Titulní stránka


Brněnský občasník


Stránky autora stránek


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 1 - ročník XIII. - březen 2003

Vydává: Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Přetvářet své role
Stránská skála
Dopis bez adresy
Romantický kraj na jihu Rakouska
Zaječí anabáze
Karneval z Koblihovic
Jak jsme vyráběli americké brambory
pozvánka






Přetvářet své role


Milí čtenáři, než budete číst první příspěvek, dovolím si připojit pár řádků. Již dříve jste mohli v Brněnském občasníku číst životní vzpomínky PhDr. Josefa Smýkala (viz Hrst vzpomínek na slepeckou školu, Prameny života a Chtěl bych být vlčnovským ogarem). Autor redakci poskytl další, které budou postupně uveřejněny. Je v nich zachyceno vše, co se odehrávalo v jeho životě. -- Eliška Hluší


Moje pracovna Přiznávám se, že k tomuto psaní "na prázdný papír" mne inspiroval významný a milovaný český herec Josef Vinklář svým citovým a laskavým pojetím života. Vždy mne upoutával především tím, jak vlastní osobnost dovede ve svých jevištních rolích přetvářet, jak se s nimi nadšeně ztotožňuje, ať už jsou to podvodníci, padouši, naivkové i milující lidé, vypravěči i prosťáčci. Svými rolemi prochází vítězně, protože vždycky s oddaností celé své osobnosti.

Jeho osobní vyznání mělo na mne takový vliv, že jsem si uvědomil, jak různé byly i moje nedivadelní životní role, které byly jednak někým nebo něčím pro mne zvoleny, ale hlavně ty, které jsem si vybral já sám a pokoušel se je ve svém životě hrát. Těch druhých bylo víc, ale kolik úspěšných?

Chci se potom přiznat, že jsem nevnímal žádné své nadání k některým činnostem, jen jsem cítil neodolatelnou touhu a vůli něco po sobě zanechat. Dům jsem nepostavil, se svou manželkou jsem však zajistil bydlení ve vlastním bytě, zplodil jsem hned dva syny, kterým jsme domy koupili, a jednu dceru, kterou jsme zaopatřili. Strom jsem nezasadil, tatinek mně to nenaučili a slepecký strom milénia jsem sázet odmítl, pěstuji pouze kytky doma i na balkoně. Mám neodbytnou potřebu pokusit se neuměle vypsat to, co jsem zanechal po sobě místo plodného stromu. Toužil jsem po tom, aby mým stromem života bylo něco, co zde zůstane v roli toho stromu. Jak se mně jej podařilo vyšlechtit - se ukáže.

Pravé divadlo jsem na jevišti nikdy nehrál, ale moje životní role se střídaly a byly pořád jiné. Vždycky jsem je prožíval rád, vždycky jsem pro jejich zvládnutí učinil všechno, co jsem mohl. Někdy s neohrabaností vesničana, který jde na věc přímo, avšak s touhou proniknout hlouběji, než mi možná bylo dáno. Také jsem mimoděk učinil všechno, co jsem myslel, abych se dřívější role pro tu novou zodpovědně vzdal. V tomto směru jsem si mnohdy nevěděl rady. Cítím, že již nemám v sobě prostor se vtělit do další hry, než kterou právě hraji, a to mne upoutává k "peru". Snad bude tato moje role tou správnou tečkou.

Kdo jsem byl, čím jsem byl, jak jsem vším procházel, to vám s malou dušičkou předkládám k vědomí či zapomnění. Nemohu jinak, aniž bych se nedotkl průběhu svého života. Připojuji proto profil své osobnosti mně nejvlastnější formou.

Když se tak na to dívám, jak jsem se odpoutal od života na vesnici, prošel slepeckou školou, zvedl se od košikářské stoličky, pustil se ladičské kliky, abych se stal učitelem hudby, uchopil jsem dílo mnohem obecnější a pro nevidomé své přátele snad prospěšnější, byly to role, které mne vedly životem nikoliv do zápecí. Trochu se mnou zacloumala neočekávaná praktická slepota, ale snad i tuto roli jsem pro rodinu i svou práci sehrál úspěšně.

Vyučil jsem se košikářem, ale řemeslo jsem v praxi nikdy nevykonával. O ladění klavírů jsem se občas pokusil. Stal jsem se učitelem hudby v lidové škole umění, později učitelem v základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně a byl jsem z nedostatku jiného východiska vtažen do role jejího ředitele. Dovolil jsem si vyrobit pár speciálních učebních pomůcek a vytvořit několik učebnic pro hudební výchovu nevidomých žáků. Podílel jsem se na tvorbě speciálních učebních plánů a učebních osnov vyučování hudbě v základních školách pro nevidomé i školách pro slabozraké. Cítím se zakladatelem zvukové knihy pro nevidomé v Československu, Tyflopedické poradny pro rodiče těch nejmenších nevidomých dětí oblasti Moravy, mateřské školy pro nevidomé v Brně, Slepeckého muzea v Brně a regionálního časopisu pro nevidomé Brněnský občasník. O své práci jsem napsal v odborných i jiných časopisech na 150 článků. Měl jsem odvahu vydat na desítku menších i větších samostatných písemných prací.

A tak vyhovuji své ctižádosti i v nové roli nezkušeného vypravěče. Pro zdůraznění toho, odkud pocházím, jsem se v některých pasážích uchýlil k nejkrásnějšímu nářečí na světě. Určité situace - si myslím - nelze s plnou silou, rytmem, harmonií a témbrem, vyjádřit spisovnou češtinou. Tak mi tyto úchylky promiňte. Banuju enom, že už sa mňa nikdo nikdy neoptá: "Chlapče, jak je ti?" Odpověděl bych, jak sa patří: "Já su Jožka Smýkalúj z dolního konca."

Josef Smýkal

(Chtěl bych být malým klukem - Črty o pramenech života)





Stránská skála


Stránská skála Stránská skála je dominantní vápencový útvar mezi sídlištěm Slatina a Zetorem, s nadmořskou výškou 240 - 310 m n. m. Místu vtiskla dnešní charakter těžba vápence, která probíhala od středověku až do 30. let minulého století. Ovlivnila celkovou situaci, složení rostlinných i živočišných druhů.

Krasové jevy jsou na Stránské skále zastoupeny Jezerní jeskyní, zčásti zatopenou, bez krápníkové výzdoby. Podzemní prostory jsou zimovištěm netopýrů, včetně vrápence malého. Přirozené podzemní prostory byly lidskou činností radikálně upraveny, za druhé světové války byla jejich část rozšířena a další část nově vyhloubena pro účely válečné výroby. Dnes tyto prostory, pokud jsme byli schopni zjistit, slouží účelům civilní ochrany.

Koniklec velkokvětý Nejcennější je Stránská skála z hlediska botanického. Již zmiňovaná těžební činnost vytvořila nový biotop na vápencovém podkladě na skalních stěnách, společenstvo suchomilných rostlin. Původní je společenstvo stepních teplomilných druhů a stepního trávníku na plošině na vrcholu skály. Tam je zastoupen biotop skalní stepi, s tenkou vrstvou půdy, vápenitým podkladem a nevysokým obsahem živin v půdě. Stránská skála je nalezištěm mnohých chráněných rostlinných druhů, nejčastěji uváděným je koniklec velkokvětý, dalšími vzácnými druhy jsou i lomikámen velkoprstý, kozinec dánský, kavyl Ivanův a vstavač vojenský. Z živočišných druhů se na Stránské skále setkáváme s kudlankami, otakárky, užovkou hladkou, pěnicí vlašskou, žluvou hajní či krutihlavem obecným.

Mapka Zatěžujícími vlivy pro Stránskou skálu je blízkost Zetoru (výstavba probíhala ve 40. letech) i spalovny (stojí od 80. let). Blízkost Líšně, Juliánova a Slatiny s sebou nese velkou návštěvnost místa, která by sama o sobě až tolik nevadila, ale necitlivost, někdy želbohu až vandalismus některých návštěvníků, pohyb mimo stávající stezky, zakládání skládek (jak jsme viděli, některá místa jsou plná odpadků), živelné horolezectví, vytrhávání a vyrýpávání rostlin, to vše ten malý přírodní skvost ničí. Až půjdete na Stránskou skálu na procházku, prosíme, myslete na to.

Mgr. Slavík

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR





Dopis bez adresy


T. A. Edison

Pane Edisone,

kdybych byl básník Nezval, anebo člověk z jeho doby, taky bych podlehl tomu vzrušenému skládání oslavných ód na Vaši Hlubokomyslnost. Ale protože jsme teď už jinde - žárovky pomalu mizí nahrazovány zářivkami, filmové pásky jsou digitalizovány a elektrické křeslo se zvláštní oblibě netěší - vlastně se mi chce jenom tak si s vámi nostalgicky vzpomínat na vaše cestovatelské začátky.

Co se to vlastně děje, když člověk odbourá své zvyky a vydá se do neznáma? Kdo v tu chvíli jsem?

Dobrodruh, hrdina poznání, anebo člověk na útěku před životem? Posunuje se civilizace kupředu, anebo má svá nejlepší léta za sebou? Vyvíjejí se živočichové? Co je tam za tou vodou? Všichni na cestách chtějí znát odpověď na nějakou otázku. "Je tam zlato?" šklebí se Cortés a jiní conquistadoři. "Žijí lidé s hlavou v břiše?" zajímalo Marca Pola. Všichni máme své otázky. "Může člověk žít dvě stě let?" Někdo odpovědi najde, jiný ne. "Je Alláh všemohoucí?" zajímalo a dodnes zajímá muslimy. "Bude i tady chutnat čaj o páté?" ptali se angličtí lordi v Bombaji. "Je Země kulatá?" trápilo Magalhaese, který na tom byl dost závislý jaksi existenčně, když se vydal na tu dlouhou plavbu. "Žije yetti?" ptali se mnozí, naposledy hrdina himalájských osmitisícovek, horolezec Messner. "Dá se tam něco dobře prodat?" ptají se obchodníci. "Co se skrývá za tím kopcem za humny?" ptáme se někdy všichni.

Nejkurióznější otázku pro svou cestu jste si ale zvolil vy, pane Edisone.

"Existuje nějaké vlákno, které by rozzářilo skleněnou baňku?"

Jaké bylo to vaše putování tropickými deštnými pralesy? I když jste nebyl roduvěrný cestovatel, tím svým bažením po poznání jste k nim patřil. Jenom jste byl asi moc velký génius na to, abyste se toulal po čertech a ďáblech. Ale přece jenom - pralesy, to je co? Poslední čile bující chaos! Poslední velký zdroj tajemství. Co všechno by se v takovém pralese dalo ještě objevit, kdyby se našel nějaký člověk posedlý svou vizí stejně jako vy? Lék na rakovinu? Stovky zatím neznámých živočišných druhů? Kolébka civilizace, zakódovaná někde u indiánských kmenů, jež dodnes žijí jako v době kamenné?

Pralesům, které z vás udělaly moderního hrdinu, jenž rozsvítil planetu, se dneska říká plíce Země. Ty plíce valem ubývají a nepátrejme radši moc po tom, nakolik je to vina vašich vynálezů. Ale s tím už asi moc nenaděláme a zřejmě potřebujeme někoho stejně geniálního, jako jste byl vy, aby tu větev, co s vaším vynálezem podřezáváme, zase dával do pořádku.

Za svitu žárovky píšící

Libor Michalec

(Magazín Koktejl)





Romantický kraj na jihu Rakouska


V nejjižnější části Rakouska, sevřený téměř ze všech stran alpskými hřbety, leží velmi přitažlivý, ale svým způsobem zvláštní kraj. Přestože v létě lze denně na jeho ne příliš velkém území (9533 km2) napočítat tisíce cizinců, asi značnou část z nich uvede do rozpaků otázka, co vědí o kraji, ve kterém se právě nacházejí a který se v atlase skrývá pod jménem Korutany (německy Kärnten). Příčinou tohoto stavu je skutečnost, že tudy procházejí důležité tranzitní dopravní cesty spojující střední Evropu s Itálií a Chorvatskem a mnoho turistů jen rychle projíždí ve snaze být co nejdříve na mořské pláži. Zastavme se proto alespoň prostřednictvím následujících řádků na místech, která si zaslouží větší pozornost než jen letmý pohled z okna vlaku, jedoucího automobilu nebo autobusu.

Jak již bylo řečeno v úvodu, jsou Korutany krajem (pro zachování geografické přesnosti by slovo kraj mělo být nahrazeno výrazem spolková země), jehož hranice tvoří většinou horské masívy. Podstatnější však je, že nejdůležitější alpský hřbet s nejvyšší rakouskou horou Grossglockner (3797 m) leží na severozápadě a zamezuje tak pronikání chladnějšího vzduchu na většinu zdejšího území. V Korutanech se proto najdou jedny z nejteplejších míst v Rakousku, které jsou přímo předurčeny ke strávení příjemné letní dovolené. Asi největším magnetem pro letní návštěvníky bývá existence desítek jezer s křišťálově čistou vodou, jejíž teplota se v období hlavní sezóny dokáže vyšplhat až k 25 °C. Největším (plocha kolem 20 km2) a nejznámějším z nich je Wörther See, jehož břehy našinci často označují jako rakouskou riviéru.

Symbolem Klagenfurtu je drak... Korutany nejsou jen překrásné přírodní obrazy, ale také velké množství památek a kulturních tradic, které byly po staletí ovlivňovány střetáváním životního stylu Rakušanů se zvyky obyvatel sousedního Slovinska a Itálie. Ostatně relativně početné národnostní skupiny Slovinců a Italů zde žijí ještě i v dnešní době. Největším městem a současně také správním i kulturním střediskem kraje je stotisícové město Klagenfurt, v němž se nachází několik na první pohled přitažlivých památek a zajímavostí. Za všechny lze jmenovat nádhernou renesanční budovu zemského domu (Landhaus) se dvěma věžemi, ve které sídlí zemský parlament, nebo Dračí kašnu na Novém náměstí, jejíž ozdobu tvoří socha draka, který je zároveň symbolem města. Pro ty, které příliš nebaví procházky historickým centrem, je na okraji Klagenfurtu v tzv. Europarku v blízkosti jezera Wörther See připraven jedinečný výstavní areál "Minimundus", v němž si lze prohlédnout desítky zmenšených světoznámých staveb v měřítku 1:25, např. operu v Sydney nebo indický Tádž Mahal.

Friesach s hradem Petersburg Další nepřehlédnutelné korutanské památky lze najít v relativně klidných lokalitách, což jistě potěší všechny cestovatele nemající v oblibě velká města. Za návštěvu určitě stojí malé romantické městečko Friesach, které je nejen nejstarším městem v kraji, ale které si také do dnešních dnů zachovalo své původní opevnění včetně vodního příkopu. Jestliže má turista štěstí a podaří se mu přijet v době konání různých lidových slavností, čeká jej dokonce přivítání od zdejších obyvatel převlečených do jedinečných středověkých kostýmů. Po prohlídce městského centra, kterému dominuje náměstí s renesanční kašnou a nedaleký velký dominikánský kostel, by si nikdo neměl nechat ujít možnost vystoupat na přilehlý kopec Petersberg, kde stojí zbytky rozsáhlého románského hradu. Kromě četných zbořenin se v areálu hradu nachází dochovaná hlavní obranná věž (uvnitř sídlí městské muzeum) a malý kostel sv. Petra, jehož výstavba se datuje rokem 927.

Přibližně 20 kilometrů na jih od Friesachu se nachází místo, které již z dálky musí upoutat pozornost neznalého návštěvníka. Jedná se o doslova pohádkový hrad Hochosterwitz, jehož některé budovy přímo vystupují ze strmých vápencových skal, na nichž stojí. Ačkoli hrad ve své dnešní podobě byl postaven v 16. století jako obranná protiturecká pevnost, dochovaly se záznamy, které potvrzují, že již v 9. století se na stejném místě nacházelo vojenské opevnění.

Povídání o krásách jižního Rakouska by jistě mohlo pokračovat dál, vždyť zde existují desítky dalších přírodních i architektonických krás, které by si správní cestovatelé neměli nechat uniknout. Omezený prostor této krátké vizitky Korutan však už jen dovoluje doporučit návštěvu nejstaršího poutního chrámu kraje v Maria Saal nebo renesančního zámku Porcia v městečku Spittal. No a na závěr už zbývá jen drobná rada. Až zase někdy pojedete směrem na jih k moři přes Korutany, zkuste se občas na chvilku zastavit nebo alespoň zvolnit tempo cesty a rozhlédnout se kolem sebe. Tento přívětivý kout Rakouska si vaši pozornost zaslouží.

Luboš Peřina

(Magazín ČD pro Vás)





Zaječí anabáze


Zajíc V minulých letech byla pole plná zaječí zvěře samozřejmostí. Při její plodnosti to vypadalo, že tomu tak bude navždycky, jenže zajíců začalo rok od roku ubývat a v současnosti se sestupná tendence jen potvrzuje. Život těchto polních zvířat je přitom velmi zajímavý.

Zajíci mají nejraději přehledný terén s nižším porostem, v němž se dobře orientují. Pokud jsou v nebezpečí, využívají rychlého běhu (až 75 km/h) a obratných kliček. Zajíci jsou - mimo čas páření, které se myslivecky nazývá honcování - samotáři. Jejich čas nastává při soumraku a v noci, kdy se pohybují ve vyšlapaných ochozech, které udržují okusováním přerostlé vegetace. Bytostně nesnášejí navlhlou srst a humidní počasí, které jim může způsobit různé infekce a zažívací potíže. Všude, kde se zajíc pohybuje, zanechává pachovou stopu, po které jdou zejména lišky a pytlačící psi. Vzhledem k dosti velkému počtu predátorů je zajíc vybaven strategicko obrannými geny. K odpočinku vždycky zaléhá tak, aby vítr foukal proti němu a ve svém revíru má takových zálehů hned několik, nasměrovaných do různých úhlů a vyhovujících stávajícímu počasí. Nikdy k zálehu nejde přímou cestou, vždy jej v několikametrové vzdálenosti mine, pak se odkloní do klamající smyčky a vrací se po své stopě. Tyto úhybné manévry několikrát opakuje a až potom zalehne s hlavou proti větru. Pokud po něm jde škodná, je svedena falešnou stopou, ztrácí čas a zajíc získává potřebný náskok. Při silnějším větru jej čich upozorní na nepřítele vzdáleného až 150 metrů a stejně dobře mu slouží zrak i sluch. Pokud zajíc odpočívá ve svém loži, žádný zvířecí ani lidský nepřítel nemá šanci.

Zaječí milování začíná obvykle v únoru. Březost trvá 43 dnů, takže duben bývá měsícem zaječí porodnosti; samice porodí 2 - 3 zajíčky. Když oschnou, matka je nakrmí svým mlékem a na 4 až 5 dní opustí, aby svým "parfémem" neprozradila jejich místo. Zajíčci nezůstávají dlouho spolu - brzy se rozlezou po okolí. Řídí se instinktem - kdyby je objevila škodná, zabila by všechny, když se rozdělí, odnese to jedinec.

Po několika dnech je zaječice obvykle v noci vyhledá, jednou za 24 hodin nakrmí a opět opustí. Kojení trvá 3 týdny, ale již od druhého se malí zajíci začínají živit rostlinami a zvykat si na samostatný život plný nástrah a nebezpečí.

Jan Rys

(Hobby Magazín)





Karneval z Koblihovic


Pro mlsné jazýčky Bez koblih se masopustní hodování neobešlo ani v těch nejchudších časech. Dokonce se v 16. století namísto rčení slavit masopust říkalo prostě jen jíst koblihy a pro celé toto období veselí se vžilo označení Karneval z Koblihovic. A když si někdo vysloužil ocenění, že voní upraženým koblihem, znamenalo to skutečně velkou pochvalu.

Koblihy se smažily jen na másle a někde se dokonce zadělávaly koňským sádlem pro získání žluté barvy. Připravovaly se s náplněmi, tzv. dušičkami s povidly, mákem ale také třeba s řeřichou a na mnoho způsobů: pánevné, cukrové, růžové, fíkové, kdůlové, šalvějové. Kromě nadívaných koblih se připravovaly i koblihy prázdné, které bychom zvládli i bez předchozích zkušeností a navíc jsou velice rychlé.

Na klasických staročeských koblihách nešetřily kuchařky především vejci a tukem, což mělo souvislost s jejich obřadní úlohou. Hospodář je totiž vynášel do polí jako obětní poživatinu, takže musely být skutečně vydatné. Postupem doby se tato úloha transformovala přece jenom do té ryze lidské, k uspokojení mlsných jazýčků.

(Rovnost)





Jak jsme vyráběli americké brambory


Všechno začalo už sobotního večera, kdy praskla žárovka u lampy, přímo mamince na hlavu. Sledovali jsme televizní pořad, když tu jsem náhle zaregistrovala hučivé zvuky. Televize nám píská už několik let. ale ta to tentokrát nebyla. Myslela jsem už, že mám "slyšiny", ale po pěti minutách pobíhání bytem jsem konečně zjistila, že nám zpívá mrazák. V bytě, kde každou chvíli srší jiskry ze zásuvky, elektrické spotřebiče fungují jako morseovka, rampouch v obýváku pod balkónovým prahem bratří se s průvanem netěsnících oken, v latinsko-amerických rytmech podupává uvolněná noha stolu a kytara hraje sama od sebe, se ostatně není čemu divit.

Americké brambory A byl večer a bylo jitro, den sedmý. Před polednem jsme si v ložnici vytvořili čtenářský kroužek s kvalitní klasickou literaturou: Oscar Wilde - Strašidlo cantervillské. Po chvíli, vedena náhlým nutkáním, svírajíc Strašidlo cantervillské za hřbet, stanula jsem v kuchyni s neblahým pocitem, že mi teče do bot, totiž do ponožek. Při pohledu do koupelny mě málem zasáhl do obličeje proud vody tryskající z hadice od pračky, ana uvolněna, z vany ven se vykroutila a žalostnou spoušť tuto natropila. Po několika mých bystrých reakcích (vřískot, odklonění hadice) se přiřítila má nebohá matka, která vidouc mne vězeti po kotníky v horké mydlinkové směsi, duchapřítomně vyškubla pračku ze zdi. Inu, jak se zpívá v písni: Plaval táta, plavala máma, plavaly všechny děti... voda z pračky letí. Aneb doba velikonoční je doba velikonoční, a když jsme sousedy nevyplavili na Velikonoční pondělí, proč to nečekaně neudělat právě dnes?

Po záchranné akci, při níž jsem si připadala jako královnička v kantátě Otvírání studánek, když jsme lopatami plnili kýble a naše skvostné froté ručníky zadupávali pod hladinu, se mě maminka opatrně zeptala, jak to vlastně dopadlo u mne na kolejích před dvěma lety, když se prasklým radiátorem v mém pokoji vyvalily vlny shora, respektive z horních sedmi pater. (Tehdy bylo vody po kolena a ze zdi chrstal do metrové vzdálenosti vřelý gejzír.) Maminka se vydala na potupnou omluvnou návštěvu sousedů pod námi a na chodbě se setkala se slečnou, která bydlí o dvě patra níž a které teklo dokonce do ložnice. Nehledě na to, že jsme obojím sousedům nechtěně vytvořili záchod s přímým sprchováním.

Ale abych se vrátila k těm v nadpisu avizovaným americkým bramborám - při likvidování živelných pohrom si prostě neuvědomíte, že vaříte oběd. K dovršení všeho jsme náš dům zamořili zápachem v plameni pečených kořenových hlíz s příměsí zuhelnatělého kastrolu. Obědvali jsme přesně ve dvanáct za tónů z Radia Proglas se linoucí polední modlitby Vesel se, nebes Královno.

(Magazín Radia Proglas č. 24)





Pozvánka


dne 10. dubna pořádá slepecké oddělení Technického muzea v Brně jubilejní 10. ročník tradičních koncertů Vítání jara v sále brněnské konzervatoře Tř. Kpt. Jaroše 45 (vchod z ulice Lužánecké). Z provozních důvodů na konzervatoři je to tentokrát ve čtvrtek. Vystoupí Jan Budín, profesor na Konzervatoři Jana Deyla v Praze, Marek Susčík, absolvent téže konzervatoře. Dále Alena Kopecká a Pavel Sláma, posluchači Konzervatoře Jana Deyla. Začátek je v 17:30 hodin. Těšíme se, že přijdete podpořit nevidomé umělce, bývalé žáky školy pro nevidomé v Brně. Srdečně Vás zvou

pořadatelé



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *