Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 6 - ročník XII. - prosinec 2002

Vydává: Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Nečekané špilberské souvislosti
Výlet do podzemního ticha Moravského Švýcarska
Královo Pole
Starý gramofon -
vraťme se na chvilku zpátky...

Řecko, ráj plný tajemství
Milí čtenáři






Nečekané špilberské souvislosti


Brněnský hrad Špilberk Navnaděni příjemným jarním povětřím vydali jsme se na nedělní rodinný výlet na Špilberk. Už to sice nejde do té stráně jako zamlada, ale hrad si trochu námahy zaslouží. Odměnil se nám kromě jiného také pěknou výstavou o životě Brňanů před stovkou let. Příslušníci starších generací zavzpomínají, mladší generace tu mohou podniknout dobrodružnou výpravu do (jakoby) neskutečna. Na pár řádcích nelze vypsat ani orientačně všechno, co je tu k vidění. S jedním nálezem se ale svěřím. Je to Školní řád, který stvořil na přelomu 19. a 20. století jistý Julius Stantejský, patrně pedagog.

Pětatřicet rýmovaných naučení je jakýmsi rozvedeným desaterem pro dítka školou povinná. Okamžitě padlo rozhodnutí získat unikátní text. Jenže... nic podobného tu není k mání. Když ale člověk něco moc chce, cestu si najde. Po předběžném dojednání jsem o další neděli funěl znovu do špilberského svahu a zamířil rovnou k výstavním síním. Díky laskavému pochopení dohledu jsem se pustil do opisování. Za slabou hodinu byl Školní řád můj.

Při nejbližší příležitosti šel jeden počítačově namnožený exemplář do Prahy bratrovi, který věnoval desítky let službě vysokoškolského pedagoga. Potěšil ho a jistě mu připomněl našeho otce, vesnického řídícího učitele. Jako člověk informovaný vyslovil obdiv autoru Stantejskému, současně však dodal: "Kdyby to učinil po tom století, tedy v dnešní době, riskoval by, že na Špilberku by nevisel jeho spisek, ale spíš by v některé cele seděl on sám. Jeho návody, jejichž realizace směřuje k tomu, aby nám vyrostla tupá, nesvobodná mládež s ohnutými hřbety, neschopná samostatných a svobodných činů - drogování, střelby do spolužáků a kantorů, zapalování nenáviděných škamen apod., by nepochybně zasluhovaly kobku nejtemnější...

Bratr to pojal příliš globálně a pro jistotu dodávám, že také nemá daleko k satiře. Zdaleka ne ve všech školách musí provázet učitele (a zvláště učitelky) bodyguard, aby vůbec mohli učit. Také počet dobře vyzbrojených školáků u nás zaostává za školáky americkými. Existují dokonce školy, kde panuje příměří, někde lze vystopovat až přátelské vztahy. Ale zpátky k Juliu Stantejskému.

Dnes by se svým dobře míněným Školním řádem těžko obstál. Komu ovšem stojí za zamyšlení, ten by s vaničkou neměl neuváženě vylévat i dítě. Neboť: "Lži se vyhni jako hadu, neboť kdo má tuto vadu nemůže se hodným zváti, každý se ho bude báti." Také: "Nikomu ze spolužáků neubližuj nikdy, žáku! S každým se vždy dobře snášej, chyby jeho nevynášej." Jako staromódní mi nepřipadá ani nabádání: "Chceš-li zjevit dobrý mrav, zdvořile každého zdrav, v slušné řeči a chování poznat dobré vychování." A toto naučení snad napsal autor v předvídaném předstihu už před sto lety: "Památníky, domy, krovy nepopisuj bláznů slovy."

Nemohl samozřejmě dohlédnout vývoj technických prostředků i lidské bezohlednosti. Století je přece jenom v životě jedince dost dlouhá doba.

Emil Sokol

(ROVNOST)





Výlet do podzemního ticha Moravského Švýcarska


Propast Macocha v Moravském krasu Přiznejte si. Netoužíte si alespoň na chvíli odpočinout, vydechnout a zapomenout na každodenní pracovní stereotypy. Nuže, neváhejte a zavítejte třeba do Moravského krasu, do světa vlídných lesů, tichých a zádumčivých zákoutí, stinných roklí a vysokých vápencových útesů, do kraje propadajících se vod a podzemních pohádek vyšperkovaných unikátní krápníkovou výzdobou. Tam, kde již naši moudří předkové nalezli přirovnání pro tento romantický kus země a nazývali jej Moravským Švýcarskem. A jistě věděli, proč tak činí. Není mnoho území, o kterých lze říci, že zde nalezneme místa, kam dosud nevstoupila lidská noha. A to se nacházíme na ploše zhruba 100 km2, vzdálené jen něco přes 20 km od města Brna.

Vždyť jenom jeskynní systémy zde dosahují úctyhodných rozměrů desítek kilometrů. Odborníci i amatérští nadšenci stále posouvají hranice doposud nepoznaného. Propast Macocha odkrývá tajemství zatopeného dna, pavoučí síť Amatérské jeskyně se rozšiřuje dále na sever. Kam nahlédneme zítra, pozítří?

Prof. Karel Absolon Speleologické výzkumy v Moravském krasu začaly už v 18. století. Tajemné otvory do jeskyní v krasových oblastech byly odjakživa lákadlem pro dobrodruhy a zvědavce. Nebylo tomu jinak ani v Moravském krasu, v krásně vyvinuté vápencové oblasti severně od Brna. Právě tady, v krajině plné jeskynních portálů a propastí, má speleologie hlubokou tradici. Již roku 1723 se brněnský minorita Lazarus Schopper nechal se svým komorníkem spustit na dno propasti Macocha z místa dnešního dolního vyhlídkového můstku a ze své výpravy podal popis. V roce 1748 prozkoumal bludiště Sloupských jeskyní matematik a fyzik císařského dvora ve Vídni Jan Antonín Nagel. Sestoupil i do spodních pater a malíř Beduzzi, který jej doprovázel, pořizoval kreslenou dokumentaci jeskyně.

Schoppera i Nagela můžeme považovat za jedny z prvních skutečných speleologů, za průkopníky, kteří zahájili mnohaletou speleologickou činnost v Moravském krasu.

V 2. polovině 19. století můžeme hovořit již o rozmachu speleologických aktivit v Moravském krasu. Jména jako Wankel, Kříž, Koudelka... mají pevné místo v historii speleologie. Nejen, že objevili a prozkoumali mnoho nových jeskynních prostor, ale prováděli neocenitelné práce v archeologii, paleontologii a dalších vědních oborech, které více či méně souvisejí s problematikou jeskyní. Na jejich práci navázal na konci 19. a hlavně pak v 1. pol. 20. století profesor Karel Absolon. Kromě objevitelské a vědecké činnosti se podílel na zpřístupnění jeskyní veřejnosti.

Největšího objevu na území Moravského krasu bylo dosaženo až po smrti profesora Absolona. V roce 1969 pronikli amatérští jeskyňáři, členové Plánivské skupiny, Cigánským závrtem do mohutných chodeb protékaných zdrojnicemi říčky Punkvy. Bylo objeveno přes 17 kilometrů překrásných prostor s neporušenou a bohatou krápníkovou výzdobou. Na počest objevitelů byla tato jeskyně pojmenována Amatérskou. Úspěch byl však o rok později poznamenán tragickou událostí, když při náhlé bouři zahynuli ve vzdutých podzemních vodách jeskyňáři Milan Šlechta a Marko Zahradníček.

Čarodějnice (výjev tvořený krápníkovou výzdobou) Dnes působí v Moravském krasu dvacet speleologických skupin a každá z nich má svoji oblast výzkumu. Každý rok jsou objeveny nové podzemní prostory menšího i většího rozsahu. Za zmínku stojí například současný průzkum dna propasti Macocha. Donedávna uváděná hloubka spodního jezírka 30 metrů byla překonána speleopotápěči. Těm se podařilo proniknout až do hloubky 50 metrů. Potápěčský průzkum této lokality ukázal, že zatopené prostory pod Macochou mají velmi komplikovaný průběh a zjištěná hloubka jezírka tak nemusí být konečná. I když je Moravský kras z větší části prozkoumán, stále je co nového objevovat.

V zájmu zachování zvláštního jevu bylo území Moravského krasu již roku 1956 vyhlášeno Chráněnou krajinnou oblastí. V Čechách tak druhou nejstarší chráněnou krajinnou oblastí. Toto velice hezké území je tvořeno vápencem, který vznikl v době prvohor (na dně moří ze schránek živočichů). Po ústupu moře byla krajina modelována erozní a korozní činností povrchových a atmosférických vod. Voda se dostala do puklin a vlivem rozpouštění vápence vodou došlo k vzrůstajícímu zvětšování se mezer až do dnešní doby, kdy v každém krasovém údolí v Moravském krasu existuje podzemní vodní tok. Voda v jeskyních stále prostupuje a vápence se v ní rozpouští. Na stěnách vznikají vápencové povlaky a vodopády. Ve volném prostoru se kapky oddělují od stropu a dopadají na zem. Krápníky postupně narůstají, až se spojí. Pro stupně vzniku krápníků se užívá odborné terminologie. Například krápník rostoucí ze stropu se nazývá stalagmit, krápník, který roste ze země, je stalaktit, a stalagnát je už spojený krápník. Pro přiblížení - 1 mm3 roste zhruba 15 let.

Milenci (výjev tvořený krápníkovou výzdobou) Díky teplotní inverzi ve žlebech je rostlinstvo Moravského krasu velmi bohaté. V roklinách, kde je přes léto chladno, se daří alpským rostlinám, zatímco nad údolím rostou teplomilné rostliny. Miliony let se tak utvářela pozoruhodná oblast bohatá na povrchové i podzemní krasové jevy. Naleznete zde unikáty živé a neživé přírody, četné archeologické, paleontologické i kulturní památky. V území je registrováno více než 1000 jeskyní, z nichž jsou pouhé čtyři zpřístupněny pro veřejnost.

Celé okolí Moravského krasu je pěkné a zajímavé jako samotný kras. Severní část patří díky svým unikátním přírodním výtvorům k nejnavštěvovanějším. Moravský kras je ale i vděčným místem aktivního odpočinku nejenom pro místní znalce nebo obyvatele nedalekého Brna. Blízkost železnice, dobrá dostupnost po silnicích i kvalitní síť dobře značených turistických cest včetně značených cykloturistických tras jsou zárukou snadné dostupnosti a dobré orientace i pro vzdálenější návštěvníky.

Lodičky na Punkvě Zkuste nabídnout svým dětem, vnukům či sami sobě výlet do podzemního světa ticha s unikátními krápníky, sintrovými jezírky a skalními stropy, mizejícími kdesi vysoko nad hlavou v temnotách, kouzelnou plavbu elektrickými čluny po tyrkysově zelených podzemních jezerech s monumentálním jícnem Macochy. Zážitky z podzemního království umocněte cestou za sluncem odvážně pojatou visutou kabinkovou lanovkou k vyhlídkovým můstkům propasti nebo pěším výšlapem k ruinám hradu Blansek, či jízdou pro děti vždy vděčným silničním vláčkem, do turistického centra Skalní mlýn.

(z denního tisku)





Královo Pole


Městský znak Králova Pole Lidé obývali území, kde se dnes rozprostírá Královo Pole, již v mladší době kamenné, tedy přibližně v 3. tisíciletí před Kristem. Dokládají to naleziště sídliště kultury s vypíchanou keramikou nebo pohřebiště kultury s malovanou keramikou. Pozoruhodné nálezy, jako například hrob kruhového půdorysu, v němž byla pohřbena dívka ozdobená bronzovými klenoty, vypovídají o osídlení v době bronzové. Sídliště zde bylo v době železné i v 1. století před Kristem, kdy se v českých zemích usadily germánské kmeny. Okolo přelomu 8. a 9. století, ve střední době hradištní, zde založili osadu Slované. Jako jedna z mála v okolí Brna přežila i zánik Velkomoravské říše a existovala přinejmenším do 11. století.

Další dějiny Králova Pole už osvětlují písemné prameny. Ty se poprvé zmiňují o Králově Poli v polovině 13. století. Obec, až do 19. století nazývaná také Nová Ves, patřila v té době panovníkům, ale svůj majetek zde měli také někteří brněnští měšťané a mnišské řády křižovníků, augustiniánů a herburek. V roce 1375 založil markrabě Jan Jindřich kartuziánský klášter. Kartuziáni se stali největšími majetkovými vlastníky v Králově Poli.

Mojmírovo náměstí v roce 1911 Středověká ves vznikala, podobně jako mnoho jiných, podél významné obchodní cesty, která vedla z Brna severním směrem a spojovala je s Prahou. Pro existenci obce byla důležitá také blízkost vodního zdroje, říčky Ponávky, v jejímž úvalu se obec rozprostírala. Středověké jádro vsi vznikalo podél ulic Kollárovy a Božetěchovy a v severní části dnešního Mojmírova náměstí, poblíž později založeného kartuziánského kláštera. V 17. a 18. století se rozrůstala jen pozvolna, a to hlavně podél cesty jižním směrem, v místě dnešního Mojmírova a Rostislavova náměstí. Šlo o malebnou ves, obklopenou poli, loukami, sady a rybníky. Dějiny obce však ve středověku rozhodně nebyly idylické. Blízkost hlavního města markrabství z ní často činila svědka a nejednou i oběť velkých historických událostí; trpěla za husitských válek, v období střetů mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem i během války třicetileté, kdy byla několikrát zpustošena.

V roce 1782 byl v důsledku josefínských reforem zrušen dlouholetý vlastník vsi, klášter kartuziánů. Královopolské panství připadlo náboženskému fondu, od kterého je koupili roku 1825 soukromí vlastníci. Na základě projektu tak zvané raabizace byla na rozparcelované části klášterního majetku založena nová ves, kolonie Ugartov. Nacházela se přibližně v severní části dnešní Palackého třídy. Ugartov splynul s Královým Polem v roce 1891.

Palackého třída v roce 1911 Dne 8. května 1844 byla obec povýšena na městys. Královo Pole zažilo v 2. polovině 19. století a zvláště v jeho závěru mohutný rozvoj, který byl spojen s rozmachem průmyslové výroby. V roce 1853 byl založen cukrovar a následovaly další továrny. Opravdový přelom v dějinách Králova Pole znamenalo založení Královopolské strojírny v roce 1890. Strojírna přilákala do města dělníky, úředníky, obchodníky. Zdokonalovaly se dopravní podmínky. Koňskou a později parní dráhu nahradila v roce 1900 dráha elektrické tramvaje. V roce 1885 byla vybudována železnice Brno - Tišnov. Nová silnice nahradila starou pražskou cestu. Královo Pole se rozrůstalo. Teď již i západním směrem, kde podél nové silnice vznikala výstavná Palackého třída, nově se tvořící tepna Králova Pole. Tento rozvoj ještě umocnilo roku 1905 povýšení Králova Pole na město.Královo Pole bylo vyspělým a uvědomělým českým městem. Proto se německé Brno dlouho bránilo jeho připojení, ke kterému tak mohlo dojít až po válce, v roce 1919.

V období první republiky se Královo Pole příznivě rozvíjelo v moderní urbanistický celek. Zaplňoval se prostor mezi Palackého třídou a ulicí Purkyňovou. Podobně jako v jiných průmyslových městech projevily se i zde příkré sociální rozdíly. V okolí strojírny vznikaly kolonie dělnických domků, jako například v Divišově čtvrti, a kontrastovaly tak zejména s vilovou čtvrtí mezi ulicemi Dobrovského a Svatopluka Čecha.

Výrazně se tvář Králova Pole změnila v období komunistického režimu. Proťaly je dosti frekventované široké silnice. Od začátku 70. let se stavělo rozsáhlé sídliště, rozprostírající se mezi ulicí Božetěchovou a Herčíkovou. Z Králova Pole se tak stal velmi pestrý celek, zahrnující v sobě velký průmyslový komplex Královopolské strojírny, panelové sídliště, pohlednou vilovou čtvrť, rušnou secesní Palackého třídu a nejstarší část, která si stále uchovává stopy svého venkovského charakteru.

(z tisku)





Starý gramofon -
vraťme se na chvilku zpátky...



O záznam zvuku se lidé neúspěšně pokoušeli celá tisíciletí. Jaká cesta vedla k tomu, že se to nakonec podařilo, kdo stál v čele a komu máme poděkovat?

Michal Tučný jistě netušil, jakou má pravdu, když hluboko v minulém století zpíval o tom, že v roce 2000 budou existovat lidé, kteří nebudou vědět, jak vypadal starý gramofon. Pokusím se v tomto článku alespoň trochu osvětlit a připomenout, za jakých bolestí se gramofon a gramodeska rodily.

Myšlenkami napodobit, uschovat a přenést na dálku lidský hlas se zabývalo lidstvo od nejstarších dob. Zprávy o tom, že se dávným kouzelníkům podařilo uschovat zvuky, patří spíše do říše pohádek. S rezervou je třeba brát i dva tisíce let staré zápisy v čínských knihách o přístrojích zaznamenávajících lidský hlas. Ve středověku sestrojovali prý různí fyzikové kovové lidské hlavy, které vydávaly nějaké zvuky podobné lidské řeči. Řada učenců však se nechala slyšet, že jednou budou stroje mluvit.

Jako jeden z prvních ověřených pokusů v tomto směru lze brát experiment Wolfganga Kempeleho, který v roce 1778 sestrojil v Bratislavě přístroj podobný spinetu, v němž vzduch přiváděný do součástek podobných lidským rtům vyluzoval zvuky připomínající lidský hlas. Za základní krok k vynalezení gramofonu je možné považovat Phonoautograf Angličana Scotta a Němce Königa z roku 1859, jimž na začazený váleček zaznamenávalo kovové rydlo připevněné druhým koncem k membráně, nepravidelnou rýhu.

Pak do historie gramofonu zcela náhodně vstupuje nesmrtelný král vynálezců T.A. Edison, který při zdokonalování telefonu zjistil, že zvuk dokáže membránu sluchátka rozkmitat obrovskou silou. Začal se tedy zabývat využitím této síly. Po několikaletých pokusech se mu za obrovských finančních nákladů podařilo sestavit stokilogramový stroj, který nedokonale reprodukoval lidský hlas. Edison přihlásil svůj vynález v roce 1877 v Anglii, ale na veřejnosti se tento mluvící stroj setkal s naprostým neporozuměním, v té době neměl nejmenší naději na rozšíření.

Zaznamenávání zvuků podle Edisona na váleček obalený staniolem či podle Američana Jonese na váleček obalený voskem se prakticky neosvědčilo, průlom ve vývoji gramofonu učinil až v roce 1897 vynálezce Emil Berliner, který nejen vynalezl zinkový disk s vrstvou vosku, a pro zaznamenávání zvuku jehlu, ale také využil zkušeností s izolačním elektrotechnickým materiálem k objevu hmoty vhodné k sériové výrobě gramofonových desek. Objevení šelakové desky však zatím neznamenalo dokonalou reprodukci zvuku.

Trvalo ještě dvě desetiletí, než se podařilo dát gramofonové desce správný počet otáček a odstranit nejnepříjemnější šelesty, šumy a různé pazvuky. Spojení gramofonu s rádiem pak vytvořilo už tak dokonalý přenos nahrávky, že toto spojení i přes vynálezy mnohem dokonalejších nemechanických záznamových technik prakticky dožilo konce dvacátého století.

Vrcholné období klasický gramofon prožíval na českém území pravděpodobně ve třicátých letech, kdy se na trh se zvukem vrhalo velké množství domácích i zahraničních vydavatelů. Výroba gramofonové desky nebyla v těch dobách jednoduchou technickou záležitostí, vyžadovala velké prostory, masivní techniku a hodně ruční práce.

Byla však ekonomicky zajímavá a perspektivní. Proto výrobci žárlivě střežili složení hmoty, z níž byly desky lisovány. Jejím základem byly: šelak, pryskyřice, saze, hlína. Zvuk byl nejdříve nahráván na zrcadlově vyleštěnou voskovou desku - matrici. Na ní mohla být nahrávka hned zkontrolována. Při jakékoliv chybě nebyla oprava možná, ve výjimečných případech se nahrávka musela opakovat na novou desku. Znamenalo to, že nahrávka musela být perfektně připravena předem, především její délka (obyčejně 3 minuty) musela být přesně nacvičena.

Nahrávka vyrytá do vosku se potom potřela jemně rozemletým grafitem, aby se stala vodivou, a byla ponořena do galvanické lázně - roztoku vody, modré skalice a kyseliny sírové. Na vosku se během čtyřiadvaceti hodin vytvořila měděná deska neboli master, česky nazývaná "otec", což byl první negativ zvukového snímku. Tato deska ještě nebyla vhodná k reprodukci, z ní se elektrolytickou cestou nejdříve vyrobila "matka" a teprve pak byl podobným způsobem vytvořen negativ shell, v českých továrnách nazývaný "syn" nebo "dcera", jako matice k vlastnímu lisování gramofonových desek.

"Syn" musel být perfektně vyčištěn a uhlazen, aby nebyl při vysokém tlaku lisů zničen. Teprve nyní mohlo začít vlastní lisování gramofonových desek. Nejdříve se vložily do formy proti sobě dvě matrice ("syni") s etiketami, mezi ně přišlo přesně odměřené množství nahřáté tvárné hmoty, potom se forma vložila do hydraulického lisu, který tlakem 200 atmosfér při zahřívání párou vylisoval do černé hmoty jemné drážky. Pak byla forma ochlazena studenou vodou, a výrobek se mohl vyklopit, obrousit, vyleštit, vložit do barevného obalu a odeslat do prodejny.

Šelakové desky byly nesmírně křehké a vyžadovaly velmi opatrné zacházení. Již při nepatrném klepnutí praskaly. I když při menších trhlinách se daly přehrávat, aniž by jemné klepání nějak výrazně rušilo dojem. Důležitým předpokladem pro reprodukci zvuku byly kvalitní gramofonové jehly, nekvalitní a ohrané zkreslovaly nahrávku a ničily desku. Postupem času se zdokonalovaly gramofonové desky, gramofony, i způsoby nahrávání.

Objevila se gramorádia jako velké hudební skříně, nové pružné hmoty na lisování desek, primitivní jehly byly nahrazeny přenoskami s téměř nezničitelnými hroty, snižovaly se počty otáček gramofonu, přišly dlouhohrající desky a další zlepšení. Ale to už byly gramofony silně utiskovány magnetofony, nakonec je jako nepraktické a nedokonalé přístroje vytlačily kompaktní disky a výpočetní technika.

Stanislav Kroupa

Světa namodro






Řecko, ráj plný tajemství


Řecké pobřeží V severní části kontinentálního Řecka, v těsném sousedství druhého největšího města Thessaloniki, se zabodávají do Egejského moře tři charakteristické "prsty" poloostrova Chalkidiki. Jejich názvy jsou Kassandra, Sithonia a Agion Oros (Athos) se známou "mnišskou republikou". Chalkidiki je jednou ze tří nejznámějších a zároveň nejkrásnějších rekreačních oblastí kontinentálního Řecka, mezi něž dále patří poloostrov Peloponés a Olympská Riviéra.

Chalkidiki je přírodním rájem, kde ještě lze najít místa a pláže, na nichž můžete být se sluncem a mořem sami. Tím se možná odlišuje od ostatních oblastí Řecka. Je však také místem kontrastů. Střídají se zde nekonečně dlouhé nebo naopak malé schované pláže se skalnatými útesy a vzduch je prosycen vůní borovic z vnitrozemských kopců.

Bohatá historie poloostrova má kořeny už ve starověkém Řecku, ale i dál v dávnověku. Stageira - místo, kde žil a učil Aristoteles, Petralona - jeskyně neopakovatelné přírodní krásy, kde před 250 000 lety žil pověstný prehistorický člověk Petralon. Mys Poseidio s nejstarší Poseidonovou svatyní s vodními vílami s obličejem psa. Kassandra, která nese jméno makedonského krále Kassandra, zetě Alexandra Velikého. Sithonie, která dostala jméno po synovi boha moře Poseidona. Agion Oros - "bohem chráněná Zahrada Panny Marie", živý svědek byzantské řeckoortodoxní tradice. Pro veřejnost téměř nedostupné, pro tuzemskou část už vůbec ne, kláštery na svazích Athosu s tisíci mnichů, tichá místa koncentrace a víry. Uranupoli, Nea Fokea, Sani, Toroni, Galatista: kamenné hrady, vzácné byzantské památky, Nikiti starokřesťanské baziliky se zvláštní architekturou. To všechno jsou každému povědomá jména z historie Řecka.

Současnost - to je více než 500 km pobřeží bez průmyslové činnosti. I proto je nejvíce modrých vlajek EU, znamenajících vysokou kvalitu pláží a vody, v Řecku. Jedním z míst, nad nímž modrá vlajka vlaje, je letovisko Stavros na východní straně poloostrova vzdálené 75 km od Soluně, v těsné blízkosti "prstu" Agion Oros. Městečko samo je zmiňováno v historii jako město zvané "Vormiskos" v blízkosti řeky Richeos, kde - napaden divokými psy krále Archeláose - tragicky zahynul starořecký básník Euripidés. V byzantské době bylo místo důležitým opěrným bodem na římské silnici Via Egnatia. Když byli roku 1922 Řekové vyhnáni z Malé Asie, usadilo se zde mnoho přistěhovalců z Katirli (oblasti v dnešním Turecku), z Aija Paraskevy a dalších oblastí Řecka. Ti pak jsou zakladateli dnešního Stavrosu.

Okouzlující příroda v okolí městečka, zeleň a slunečné pláže, to jsou lákadla, která do Stavrosu a sousední Vrasny přivádějí každoročně tisíce turistů zejména z Česka a dalších zemí střední a východní Evropy. Stavros je také znám svou bohatou obchodní sítí. Jsou zde stovky různých obchůdků, kde se vesměs domluvíte i česky. Kromě toho se samotný Stavros pokládá za středisko zábavy s desítkami barů, tradičních taveren a diskoték. Když přičtete pohostinné obyvatelstvo, milé a ochotné obchodníky a místní cestovní kanceláře, které se budou starat o váš ničím nerušený pobyt, pochopíte, že mnoho turistů se sem každoročně vrací. Statistiky cestovních kanceláří říkají, že 50% turistů bylo ve Stavrosu již několikrát a 40% je těch, kteří přijíždějí na doporučení turistů, kteří již letovisko navštívili.

Vrasna, městečko v těsné blízkosti Stavrosu, je naopak klidnějším místem s nádherným výhledem na záliv Strimonikos s dlouhými písečnými plážemi, kde i v sezóně můžete najít místečka, kde budete sami.

Ze Stavrosu jsou pořádány výlety například na "zlatou pláž" Chrisi Ammoudia na ostrově Thassos, kláštery v Meteoře, nebo do nejen dětmi oblíbeného Waterlandu v Soluni. Příjemný může být i výlet lodí na ostrůvek Kavkanas, kde ochutnáte ryby připravené kapitánem a připijete si sklenkou řeckého vína. Navštívit i samostatně na kole, motorce či autem můžete blízkou Stageiru - Aristotelovo rodiště s jednou z nejkrásnějších pláží v Řecku. Pokud se vám zalíbí plavba lodí, můžete také pozorovat při okružní plavbě malebné břehy Athosu s mnoha starobylými kláštery. A pokud nebudete mít ani večer dost, můžete si zatančit na řeckém večeru.

Neméně krásnou dovolenou však můžete prožít i na východním pobřeží prostředního "prstu" Chalkidiki - Sithonii v letovisku Sarti. Průzračné moře, pláž s jemným a sluncem prohřátým pískem, to vše obklopeno nekonečnými borovicovými háji. I zde samozřejmě najdete tradiční řecké taverny, bary a diskotéky, ale i taková místa, kde si odpočinete od každodenního shonu a vychutnáte si nádhernou atmosféru Řecka.

Tak tedy "Kalosorisate" (vítejte) a příjemný pobyt.

(Magazín ČD pro Vás)





Milí čtenáři,


právě jste dočetli poslední číslo Brněnského občasníku, které ještě patřilo do roku 2002. Doufám, že uvedené příspěvky se vám líbily, i když byly silně zaměřené na město Brno a jeho nejbližší okolí. Jistý patriotismus možná mírně potlačil článek o řeckých letoviscích. Snad vás alespoň trošku zahřál v těch letošních lednových mrazech!

V roce 2003 bych rád pozměnil jak grafickou podobu tohoto časopisu, tak i jeho strukturu. S největší pravděpodobností bude celý časopis tvořen několika dokumenty rozdělenými podle jednotlivých článků. Myslím si totiž, že stávající jeden dokument je příliš rozsáhlý, což může činit potíže při jeho načítání. Věřím, že tyto úpravy uvítáte.

Jan Pokorný



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *