Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 1 - ročník XIV. - září 2004

Vydává: Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Co nového ve slepeckém oddělení TMB
Z vlčnovské školy
Splněné přání
Rozhlédněte se po kraji
Osoblaha je turistům neznámá
Strava podle barev
Pes - přítel člověka
Hromadná doprava má denně milion
Johanka z Arku
Milí čtenáři






Co nového ve slepeckém oddělení TMB


Předně se Vám, milí čtenáři, omlouvám za devíti měsíční spoždění ve vydávání Brněnského Občasníku. Bylo způsobeno mým studijním zaneprázdněním a také neustálým dobudováváním naší expozice. Děkuji za laskavé pochopení.

V tomto roce jsme s PhDr. J. Smýkalem navštívili další dvě slepecká muzea (V Hannoveru a Varšavě) a další dvě v Itálii nás v říjnu čekají. Jsou to slepecká muzea v Milaně a ve Florencii.

Od listopadu do konce tohoto roku plánujeme u příležitosti Dne nevidomých výstavu pro širokou veřejnost, která přiblíží život nevidomých. Vystavíme slepecké pomůcky, výtvarné práce a sportovní ocenění nevidomých.

Chystáte-li se na prohlídku expozice Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně a dalších zdejších expozic budete mít vstup do všech výstavních prostor v muzeu zdarma. Pokud jste držitelé průkazu ZTP/P nebo ZtP obdržíte u pokladny nulovou vstupenku. Platí to i pro Vašeho průvodce.

Jste také srdečně zváni na výstavu Velká válka 1914-1918, která byla slavnostní vernisáží zahájena 26. července 2004 a potrvá do 31. října 2004. Předměty na výstavu zapůjčili ze svých sbírek soukromí sběratelé a řada muzeí. Výstava je přístupná v úterý až pátek od 9 do 17 hodin, v sobotu a v neděli od 10 do 18 hodin. Pro nevidomé návštěvníky je připraven průvodce výstavou v Brailově písmu a k prohlídce vyčleněna část exponátů (na požádání u dozoru výstavy).

Těšíme se na vaši návštěvu.

Eliška Hluší





Z vlčnovské školy


Původně stará škola „Tož, prvéj to bylo tak“: cesta do školy z dolního konce dlouhá a plná událostí takových, jaké jen děti mohou prožít. Cesta ze školy ještě delší. To ty nastřádané klukovské problémy, které se probudily o přestávkách mezi vyučováním. Tyto cestičky byly jiné na podzim a zjara, jiné v zimě. V létě byla cesta dlouhým potokem příjemná i s těmi nadávkami hospodyněk, které zde praly prádlo tím, že je položily na k tomu vyrobenou lavici, které se říkalo „pradlena“ a ze vší síly do něho tloukly zvláštní pálkou. Horda kluků vodu kalila, všichni měli čas, do školy se nešlo. Rádi jsme pozorovali plavení a hřebelcování koní. K tomu hřebelcování sloužil kovový kartáč o rozměrech asi deset centimetrů. Místo žíní měl pět řad ostrých plechových zubů. V zimě to byla jedna klouzačka. To zase doma se poznalo, protože boty všechno nevydrží. Bylo by to ještě horší, kdyby nebyly okuty na podrážkách cvoky, na podpatku podkůvkami. Kdepak brusle, to u nás neznal nikdo. Já jsem je poprvé uviděl až v brněnském ústavu a mohl jsem si je později i půjčovat domů. Jedny vánoce jsem celé projezdil na malé zamrzlé tůňce nedaleko našeho nového domu u hřiště.

Od března jsme však většinou chodili bosí. Kdepak nové boty, ty byly drahé a v těch nejchudších rodinách si je děti vzájemně půjčovaly. Měl jsem v tomto smyslu vůbec velké štěstí, protože „naši tatinek“ si pořídili ševcovské nářadí, obstarali kopyta i materiál a boty nám opravovali; na podrážky cvočky, na podpatky podkůvky, jak jsem řekl. Na boty do Brna mně lepili gumové podrážky a podpatky.

Ještě dodnes vidím tu astronomickou částku za chlapecké komisní boty, stály nedosažitelných 99 korun. U prodejny byla naše pravidelná zastávka cestou ze školy. Dívali jsme se plní obdivu. Takové bylo možné získat nanejvýš od kmocháčka při biřmování. Prodejna byla v jediném jednoposchoďovém domku na dolním konci. V prvním poschodí byla kancelář místních četníků. Okukovali jsme nejen boty a paní prodavačku, ale také tajemné držadlo, od kterého vedlo táhlo zakončené v prvním poschodí zvoncem. K četníkům se zvonilo zatáhnutím za toto táhlo, které zvonec rozhoupalo. My kluci jsme se nikdy neodvážili na držadlo táhla ani sáhnout, ačkoliv jinak z nás obyvatelé Vlčnova moc velkou radost neměli. To si jistě domyslíte proč. A navíc, četníci nosili šavle a to jim dodávalo úctu - i naši klukovskou.

