v přístavu, protože by se do Něvy nevešly. Jak prozaické.

Denně se také v poledne městem ozývají salvy. Život jako by se v tu chvíli zastavil, protože i turisté počítají, kolik výstřelů zazní. Nejsou z Aurory. Jde o rány z dvanácti starých děl Petropavlovské pevnosti. Byla postavena jako obranná a leží na nejmenším, Zaječím ostrově, dnes oblíbeném místě pro prestižní kulturní akce. O bílých nocích ji téměř nebeskou září korunují také tradiční ohňostroje.

Název ostrova symbolizuje němý „výběrčí“ mýtného, kamenný zajíček na dřevěném sloupu, osamělý ve studených vodách Kronverského kanálu řeky Něvy. Lidé mu házejí drobné v naději, že pokud se trefí na podstavec, vrátí se sem. Na ostrov je možné se dostat jen po nejstarším mostě města z let 1738 až 1740, který nahradil původní pontonový Červený most z roku 1703. Dnes nese název most sv. Jana a vede k prvnímu triumfálnímu památníku pevnosti - barokní bráně sv. Petra. Mohutné zdi pevnosti, která vlastně nikdy jako pevnost nesloužila, ukrývají mnoho vzácných pokladů. Bronzová socha sedícího cara Petra však není historickým exponátem, je tu teprve od roku 1991. Tvář vytvořil Michail Chemiakin podle známé panovníkovy voskové figuríny, kterou zase vyrobil sám Ital Francesco Bartolomeo Rastrelli, architekt, stavitel a umělec, jeden z těch, bez nichž by Petrohrad nebyl Petrohradem. A jak je známo, Rastrelli použil jako vzor posmrtnou masku panovníka. Podle legendy bude mít štěstí každý, kdo se sochy dotkne, což vysvětluje téměř dětskou snahu příchozích pohladit si ji.

Bůh nepomohl

Zvedací most Z úctyhodné výšky sto dvaceti dvou metrů chrání šest metrů vysoký kříž Zvonkové věže chrámu Petra a Pavla svými křídly pozlacený anděl. Obyvatelé Petrohradu jsou přesvědčeni, že právě on uchránil město před mnohými katastrofami. Bohužel anděl sám zřejmě svého anděla strážného nemá, protože se do něj pořádně zakousl zub času, a tak si ho museli vzít na starost restaurátoři. Ti ostatně vrátili krásu i jednomu z dalších symbolů města - původnímu větrnému mechanismu.

Od 13. února 2003, kdy se opravený anděl vrátil na své místo, mohou obyvatelé Petrohradu opět kontrolovat směr větru jako za starých časů báťušky cara. Původní hodiny na věži tohoto chrámu, které nechal Petr Veliký vyrobit se zvonkohrou v Holandsku v roce 1720 za 45 tisíc rublů, byly zničeny požárem. Hodinářský mistr Baren Oort Krass vyrobil pro Petrohrad nové v roce 1761 a zvonkohra až do památného roku 1917 hrávala denně oslavnou melodii Bůh ochraňuj cara. Pak hodiny až do roku 1952 zarytě mlčely. Teprve rok 2002 přivál díky mezinárodnímu projektu a penězům nadací i soukromníků známé tóny zpět.

V samotném chrámu jsou navzdory množství zlata, drahých obrazů, vzácných ikon a nádhernému oltáři zřejmě nejvzácnější tělesné pozůstatky ruských carů, careven a jejich rodinných příslušníků. Čerstvé květy a věnečky prozrazují, že obyvatelé města je mají v úctě dodnes. Kdo prochází mezi mramorovými sarkofágy se jmény Jeho imperátorského Veličenstva Alexandra II., Kateřiny Veliké i samotného Petra Velikého, nemůže se zbavit nostalgie, když si uvědomí, že má možnost dotknout se historie neobyčejného a v každém ohledu velkého národa.

V chrámu je uloženo dvaatřicet sarkofágů, jeden krásnější než druhý, červený mramor střídá černý, včetně pověstného carrerského.

V celách Petropavlovské pevnosti byli z vůle lidu, či spíše chorobomyslných představitelů bolševické strany „ubytovaní“ za svého života i ruští velikáni - Maxim Gorkij, Lev Trockij, Fjodor Dostojevskij, ale i starší bratr samotného vůdce revoluce Alexandr Uljanov. Studené cely na vlastní kůži okusili i příslušníci vznešených rodin, jako kníže Potěmkin, princezna Tarakanová, uvězněná v roce 1775 na příkaz Kateřiny Veliké, protože tvrdila, že je dcerou carevny Alžběty I. Petrovny, dcery samotného Petra Velikého. Žádný z přímých potomků Petra Velikého totiž nesměl ohrozit Kateřinu, kterou sice historie nazvala „Velikou“, ale na Rusi byla cizinkou, protože byla původem Němka.

Princeznu neuchránila ani modrá krev otce před tuberkulózou. Nesmrtelnou se stala až díky obrazu Flavického, který ji ukazuje jako mučednici. Naštěstí pro něj ho za to Kateřina Veliká už nemohla nechat okusit „pohostinnost“ pevnostního vězení či lágrů na Sibiři.

Kopie honosnější originálu

Petrodvorce - zahrady Legendární Versailles „stála modelem“ Petru Velikému při jeho stavbě palácového komplexu nedaleko Petrohradu - Petrodvorce. Čím to však je, že „kopie“ je podle znalců honosnější a bohatší než originál?

Pro všechny zasvěcené není novinkou, že pýcha krále „Slunce“ Ludvíka XIV, a sice jeho paláce a zahrady zdaleka nedosahují noblesy toho, co vystavěl Petr Veliký. Možná je to tím, že zatímco Ludvík a jeho následovníci jen vylepšovali, Petr Veliký začal stavět, jak se říká, na zelené louce.

Snad právě v tom tkví kouzlo Petrohradu, jemuž kralují bílé noci a který nikdo nepokořil, že se na něm všechny ty události odrazily, ale nezměnily jeho základní charakter. Řádění komunistů i tisíc dní fašistické blokády způsobily městu rány, ale naštěstí pro nás, budoucí generace, jeho hodnoty zůstaly. I komunisté si zřejmě byli vědomi jeho ceny. Po skončení druhé světové války povolali do města fotografy, novináře, umělce, nechali zdokumentovat škody napáchané německými vojsky a začali s opravami a rekonstrukcemi. Na nedávných oslavách třístého výročí založení Petrem Velikým (1703) se město i paláce carů představily v novém. Petr Veliký by opět jásal.

V dešti a v tlačenici různých jazyků a barev pleti čekáme na vstup do Velkého paláce. Fronta sahá až k hlavní bráně a postupuje pomalu. I když máme rezervovaný vstup na jedenáctou dopoledne, po nekonečném čekání si uvědomujeme, že nejsme v Japonsku a že přesnost byla jen výsadou králů. Když konečně přijdeme na řadu a ocitneme se uvnitř, oberou nás o kabáty, tašky, ruksaky a deštníky, místo nich vyfasujeme papuče, ve kterých děláme nesmělé kroky po nablýskaných parketách. Kdosi za mnou nevybral zatáčku a se smíchem nad vlastní nemotorností padá k zemi. Zákaz fotografování uvnitř paláců už neplatí, čeká nás překvapení: Fotografírovanie 100 rublej, video 300 rublej.

A tak jsem například získala záběry carevniny převlékárny, v níž se zachovalo po válce z původní výzdoby pouhých šestnáct metrů vzácné látky. Restaurátoři podle ní utkali stejnou, rozdíl poznáte jen v sytosti barev. Podobně jsem zachytila detaily vzácných kachlových kamen nebo psací stůl Petra Velikého. Palác je výjimečný i tím, že jeho stěny jsou většinou potaženy dekorační látkou, ne klasicky vymalované.

Jedna z místností - Korunní - je vyzdobena čínským hedvábím s motivy pagod a zahrad, samozřejmě ručně malovanými, jak jinak. Jiná, ve zlatobílém stylu, je pomalovaná květinovými koši a vázami. Další je laděna do zelena. Čínský salon se zčásti původní a zčásti restaurovanou výzdobou jemných mozaik má přivřená okna, zatažené rolety a nesmíte se v něm zastavit. Stálou teplotu vzduchu a vlhkost zde udržuje klimatizace, protože jinak by se jedinečná výzdoba zničila. Procházíme hlemýždím krokem a já čekám, kdy mě strážkyně upozorní, že nesmím ani dýchat.

Tři hodiny nestačí ani na samotný palác, naše prohlídka však trvá ještě mnohem kratší dobu. Nekompromisní babky pohánějí návštěvníky, kteří se jen na okamžik zastaví, hned dál, takže všichni palácem spíše proletí. Zájemců o prohlídku jsou denně stovky, ne-li tisíce, proto ten spěch.

Rez a nablýskané bavoráky

I přes úsilí restaurátorů a nepředstavitelné finanční náklady je stále ještě co opravovat - ve městě samotném i v paláci carů a okolních dědinkách. Při procházce stranou od hlavních tříd narazíte na ulice, které zůstaly jakoby zakonzervované v čase. Když v nich stojíte, nevíte, zda se píše rok 2004, nebo 1944. I to je jedna z tváří Petrohradu, se kterou se chce poprat nová starostka města. Místní si ji velmi chválí. Tvrdou rukou se stará hlavně o čistotu a obnovu, i když těžko říci, kolik vody ještě proteče Něvou, než se Rusové naučí mýt si okna a všude neodhazovat odpadky. Zdání ať nás ale neklame, to, co je možná podle nás špína, je podle místních třeba jen způsob, jak ušetřit na roletách a žaluziích.

O tom, v jakém století žijeme, však jednoznačně svědčí vedle prosklených památníků také ne právě vkusné lemování domů: z jedné strany klimatizační jednotky s kabely bez ladu a skladu doslova nacpané na stěnách historických obytných domů, z druhé strany okna nahuštěná neodmyslitelnými satelity. Bytovky uzavřené před okolním světem typickými podchody vypadají na první pohled z dálky dobře, leckteré mají i vylepšené fasády, ale stačí nahlédnout do dvorů a znovu se palčivě dostaví nepříjemný pocit přesunu v čase: špína, vraky aut stojící mezi luxusními terénními auty ostře kontrastují s rezavými ladami a moskviči a nevyvezenými kontejnery s odpadky.

Tak jako všude na světě, i tady vidíme bezdomovce a žebráky. Spí na lavičkách, tisknou v ruce typické igelitové tašky se svým jediným „majetkem“. I to je Petrohrad, se kterým ostře kontrastuje nepředstavitelná krása, bohatství celého města a nablýskané bavoráky a mercedesy na hlavních třídách. Rusové milují komfort a alespoň ti, kteří na to mají, si ho užívají plnými doušky.

Pokud bychom ale měli někdejší carství soudit podle běžného světového kritéria - kultury a hygieny toalet, výsledek by byl žalostný. V památkových objektech ještě ujdou, ale pokud ve městě někde v parku uvidíte a možná i ucítíte plechovou zelenou kadibudku, ve vlastním zájmu se jí vyhněte. Snad jediný úsměv budí záchodky u vchodu do Petrodvorce. „Výška“ létacích dvířek na čtyřech dámských toaletách sahá tak po prsa. Před nimi se ovšem tlačí dav, a pokud se některé z čekajících zdá, že kabinku okupujete příliš dlouho, jednoduše a snadno horem přes dvířka okoukne vaše konání. To vše za pouhých 10 rublů.

Všude samé paláce

Palác Kateřiny Veliké Kam se člověk otočí, samé paláce! Celé město vypadá jako jediný obrovský palác. Mnohé nesou jména notoricky známá. Tak například Stroganovův palác v každém automaticky evokuje představu známé pochoutky, avšak málokdo ví, že tento šlechtic, mimochodem velký gurmán, žil právě tady, v Petrohradě. Na nádvoří jeho pohádkového bílorůžového paláce nás uvítal trochu netradičně mladý černoch v krajkovém barokním oděvu a zval nás do vynikající restaurace. Před vchodem však stálo stařičké autíčko patřící muzeu čokolády, a tak jsme odolali pozvání a po několika úzkých schůdcích raději sešli do sklepních prostorů království sladkostí: mezi čokoládové labutě, kočáry, květinové koše, tradiční slepice a kohouty a přirozeně - i busty Vladimíra Iljiče Lenina.

Když jsme měli v Petrohradě chuť si na něco postěžovat, s trochou černého humoru jsme říkali, že za to může špatná ostraha Zimního paláce. Toho paláce, který dala v letech 1754 - 1761 postavit dcera Petra Velikého Alžběta Petrovna na břehu Něvy na jednom ze dvou hlavních ostrovů - Vasilijevském. S více než tisíci pokoji a šesti tisíci obyvateli včetně služebnictva se stal milníkem historie. Rodili se tu, radovali, vládli i umírali ruští carové. Skvost barokní architektury, postavený samozřejmě také italským architektem Rastrellim, měl původně obytný charakter a byl nejdůležitějším místem Petrohradu - odtud se řídilo celé impérium. Hned vedle dala Kateřina Veliká podle francouzského vzoru postavit původní obrazárnu - Ermitáž. Sem pak proudila umělecká díla zakoupená po celém světě. Časem jich bylo tolik, že jedna budova nestačila. Dnes se Ermitáží rozumí prostory původní obrazárny propojené se Zimním palácem a dalšími třemi paláci v sousedství.

V Ermitáži je na 16 tisíc obrazů, 12 tisíc soch, 600 tisíc grafických listů, 700 tisíc archeologických nálezů, milion numizmatických předmětů, historické knihy, nábytek…. Kdosi matematicky nadaný spočítal, že pokud by chtěl člověk vidět všechny exponáty a na každý věnoval třicet vteřin, potřeboval by na jejich prohlídku více jak devět let.

Díky tomuto počinu snad už dějiny Alžbětě Petrovně, této trochu zvláštní dceři Petra Velikého, odpustily, že měla v Petrodvorci téměř v každém koutě otcova oblíbeného paláce přichystanou pušku a bez zábran lovila přímo z oken všechno, co se jen pohnulo.

Miliony příběhů

Jeden ze sálů Ermitáže Ermitáž. Stojíme před pozlaceným kočárem, který v roce 1717 objednal v Paříži osobně Petr Veliký a v němž se vezla na korunovaci Kateřina Veliká v roce 1763. Kdosi z jedné skupiny turistů se s úctou uklonil před trůnem Petra Velikého v malé trůnní místnosti potažené původním červeným sametem s vetkanými černými vzory a jak jinak - bohatě zdobeným zlatem.

V galerii věnované událostem roku 1812 nevíme, zda dříve obdivovat jedinečný klenutý strop nebo portréty generálů, kteří bojovali a zvítězili ve válce proti Napoleonovi Bonaparte. V dalším sále, nejdelším v paláci, kterému říkají koncertní, plesový nebo Mikulášův, stojí v čele úchvatný sarkofág prince Alexandra Něvského, velitele ruské armády z 13. století. Na sarkofágu se nešetřilo. Je vyrobený z jedné a půl tuny prvotřídního stříbra a bohatě zdobený fragmenty z vítězných bitev.

Ermitáž skrývá miliony uměleckých předmětů nepředstavitelné ceny. Každý exponát má své místo a svůj vlastní osud.

Podobně jako ve všech ostatních historických objektech, i v Ermitáži je povoleno za poplatek fotografovat a filmovat. V obrazové části galerie se však blížíme k malé, nenápadné místnosti, kde nás už z dálky upozorňují na zákaz fotografování a natáčení. Nekompromisní žena to osobně zkontroluje. Dokud nebude ukončen mezinárodní proces kvůli pěti dílům van Gogha, na která si dělá nárok ruská i německá strana, můžeme je jen mlčky obdivovat. V době druhé světové války si jednotlivé země vzájemně kradly umělecké skvosty a van Goghovy obrazy jsou typickou vojenskou kořistí Ruska. Dosud vidím před sebou jeden, nazvaný Bílý dům v noci, se všemi možnými odstíny bílé, šedé a černé s nádechem do modra.

V jiné místnosti obrazárny se v roce 1985 jakýsi maniak vrhl na obraz Rembrandta van Rijna. Světoznámá Danaé z řecké mytologie, uvězněná vlastním otcem ve věži paláce, ke které se zamilovaný Zeus vkrádá přeměněný ve sluneční paprsek, utrpěla vážné škody po dvou zářezech nožem namočeným v kyselině. Strážci sice obraz hned strhli a polévali vodou, aby kyselinu zředili, ale zpočátku to vypadalo, že je obraz už navždy ztracený. Trvalo dlouhých dvanáct let, než se vrátil na své místo. Dnes je chráněn neprůstřelným sklem a dokonale zabezpečen.

Za utrpení se nestydí

Jantarová komnata Když obdivujeme velkolepost staveb a krásu města, nacházíme už jen sporadicky stopy po posledním velkém milníku Petrohradu. Viditelné šrámy města po druhé světové válce už byly více či méně zaceleny. Tak jako v centru Drážďan připomíná tuto dobu lidského běsnění několik kostelů a domů v původním stavu - zničených a plačících, v Petrohradě nechali neopravené díry v žulovém sloupořadí chrámu sv. Izáka. Jsou svědky síly, s jakou město a obyvatelé bojovali a přežili. Hovoří o vzducholodích, o vojenských lodích na Něvě, o zelí pěstovaném před vstupní bránou, protože se pro získání alespoň chatrné úrody používal každý kousek půdy včetně honosných parků. Petrohrad se za utrpení v době války nestydí. Naopak. Ať lidé vidí, jak dokáží vlastníma rukama vybudovat skvosty, aby je vzápětí ničili a plenili. Ať si uvědomí, co je to válka. Fotografie vykradených a zubožených vnitřků paláců s rozbitými okny, vytrhanými mozaikovými podlahami či rozpáranými závěsy vzdávají hold restaurátorům, kteří jim dodnes vracejí původní lesk. Bez fotografií by nikoho nenapadlo, že nebýt obrovského úsilí a nezměrných finančních nákladů, vše by dodnes leželo v troskách.

Nikdo by si dnes nemohl prohlédnout ani legendární Jantarovou komnatu, kterou se jako jednu z mála podařilo zachránit. Možná zachránit, možná ukrást - podle toho, která strana historku vykládá. Nechť je to jak chce, pravdou zůstává, že jantarové kusy daroval v roce 1717 pruský král Fridrich Wilhelm I. samotnému Petru Velikému, aby jimi vyzdobil budoucí Zimní palác, v té chvíli existující ještě jen na rýsovacím prkně. Podle historiků byly až do roku 1755 odložené kdesi v carských palácích, než Kateřina Veliká rozhodla, že by se měly nějak zužitkovat. K vystavení jednoho z divů světa vybrali poměrně malou a nenápadnou místnost. I tak bylo ale jantaru málo! Šikovný architekt Rastrelli zaimprovizoval a vymyslel elegantní řešení - stěny pomaloval barvou, která je od skutečného jantaru k nerozeznání! Navíc dali do místnosti spoustu zrcadel. Výsledný efekt je vskutku impozantní.

Restaurátoři měli podmínky na obnovení komnaty těžší než mistři, kteří ji kdysi vytvořili. Kopie měla být nerozeznatelná od originálu. Posloužily staré obrazy a černobílé fotografie. Obnova byla skutečným čarováním, když uvážíme, že uměním je už samotná barevná úprava jantaru, který se musel „vařit“ v jakýchsi medových nálevech podle tradičních receptur, dokud se nezískal požadovaný odstín. Jantarová komnata je prostě unikátem. Kdo ví, kolik jantaru se spotřebovalo na tu původní. Záznamy existují už jen o výrobě nové: suma sumárum 6 tun, z toho 5 tun odpadu!

Jak říkají odborníci, i když se původní výzdoba ztratila kdovíkam, dnes by z ní už možná ani nic nezbylo. Jantar jako organický materiál zakonzervovaný v čase v hlubinách země při kontaktu se vzduchem pracuje a má tak omezenou životnost. Času je málo. Nestíhám zajít na Piskarevský hřbitov za městem, kde je uchovaný deník malé dívenky z doby blokády nacisty a její památná slova „všichni umřeli, zůstala jen Táňa“!

Času je tak strašně málo a petrohradských paláců, muzeí a památek tak hodně. Tři dny a něco také ze tří bílých nocí stačily jen na letmý dotek s městem, o kterém básník napsal, že leží mezi vodou a nebem.

Ruský boršč

Pravý ruský boršč Uvařit ruský boršč je skutečné umění, příprava je docela složitá. Kdo jednou ochutná, nezapomene. Můžeme se tedy o něj pokusit.

Na čtyři porce nám bude stačit:

Asi 130 g hovězího masa - přední bok nebo ořez, asi 40 g vepřové plece z boku nebo ořez, několik hovězích kostí, slanina bez kůže, tři čtvrtě litru vody, 2 cibule, kořenová zelenina, hlávkové zelí, tři brambory, jedno až dvě rajčata, červená řepa, bobkový list, nové koření, špetka soli, trocha cukru, lžíce sladké mleté papriky, hladká mouka, citron, smetana. Ušlehaná smetana a zelená petrželová nebo celerová nať na ozdobení.

Pečlivě omyté a rozsekané kosti vložíme do vhodné nádoby, přidáme opláchnuté hovězí a vepřové maso, zalijeme vodou, uvedeme do varu, omezíme příkon tepla. Mírně osolíme, přidáme bobkový list a nové koření, oloupanou a rozkrájenou cibuli a zvolna vaříme nejméně dvě hodiny - vepřové maso vyndáme dříve, aby se nerozvařilo. Když je hovězí maso měkké, vývar procedíme hustým cedníkem, přidáme očištěnou, opláchnutou a na hrubší nudličky nakrájenou kořenovou zeleninu a hlávkové zelí, oloupané, opláchnuté a na kostičky nakrájené brambory, opláchnutá a na menší kousky nakrájená rajčata a krátce povaříme. Slaninu nakrájíme na drobnější kostičky, mírně ji rozškvaříme, lehce na ní zpěníme papriku a přidáme do polévky. Prosátou mouku rozšleháme pečlivě se smetanou, za stálého míchání opatrně vlijeme do polévky a vaříme nejméně půl hodiny. Potom do polévky přidáme vedle uvařenou oloupanou červenou řepu nakrájenou na hrubší nudličky, vložíme kostičky nakrájeného hovězího a vepřového masa, polévku přichutíme citrónovou šťávou a cukrem a znovu krátce povaříme.
Jednotlivé porce na talíři ozdobíme kopečkem šlehané smetany a lístky zelené natě.

Jana Kollerová - Andrášová

(Magazín Koktejl)





Bazilika Sv. Prokopa v Třebíči


Bazilika sv. Prokopa v Třebíči Nádhernou a neprávem trochu opomíjenou památkou je třebíčská bazilika. Byla budována v době, kdy románský sloh ustupoval gotice a spojuje tak v sobě oba styly ve zvláštní a krásné směsici. Přibližně na místě dnešní baziliky byl založen kostel zároveň s benediktinským klášterem (1101), obé iniciovali Přemyslovci Oldřich, kníže brněnské a Litold, kníže znojemské. Skutečný předchůdce baziliky vyrostl v letech 1240-1260, původně jako chrám Narození Panny Marie. Roku 1468 Matyáš Korvín obléhá v klášteře obklíčeného Viktorína z Poděbrad (syna krále Jiříka), chrám je výrazně poškozen, z kláštera zbyla jen hromada kamení (na jeho místě byl časem postaven zámek). Kostel pak dlouhou dobu slouží jako skladiště, sýpky, konírny i pivovar. Šťastnější období znovu přichází až s počátkem 17. století: opravy kostela se ujímá Jan Josef z Valdštejna a povolává k restauračním pracím Františka Maxmiliána Kaňku, který vyzdobil interiér barokními štukami a pseudorománskou kazatelnou a křtitelnicí. Další úpravy provedl architekt Kamil Hilbert po první světové válce. Chrám byl očištěn, omítka oklepána, nátěry odstraněny, krypta pod kostelem vyklizena a vydlážděna.

Chrámový interiér je dvěma vítěznými oblouky rozdělen do tří prostor: kněžiště, mnišského chóru a hlavní lodi pro lid. Nejvíce obdivovanými objekty jsou překrásný románský portál Porta Paradisi (Rajská brána) s rozsáhlou předsíní a bohatou ornamentikou sloupů, osmidílná křížová klenba nad chórem, pseudogotický oltář svatého Vojtěcha, vzácná románská rozeta připomínající desetidílné okno remešské katedrály a opatská kaple s původní freskovou výzdobou. Kouzelná románská krypta, kdysi pohřebiště mnichů a dobrodinců kláštera, sloužila nějaký čas jako pivovarský sklad. Tak také došlo k snad jediné změně v její podobě: jeden z původních sloupů byl odstraněn, aby se daly ukládat bečky. Svědkem toho, že krypta nebyla vždy kryptou, je novější sloup, který se na první pohled liší od všech ostatních, původních románských. Při pohledu zvenku upoutají (mimo portálu) dvě barokní věže vystavěné za použití zdiva i základů původních věží románských.

Zajeďte si do Třebíče, prohlídka baziliky i historického města stojí za to. Článek je článek (navíc nedlouhý jako tento náš), vidět na vlastní oči je určitě lepší.

(deník Rovnost)

(Magazín ČD pro Vás)









Královský pivovar v Krušovicích


Krušovický pivovar Stejně, jako tomu bylo již na počátku šestnáctého století, přitahují i dnes oči poutníků, cestujících po někdejší obchodní stezce a nyní rušné silnici mezi Prahou a Karlovými Vary, majestátní budovy pivovaru v Krušovicích na Rakovnicku.

Zejména v létě mnozí neodolají a zastaví se, aby ochutnali četnými vavříny ověnčené pivo přímo u pramene.

„Krušovický pivovar si vybral v šestnáctém století jako hlavního dodavatele piva pro svůj dvůr císař Rudolf II. a v tradici vaření dobrého českého piva se ze všech sil snažíme pokračovat,“ říká mluvčí pivovaru Vlastimil Bradáč.

V oblasti Rakovnicka, Slánska a Kladenska platil krušovický pivovar vždy za průkopníka technického pokroku. A cestu skloubení tradice s moderní technologií nastoupili v Krušovicích i na začátku devadesátých let. Jeden z vůbec nejproslulejších podniků středních Čech tak v posledních deseti letech prodělal největší změny ve své novodobé historii; nevelký regionální pivovar se stal součástí nadnárodního seskupení Dr. Oetker, a velkorysé investice jej zanedlouho zařadily mezi největší výrobce značkových piv v zemi.

„Moderní technologie umožňují zaručit stabilní kvalitu piva, základem ale stále zůstávají tradiční osvědčené receptury, voda z chráněné oblasti křivoklátských lesů, moravské slady a chmel ze Žatce,“ vysvětlil Bradáč.

Stejně jako před staletími začíná i nyní výroba piva vařením. Zdrojem energie již však není dřevo ani uhlí, ale zemní plyn. Charakteristické kotle v prosklené varně může každý den opustit až šest tisíc hektolitrů mladiny, která pak putuje do spilky a ležáckého sklepa. Otevřené nádrže a dřevěné sudy nahradily nerezové tanky, v nichž se během čtyřicetidenního ležení zaokrouhlí chuť a vůně piva. Hotové pivo se na filtrační lince zbaví jemných kalů a putuje do stáčírny, kde se plní do nerezových sudů, lahví nebo plechovek. Jako první v někdejším Československu nahradil krušovický pivovar hliníkové sudy nerezovými.

O tom, že se pivovarským daří šířit slávu nejen malé vesničky na Rakovnicku, ale i celého českého pivovarnictví, svědčí i dlouhá řada cen z prestižních pivovarských soutěží. Světlé výčepní pivo Mušketýr tak například zdobí titul Pivo České republiky 2003. Samotný pivovar, který v loňském roce vyvezl více než sto tisíc hektolitrů piva do zahraničí, získal první místo v soutěži Firma kraje.

„Pokud se budete chtít s naším pivovarem seznámit blíže, rádi Vás přivítáme,“ zve na návštěvu Krušovic Vlastimil Bradáč.

(Žijeme na plný plyn - léto 2004)





Existuje česká kuchyně?


Mnozí odborníci, obzvlášť ze zahraničí, si myslí, že ne. Podle nich vaříme jídla, která jsme odkoukali od národů, s nimiž jsme žili v Rakousku-Uhersku. Například guláš vařili první Maďaři, řízky stejně jako smetanové omáčky jsme se naučili ve Vídni. Kachna se jí všude na světě a ovocné knedlíky znají i v některých krajích zemí Beneluxu.

Pro zahraniční gurmány je česká kuchyně zajímavá ve třech ohledech. Doma totiž nevídají lidi, kteří v lese sbírají houby a pak z nich připravují jídlo. Pak překvapuje dušené zelí jako příloha, většinou ale nepříjemně. A do třetice budí pozornost smažený sýr - u něj se cizinci diví, že je něco tak jednoduchého nenapadlo.

(Reader's Digest Výběr)





Hromadná doprava má denně milion


Brněnská šalina jednička Hromadnou dopravu ve městě Brně využívá stále více obyvatel i návštěvníků jihomoravské metropole. Ulice města jsou automobily stále více neprůjezdné a cesta tramvají, autobusem či trolejbusem se proto stává i dopravou nejrychlejší. Celková délka tramvajových linek v Brně je téměř 140 kilometrů. Nejdelší z nich, linka číslo 1, má 37 zastávek a měří osmnáct kilometrů. Součet vzdáleností autobusových linek je dokonce 570 kilometrů.Nejdelší z nich je noční linka číslo 93, která měří 33 kilometrů. Délka trolejbusových tratí dosahuje téměř devadesáti čtyř kilometrů s nejdelší trasou číslo 25. Ta měří patnáct kilometrů. Dopravní podnik města Brna denně přepraví téměř jeden milion pasažérů.

(Noviny Haló Brno)





Občasník má výročí!


Brněnský občasník v bodovém písmu Milí čtenáři, je to neuvěřitelné, jak ten čas letí, ale v dubnu to bude již 15 let, kdy začal PhDr. Josef Smýkal vydávat tehdy jediný a první regionální časopis v bodovém písmu na Moravě - Brněnský občasník. Sám si jej vymyslel a v pronajatém sklepě domu, kde manželé Smýkalovi bydlí, sázel na sázecím elektromagnetickém stroji (puncírce) až do doby slavnostního otevření Slepeckého muzea. Od konce roku 1991 vycházel Brněnský občasník také na magnetofonových kazetách. *) Kromě verze v braillském písmu vychází od roku 1998 verze digitální,kterou rediguje ing. Jan Pokorný.

Abychom si mohli na začátky i současnost občasníku společně zavzpomínat, rozhodli jsme se uspořádat setkání čtenářů Brněnského občasníku. Bude v sobotu 23. dubna 2005 v prostorách Technického muzea v Brně,Purkyňova 105.

Program:

  1. Uvítání a připomenutí historie i současnosti Brněnského občasníku
  2. Prohlídka expozice Dokumentace tyflopedických informací
  3. Polední občerstvení
  4. Prohlídka centra města Brna

Začátek setkání je v 10,00 hodin, předpokládaný konec v 16,00 hodin.

Kdo máte zájem za námi do Brna přijet, přihlaste se prosím písemně nebo telefonicky nejpozději do 31. března 2005. Budeme rádi, když mezi nás přijedou i ti, kteří už Brněnský občasník neodebírají. Také s nimi si rádi zavzpomínáme.

Naše adresa:

Redakce BO
Purkyňova 105
612 00 Brno

nebo na e-mail:

hlusi@technicalmuseum.cz

telefon: 603,484,347

V dopise uveďte, zda přijedete autobusem nebo vlakem, abychom mohli zajistit průvodce na cestu do Technického muzea. Pro ty, kteří už v muzeu byli, jen připomínám, že pojedete tramvají číslo 13 od železničního nádraží směr Technické muzeum. Na konečné zastávce (s názvem Technické muzeum) vystoupíte. Zde bude čekat průvodce.

Podrobný popis trasy najdete zde.

Na setkání se těší

pracovníci redakce Brněnského občasníku

--------------------

*) Tyto kazety byly „vydávány“ měsíčně pod názvem Magazín Plus, přičemž jeho každé druhé číslo obsahovalo načtený text braillské verze Občasníku. Kazety pak byly předávány či rozesílány více než třiceti odběratelům. Tak tomu bylo až do roku 1996, kdy bylo vydávání kazet pozastaveno. Z části tomu tak bylo pro malý zájem o zvukovou verzi Brněnského občasníku, z části kvůli interním problémům v tehdejší oblastní radě ČUNS. (Poznámka J. Pokorný)
Zpět do textu






-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje: Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 1024 x 768, 32bit

 
     
    * * * * *