Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 2 - ročník XIV. - prosinec 2004

Vydává: Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Milí čtenáři
Výstava v Moskvě
Návštěva Itálie
Hrad Kost
Moskva - krasavice stará přes 850 let
Centovalli - Sto údolí
Vánoce s portským
Naši předkové vánoční svátky uctívali a dodržovali tradice
Triky profesionálního kapsáře
Naše přání






Milí čtenáři,


Blíží se konec roku a tak se pokusím krátce přiblížit vám některé historicky významné aktivity.

Činnost Oddělení pro slepeckou historii TMB byla letos velmi bohatá především na zahraniční návštěvy slepeckých muzeí. S PhDr. Smýkalem jsme navštívili v tak krátké době slepecké muzeum v Hannoveru, Varšavě, Miláně a Florencii. Všechna, kromě Varšavy, jsou součástí školy pro nevidomé a je až neuvěřitelné, že na jejich umístění v nevelkých prostorách jsme zde našli obsáhlý sbírkový fond předmětů, které by zasloužily k podrobnému prozkoumání více času než jeden den. Slepecké muzeum ve Varšavě je umístěno v budově organizace nevidomých spolu s centrální knihovnou.

Po dlouhých a usilovných jednáních se nám podařilo ve spolupráci s Českým centrem v Moskvě uspořádat v centrálním slepeckém muzeu Všeruské organizace slepých výstavu Svět haptický - II., která byla poprvé v Brně v prostorách Kulturního a informačního centra na Radnické ulici V dubnu až prosinci 2002.

V dubnu jsme organizovali v sále brněnské konzervatoře koncert Vítání jara a také průběžně v prostorách muzea hudební dýchánky. Vážím si kontaktu s obyvateli Ústavu sociální péče v Brně - Chrlicích, kteří svou účastí rádi podporují naši kulturní aktivitu.

I v příštím roce bude bezplatně vycházet Brněnský občasník. Pokud máte o něj i nadále zájem, přihlaste se, prosím, do konce ledna na adresu redakce:

Oddělení pro slepeckou historii TMB
Purkyňova 105
612 00 Brno


Email:
hlusi@technicalmuseum.cz

Telefon: 541 421 488

Těším se, že si Občasník opět objednáte.

Eliška Hluší





Výstava v Moskvě


Mgr. E. Hluší zahajuje výstavu v Moskvě Výstava Svět haptický - II. Byla zahájena slavnostní vernisáží v úterý 5. října. Přítomni byli kromě pracovníků centrálního muzea Všeruské organizace slepých také její hlavní představitelé. Protože to byla první výstava v zahraničí, očekávali jsme, jaký bude mít v Moskvě úspěch. A vězte, že měla. Podle sdělení pracovníků slepeckého muzea byla návštěvnost velká. Asi kolem tisíce návštěvníků shlédlo technické nákresy, obrázky, mapy, výtvarná díla i knihy tištěné Braillským písmem a různými druhy reliéfní latinky, která představila sbírkový fond Oddělení pro slepeckou historii a sbírky soukromých osob. Především PhDr. Josefa Smýkala a nevidomé výtvarnice Boženy Vavrekové-Přikrylové.

Pohled do výstavního sálu V příštím roce od 1. února do 31. března bude tato výstava Svět haptický - III. Představena také v Petrohradě v tamní státní knihovně pro nevidomé. Ani jsme neočekávali, že se to podaří. Hlavní náš dík patří pracovníkům Českého centra v Moskvě pod vedením JuDr. Kateřiny Novotné a také českému konzulátu v Petrohradě.

Eliška Hluší

Navštívili jsme Moskvu - starší příspěvek o jedné návštěvě Moskvy... (pozn. J. P.)





Návštěva Itálie


Milano: katedrála Ve dnech 14-19. října jsme s PhDr. Josefem Smýkalem navštívili další slepecká muzea. Tentokrát v Itálii (Miláno a Florencie). Obě muzea jsou svým sbírkovým fondem velmi rozsáhlá.

Slepecké muzeum v Miláně vystavuje předměty v dřevěných, poměrně hlubokých zasklených skříních, které jsou umístěny na chodbě. Je proto i pro tamní žáky přístupné. Nás se zde ujala Dott.ssa Paola Bonanomi, která velmi brzy pochopila, že mnoho předmětů známe a že se historií zabýváme podrobně. Mně osobně překvapili písmeny latinky Valentina Haüye i psacím strojem Johanna Wilhelma Kleina s dřevěnými hranolky s písmeny. Z psacích strojů se ve sbírce nachází Halův, který podle jeho popisku používala hluchoslepá Helena Kellerová.

Milano: dřevěný Klainův psací stroj v muzeu Ve Florencii je muzeum, co se týká sbírkového fondu mnohem bohatší. Bohužel žádný pracovník se sbírkou podrobně nezabývá. Existuje pouze inventarizace sbírkových předmětů. Objevili jsme zde např. matrici psanou bostonskou latinkou, kterou pracovníci institutu obdrželi při založení muzea. Neméně zajímavé byly pomůcky pro nácvik Braillova písma, dokonce zde zachovali hudební nástroj Ukulele. Velmi bohatá je sbírka psacích strojů. Našli jsme také knihu psanou Moonovým písmem, opravdu celou knihu. Obětavě se nám věnovala kurátorka sbírky Dr. Pagliai i její spolupracovník. Bohužel nebylo možné celou sbírku důkladně prohlédnout, protože je velmi obsáhlá. Předměty jsou umístěny v zasklených skříních, ale nejsou konzervátorsky udržované.

Florencie: Slepecká ruleta v muzeu Po celou dobu pobytu se nám věnovaly ženy, krajanky, které se do Itálie provdaly nebo zde studují. Samozřejmě jsme si prohlédli také obě města, jejich zajímavé památky.

Eliška Hluší





Hrad Kost


Hrad Kost - letecký pohled Po turistické procházce Prachovskými skalami se vám přímo nabízí návštěva nedalekého gotického hradu. Kost patří k nejzachovalejším hradním komplexům v naší republice. Pověst říká, že když hrad obléhal Jan Žižka, prohlásil na jeho adresu, že jej dobýt nelze, neboť je pevný jako „kost“. Pravdou však zůstává, že Žižka zdejším krajem vůbec netáhl.

Na rozdíl od většiny hradů, tyčících se nad okolní krajinou z vysokých kopců, je Kost ukryta na malebném místě, kde se setkávají tři lesnatá údolí. Na první pohled upoutá mohutná věž, zvaná Bílá, dříve bývala zároveň obytná i obranná. Její lichoběžníkový půdorys skýtá zajímavost, kterou se můžete pokusit ověřit: z určitého místa pod hradem jsou vidět všechny čtyři hrany věže zároveň.

Dalšími částmi hradu jsou okrouhlá Červená věž a dva palácové trakty, věžový a Vartemberský. Právě Beneš z Vartemberka je v roce 1349 zmiňován jako první majitel Kosti. V průběhu staletí se na Kosti vystřídalo mnoho majitelů, například Zajícové z Házmburka, Selmberkové či Lobkovicové. Posledními majiteli byli Kinští, jimž byl hrad v restituci opět navrácen. S historií tohoto rodu vás seznámí instalovaná expozice.

Zajímavou částí prohlídky interiérů bude určitě hradní kuchyně. Návštěvu Kosti můžete spojit s výletem na nedaleký lovecký zámeček Humprecht či k torzu památné Semtínské lípy.

Saskia Bergerová

(Magazín ČD pro Vás)





Moskva - krasavice stará přes 850 let


Rychlík Praha-Moskva Již dávno skončila doba „vlaků družby“ a odborářských nebo svazáckých zájezdů do země, kde „zítra již znamená včera“. Tehdy jsme všichni dobře věděli, že zítra tam rozhodně včera neznamená, a tak když se po roce 1990 otevřela před našimi zraky Evropa - ta skutečná a odpíraná, stalo se to, že na všechno, co je na východ od naší hranice, jsme zapomněli. A pak jednou překonáte tu pomyslnou hranici, která vás dělí, a zjistíte, že třeba i v té Moskvě, jejíž název sám o sobě pro celé generace bude mít ideologický podtext, zůstanete stát ohromeni velkolepou kulturou i kulturností, nádhernými památkami a atmosférou.

Již mnoho let jsem sliboval nejstaršímu synovi, že se jednou do Moskvy vypravíme. A právě loni v zimě jsme si tenhle slib splnili. Rád bych vám sdělil pohnutky - proč. Už když byl docela malý klouček, který fascinovaně sledoval všechno, co se hýbe po kolejích, prožíval zvláštní vzrušení, když jel „moskevský expres“, tehdy ještě pod názvem DUKLA (Praha - Kyjev - Moskva). Byl totiž jiný než všechny ostatní vlaky a hlavně s velkým rachotem projížděl v Kolíně. Moskva tedy od jeho nejmenších let byla jakýmsi tajemným městem, kde končí zvláštní vlaky, které ani v Kolíně nestaví. A u příležitosti patnáctých narozenin přišel čas tajemství odhalit.

Rád se s vámi tedy podělím o získané zkušenosti a doporučím navštívit toto neobyčejné město, které nedávno oslavilo 850 let své existence.

KUDY TAM A JAK?

V letošním roce bylo obnoveno přímé spojení Praha - Moskva a zpět vlakem 208/209 VLTAVA, jedoucím přes Olomouc, Ostravu, Brest (mimo Varšavu) a Minsk, na Běloruské nádraží v Moskvě, vzdálené od toho pražského Hlavního 2030 kilometrů. Cesta trvá 30 hodin. Jistě že existují i jiné možnosti dopravy (s přestupy ve Varšavě), ale toto přímé spojení je nejpohodlnější.

KDE KOUPIT JÍZDNÍ DOKLADY A ZA KOLIK?

Zpáteční jízdenka do Moskvy (platná 4 měsíce) stojí 3640 Kč, k ceně je nutno připočítat ještě 814 Kč na každý směr za lůžkové příplatky. Celkově se tedy i s postýlkou dopravíte tam i zpět za 5268 Kč, což je cena, která vás jistě zaujme. Jízdní doklady vám v předprodeji až 60 dnů před dnem odjezdu na počkání vystaví každá mezinárodní pokladna vybavená terminálem ARES, ostatní mezinárodní pokladny zpravidla do druhého dne (musí si objednat lůžková místa).

JAK PROBÍHÁ CESTA, VÍZA A PODOBNĚ

Cesta vlakem do Moskvy je úžasná. První noc pojedete přes území České republiky a po celní kontrole (ve 4.00 ráno) na česko-polské hranici můžete v klidu spát až do Terespolu (11.35), kde vás čeká polsko-běloruská celní kontrola. Průvodce vašeho lůžkového vozu vám rozdá ještě před Terespolem „deklarace“ (celní prohlášení), které vyplníte, čímž úřednímu šimlovi učiníte zadost. je nutno sledovat případné zavedení vízové povinnosti s Ruskem.

Ze sousedního Brestu odjedete až v 16.03 hodin východoevropského času. Do té doby však můžete sledovat výměnu podvozků vašeho vlaku z rozchodu 1435 mm na 1524 mm používaných v zemích bývalého Sovětského svazu. Po tratích BČ (Belorusskije čugalki) bude váš vlak uhánět k hlavnímu městu Minsk, kde budete ve 20.10 hodin, ustelete si své postele a ráno vás v 6.47 hodin moskevského času pohltí desetimilionová metropole. Jste na Běloruském nádraží v Moskvě. Odpočatí, relaxovaní a vyspalí.

KDY?

Do Moskvy se můžete vydat kdykoliv, je tam velmi příjemné klima v létě (tepleji než v ČR), ale rozhodně nejpřitažlivější je v zimě. Zima totiž Moskvě sluší. Pozor však na oblečení, protože teploty jsou v zimním období běžně pod -20 °C. Ale zdejší zima se velmi dobře snáší.

CO SI TAM POČÍT?

Přímo na Běloruském nádraží funguje servis-centr Rubikon, naleznete ho ve staré části nádražní budovy, ve 2. patře. Otevřeno je denně od 9.00 do 19.00 hodin. Zde si můžete vyměnit peníze (kurz rublu a dolaru v současnosti činí orientačně 1 USD=25 rublů), získat informace o divadelních představeních (cca 80 rublů), cirkusovém programu (cca 30 rublů), můžete zde zakoupit filmy nebo si dát vyvolat vaše fotografie. Jsou zde mezinárodní telefonní automaty a hlavně si můžete sjednat ubytování v hotelu. Nabídka je velmi široká a nemůže se stát, že byste nebyli uspokojeni. Ubytování, v podstatě v centru, tu nabízí již za 150 rublů/den/lůžko v jednolůžkovém pokoji se společným sociálním zařízením na chodbě; dvoulůžkový pokoj s vlastním sociálním zařízením nabízejí za 300 rublů na noc. Takže klidně se vydejte bez obav, že zůstanete na pospas v neznámém městě.

KOLIK TAM CO STOJÍ?

Ceny jsou v podstatě stejné, ale spíš nižší než u nás, dražší je pouze módní oblečení. Z potravin stojí chleba cca 4 rubly, mléko cca 10 rublů, máslo 18 rublů. Za jednu jízdu metrem (bez kterého není přeprava po Moskvě myslitelná) zaplatíte 3 rubly, v tramvaji, autobusu a trolejbusu 2 rubly; vlak z Moskvy do Sergejeva Podasu a zpět vás vyjde na 22 rublů. Individuální stravování je již dnes v Moskvě běžné, v podstatě jako u nás. Velké množství restaurací a rychlých občerstvení doplňuje hustá síť rázovitých hospůdek „Russkoje bistro“, kde se ve stylovém prostředí za 50 rublů naobědváte v duchu tradiční ruské kuchyně, která uspokojí i ty nejnáročnější strávníky. Pochopitelně na každé ulici najdete McDonald, KFC, Pizza Hut a podobně.

TROCHU HISTORIE

Věže chrámu Vasila Blaženého První písemná zmínka o Moskvě je z roku 1147, kdy nechal vystavět na Borovickém návrší suzdalský kníže Jurij Dolgorukij první hrad. Archeologické nálezy dokládají, že hrad byl vybudován na místě osídleném již 3000 let před naším letopočtem. V podhradí se postupně rozrůstalo hrazené město, které bylo od roku 1462 do roku 1712 a opět od roku 1918 hlavním městem Ruska. V roce 1687 zde vznikla první vysoká škola a v 1755 první ruská univerzita (Lomonosova).

Centrem města je Rudé náměstí (název pochází již ze 17. století - tehdy slovo krasnyj znamenalo krásný nebo nádherný, dnes znamená rudý) o rozměrech 695 x 130 metrů. Na náměstí stojí nádherný Pokrovskij sobor (chrám P. Marie Pomocné, jinak také chrám Vasila Blaženého) z let 1556 - 1561; jednu stranu náměstí uzavírá pevnostní kremelská hradba se Spasitelovou věží (Spasskaja bašňa) - opevnění Kremlu bylo vybudováno kolem roku 1490 pod vedením italských mistrů. Od roku 1564 se zde rozvíjel knihtisk, v roce 1655 vznikla první manufaktura (bavlnářská) a v roce 1703 vyšly první noviny „Vedomosti“. V roce 1851 byla do provozu uvedena železniční trať Sankt Petěrburg - Moskva a v roce 1896 bylo ve městě instalováno elektrické pouliční osvětlení. Od 12. 3. 1918, kdy byla Moskva opět prohlášena hlavním městem, nastal bouřlivý a plánovitý rozvoj, dnešní rozloha činí přes 900 km2.

NĚKOLIK NÁPADŮ, KAM V MOSKVĚ

Kreml Možností je především tolik, že vyjmenovat je nelze, navíc vzhledem ke vzdálenostem ani není možné všechno stihnout. Rozhodně ale navštivte vystoupení Velkého moskevského cirkusu na Vrabčích horách (stanice metra Universitět) a sami uznáte, že cirkus je fakt umění (pokladny přímo vedle cirkusu). Doporučit lze i vystoupení Velkého moskevského divadla ať již v historické budově, nebo v kremelském sjezdovém paláci (pokladny na Manéžním náměstí). V předprodeji je nutno si zakoupit vstupenky na představení v diorámě bitvy u Borodina, kde bylo poraženo vojsko Napoleona (stanice metra Kutuzovskaja).

Z velkých památek si jistě nenecháte ujít návštěvu Kremlu (vstupenky se zakupují u Trofické brány z Manéžního náměstí, kde je jediný vchod pro turisty; veškerá zavazadla se musí nechat v úschovně). Prohlídka Kremlu, Rudého náměstí a okolí (chráněná památková rezervace UNESCO) vám zabere celý den. Nezapomenutelný dojem ve vás zanechá návštěva památkové rezervace Kolomenskoje (stanice metra Kolomenskaja), která je pro svou architektonickou unikátnost rovněž pod záštitou UNESCO, nebo velkolepé zříceniny carského paláce v Caricynu (stanice metra Caricyno a Orechovo ) s přírodním lesoparkem a možností plavby loďkou po velkém rybníku.

Jeden den si rovněž musíte vyhradit na výlet asi 80 km za Moskvu, do města Sergejev Posad (vlakem 2 hodiny z Jaroslavského nádraží, stanice metra Komsomolskaja ) s pevnostním klášterem, který je chráněn jako památka UNESCO. Ze Severního říčního přístavu (stanice metra Rečnoj vokzal) se můžete vydat na plavbu po řece Moskvě nebo katamaránem po kanálu Moskva - Volha. Zbytek dne lze prožít na Všeruském výstavišti (bývalé VDNCH) s nepřeberným množstvím kulturního vyžití. Velmi příjemný je i výlet k zámku Kuskovo (2. pol. 18. stol.), bývalé rezidenci hrabat Šeremetěvových, s nádherným parkem doplněným nejrůznějšími romantickými stavbami (stanice metra Rjazanskij prospekt a několik stanic autobusem). Navštívíte jistě i Vrabčí hory (200 m n. m.) s Lomonosovovou univerzitou a vyhlídkou na město, Olympijský areál Lužniki, klášter novicek (Novoděvičij monastyr), Starý Arbat a ti náročnější třeba Treťjakovskou galerii (sbírka starého ruského umění) nebo Puškinovo muzeum výtvarného umění (sbírka starého umění z celého světa).

BEZPEČNOST

Díky zpravodajství ve sdělovacích prostředcích máte možná obavy o to, zda je v Moskvě bezpečno. Přes všechny informace, které se k vám dostaly, tvrdím, že ANO. Nezapomínejte při posuzování této otázky, že v Moskvě žije více lidí než v celé České republice.

MÍSTO ZÁVĚRU

Jelikož jsem se při své návštěvě Moskvy setkal se svou spolužačkou a kamarádkou - skvělou novinářkou Petrou Procházkovou (válečná zpravodajka, agentura Epicentrum), místo závěru vám předkládám její odpověď na otázku: Co dobrého jsi v Rusech objevila? Je totiž jednou z nejpovolanějších, kdo na ni může odpovědět.

Především obrovskou otevřenost v osobních vztazích. Jakkoliv jsou Rusové vůči sobě na ulici bezohlední, v soukromí dokážou být neuvěřitelně vstřícní a pohostinní. Mají skutečně širokou duši a jsou schopni vás zahrnout nečekaně velkým množstvím lásky. Pravdou je, že v opačném případě stejným množstvím nenávisti, ale to k sobě patří jako rub a líc jedné mince. Jsou také vytrvalí a mají v sobě neuvěřitelnou hrdost na svou kulturu a tradice, až nedokáží uznat, že někdo jiný dokonce menší, by mohl mít kulturu jinou, svébytnou a stejně kvalitní. Toto velikášství se pak projevuje i tak, že by rádi všem pomáhali, radili, a když se tomu vzpíráte, vezmou vás v tom svatém nadšení klackem po hlavě. K Rusům bezpochyby patří obrovská porce citu, snad až přecitlivělosti, proto je zde tolik skvělých umělců. Evropskému vkusu se tato patetičnost nemusí líbit, nicméně ruská kultura je na vysoké úrovni. Kombinace všech ruských vlastností pak způsobila, že přes neuvěřitelně tvrdé podmínky a chaos, jež v zemi panují, mohou létat do vesmíru. Američané by za stejných podmínek nikdy na žádný Měsíc nedoletěli.

Roman ŠULC

(Magazín ČD pro Vás)









Centovalli - Sto údolí


Jízda přes sto údolí Mezi dvěma státy vede jedna železniční trať přes sto údolí. Tento sice trochu nadnesený popis odpovídá trati, která spojuje od roku 1923 švýcarské Locarno na břehu jezera Maggiore s italskou Domodossolou.

Žluto-modré vagóny urazí cestu dlouhou padesát pět kilometrů mezi těmito městy přibližně za hodinu a půl. Po jedenácti letech výstavby dostala trať jméno Centovalli podle počtu vedlejších údolí, která lze z klikatících se kolejí spatřit. Kvůli hornatému terénu vagóny neustále stoupají k viaduktům přichyceným jako šedé kamenné pavučiny na skalách a desítkám tunelů, bez kterých by průjezd krajem skalních masivů nebyl možný. Vlak čas od času zastaví na malých nádražích, která si udržují svůj horský ráz. Ponte Brolla, Camedo, které leží na hranici mezi Švýcarskem a Itálií, Santa Maria Maggiore a další patří k turisticky hojně navštěvovaným a znamenají oblíbená nástupní místa pro výlety do hor.

Miloš Klohna

(Magazín Koktejl)





Vánoce s portským


První známky blížících se Vánoc se v Portugalsku objevují začátkem listopadu. Přes den by si toho cizinec sotva všiml, sluníčko se houpá na tmavomodré obloze, lidé chodí v letních šatech, surfeři na atlantických plážích dohánějí, co za srpen nestihli, a od moře vane příjemný, osvěžující vítr. Jenže potom přijde večer a tmu nad portugalskými městy rozsvítí řetězy žlutooranžových neonů, lemující křivky letitých kostelů, a s velkou slávou oznamují všem, že nastal čas adventní.

Turisté se toulají úzkými uličkami měst a plnými doušky nasávají předvánoční atmosféru, zatímco zkřehlí obyvatelé zděných domků bez ústředního topení rozdělávají oheň v krbech, aby do jejich domácnosti dýchlo trochu tepla. Majitelé restaurací lákají hosty na sklenku raného vinha verde a málokdo odolá - proč by se bránil, když venku pomalu přituhuje?

I do přímořského Portugalska jednou přijde chlad posledního měsíce v roce. Hospodyňky vystaví parádní betlémy a květináče či truhlíky nazdobí pšenicí, kukuřicí nebo ječmenem, které mají zajistit dostatek hojnosti a bohaté úrody v příštím roce. Lidé se těší na Vánoce, největší svátek v zemi.

Na Štědrý den ještě pracují, ale ze zaměstnání odcházejí dřív, aby doma všechno pěkně připravili. Jak už to tak bývá i jinde ve světě, nejvíc se činí maminky. Přibližně ve stejný čas (možná jen o něco později), když Pražané a Brňáci vybírají kosti z kapra, si Lisaboňané, Porťané či Fařané pochutnávají na svém národním pokrmu. Totiž solené tresce.

Sušenou rybu nakupují portugalské hospodyňky s patřičným předstihem, naloží ji ve vánoční marinádě a večer 24. prosince z ní připraví lahodný pokrm zvaný bacalhau. Ano, také v Portugalsku jsou Vánoce hlavně časem pro děti. Ty od stolu nedočkavě pokukují ke krbu, jestli nezahlédnou zdejšího Ježíška s pytlem plným dárků, a když se konečně dočkají a potěší své živé ručičky novými hračkami, jdou s rodiči do kostela na půlnoční mši.

Jen vánoční cukroví byste v domácnosti prapotomků Jindřicha Mořeplavce či Vasca da Gamy hledali marně. Typickým vánočním pečivem je v Portugalsku bolo do rei (koláč krále), který připomíná staročeský mazanec s cukrovou polevou a lákavými kusy kandovaného ovoce. Svou specialitu má také Madeira, portugalský ostrov v Atlantském oceánu. Tamější pekaři připravují medový koláček bolo de mel. I pro něj by se našlo přirovnání k české kuchyni - podobá se totiž našemu perníku s mandlemi. Druhou madeirskou specialitou je silvestrovský, fenomenální a nezapomenutelný ohňostroj nad přístavem Funchalem.

Kdyby se chuť portugalských Vánoc zkoncentrovala do jedné jediné kapky, jistě by to byla slza portského vína z oblasti horního Doura. Portugalsko a portské jako by logicky a neoddělitelně patřily k sobě. Víno je součástí portugalské národní identity a má své nezastupitelné místo ve zdejší kulturní, historické a sociální tradici.

Nápoj žlutohnědé až červené barvy laskající chuťové buňky objevili v 17. století britští kupci, kteří přidali do běžného portugalského vína brandy, aby jim při přepravě do Anglie nezkyslo. Jejich zákazníci byli příjemně překvapeni, jak silné a sladké víno tentokrát obdrželi. V průběhu let obchodníci společně s vinaři propracovali a zdokonalili způsoby dozrávání a míchání znamenitého nápoje, a tak jej korunovali na těžkého a tělnatého krále vín s vysokým obsahem alkoholu, jehož čas přichází po každém slavnostnějším jídle. Portské se stalo legendou.

Oblíbenou značku dolihovaného vína z Doura si nechal osobně dovážet i Winston Churchill a vypráví se, že dokonce admirál Nelson před bitvou u Trafalgaru načrtl svým generálům situaci na bojišti prstem namočeným ve sklenici portského. Nesprávná je ovšem představa, že dezertní víno vede žebříček popularity u každého. Obliba nápojů - a nejen jich - vychází u většiny Portugalců z lokálního patriotismu. Pít víno pocházející z oblasti bydliště je tak samozřejmé jako fandit domácímu fotbalovému mužstvu. V každé vesnici, farmě či údolí se produkuje jiný druh. Víno v Portugalsku nesmí chybět při žádné slavnostní příležitosti. Víno je Portugalsko a Portugalsko je zas fado, melancholická hudba s kořeny v dávných dobách, kdy se pastevci na severu země bili s přírodou o každý den života.

Dnes národní hudba tesklivě zní z restaurací v chudinských čtvrtích, kde z hloubi zapomnění stolovníků vyplouvají i ty nejniternější vzpomínky. Fado znamená svírající nostalgii, pomíjivé bohatství, vrtkavé štěstí, zapomenutou lásku a zašlé mládí. Tklivé melodie, přednášené zpravidla za doprovodu dvou kytar, odrážejí touhu zúčastnit se znovu objevných plaveb, poznávat cizí kraje a sílit z jejich bohatství. Za autentickým fadem je nejlepší vyrazit do lisabonských čtvrtí Alfama nebo Bairro Alto.

Po několikáté sklínce mladého, nedozrálého vinha verde hosté restaurace Adega Mesquita pozorně naslouchají. Nezajímají se o bacalhau a bras, opečenou tresku s bramborami, olivami a zeleninou, plameny svíček se rozplývají v neohraničené světelné koule, drnčivé „er“ Amálie Rodriguezové se mění v němou kulisu. Prožívají saudade, hlubokou melancholii portugalského fada. Ale to je zase jiný příběh…

(Paegas Impuls)





Naši předkové vánoční svátky uctívali a dodržovali tradice


Vánoční Předkřesťanské svátky byly oslavami, těsně spojenými a vycházejícími z kalendáře přírody a zemědělské činnosti a opakujícího se přírodního cyklu roku (střídání ročních období).

Výrazné to ještě bylo v dobách keltského osídlení, protože vztah Keltů k přírodě byl základním motivem slavností a svátků. Křesťanství se snažilo změnit vztah člověka ke světu, ale marný boj se postupně změnil v náhradu některých „pohanských“ svátků jinými radostnými událostmi; vycházejícími z Nového zákona (např. Svátek Narození Páně a zimní slunovrat).

Advent a jeho význam

"Adventní kvatembr" je dnes málo známý pojem pro čtyři týdny před Vánocemi. Původně byly určeny tři postní dny, a to již od 4. století jako poděkování za úrodu a ukončenou sklizeň v uplynulém roce a přinesení oběti zdrženlivosti Bohu, jejich dárci. Byla to středa po první postní neděli, středa po Seslání Ducha svatého (svatodušní), středa po Povýšení svatého Kříže (podzimní) a středa po svátku sv. Lucie (adventní), připadající na 13. prosince. Od poloviny 19. století se součástí adventu stalo strojení adventního věnce, hlavně rozšířené díky evangelickému hnutí mládeže. Zelený věnec je symbol věčného života, přislíbeného Ježíšem Kristem. Kruh věnce vyjadřuje jednotu společenství lidí a Boha, plamen svíček připomíná Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka.

Každou adventní neděli se zapaluje jedna svíčka a do Vánoc věnec získá celkem čtyři svíčky.

Staré pranostiky

Po sv. Martinovi (11. listopadu) a sv. Kateřině Alexandrijské (25. listopadu) přichází posledního listopadu svátek sv. Ondřeje, někdy zapadající již do adventu. Svatoondřejské čarování vychází z lidové víry v jeho čarovnou moc. Světec byl považován za pomocníka při zaříkávání zlých duchů, za patrona nevěst. Třáslo se stromem nebo klepalo na kurník v noci. Hlas psa v prvním případě ukázal, ze které strany přijde ženich, a hlas kohouta z kurníku znamenal, že se nevěsta do roka vdá. O půlnoci se dívky dívaly do studny (nebo do vody v díži), hleděly do komína a chtěly zahlédnout tvář svého milého. Někdy čarování hraničilo až s černou magií, z dnešního pohledu pobuřujícího zvláště ochránce přírody, např. namazání ropuchy chycené v předvečer sv. Ondřeje medem a její zahrabání do mraveniště. Ze zbylých kostí se pak věštilo o lásce a budoucnosti a kosti v hedvábném sáčku se nosily na srdci proti uřknutí.

Mikuláš není jen pro děti

Na příchod sv. Mikuláše se těší po celý rok nejen děti, ale i dospělí. Jeho svátek vytláčí často z paměti, že již probíhá advent. Ze svatých Mikulášů (papež Mikuláš Veliký v 9. stol., augustiniánský kazatel Mikuláš Toletínský z druhé poloviny 13. stol., Mikuláš z Flue, známý jako bratr Klaus, poustevník z Raufu ve Švýcarsku a zachránce jednoty švýcarského státu v r. 1841 aj.) je na prvním místě jednoznačně Mikuláš z Myry či z Bari (kam byly dovezeny jeho ostatky v r. 1087). Právě ten obdaroval tři chudé dívky a zachránil je od práce v nevěstinci. Proto je Mikuláš vždy dárcem tradičně přinášejícím dárky do lidských obydlí. Již v 6. století mu byl v Konstantinopoli postaven chrám a v 8. století byl jeho kult zaveden v Rusku. Až v 10. století začal být uctíván v západoevropských zemích.

Bujaré oslavy byly vždy v německých zemích, kde se hrály biskupské hry v klášterních školách. Dárky se svým pomocníkem - čeledínem Ruprechtem - roznáší Mikuláš v noci na 6. prosince do bot, postavených přede dveřmi. V alpských zemích se konaly veselé rejdy maškar a také v našich zemích se ještě v 18. století konaly masopustní radovánky s maškarními průvody, dokonce až se čtyřmi Mikuláši, anděly, čerty a dalšími krojovanými postavami.

Mikuláš chodil pěšky a opíral se o biskupskou hůl. V Anglii, USA, Austrálii a části Afriky se stal Mikuláš hlavním vánočním duchem, rozdávajícím dárky o Vánocích.

Den svaté Lucie

Slavíme 13. prosince a ten byl po staletí slavnějším a nejhezčím předvánočním svátkem. Oblíbenost sv. Lucie v některých zemích ještě dnes předčí ostatní předvánoční světce. Jednou z příčin byla jistě skutečnost, že sv. Lucie je historicky podloženou osobou, která zahynula mučednickou smrtí. Ve vlasti svaté Lucie - v Itálii - je od středověku její svátek slaven lidovými slavnostmi a světelnými průvody. Všude znějí hymny na její oslavu. Druhou zemí, ve které získala popularitu větší než jiní světci, je Švédsko. Pro Švédy je den sv. Lucie největším národním svátkem, Svátkem světel. Lucie všude vystupuje jako „nevěsta Lucie“, oblečená do dlouhých bílých šatů. Dlouhé rozpuštěné vlasy zakrývají obličej a na hlavě má věnec s hořícími svíčkami. Písemně je Svátek světel doložen od r. 1780 jako symbol dlouhých temných nocí a ozařuje cestu malému Ježíškovi, který má přijít v Betlémě na svět. V sousedním Bavorsku se každoročně slaví sv. Lucie jako zachránkyně při povodních, protože vyslyšela modlitby občanů města Funsterfeldbrucku. Právě v tomto městě jsou lidové oslavy spojeny s modely domů města, osvětlenými okny s barevným celofánem a pouštěním malých domečků s rozsvícenými svíčkami po řece Amper.

Tolik očekávaný Štědrý den

Posledním svátkem adventu je Štědrý den - 24. prosince. Liturgicky je Štědrý den předvečerem svátku Narození Páně, který západní liturgie nazývá vigilie - předvečer slavností. Proto tento den křesťanské tradice přikazují přísný půst. Celodenní půst bez snídaně a oběda, bez nápojů byl pak zakončen sváteční večeří jako obětí Bohu a poděkování za dar, který dal Bůh všemu lidstvu v podobě svého syna. Štědrý večer měl být štědrým pro všechny lidi, proto bohatí obdarovávali chudé. Žebráci dostávali almužnu, čeleď a děti dárky, koledníci všude za svou koledu dostávali výslužku. V kalendáři je den označen jako svátek Adama a Evy, proto si v tento den snoubenci, manželé a milenci mezi sebou vyměňovali jablíčka a perníčky s podobou hříšníků z ráje, rajského stromu a potměšilého hada. O Štědrém dni vždy papež světil v Římě meč (později symbolicky kord) s rukojetí ve tvaru holubice se zlatým jablkem. Meč byl zdoben zlatem a drahokamy a měl pochvu na závěsném pásu. Současně s kordem byl vybraným panovníkům a vznešeným šlechticům předán fialovohnědý klobouk zdobený hermelínem a drahokamy, zavěšený na hrotu kordu jako vánoční dar za zásluhy vybraných osobností.

Jak slavili naši předkové

Předkřesťanské bujné a rozmařilé slavnosti zimního slunovratu se v raných dobách křesťanství těžko opouštěly. Křesťané a zvláště děti se těžko učili vítat zimní slunovrat tiše a půstem. Půst končil východem první večerní hvězdy, a tak děti byly celý den drženy od připravovaných jídel a pamlsků slibem, že večer uvidí Zlaté prasátko, jakýsi pozůstatek keltského symbolu slunce, ujímajícího se zimním slunovratem opět vlády. Rodičům pomáhaly hlídat dodržení půstu dětmi tajemné bytosti, např. tajemná Perchta, někde zkomolená na "Šperchtu", vrtající nebo párající neposlušným dětem břicha a kontrolující, zda v nich nejsou dobroty. Pod vlivem německých sousedů se dokonce někde nastrojila děvčata do bílých plachetek a s metlami a dřevěnými noži kontrolovala domácnosti a zpovídala děti, jestli se postily. V našich zemích obvyklé maškarní průvody o štědrém večeru byly později nahrazeny koledníky, zpívajícími koledy a s betlémkem v rukách, později přišli na řadu i dospělí převlečení za pastýře a ponocní, vytrubující na trouby a zpívající koledy.

To byl signál k zasednutí k slavnostní večeři. Po modlitbě se jedlo připravené jídlo, podle staletí a krajin se měnící. Podle nepsaného zvyku mělo být na stole devatero jídel. Předkrmem bývaly oplatky s medem či česnekem, s bylinkami a ovocem. Polévky byly krajové a podle úrody, syté, zasmažené s houbami. Oblíbeným pokrmem byl kuba s houbami, krupkami, buď s uzeným masem nebo s česnekem. Nesměla chybět kaše (z jáhel, prosa, krupice nebo hrachu) a následovaly vánočky (symbolizující spoutání slunce zimním slunovratem). Po nich byly na stůl přineseny druhy sušeného ovoce. Ryba se dostala na stůl v krajích s rybníky, jinde až v 17. století, ve formě kapra na černo se sladkou omáčkou, kapra na modro v rosolu a nakonec jako smažené řízky.

A tam, kde byly děti, se rychle pojedlo a očekával se zvuk zvonku, zvoucí děti k rozsvícenému vánočnímu stromku a pod ním ležícím dárkům. Dárky dětem se začaly dávat až v 17. století, do té doby šlo spíše o dary, přinášené jako úplatek nadřízeným, sousedům, domácím pánům... Původně také měly význam vzpomínky na Štědrý den, na chvíle v kruhu rodiny, často se v plném počtu sešlé jen na Vánoce. Prohlížení dárků nebylo dlouhé, nastal čas odejít na nejslavnější mši roku - půlnoční vánoční mši. Plný chrám, vyzdobený a osvětlený, zněl vánoční hudbou, zpěvem pastorel i zpívaných mší.

(Moravský region 12/2004)






Triky profesionálního kapsáře


Tento p

říspěvek, ve kterém londýnský zloděj odhaluje některé tajnosti svého řemesla a přidává pár cenných rad, je právě aktuální v době předvánoční... (pozn. J. P.)


Už vás někdy okradli kapsáři? Je to druh kriminality, který se v poslední době značně rozmáhá. Jen v uplynulém roce se například ve Velké Británii počet kapesních krádeží zvýšil o 20 procent. Já o téhle trestné činnosti vím ledacos, protože jsem byl celých 25 let zlodějem na plný úvazek a specializoval se právě na vykrádání kapes.

Pocházím z jihovýchodního Londýna, kde je kapsářství uznávanou „profesí“. Všichni členové našeho cechu se můžou pochlubit úctyhodnou rodinnou tradicí v oboru a ostatní zlodějíčkové před nimi mají značný respekt. Ukrást auto nebo vyloupit dům starší paničce, to svede každý trouba, ale vykrádání kapes vyžaduje cvik, zručnost a ostražitost.

Když mě moje starší sestra poprvé vzala s sebou na lup, bylo mi teprve osm - ona ostatně byla jen o čtrnáct měsíců starší. Do řemesla ji zasvětily dvě kamarádky z nechvalně proslulé zločinecké rodiny. Tři roky jsem jejich metody zpovzdálí sledoval, a tak jsem už měl pro kapsářskou dráhu základní průpravu. Okoukal jsem od nich například, jak provádět nenápadné a náležitě hbité pohyby, jak na sobě nenechat nic znát a při chůzi pokradmu sledovat okolí.

Úplně poprvé jsme se sestrou kradli v administrativní budově na Albertově nábřeží v centru Londýna. Počkali jsme, až kolem bezpečnostní služby projde skupinka dospělých, a vyrazili hned za nimi, jako kdybychom k nim patřili. Procházeli jsme pak chodbami a vyhlíželi opuštěné kanceláře, ve kterých byly na vnitřní straně dveří nebo přes židle pověšené kabelky a saka. Daly se v nich tušit dobré úlovky, například šekové knížky a průkazy majitelů šekových kont. Sestra nakonec do jedné kanceláře vklouzla a já se odvážil za ní, i když jsem byl k smrti vyděšený. Strčil jsem ruku do vnitřní kapsy obnošeného manšestrového saka a vytáhl černou náprsní tašku. Hned jsem si ji zasunul zepředu do kalhot, jak mi poradila sestra. V tašce byla šeková knížka a průkaz majitele účtu. Předal jsem ji později své druhé sestře, která ji obratem prodala chlápkovi z naší branže. Za každý šek jí zaplatil libru padesát a mně z toho připadlo padesát pencí. Dodnes si pamatuju, s jak příjemnými pocity jsem se na ty peníze díval. Vyžadovalo pořádnou odvahu je získat, a já měl proto dojem, že jsem si je plně zasloužil.

V následujících dvaceti letech jsme se sestrou bezesporu patřili k nejúspěšnějším kapsářům nejen v Londýně, ale v celé jižní Anglii. Působili jsme především v londýnském West Endu, v hotelových halách, na letištích a v nákupních centrech.

POZOR NA NÁS!

O praktikách kapsářů mívají lidé mylné představy, dám vám proto pár dobrých rad, jak se před námi chránit:

Profesionální kapsáři nehledí na to, koho okrádají, zajímají je jen jejich kabelky, šperky a peníze. Za oběť jim proto můžou padnout i maminky s malými dětmi, staří lidé a invalidé. Nikdo z těch chudáků si to samozřejmě nezaslouží, ale byznys je byznys. Já sám jsem nejraději okrádal osamělé ženy s kabelkou přes rameno. Přesněji řečeno, vyhledával jsem ženy s kabelkou přes pravé rameno. Jak jsem kráčel po jejich levé straně, mohl jsem jim poměrně snadno a nenápadně pravačkou zezadu něco sebrat.

Na levém rameni nosí kabelku tak jedna žena z tisíce a těm jsem se vyhýbal. Je s nimi podobná potíž, jako když řídíte auto s volantem na jiné straně, než jste zvyklí. Pravděpodobně bych je okrást dokázal, ale proč pokoušet osud?

My kapsáři jsme skoro neviditelní, a jste-li žena, nahrajete nám do ruky nejlépe tím, že si dáte kabelku přes rameno a budete se dívat před sebe nebo dolů na zem. Takhle přece na kabelku vůbec nevidíte, že ne?

Většina našinců pracuje v týmu se společnicí, která jim dělá zeď. Postaví se třeba v obchodě vedle vyhlédnuté oběti a zdánlivě si prohlíží vystavené zboží. Jakmile na scénu vstoupí sám kapsář, její úkol je přisunout se ještě o krůček blíž k oběti a loktem ruky zakrýt její kabelku. Okrádaná osoba nemá o ničem tušení a nic obvykle nedokážou zaznamenat ani místní detektivové nebo bezpečnostní kamery. Pokud žena nosí kabelku zavěšenou vepředu, kapsáři v podstatě nemají šanci ji dostat, protože ji má stále na očích. Skoro stejně účinnou obranou je nosit kabelku v ruce.

Zvlášť tvrdým oříškem pro mě byly kabelky s klopou, která se zapínala na přezku a pod ní byl ještě zip. Otevřít ji trvalo dvakrát déle než jiné tašky - zhruba pět vteřin. Dvojnásobně tím samozřejmě vzrostlo nebezpečí, že budu přistižen.

Problémy mi dělalo i to, když byla peněženka uzavřená ve vnitřní kapse na zip nebo byla kabelka nová a neopotřebovaná. Vůbec nejhorší jsou ale pro nás kapsáře ledvinky. Ty se v podstatě vykrást nedají, protože se nosí vpředu.

Radím vám proto upřímně, abyste si ji pořídili, zvlášť když se chystáte na dovolenou.

Mužům bych zase doporučoval uložit peněženku do vnitřní kapsy sportovní bundy a zavřít ji na zip. Kapsáři pak skoro nemají šanci se k ní dostat. Jinak je to ovšem u kapes kabátů s volným střihem, ty se naopak vykrádají snadno. Jako účinné protiopatření v takových případech navrhuju upevnit peněženku na řetízek a pevně ho přichytit k opasku.

MÍSTA ČINU

Často se říká, že kapsáři působí nejraději tam, kde je na malé ploše natěsnáno velké množství lidí. Není to ale tak úplně pravda. Já sám jsem se přeplněným zastávkám, fotbalovým stadionům a podobným místům spíš vyhýbal. Lidi nemají rádi, když je někdo omezuje v pohybu. V tlačenicích často znejistí a většinou se mají dost na pozoru. Kapsáři si proto mnohem raději vyhlížejí oběti, které se cítí v bezpečí a plně se něčemu věnují.

Ideálním „pracovištěm“ pro kapsáře jsou třeba obchody s oblečením, kde se můžou pohybovat zcela nenápadně. Je-li přítomen uniformovaný pracovník bezpečnostní služby, tím lépe, zákazníci totiž získají falešný pocit bezpečí.

Ve všední dny jsem svou přízeň věnoval také supermarketům. Všimli jste si, že oddělení ovoce a zeleniny bývá poblíž vchodu? Většinou jsem se kolem ochomýtal tak dlouho, že bych vám mohl bez chybičky odříkat kompletní ceník. Svou oběť jsem se snažil okrást hned, jak přišla, abychom stačili zaplatit zcizenou kreditní kartou.

Kromě nás profesionálů se v branži pohybuje také spousta amatérů. Celé dny se jen tak poflakují na frekventovaných místech a sledují kolemjdoucí. Čím víc lidí kolem nich prochází, tím větší je šance, že někomu z nich bude z kapsy kabátu vyčnívat peněženka nebo bude mít nedopatřením otevřenou tašku či kabelku.

Oblíbeným působištěm kapesních zlodějů je metro, počet okradených se tam za uplynulý rok zdvojnásobil a vyšplhal se na deset tisíc. Ostražití byste měli být hlavně ve chvíli, kdy se otvírají dveře vagónu. Všichni se k nim hned začnou tlačit, strkají do sebe a prohrabat jim kapsy je v té chvíli hračka. Ženy by se proto měly nejdřív ubezpečit, že mají kabelku pevně zavřenou. V metru je vůbec radno přehodit si tašku před sebe, případně ji pevně sevřít pod paží. Muži udělají nejlépe, když budou peněženku v kabátě chránit rukou.

Čas od času jsem působil i ve foyerech divadel, vždycky krátce před začátkem představení. Lidi spěchají na místa a s napětím čekají, až se začne hrát. Bezpečnost jejich věcí je to poslední, co jim přijde na mysl. Při každé návštěvě divadla se mi proto podařilo okrást tři až čtyři diváky.

Učiněný ráj kapsářů jsou také restaurace. Hosté totiž bez obav pověsí kabát přes opěradlo židle a kabelku či tašku - což je ještě méně prozíravé - klidně pohodí na zem, kde na ně nemůžou při jídle vidět.

Kradení mi šlo skvěle od ruky. Byly dny, že mě začínalo nudit, jak to bylo snadné. Úmyslně jsem si to proto sám ztěžoval, jako třeba onoho dne před několika lety v luxusním obchodním domě. Měl jsem v kapse už něco kolem tisíce liber a věděl jsem, že je načase vrátit se domů. Vtom mi padla do oka dobře oblečená dáma středního věku s kabelkou na levém rameni. Byla ze zbrusu nové kůže, ale já se přesto rozhodl, že do toho půjdu.

V AKCI

Dal jsem sestře znamení, aby zaujala své místo. Tušil jsem, že se jí do toho příliš nechce, ale konečné slovo má vždycky kapsář. Hned nato jsem se pustil do díla. Je těžké slovy vylíčit, co jsem těch několik vteřin prožíval. Zkuste si to proto raději představit jako zpomalený film.

Plně si uvědomuju každičký pohyb svého těla. V žilách mi proudí čistý adrenalin. Nevidím nic než tu kabelku, jako kdybych se na ni díval zaměřovačem pušky. Všechno ostatní se mi ztrácí v mlze. Cítím sladkou vůni parfému oběti i pach nové kůže, ze které je vyrobena kabelka. Zaplavuje mě střídavě napětí a strach, je to skoro k nevydržení. Pomalu a plynule podsouvám pravou ruku pod levou. Oběť si mezitím prohlíží hedvábné šátky. Vlají jí v rukou, což bůhvíproč ještě zvyšuje mé vzrušení.

Hbitě otevírám magnetický zámeček, kterým je kabelka uzavřená, a snažím se co možná nejvíc palcem utlumit jeho cvaknutí. Na chvíli se pak zarazím. Nic. Nikdo si ničeho nevšiml.

Kabelka je teď mírně pootevřená. Opatrně zasouvám ruku pod klopu. Nesmím ji příliš pokrčit, protože kdybych tím klopu nadzvedl, mohlo by to vzbudit pozornost. Dvěma prsty - ukazováčkem a prostředníčkem - pomalu rozepínám zip. Když se mi konečně podaří kabelku otevřít úplně, trochu se prohne a částečně odhalí svůj obsah. Majitelka je stále zabraná do prohlídky šátků.

Nastává klíčový okamžik celé akce. Teď je třeba ukazováčkem a prostředníčkem nenápadně vytáhnout peněženku. Vyžaduje to velkou obratnost, a proto všichni dobří kapsáři tyhle prsty pravidelně procvičují a posilují. Navléknou si na ně několik gumiček a opakovaně je rozevírají jako krabí klepeto. Po čase jim zesílí natolik, že s nimi uzvednou cihlu.

Drobným pohybem zápěstí, si ověřuju, že peněženka za nic neuvízla, a opatrně ji vytahuju ven. Nastává ovšem zádrhel. Kabelka z nové kůže je příliš tuhá a peněženka se zaklesla za zip, vyklouzla mi z prstů a dopadla zpátky na dno kabelky.

Bum! Rána jak z děla.

Dodnes mám v živé paměti, jak ona dáma leknutím otevřela ústa. Pamatuju si dokonce i to, že měla zuby zamazané od červené rtěnky. Začala ječet a já chtěl vzít nohy na ramena. Dva detektivové a pracovník bezpečnostní služby mi už ale stačili uzavřít všechny únikové cesty. V duchu jsem hned začal přemýšlet, kolik za to vyfásnu. Pokud bude soudce shovívavý, možná tak dva tři roky, uvažoval jsem. Sestře se naštěstí mezitím podařilo nenápadně zmizet.

ZLOČIN A TREST

Možná si myslíte, že delikvent, který strávil téměř polovinu svého dospělého života ve vězení, dokáže další rozsudek přijmout bez velkých emocí. Když jsem ale slyšel, jak mě soudce posílá do basy na celých sedm let, podlomila se mi kolena. Nesoudili mě totiž jen za ten kousek v obchodním domě, ale i za pěknou řádku dalších drobných krádeží, při kterých mě dopadli už dřív a propustili na kauci. Najednou mi bylo úplně jasné, že s tímhle způsobem života je konec.

Když jsem kradl, skoro nikdy jsem svým obětem nepohlédl do tváře. Nechtěl jsem s nimi totiž navazovat osobní kontakt. Po posledním rozsudku mě ale ve vězení poslali do speciálního kurzu, kde mě učili vidět za obětí krádeže člověka.

Za svůj život jsem obral nejednu stařenku o důchod a okrádal jsem i svobodné matky kupující jídlo pro děti - to už nikdy neodčiním.

Co se stalo, nemůže se odestát. Tak aspoň dejte na mé rady, abyste se nestali snadnou obětí jiných kapsářů.

(z tisku)





Naše přání!


Betlém Příjemné prožití Vánočních svátků, hodně zdraví, štěstí a pohody v nastávajícím roce 2005 vám přejí



pracovníci redakce Brněnského občasníku





-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 1024 x 768, 32bit

 
     
    * * * * *