U nás totiž byla Baťova prodejna. Její výloha byla jednou ze zastávek cestou ze školy, jak jsem řekl. Prodavačka nebyla hned tak někdo, žádná tetka, patřila mezi několik vlčnovských žen, které všichni oslovovali „paní“. Také se tak přiměřeně velkolepě chovala. Nosila tzv. městské šaty, měla zastřihnuté vlasy, žádný lelík, zřejmě měla trvalou ondulaci jako naše paní učitelka, byla hodně tlustá, a její důstojnost zvyšovalo i překrásné, ve Vlčnově nevídané vybavení prodejny. Řečňovala po pansku. V prodejně bylo čisťučko. Kovové police, samé krabice a na zemi zřejmě linoleum. Za prodejnou měla paní kancelář, ze které to divně vanulo neobvyklou vůní.

Nevzpomínám si, že bych kdy měl nové boty, „maměnka nejaké dostali po sedlákovém klukovi, naši tatinek zas donésli z vinohrada, kde za ně dali flašku vína“. – Jen tak mimochodem, litr vína jsme prodávali za 5 Kč. - Jen jednou jsem mohl vejít do prodejny za účelem koupi nových bot, jinak jsme tu kupovali tkaničky a později i ponožky na neděli do kostela. Když bylo zima, nosili jsme onuce. Nové boty jsme šli s otcem koupit u příležitosti, kdy jsem je potřeboval, protože jsem měl jet do Brna do slepeckého ústavu. A tu prodejnu si dodnes pamatuji. Taková to byla událost.

Naše paní učitelka byla druhou paní. Učila mne od 2. do 4. třídy. Sedávala na mé, v řadě první školní lavici, seděl jsem blíž tabule, jako nezbedové, aby jí byli na očích, a stále ji vidím, jak si protřípá a natřásá své hnědé mikádo. Bylo to zvláštní, vlčnovské děvčičky, děvčice i tetičky a tetky nosily výhradně lelíky. Byly samozřejmou součástí tamního překrásného kroje.

Naše paní učitelka byla hodná zrovna tak, jako náš druhý učitel, který nás měl v 5. třídě. Ale v první třídě jsem zkusil pro svou těžkou krátkozrakost. Nevím proč, ale posadil mne do druhé lavice, ačkoliv jsem odtud na tabuli neviděl. Pan řídící byl hrozně přísný, kouřil dýmku s dlouhatananánskou troubelí a protože byl malé postavy, sahala mu takřka až k zemi. My školáci jsme mu ji museli zapalovat. Pan řídící si totiž každý den před osmou vyšlápl před školu, rozkročil se ve dveřích a kouřil. Hlídal nás, abychom si neničili namáčecí pera hamidžugou, ale používali křiváky. Kdo však na ně měl? Právě on mi začal říkat „brýloňu“. Paní učitelka uměla krásně vypravovat a líbilo se nám, že někdy použila slovo z našeho nářečí, oproti řídícímu, který mluvil, jak se nám zdálo, velice po pansky.

Pan učitel, který nás měl v páté třídě, uměl překrásně hrát na housle a navíc nás vedl k modelování z hlíny. V obou předmětech jsem prospíval mimořádně dobře, zatímco v jiných to bylo taktak. Naši maměnka mě před lidmi chválili a říkali: „Náš Jožka sa učíl dobře, šak v žádné třídě neostal sedět.“ To se u mě považovalo za úspěch. Dnes je pro mne záhadou, jak asi zněl náš tříhlasý dětský sbor páťáků. Zpíval jsem podle potřeby druhý nebo třetí hlas. Pan učitel hrál přitom na housličky.

Můj rodný dům Vzpomínám, jak krásný hrad jsem ještě s jedním spolužákem vymodeloval poté, kdy jsme byli plni dojmů z návštěvy hradu Buchlova. To vám musím ještě říct, že za mých dětských let nejezdil z Vlčnova žádný autobus. Vlak byl vzdálený pěšky hodinu až dvě, to podle toho, kde jste ve vlčnově bydleli. To připomínám v souvislosti s oním zájezdem do Buchlovic. Jet poprvé opravdovským autobusem s gumovými koly a ne žebřiňákem - mimochodem i on měl dřevěné lavice po stranách - a ještě si na to uchovat jasné vzpomínky, to už je něco. Možná je to také tím, že se nám cestou autobus porouchal a my kluci jsme byli hned u řidiče, který poruchu odstraňoval. Ten zážitek je tak mohutný, že si dokonce vzpomínám, jak se při otevřeném poklopu v podlaze páka vedená od motoru k zadním kolům točila. Dnes už nevím, jestli to bylo vysněné či pravda, ale tu hřídel vidím stále. A na buchlovském hradě rostl strom „hore kořeněm“. Prý je tam dosud. První návštěva hradu v mém životě – nedivte se potom, že jeho model z hlíny se nám povedl a sklidili jsme pochvalu. Míval jsem jisté jen tři jedničky: mravy, zpěv a ruční práce spojené s modelováním z hlíny. Byl jsem – a dovolte, abych byl ještě dnes – na to hrdý. Ve škole jsem jinak moc pochval nesklízel. No, ještě za ten zpěv. Musím se přiznat, že pochvaly jsem moc nedostal ani později v té slepecké škole. Tam mně zase zpočátku působilo problémy slovácké nářečí. U hudby tomu bylo jinak. To víte!

Ve vlčnovské škole jsem to neměl snadné. Pro svou těžkou zrakovou vadu jsem neviděl na tabuli, zprvu jsem proto v první třídě opisoval od souseda. Pana řídícího nenapadlo dát mi lavici co nejblíže k tabuli. Celou dobu jsem u něho seděl dokonce ve druhé lavici. „Však máš brejle,“ říkával. Byl jsem malé útlé postavy, a tak jsem rozhodně nepatřil k těm klukům, kteří si své místo ve třídě mohou snadno obhájit. Pro toto všechno – a snad právě z toho vyplývající špatný prospěch - se můj otec s pozdějším třídním učitelem dohodl, že bude nejlépe, když přestoupím do nějaké zvláštní školy v Brně. To se potom uskutečnilo 11. září roku 1937. Byl to zásadní zásah do mého života a myslím, že nemám čeho litovat. Stane se ovšem navždy záhadou, co by se mnou bylo, kdybych zůstal doma. Možná že při těch jiných a přiměřenějších nárocích intelektuálních, společenských i citových bych prožíval život spokojeněji s „kerúsi vlčnovjankú“.

Jedenáct let prožitých u nás ve Vlčnově mně dalo mnoho. Naučilo mne vyrovnávat se se stavem věcí, ale zároveň podpořilo rozvoj mých volných vlastností a v neposlední řadě to byly nepostradatelné vlastnosti, které mi později pomohly zdolat ten složitý svět. Děkuji za ta léta, ve kterých jsem byl nucen překonávat tolik překážek. A právě tato zkušenost je tou nejcennější.

Mimo hudební sklony jsem měl sice určitou dávku zručnosti a technického nadání i trvalý zájem o elektřinu, ale na to všechno je třeba dobře vidět. Byl bych nejspíš dělníkem ve Zbrojovce nebo v havřických cihelnách, hrál s vlčnovskou dechovkou, možná, že bych ji i řídil, určitě bych se u starého varhaníka vyučil varhaničení a co já vím? Ale jisté je, že pobyt v ústavu pro nevidomé v Brně mne zavedl a připravil na správnou cestu. Vedení ústavu mohlo po mém vykonání státní zkoušky z hudby udělat víc, ale „tož počúvajte“: jsem rád, že to tak proběhlo.

Josef Smýkal

(ze vzpomínek Chtěl bych být malým klukem)

Zde jsou odkazy na dříve uveřejněné texty ze vzpomínek J. Smýkala v předcházejících číslech Brněnského občasníku:









Splněné přání


E. Hluší a J. Smýkal před kostelem v Uherském Brodě

V sobotu 5. června jsme se s manželem a PhDr. Josefem Smýkalem vypravili na Moravské Slovácko. Velmi jsem toužila poznat Vlčnov, kde se J. Smýkal narodil. Vzpomínám si, že v 90. letech minulého století spolu s pracovníky Tyflopedické poradny přijel do Suchonic. Nikdy před tím jsem ve Vlčnově nebyla.

Vyjeli jsme ráno vlakem, který nás zavezl do Uherského Brodu. Je to město poměrně velké a tak jsme se prošli po náměstí i postraními uličkami, abychom našli základní uměleckou školu, kde J. Smýkal jako praktikant začínal. Bohužel škola již zde nestojí. Po takovém zjištění byl už právě čas se pomalu vracet na nádraží, abychom v klidu stihli autobus do Vlčnova. Zde bude celé odpoledne na procházku po horním a dolním „koncu dědiny“, tedy přijít na místo, kde měli Smýkalovi vinohrad i na oběd.

Jaké však bylo po příjezdu naše překvapení, když jsme zjistili, že v místní hospodě právě ten den měli objednanou svatbu a tudíž pro běžné návštěvníky ten den nevařili. Nakonec nám z celého odpoledne ve Vlčnově zůstala na prohlídku pouze hodina. Šli jsme se podívat na dům, který byl postaven na začátku 19. století a tatínek J. Smýkala jej opravil, aby se v něm dalo bydlet. Bohužel domek na svém místě nestál. Byl zbouraný. Tady se pan učitel setkal se svými příbuznými, kteří alespoň pro mne mluví tím krásným moravsko-slováckým dialektem. Těsně před odjezdem zpět do Uherského Brodu jsem se, díky panu učiteli, mohla zaposlouchat do zvuku neustále udržované studánky, které už pra dávno vlčnovjané říkají „cicúrek“. Její crčení dává možnost vychutnat to krásné vlčnovské prostředí. Přece jen, než přijel autobus, bylo možné se u studánky nechat vyfotografovat.

Po nesmírně hutném obědě jsme se v Uherském Brodě znovu vydali směrem do města. Prošli jsme se po tamních středověkých hradbách, které nás přivedly až k muzeu Jana Ámose Komenského. Jako správní muzejníci jsme se rozhodli k jeho prohlídce. A vůbec nelituji. Měla jsem možnost si sáhnout na jeho sochu v nadživotní velikosti. Zajímavá byla také nainstalovaná třída, v níž Komenský učil a také porovnání s komfortně vybavenou dnešní přizpůsobenou k výuce na počítačích. Pracovnice u pokladny byly velmi laskavé a slíbily, že navštíví i naše slepecké oddělení. Pak už jsme měli čas pouze na to, abychom došli k vlakovému nádraží, odkud jsme odjížděli zpět do Brna.

Přesto, že jsme ve Vlčnově nemohli projít všechno, co bylo naplánováno, velmi vděčím panu učiteli, že s námi do svého rodného Vlčnova zajel. Snad se také budu někdy moci zúčastnit jízdy králů, která má právě tady pomalu pětisetletou tradici.

Eliška Hluší





Rozhlédněte se po kraji


Ještěd Touhu rozhlížet se po krajině měl člověk odnepaměti, vždyť i praotec Čech se na svou novou vlast rozhlížel z vrcholku hory Říp. A protože se lidé rádi do kraje rozhlížejí, staly se vrcholky hor, ale i kopců a kopečků cílem cest a výletů už v minulém století. Mnohé vršky jsou zarostlé vegetací, takže pokud se chce někdo rozhlédnout, musí se dostat nad koruny stromů. K tomu právě slouží stavby na vrcholcích hor. I ty mají svou historii a leckdy i hodně dlouhou.

První opevněná sídla, pevnosti a hrady si páni stavěli právě na kopci, odkud mohli dobře kontrolovat krajinu a bránit se případným útočníkům. Na našem území jsou takových památek desítky a další desítky a možná stovky se do dnešních dnů nedochovaly.

Praděd V průběhu minulého století a zejména pak v jeho druhé polovině se vrcholky dočkaly své renesance, lidé se na ně opět vydávají. Tentokrát nikoliv proto, aby se opevňovali nebo útočili, ale právě proto, aby se rozhlíželi. A někdy si pomohli tím, že na vrcholku postavili nějakou stavbu - tu horskou boudu, onde restauraci, jinde hotel a někde jen věž. Způsobil to rozvoj turistiky a vznik různých spolků, které spolu soutěžily, a jednou z disciplín - pokud se na historii podíváme s nadhledem - byla také stavba rozhleden. Do první světové války tak na území Čech a Moravy vyrostlo na 150 rozhleden. Samozřejmě se většina z nich do dnešních dnů nedochovala, neboť hlavním stavebním materiálem bylo dřevo. Několik jich ale stojí dodnes a lze se tak kochat nejen pohledem, který skýtají, ale také samotnými stavbami, cennými jak historicky, tak často i architektonicky.

Po válce a vzniku Československa turisté a hlavně Klub českých turistů pokračovali ve výstavbě vyhlídkových věží, nezřídka s restaurací nebo ubytovnou v okolí. Druhá světová válka znamenala násilné přerušení této činnosti a ani socialismus rozhlednám příliš nepřál. Nejenže nepřibývaly nové, ale zároveň chátraly ty, které už stály. Po roce 1989 se rozhledny pomalu opět začaly budovat a ty stávající rekonstruovat.

Rozhledna Velmi důležitým mezníkem v jejich rozvoji bylo rozšiřování mobilních telefonů. Dnes má mobil spousta lidí a ti jej chtějí používat prakticky všude. Vzhledem ke způsobu šíření signálu je jasné, že právě rozhledny jsou ideální pro umístění potřebných technologií a zejména antén. Ostatně více než polovina nově budovaných rozhleden je stavěna se silnou podporou operátorů. Za zmínku stojí Jedlová, Bramberk, Sněžník nebo poměrně populární a i v minulosti známá Milešovka. Zcela nové věže, sloužící zároveň jako rozhledny, pak rostou po celé České republice. Celá řada obcí už přišla na to, že když budou mít ve svém okolí rozhlednu, mohou přilákat pozornost turistů. A těch stále přibývá, ať už pěších nebo cyklistů.

Pokud se o rozhledny zajímáte, potom vám můžeme jen doporučit patnáctidílný televizní seriál „Rozhlédni se, člověče“, který připravil Jan Nouza s Bedřichem Ludvíkem a hercem a spisovatelem Luďkem Munzarem, průvodcem cyklu. Mimochodem vyšel i na dvou videokazetách. V knihkupectvích je k mání Nouzová knížka s výmluvným názvem Rozhledny Čech, Moravy a Slezska.

Jakub Dohalský

(časopis Paegas Impuls)






Osoblaha je turistům neznámá


K větším tokům, které se proplétají slezským podhůřím Jeseníků a posléze příhraničním Osoblažským výběžkem, patří Osoblaha. Vzniká spojením několika říček - ta pramenná se jmenuje Petrovický potok, a také název dolního toku už na polském území před vyústěním do Odry je odlišný, i když se liší jen dvěma písmenky - Osobloga. Partie kolem Osoblahy patří k dosud opomíjeným turistickým a běžkařským terénům.

Vláček jede krajinou Hlavní zdrojnice Petrovický potok pramení pod horským hřbetem s Kutným vrchem (866 m) a Slanou horou. Tudy se proplétá i jedna z hlavních turistických "magistrál" Zlatohorskou vrchovinou, žlutě značená cesta z Města Albrechtice k Petrovým boudám nad Zlatými Horami. Pod Pitárnou se říčka, zde zvaná už Osoblaha, proplétá napříč Osoblažským výběžkem. Pozoruhodným zákoutím je tu okolí Dívčího Hradu. Říčka se zprvu vyhýbá návrší Oblík, chráněnému jako významné paleontologické naleziště, pak zvýrazňuje návrší s pozoruhodnou kombinací hradu a renesančního zámku.

Kopci Oblík dal pojmenování zaoblený tvar, který je dílem dávného ledovce, který ve starších čtvrtohorách pokrýval zdejší krajinu. V této "oblíkové" krajině Osoblaha přijímá ještě Liptaňský potok, při jehož břehu najdeme další zajímavost ledovcového původu. Z obce Liptaň směřuje asi kilometr dlouhá modře značená cesta k Liptaňskému bludnému balvanu, ledovcem "přivlečenému" do těchto míst z daleké Skandinávie.

K zajímavým místům už zase při břehu Osoblahy patří zřícenina kdysi poměrně rozsáhlého hradu Fulštejn, asi půl kilometru jižně od obce Bohušov. Z ní vede ke skromným zbytkům hradního zdiva neznačená cesta kolem úzkorozchodné železniční tratě (spojující Třemešnou a Osoblahu). V Bohušově přijímá říčka Osoblaha další pravou pobočku Hrozovou, nad jejímž pravým údolním svahem vznikla v pískovcích pozoruhodná Matějovická jeskyně, veřejnosti ovšem nepřístupná. Pod obcí Osoblaha ústí do stejnojmenné říčky nejvýraznější levý přítok Prudník, přitékající z Polska a protínající nejzazší část Osoblažského výběžku.

Jan Vítek

(Jihomoravský DEN)





Strava podle barev


Klíčem k vyvážené stravě jsou barvy. Která z nich ale na našich talířích převládá? Béžová. Jsem lékař a výživou se zabývám už přes dvacet let a za tu dobu jsem dospěl k názoru, že řadu nemocí včetně srdečních chorob, rakoviny i současné epidemie obezity a cukrovky má na svědomí mizerná strava.

Určitě vás překvapí, že ani když jíte ovoce a zeleninu každý den, nemusí to ještě znamenat, že dostáváte všechny důležité živiny v patřičném množství. Tolik oblíbený ledový salát nebo bramborové hranolky rozhodně nejsou, pokud jde o kvalitu, na špičce. Nepřehlédnutelný signál: chybí jim barva. Strava, která barvami září, obsahuje celý arzenál chemických látek, které pomáhají předcházet nejrůznějším chorobám.

Chcete-li je získat v dostatečném množství, doplňte to, co jíte obvykle (jistě jde o vyváženou stravu složenou ze sacharidů z celozrnného pečiva, bílkovin a ze zdravých tuků) ovocem, skleničkou džusu, jednou či dvěma skleničkami zeleninové šťávy ze sedmi barevných skupin.

Pacienti mě ubezpečují, že stravovací plán založený na barvách jim vůbec nepřipomíná redukční dietu - a přesto zřejmě přispívá k tomu, že zhubnou o několik kilogramů už jen proto, že ovoce a zelenina vytěsní kaloričtější pečivo a zákusky. Navíc se zvyšuje příjem vitaminů, minerálů a vlákniny.



TMAVĚ ČERVENÁ / FIALOVÁ

Tato skupina obsahuje antokyany, silné antioxidanty, které snižují riziko srdečních chorob a mozkových příhod tím, že zabraňují vzniku krevních sraženin.

Hruška, rajče, borůvky, třešeň, švestka, červená paprika Patří sem například borůvky, brusinky, červená jablka, červené grepy, červené hroznové víno, červené hrušky, červené papriky, červené zelí, jahody, lilek, maliny, ostružiny, švestky a třešně.



ČERVENÁ

Všechno, co obsahuje rajčata - dokonce i kečup nebo rajská omáčka -, vám poskytne slušné množství antioxidantu lykopenu s protinádorovými účinky.

Hodí se ale také: růžové grepy nebo vodní meloun.



ORANŽOVÁ

Beta-karoten v oranžově zbarveném ovoci a zelenině prospívá očím a kůži. Možná snižuje také riziko vzniku některých nádorů.

Mrkev, broskev, mango V této barevné skupině najdete nejen dýně nebo mango či meloun kantalup, ale i obyčejnou mrkev.



ŽLUTOORANŽOVÁ

Je příbuzná se skupinou oranžovou. Je bohatá na antioxidant beta kryptoxantin, který chrání buňky před poškozováním.

Tato skupina jako jediná neobsahuje zeleninu, ale pouze lahodné ovocné plody: ananas, broskve, mandarinky, meruňky, nektarinky, papáju, pomeranče a žluté grepy.



ŽLUTOZELENÁ

Další ochrana zraku: tyto potraviny obsahují lutein a zeaxantin, které můžou chránit před šedým zákalem a degenerativními změnami rohovky.

Cukina, zelené fazolky, zelený hrášek, kiwi Do této skupiny patří: avokádo, cukiny (se slupkou), kapusta, kiwi, kukuřice, okurky (se slupkou), salát, špenát, zelené a žluté papriky, zelené fazolky, zelený hrášek a žlutý meloun.



ZELENÁ

Tato skupina obsahuje dostatečné množství například sulforafanu a indolů, které v játrech podporují tvorbu enzymů bránících nádorům.

V této skupině naopak nenajdete žádné ovoce a slouží k obohacení zeleninových šťáv nebo jako chutná příloha. Obsahuje brokolici, čínské zelí, kapustu, květák a bílé zelí.



BÍLÁ / ZELENÁ

Tyto druhy zeleniny jsou bohaté na flavonoidy, které chrání buňky před poškozením. Navíc v česneku a cibuli je obsažen alicin, který brání vzniku nádorů.

Zeleninu nejlépe využijete na ozdobu talíře, protože se jedná o celer, cibuli, čekanku, česnek, chřest, pažitku a pórek.

Jak sami vidíte, jíst zdravě není nic složitého, je to velice jednoduché a jednodušší už to být nemůže. A pokud už dostanete chuť na "parádní gulášek", nic vám nebrání. Jen si zkuste do oroseného půllitru místo "Plzeňského" nalít "duhovou zeleninovou šťávu" z těchto sedmi barev.

Dr. David Heber

(Reader's Digest Výběr)





Pes - přítel člověka


Psi Určitě jste už někde slyšeli nebo četli, že pes je věrný přítel člověka. Přilne k vám a bezmezně vás miluje. Nevadí mu vaše chyby, nehádá se s vámi, nevyčítá. Má na vás vždycky čas. Radostně vás vítá v kteroukoli denní či noční hodinu bez ohledu na to, v jakém jste stavu a jakou máte náladu (na rozdíl od vašeho partnera či partnerky). Je to prostě kamarád do nepohody.

I odborníci se shodují v tom, že pes působí příznivě na psychický vývoj dětí, osamělým lidem dělá společnost a starším občanům se stará o zdravý životní styl (pravidelné procházky), čímž snižuje riziko kardiovaskulárních chorob téměř o padesát procent. V západních psychiatrických a psychologických klinikách se běžně využívá psů (i jiných domácích mazlíčků) k psychoterapii.

Pod vlivem těchto pádných argumentů a po pečlivém zvážení naší prostorové a finanční situace (obě jsou spíše podprůměrné) jsem se zcela uvážlivě rozhodla obšťastnit naši rodinu tímto podivuhodným tvorem.

I osud se zdál být mému rozhodnutí příznivě nakloněn. Když mi kolega v práci nabídl sám od sebe štěně, nabyla jsem přesvědčení, že nic nestojí v cestě naší radostné budoucnosti. I můj požadavek, aby šlo o psa malého, se zdál být splněn. Matka je malá chundelatá, otec sice neznámý, ale díra v plotě prý nebyla velká. Štěně bude k odběru začátkem prázdnin - další příznivá okolnost.

Štěňátka byla opravdu úžasná! Jejich kouzlu jsme všichni podlehli (kromě našeho teď už dospělého syna - ten má úplně jiné zájmy) a těšili se na nového člena rodiny. Přišel (vlastně přišla - je to fenka) dřív, než jsme čekali. Matka onemocněla a veterinář doporučil štěňata odstavit. Žofku jsme dostali jako pětitýdenní a deset domácích vajec k tomu! Ještě jsme netušili, co nás čeká, a tak jsme měli obrovskou radost. Ovšem časné vstávání (zpočátku kolem čtvrté ranní - bez ohledu na víkendy!), loužičky, hromádky, vysypané květináče, rozkousané pantofle, otrhané tapety…

Nějak se to všechno obrátilo naruby: Ano, všichni jsme k Žofce přilnuli a bezmezně ji milujeme. Nevadí nám její chyby, nehádáme se s ní, nevyčítáme. Vždy si na ni uděláme čas. Radostně ji vítáme, bez ohledu na to, v jakém jsme stavu a jakou máme náladu…

Na první pohled je patrné, že její psychický vývoj je v naprostém pořádku. Jen já jsem jaksi na infarkt!

Pejskaři mě utěšují, že jde jen o pár prvních měsíců (nebo let?!). Pak se prý vše zklidní.

Jenom jestli se toho dožiju!!!

Magda Hauserová

(Magazín Radia
Proglas č. 24)





Hromadná doprava má denně milion


Trolejbus Hromadnou dopravu ve městě Brně využívá stále více obyvatel i návštěvníků jihomoravské metropole. Ulice města jsou automobily stále více neprůjezdné a cesta tramvají, autobusem či trolejbusem se proto stává i dopravou nejrychlejší. Celková délka tramvajových linek v Brně je téměř 140 kilometrů. Nejdelší z nich, linka číslo 1, má 37 zastávek a měří osmnáct kilometrů. Součet vzdáleností autobusových linek je dokonce 570 kilometrů. Nejdelší z nich je noční linka číslo 93, která měří 33 kilometrů. Délka trolejbusových tratí dosahuje téměř devadesáti čtyř kilometrů s nejdelší trasou číslo 145. Ta měří patnáct kilometrů. Dopravní podnik města Brna denně přepraví téměř jeden milion pasažérů.

(Noviny Haló Brno)





Johanka z Arku


Z dnešního pohledu se zdá, že nic z toho se nemohlo nikdy přihodit a osud Johanky, negramotné sedmnáctileté dívky, je smyšlený, ale opak je pravdou.



Z historické postavy mýtem

Na koni Francouzská dívka, která se narodila kolem roku 1412 ve vsi Domrémy v Lotrinsku, žila docela obyčejným životem, po většinu času se starala o otcovy ovce. Ničím se tedy nelišila od svých vrstevnic, snad jen tím, že slyšela hlasy. Slyšela je až do své smrti - a ta si ji vzala velmi záhy. Johanka z Arku, tak se jmenovala, byla upálena na tržišti v Rouenu ve svých devatenácti letech. Tehdy už ale jako nejznámější vojevůdkyně Francie, zradou vydaná inkvizici, jež ji soudila a odsoudila ke strašné smrti v plamenech.

V roce 1429 okupovala Anglie větší část země včetně Paříže. Vojsko pod vedením bojácného a neschopného následníka trůnu bylo demoralizované stálými porážkami, lid se bouřil a na mnoha místech se sám ujímal boje proti okupantům. Tehdy prý hlasy Johanku vyzvaly, aby zachránila Francii. Neváhala a vydala se k posádce ve Vaucouleurs, kde přiměla velitele, aby ji vydal zbroj a koně. Sledována nadšenými lidmi, mezi nimiž se začala šířit zvěst o jejích nadpřirozených schopnostech, se vydala za následníkem trůnu, který ji přes odpor dvořanů a na nátlak lidu jmenoval velitelem vojska.

V dubnu 1429 se vydala s vojskem k Orleánsu, kde v rozhodné bitvě zvítězila nad Angličany. Po několika dalších vítězstvích dovedla francouzské vojsko do Remeše, kde dala 17. července 1429 korunovat Karla VII. Zbývala rozhodující bitva - o Paříž. A tehdy se Johančin osud zpečetil. Královský dvůr se již dlouho obával rostoucího lidového hnutí, které si Johanku zvolilo za svoji vůdkyni, a tak ji neváhal zradit. 24. května 1430, během bitvy u Compiégne, byla zraněna a zajata. Rok byla držena v řetězech ve vězení v Rouenu a po procesu před církevním soudem vydána katu.

Přesto na ni lid nezapomněl. Po její smrti vojsko strženo jejím příkladem vítězilo dál. Do roku 1456 byli Angličané vypuzeni ze země a válka skončila. Johanka, jejíž popel vsypali do Seiny, se dočkala církevní rehabilitace již roku 1456 na nátlak krále Karla VII., kterému nebylo příjemné, že jej korunovala odsouzená kacířka. Roku 1909 byla prohlášena za blahoslavenou a roku 1920 za svatou.



Trocha filmařiny

Bitva zuří Luc Besson je neoddiskutovatelně nejúspěšnějším francouzským, ale i evropským režisérem. Jeho kariéra se od 24 let ubírá strmě vzhůru. Bylo jen otázkou času, kdy se stane i režisérem hollywoodským. S filmem Johanka z Arku se definitivně prosadil i v mekce filmové tvorby, Americe. Nápad na zfilmování Johančina příběhu přišel spíš náhodou. "Jednou jsme si s Lukem prohlíželi jednu z mých fotografií," vypráví Milla Jovovich, představitelka titulní role. "Mám na ní rozčepýřené vlasy a temný make-up. Dívám se na ni a vtom ze mě vypadne: To je přece Johanka! Za všechno může jedna jediná fotka." Režiséra Bessona nápad tak zaujal, že se okamžitě vrhl do příprav. O představitelce titulní role nebylo od počátku pochyb. Do role Johančina svědomí hledal herce, který by byl hvězdou, ale přitom na sebe zbytečně nestrhával pozornost. Ve chvíli, kdy si vybral Dustina Hoffmana, bylo rozhodnuto. I jeho zaujala možnost hrát někoho, kdo ve skutečnosti neexistuje, postavu, která je přítomna pouze Johančiných představách. Další významnou postavou filmu je král Karel VII. Besson bez zaváhání obsadil Johna Malkoviche a do role jeho macechy Faye Dunawayovou, která se touto rolí vrací ve velkém stylu před filmovou kameru.

Když bylo rozhodnuto o obsazení hlavních rolí, zavřel se režisér s herci na malém zámečku a připravoval je na role. A pak už mohlo začít natáčení. Pro českého diváka není bez zajímavosti, že většina bitevních scén vznikla v České republice, kde bylo v okrese Bruntál vystavěno středověké město s hradbami a kde se sedmisetčlenný štáb usadil. Režisér Luc Besson se snažil o co nejvěrnější zachycení bitevních scén:

Do boje! "V té době nebyly žádné střelné zbraně. Když jste chtěli někoho zabít, museli jste se dostat až k němu. Chtěl jsem ukázat, jak to tenkrát opravdu vypadalo."

Režisér se tedy přímo zapojil do masových akcí, když v uniformě francouzského válečníka koordinoval práci herců a kamery přímo v srdci bojové vřavy. "Se svou kamerou stál krok od mečů, které na něj mířily z mnoha stran; když jsme točili ve studené vodě, vlezl tam. A když někdo padal, nechal ho padnout kousek před sebou a ani se nepohnul," vzpomíná na režisérovo nasazení koordinátor kaskadérů. Bitevní scény natáčelo najednou až 12 kamer a během jejich průběhu se - až na několik oděrek - žádné větší zranění nestalo. Což je vzhledem k náročnosti a autenticitě scén až s podivem. Zatímco meče a sekery byly vyrobeny z latexu a natřeny na odpovídající odstín, šípy byly do výsledného snímku dopracovány pomocí počítačů. Jejich použití na místě by překročilo hranici bezpečnosti. Natáčení skončilo ve francouzské Normandii scénou upálení hrdinky.

Režisér Luc Besson, jehož vizuální styl je nenapodobitelný, dokázal už několikrát, že umí to, co je ve filmu nejcennější - vytvořit nový, autentický svět. Ať už je to apokalyptická budoucnost, podzemní tunely metra, podmořská hlubina, prostředí tajných služeb, italská čtvrť New Yorku nebo pestrá džungle světa budoucnosti. Tentokrát je to středověká Francie a osud Johanky z Arku, jejíž příběh zná skoro každý.

Společně se svými stálými spolupracovníky - kameramanem Thierrym Arbogastem a hudebním skladatelem Erikem Serrou - se Luc Besson vydává na pouť dalším neprobádaným územím, na kterém nad smrtí a šílenstvím vítězí nezkažená andělská dívka. Můžete společně s dalšími chovat naději, že Johanka ve skutečnosti nezemřela a žila dál (podle některých francouzských historiků skutečně Johanka unikla krutému trestu, provdala se a žila jako vdaná žena a matka ještě dalších 18 let po své předpokládané popravě), tedy pokud v sobě máte alespoň zlomek fantazie Luka Bessona, režiséra, který dokázal, že i v Evropě lze natočit kvalitní divácké filmy, a který má brány hollywoodských studii otevřené dokořán.

(Paegas Impuls)





Milí čtenáři!


dovolená většině z nás uběhla jako voda a opět začne pracovní tempo. Doufám, že jste si pořádně odpočinuli a také se něco zajímavého dověděli při návštěvě hradů, zámků i jiných kulturních památek. Ať už jste trávili volné dny u nás nebo v zahraničí, určitě bude na co vzpomínat.

Možná, že někteří máte dovolenou ještě před sebou, vám přeji, abyste si babí léto všemi smysly pořádně vychutnali.

Těm, kteří budou v zaměstnání přeji v práci klid, dobrou pohodu a výbornou náladu. Když je člověk na lidi kolem sebe příjemný, jde vše lépe od ruky.

Nesmím zapomenout ani na ty, kteří už nejsou v zaměstnání a tráví dny doma. Ať jsou kolem vás jen samí dobří lidé.

Eliška Hluší



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *