Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 2 - ročník XII. - březen 2002

Vydává: (oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Hrst vzpomínek na slepeckou školu
Na Velkém Blaníku
Bratislavský čumil
Pozvánka






Hrst vzpomínek na slepeckou školu


Jsem na rozpacích, jak začít s líčením kapitoly mého života, která mne jako jedenáctiletého přivede do brněnského ústavu pro nevidomé. A tak nebudu hledat žádnou vyumělkovanou formu. Zde je moje povídání.

Už cesta vlakem bylo to první, co si pamatuji. Divil jsem se například velice, že když se dívám ven z okna, krajina rychleji ubíhá, než když bych jel na žebřiňáku, ubíhá dozadu, když sklopím oči k podlaze vagónu, je nehybná. To mne zaujímalo a několikrát jsem se tímto efektem kochal. Času bylo dost, řečí už méně. Koleje i vlak zvnějšku jsem znal, protože jsme se kolem nádraží chodívali v létě koupat do Hradčovic, kde teče řeka Olšava. Ve Veletinách, přes které jsme museli jít, byla Olšava již tehdy regulovaná a nehluboká, vstoupit se do ní nedalo.

Plavat jsem se naučil právě v Hradčovicích na dosti prudkém oblouku řeky, zato však s klidnou vodou. Vlčnovský potok byl příliš plýtký, tam jsme se jako malí jen cachtali.

Po této poznámce se vrátím k té první cestě do Brna ještě zpátky. Vstávali jsme ve tři hodiny, byla tma. Dítě v tuto dobu dělá všechno jako ve snu. Blikající nástropní petrolejová lampa to po očku pozorovala. Rozechvění jednak z rozespalosti, ale hlavně z něčeho neznámého ještě více zdůraznily mihotající se stíny našich postav. Sbohem ty moje hnízdečko na peci, sbohem Vlčnove! Tiché rozloučení, maměnka neudrželi slzy, kočka stojí na stole pod petrolejkou s vysoko zdviženým ocasem. Asi si říká, co to? Tiché zachrochtání našeho čuníka a hlavně hlasy probuzených koz mne rozechvěly až k drkotání zuby. Ale asi to bylo ranním chladem. Maměnka idú na kúsek cesty s nama. Tatinek nesú starý dřevěný vojenský kufr, se kterým rukovali do první světové války. Jeho původně černou barvu přetřeli tatinek na hnědo.

Cestou po liduprázdné silnici jsem trochu klopýtal a očima hladil desítky chalup, které jsme míjeli a na konci dědiny jsem se rozloučil se stráňkami pasinků i je lemujícími příkopy, ve kterých končívalo naše "válení sudů". Prošli jsme olšinami, kde pod mostkem se se mnou zurčením loučil vlčnovský potok věčně spěchající do Veletin, kde končil v Olšavě. Oči se mhouří, jdu po paměti - a najednou vidím v obou stráních kolem silnice míhat se světélka v okénkách a dvérečkách malučkých domečků a mlčky se pohybující droboučké postavičky pidimužíků, kteří spěchají se se mnou rozloučit. Šli a stále šli, ale nedošli až ke mně. Domečky se leskly jako ranní rosa a v dáli mlžně mizely. Zvedám hlavu. Bylo to pravda, nebo jsem šel ve spánku, byly to odlesky rosy či moje slzy, byl to sen? Kdoví. Neříkejte nic.

Bylo mi smutno, jakoby to bylo navždy. Na mostku přes vlčnovský potok jsem přišel na to, že jsem cestou dřímal a možná jsem měl dokonce sen. Také to mohly být odlesky měsíčního světla, které se odráželo od krůpějí ranní rosy. Ale ty skřítky jsem skutečně viděl.

Naši tatinek měli vždycky rychlý krok. To mne zřejmě probudilo. Klusal jsem vedle nich, nestačil, ale oni nic nevěděli. Alespoň tak se to zdálo. Udýchaný vzpomínám: ještě několik dní jsem od začátku září chodil do školy, ale včera už ne, byli jsme v Uherském Brodě nakupovat pro mne klobouk! Bože můj, černý klobouk pro jedenáctiletého kluka, protože prý idu mezi pány. Ten nešťastný černý klobouk s lesklou černou stuhou jsme koupili u brodského žida. Byl laciný. Byl ovšem později v mé nové škole příčinou mého prvního provinění. Tož to vám ešče pozděj povím.

Budova bývalého slepeckého ústavu na Zemědělské ul. v Brně Pro mě ze záhadných důvodů jsme v Brně nejeli tramvají, ale autobusem. Tramvaje řinčely, tak jsem nelitoval. Drkotaly jako formanské vozy. Kde hernais majú kola - myslím si - jedú po tech deskách, keré tahnú po zemi? Vzpomínám také, jak mě ohromilo obrovské schodiště jen tak na ulici, po němž jsme šli mezi vysokými domy. To, které vedlo k vlčnovskému kostelu, bylo tisíckrát kratší. Nic jiného jsem kolem sebe nevnímal a najednou ta přeobrovská budova. Do ní by se vlezl snád celý Vlčnov. Tu že mám bývat? Vlčnovská škola, hotový trpaslík. To je neuvěřitelné, až o tom budu vyprávět Faninovi a vůbec třeba i děckám ve škole, kam se třeba vrátím, budou mně za to nadávat, že si vymýšlám. Odsoudí mne hlavně ti kluci z horního konce, kteří jsou pyšní na své veliké chalupy s rozsáhlými dvory. Všichni sice znají velké domy v Brodě, kam chodívají na pouť, nebo v Hradišči, kam se chodí na návštěvy do nemocnice, ale to jsou ty největší, které je možné postavit. To byste měli, kluci, vidět ty brněnské! A tú moju školu! Ach bože!

Konec obrovského schodiště, jdeme do mírného kopečka a ten rozhled, to ve Vlčnově není, snad jenom z vinohradů nebo z věže zámku v oboře. Ale těch velkých domů dole, to byste museli vidět. Banuju, že tady néni Fanin. Nikdo z kluků mně ani neuvěří, že je možné postavit tak velké domy.

Jsme tedy na místě a jestliže řeknu, že nebylo vidět z jednoho konce budovy ústavu na její druhý konec, ani bych se dost nemýlil. To jednoposchoďová budova vlčnovské školy, která se nám zdála velká, by se do mé nové vešla tak tisíckrát. Myslíte, že je možné, aby na nás hned u vchodu do domu schválně čekal moc příjemný pán? Měl na hlavě krásnou čepici s kšiltem a odznakem, kterou před tatinkem smekl. Že by tu byl akorát pro nás? Pan řídící byl moc hodný, neměl vůbec nic společného s tím vlčnovským. Naši tatinek všecko vyjednali, ale odcházíja a nejak divno sa se mňú lúčíja. Já jsem vlastně do této chvíle nevěděl, jak se mají lidé loučit. Vím jen, že na mne otec působil moc po pansku.

Další moc hodný pán mě zavedl po širokánském schodišti mezi kluky. Tak velké izby byste moseli pohledat. A čisťučko tu měli. Kluci se drželi za ruce a chodili sem tam a pořád stejně dokola. Jeden stál před oknem a pořád před svýma očima třepal rukou s roztaženými prsty. To stálo za podívanou. Jiný měl nakročenou jednu nohu a hrozně moc se klátil dopředu, dozadu. Někteří ti kluci třepali rukama jen tak pro radost, jiní kroutili hlavou, jakoby se něčemu pořád divili, jistě také pro potěšení, protože se přitom divně usmívali. To jsem pochopil, ale proč si někteří strkají prsty do očí? Můj příchod je na chvíli upoutal. "Přišel nějaký nováček", slyším, "ale tož ve Vlčnově mně říkajú Jožka Smýkalůj", povídám! Tehdy jsem nemohl pochopit, proč to vyvolalo takový veliký smích. "Tady máš skříň", slyším toho pána a divím se, jakou skříň a na co? U nás doma jsou v jediné skříni, co ji máme, jenom sváteční šaty a oblečení rodičů chystané do hrobu. A tady ta skříň, že je jenom pro mě? Všechny mé věci ten hodný pán do ní pěkně poskládal, úplně jako sluha. Ten dřevěný kufr někam odnesl. A kde je dvůr, kadyma sa ide ven? Hen tam je veliký betónový plac, to je prý veranda, to slovo neznám. Šak sa hned podívám. Ale nepodívám, tam sa može ít enom dohromady. Divím se, pořád se divím, protože nevím, co je to veranda.

Tady je nekde kostel, čuju varhany. Ne, tady vedle je snád nejaká varhanovka, tam cvičí jedna chovanka. Bože, to je cuzích slov, mosím sa ím brzo naučit. Ale jak može cvičit, dyť je to tu malé jako picúch mezi našú chalupú a Cahlovú chalupú. Paní sedí a mačká na desku, varhany hrajú. To ve Vlčnově sú v kostele věčí. Tak aspoň neco.

Kde majú kamna, jak sa bude v zímě topit? Nevěřil jsem starším klukům, kteří mi pokládali ruce na prý radiátory. Neřekli, abych sa podívál. Jak to? Divím se fúrt. A nebo: Slyšeli jste někdy o tom, že někde teče ze stěny voda a podívajte sa, teplá - je to možné, jak to dělajú? Idu sa podívat na druhú stranu stěny, ale tam nic. Nikdo nepřikládá do kamen, aby udělal teplú vodu. Zkúšám, esli voda nevyteče, ale zakázali mně to. Kamna bez dřeva topí, ze stěny teče teplá voda, kterou nikdo neohřívá. To mně nikdo ve Vlčnově neuvěří. Čuju ich: "Ty cigáne cigánský, cigáníš, cigáníš, cigáne jeden!" Račí ím neřeknu nic. Zírám na všechno nové a nevím, jestli vůbec je možné o tom mým kamarádům z Vlčnova povídat.

Nebo: V pucárně, kde jsme si čistili boty, byly tajemné zasklené dveře, za kterými byl, podivaj sa, obrovský bílý komín. Nebyl černý, už to bylo divné. Na zadní stěně visely nějaké provazy. Prý je to výtah. Ano, několikrát jsem zahlédl, jak nahoru nebo dolů jela na provazech uvázaná zasklená bedna s lidmi. U dveří výtahu byla cedule: Aufzug a tajemné červené světýlko. To se ten výtah tak jmenoval.

Kdyby tu nebylo tolik podivných a nevídaných věcí, bylo by mně teskno a břeščal bych velice. Ale nebřeščal sem nic.

Velice vysoké tly tu majú. To mne zarazilo. Jak to drží, aby to nespadlo? Velikánský sál, skoro jak ve Vlčnově sokolovňa. Tu jsme byli přes den, jiný veliký sál, kde nás spalo snad dvacet. To u nás doma máme tlu dřevěnú, podepřenú tlustým trámem. Tady byste mohli vyskakovat, jak byste chtěli, na tlu nedoskočíte. Nejvíc podivné ze všeckého šak bylo, že se kolem ozývala hudba. Poprvé v životě jsem uviděl klavír. Úžasné!

Osobnost Rudolfa Krchňáka mne upoutávala již od té doby, kdy jsem se ve svých jedenácti letech u něho začal učit hře na - do té doby pro mne nevídaný hudební nástroj - klavír. Byl tak veliký, že by se do naší izby nevešel. Vzpomínám, jak moc mi připomínal koně vlčnovské paní mlynářky, který nás na žebřiňáku vozil na rolí. Fantazií přetvořený tvar klavíru mě snad také proto na první pohled učaroval. Koho by také ne! Ukažte mně ho!

Do této doby jsem znal pouze hudební nástroje vlčnovské dechovky a housle našeho pana učitele. Nic víc. Vrtalo mně tehdy v hlavě, jak jeho housle mohou vyloudit tolik krásných tónů, když mají jenom čtyři struny. Pro svou silnou krátkozrakost jsem jaksi nevnímal pohyby páně učitelových prstů levé ruky, fascinoval mne pouze smyčec, kterému jsem přisuzoval tu zázračnou moc hudby. Jeho různou polohou vznikaly tóny a někdy dokonce dva současně. Tehdejší pan učitel se mi i nyní vynořil v letmých vzpomínkách.

Jak moc byla ve skutečnosti ta jeho hra zázračná, to dnes nemohu posoudit. Jistě žádným virtuosem nebyl. Ale v mých vzpomínkách zůstává taková, že mne jeho hra mimořádně zaujala. Tehdy jsem z jeho housliček nemohl spustit své za brýlemi skryté bělmem zamlžené oči.

Můj otec však o jeho houslích nevěděl nic a sliboval mi, že se budu v Brně učit na "tú zlatú trúbu" a budu hrávat s vlčnovskú kapelú. Čím ale budu, to mne nezajímalo a otec to nevěděl. Do Brna jsem se těšil. Musím však přiznat, že mne žesťové nástroje nelákaly. Mimo hře na klavír jsem se o rok později začal učit hrát na klarinet a na housle u pana učitele Otakara Pejši. Musím se pochlubit, že jsem již v druhém roce učení hrál v ústavním orchestru. Nejdříve jsem to zkusil na housle, později na klarinet. Teprve tehdy jsem zjistil, že v ústavu jsou i kluci vyjítí ze školy. Učí se na řemeslníky a prý někteří z nich budou učiteli hudby. Já se také vyučím a také budu učitelem hudby. A třeba i hudebním skladatelem, a tak jsem ihned začal s prvními pokusy. Právě z tohoto důvodu jsem se sám naučil noty. Jinak jsem se učil z not braillských. Čtením prý se kazí oči.

Vlčnovští kluci mému vyprávění naslouchávali s napětím a očividnou nedůvěrou. Čekali na mne u vlaku a po celou cestu z Hradčovic do Vlčnova, která trvala hodinu, bylo co vyprávět. Jen tomu "kravílu" nerozuměli, ve Vlčnově takového něco nikdo nemá. Moc se smáli, když jsem vyprávěl, že klavír má klávesy. Toto slovo jim bylo tak cizí a směšné, jako třeba čínština. Moc se smáli a stále si je po celou cestu opakovali. Někteří mi potom říkali Klávesa.

A tak jsem opustil své kamarády, malou vlčnovskou chaloupku, kluky ze sousedství, naše krásné tři kozy, své rodiče i sestry a místo na peci, kde jsem spával, a svou vesnici jsem vyměnil za veliké město. Ano! Domů se totiž smělo jezdit jenom dvakrát do roka. Prý "ať si chovanci zvykají!" Nevěděl jsem na co. A tak prvním rokem jsem nejel domů vůbec, na vánoce přijeli rodiče za mnou.

Nemohl jsem se zbavit našeho nářečí, proto mi kluci říkali Galageďa. Také mi říkali pekař, protože jsem měl trochu rachitické nohy. Můj klobouk byl všem klukům k smíchu. Někteří kluci si ho dlouho ohmatávali, protože takovou čepici ještě nikdy neměli v rukou.

Myslím, že byly okamžiky, kdy by mě učitelé i dozorci rádi pouštěli domů. Slabozraký kluk ze slovácké vesnice se ne a ne přizpůsobit a podrobit novému řádu. Velice vážný delikt jsem způsobil kvůli tomu klobouku hned v prvních dnech pobytu v ústavu tím, že jsem se při rvačce zakousl do zátylku jednoho spolužáka. Vysmíval se mi totiž a dokonce utrhl stuhu na klobouku, který mi otec před odjezdem do Brna koupil. Hrůza mne zbavila smyslů. Velice jsem se bál, co doma řeknu. Tato úzkost mne také zbavila kontroly nad sebou. Martin má jizvu v zátylku dodnes. Nesnášel jsem napjaté vztahy mezi námi a tak jsem je vyřešil posvém. K večeři jsme mívali čočkovou polévku a namazaný chléb, na kterém bylo položené jedno kolečko tvarůžků. Aby se situace vyřešila, vhodil jsem postiženému spolužákovi tvarůžek do polévky a hned bylo o čem mluvit. Stali jsme se potom kamarády.

Nedovedl jsem pochopit, proč všichni nadávají na ústavskou stravu. Já jsem ji považoval za tak dobrou, že na ni vzpomínám dosud. V Černých Polích jsem poprvé jedl ty tvarůžky, moc dobré rozkrájené kyslé šišky s makem, pil kakao, mohl jsem si v pobytě ze zásuvky stolu vzít krajíc chleba. Jiné to už bylo po přestěhování ústavu do Chrlic.

Všechny klavíry, černé i hnědé, jsem z dálky skrz mé silné brýle převtěloval v koně. Představa živého koně mně je nejvíc zživotněla, když jsem si zvědavě prohlížel spodní část klavíru (kterému mimochodem kluci říkali křídlo. Tož nech, koně se konečně také vždycky nějak jmenují), kdy jsem si představoval živého klidného koně, ale musím se přiznat, že mně bylo pod klavírem proto vždycky trošičku úzko. A přesto jsem neodolal. Pod břicho živého koně se u nás žádný kluk neodváží. Říkám si, to budou kluci u nás mrkat! (vidíte, učím se po městsky.) Ale jak jsem již výše napsal: mrkali, ale neuvěřili. Říkali, že řečnuju po pansky a nadávali mi dochtor Mundy. Kde na to přišli, to dodnes nevím.

Bílých plášťů učitelů jsem se, oproti jiným nováčkům, kupodivu nebál. - Zřejmě proto, že jsem je nespojoval s představou lékaře - u nás totiž vesnický "dochtor" bílý plášť nenosil. Bílé pláště mi byly naopak sympatické, protože tato běloba mi byla blízká, tou jsem býval obklopen, když jsem kamarádsky promlouval s našimi nezapomenutelnými třemi kozami, které jsem od "nepaměti" pásal.

Kde zůstaly ty stráně žlebů vlčnovských pasinků? Do nenávratna se ztratila cesta do školy, korytem potoka v létě brouzdáním vodou, v zimě po hladkém ledu. A najednou: škola, bydlení a kluci v jedné kupě pospolu, kdo to jakživ u nás viděl? A jací kluci! Zírám, oni snad jsou slepí. Všichni ne, ale přece. Hlídají nás dozorci. To mně připomnělo situaci, kterou líčil můj otec, když ho jako mladíka zavřeli na dvanáct hodin v Uherském Hradišti do vězení za pobuřování proti starostovi. Ve vězení byli také dozorci. Dovídám se, že ti naši jsou vlastně řemeslníci: švec, stolař, krejčí, jeden snad prý vyrábí pomůcky do školy, a jeden byl zase legionářem. Je to možné? Vždyť jsme se o nich učili ve škole. Měl u mne největší respekt. Bylo to všechno sympatické, práci vlčnovských řemeslníků jsem přece znal. Všechno jsem se o nich dovídal. Ale prý zde nejsou proto, aby nás svému řemeslu učili. Kluci na ně - až na jednoho - nadávali. Brzy jsem se měl dovědět proč.

Parta košikářských tovaryšů (já jsem vpravo v černém plášti, uprostřed mistr košikářský, pan Manet, moc prima chlap) Dozorci byli podle mne hodní, až na jednoho, který při příchodu do služby práskl vždycky o skříň "fišpánkou" (rákoskou) a bylo jasné i mně, nevěřícímu Tomáši. Ano! Vlčnov mne naučil respektu k dospělým, ale toto? Věděl jsem, co je bič, ale vždycky jenom tehdy, když jsme formanovi něco provedli, to bylo v pořádku. Trhat klásky z fůry obilných snopů, krást bulvy cukrové řepy z vozu, který táhli koně až jim svaly nabíhaly, rozbít kamenem okno, poprat se s klukem velkého sedláka, nechat kozy ve škodě, to zasluhovalo trest. Znovu říkám: Ano! Ale fišpanka jako hřmotný pozdrav?! Vyhrožovat předem jen tak pro vlastní radost z neomezené moci nad ubohými slepými kluky, nad kluky, z nichž mnozí mi připadali jako mrtví svou bezmocí?! "Jenom ať si zvykají!" zní kolem.

(Jsou tresty, které děti přijmou, jsou tresty, které křiví dětskou osobnost. To jsem poznal. Například jsme ve Vlčnově vytahovali obilné klasy z jedoucích fůr; ze zrna potom byl šrot do nápoja pro koze aj prasa. Řepy z formanckých vozů, keré vézli sedláci do cukrovára, jsme kradli speciálním způsobem. Na konec delšího klacku jsme přibili delší hřebík, kterým jsme bulvy řepy nabodávali. Kluci, kteří takový zlepšováček neměli nás prozrazovali velkým řevem: "Za vozéém, za vozéém!" A tehdy svištěl ten bič oprávněně. V Chalúpkách jsme rozbili mnoho oken, byla příliš nízko. Bylo samozřejmé, že tuto škodu museli rodiče zaplatit. Výplatu ucítil potom každý kluk na svém ubohoučkém a nevinném tělíčku. V současné době např. třináctiletí kluci vloží do kolejí kameny, vlak se vykolejí a nevím proč není náhrada připsána rodičům? Volby nevolby, všechno platí všichni. Tož odpusťte tu poznámku.)

Ze všeho podivného kolem byl nejpodivnější pan učitel, ke kterému mě noví kamarádi dovedli, když jsem projevil zájem naučit se hrát na klavír. Znal jsem u nás slepého žebráka, který se vždycky objevil ve Vlčnově před kostelem v době náboženských slavností. Na prsou měl vyzývavou ceduli s nápisem Úplně slepý. Proč tam měl to úplně, to je záhada. Ale že i můj budoucí učitel "úplně" nevidí, to jsem poznal hned a nemusel mít tu ceduli. Byl ve svém bílém plášti tajemný, protože věděl, kterou klávesu stisknout, aby to znělo hezky. Byl tajemný pod svými černými brýlemi a vším. Jak může vědět, na koho promluvit? Díval jsem se, jak si někdy sáhne do kapsy pro malinkou krabičku a z ní vybírá jednu také malilinkou bílou kuličku a dává do úst. Nám nikdy nedal. Ono je to určitě jenom pro dospělé slepce. Takové malinké bombose se u nás neprodávaly. Žádného jiného dospělého slepce jsem dosud neviděl, tak nevím, dělají to všichni?

Seděli jsme pěkně v řadě a pan učitel si nás bral ke klavíru jednoho po druhém. Všem sahal na ruce a díval se jinam. Jednal většinou laskavě a s tím vlčnovským slepým žebrákem neměl vůbec nic společného. Podivný je tento svět!

Bylo to v roce 1937, kdy mne otec přivezl jako svobodného nepřipraveného a nespoutaného vesnického kluka, řekněme prosáklého pohyblivými dětskými hrami vlčnovských kluků, kdy se mi měnil svět uzavřením "do čtyř zdí" ústavu pro nevidomé v Brně. Myslím, že děti tyto radikální změny snášejí lépe, než dospělí, kteří v podobné situaci - ze smutku, z odloučení, z toho, že svět o ně nestojí - žalem mohou i dříve zemřít. Oni mají cit a rozum, my jen údivem otevřená ústa.

Tam za těmi tlustými zdmi a vysokými stropy jsem poznal svého prvního učitele hry na klavír, geniálního tvůrce speciálních učebních pomůcek pro nevidomé žáky, několik svých pozdějších kolegů, mnoho kamarádů a také dívenku, která se později stala mou ženou a matkou našich tří dětí. Děkuji tobě, dětství, že jsi mne tak obohatilo. Chtěl bych se znovu stát malým klukem, pasáčkem těch tří milých koz, setkat se se svou maměnkou a tatinkem, kteří mne vychovali do odvahy život žít a jej nezahodit.

Josef Smýkal





Na Velkém Blaníku


Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné, kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky. Ale pod hradbami, v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, "svatováclavské vojsko", dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni. Blaník uzamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světa odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naši vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní.

Rozhledna na Blaníku Není u nás mnoho kopců, které by mohly svou slávou konkurovat bájnému Blaníku. Snad jen Říp, možná Sněžka. Ale navzdory tomu, že pověstmi opředený Blaník zná téměř každý, jen málokdo tuší, kde se slavný kopec nachází, a ještě méně se ví, že na jeho vrcholu stojí rozhledna. Totiž, Blaníky jsou vlastně dva. Velký, to je ten bájný, a jeho menší jmenovec Malý Blaník, který se nachází jen kousek od něj.

Velký Blaník najdete asi dva kilometry východně od městečka Louňovice pod Blaníkem, které leží asi deset kilometrů od Vlašimi. Protože nejbližší zastávka je až ve Vlašimi, je asi nejlepší vydat se na výlet autem. Malé parkoviště leží na úpatí kopce asi jeden kilometr od Louňovic směrem na Načeradec. Po červené značce je to až na vrchol ve výšce 638 metrů asi jeden kilometr, převýšení činí přibližně 170 metrů. Zpočátku se jde velmi příjemnou lesní cestou, posledních tři sta metrů k rozhledně je ale celkem ostrý výstup, vhodný podle označení jen "pro zdatné". Kdo si na něj nevěří, může se vydat k rozhledně pozvolnější cestou, která je asi o půl kilometru delší.

Rozhledna se nachází na malé mýtince přímo na vrcholu kopce. Dřevěná věž ve tvaru husitské hlásky byla postavena Klubem českých turistů v letech 1939 až 1941 a je vysoká 30 metrů. Výletníky čeká více než sto schodů, výhled ale stojí za to.

Pohled z Blaníku Výhled z rozhledny je zasklený, neboť rozhledna je otevřena po celý rok. Nemusíte mít proto obavy, že na vrcholu je zima nebo že na vás bude foukat. Uvnitř rozhledny je k dispozici občerstvení, kde je také možné zakoupit si pohledy a suvenýry, zapsat se do návštěvní knihy nebo si přečíst něco o historii Blaníku či báseň z roku 1917, která vyšla v tehdejším Humoristickém listu:

"Blanické vojsko

Až prý stihnou Čechy milé
nejkrutější útrapy,
družina ta v plné síle
na pomoc jim přikvapí.
Nuž proč tu již dávno není
stráž ta naše pečlivá?!
Což je horší utrpení
než to, že jsme bez piva?"


Rozhledna na Velkém Blaníku je otevřena od dubna do září každý den od 10 do 17 hodin. Od října do března je pak otevřena jen o víkendech a svátcích od 10 do 16 hodin. Vstupné stojí deset korun, studenti a děti platí polovic.

Historie Velkého Blaníku

Již v samé blízkosti rozhledny jsou k vidění zbytky keltského oppida z prvního tisíciletí před naším letopočtem. Dvě řady balvanů, které vypadají na první pohled jako bludné, jsou zbytky bývalých kamenných valů. V bývalém útočišti Keltů byly v roce 1977 nalezeny kostrové hroby a hliněné formy pro keramické výrobky.

Ve středověku na Blaníku sídlil komorní hrádek, ze kterého se dodnes zachovaly hradní příkopy. Když byl král Václav IV. vězněn ve Vídni, zajal Zikmund věrného Václavova strýce Prokopa, přitáhl s ním před Blaník a pod hrozbou smrti si vynutil vydání hrádku. V letech 1868 až 1871 se zde konaly tábory lidu demonstrující boj za české státní právo. Během prvního z táborů byl z Blaníku odvezen základní kámen ke stavbě Národního divadla.

Od roku 1982 je Velký Blaník s okolím součástí stejnojmenné chráněné krajinné oblasti o rozloze 40 čtverečních kilometrů. Chráněnou krajinnou oblastí vede naučná stezka Velký Blaník o délce 3,5 kilometru a deseti zastávkách. Její začátek je na parkovišti u Louňovic, konec na druhé straně Blaníku také na parkovišti u silnice mezi vesnicemi Kondrac a Křížov.

Malý Blaník

Kaple sv. Máří Magdalény Na Malý Blaník se vydáme také po červené značce, tentokrát ale z parkoviště na druhou stranu. Cesta až na vrchol nezabere více než půl hodiny. Těsně pod vrcholem se nachází zřícenina poutní kaple sv. Máří Magdaleny z roku 1753. Zajímavostí kaple je nejméně 150 let starý smrk, který roste přímo uprostřed ruiny. Ke kapli přiléhala sakristie s oratoří v patře. V jeskyni pod sakristií bydlel poustevník. Jeho duch dnes obchází po ruinách a hlídá zde ukrytý poklad.

Kam se vypravit v okolí?

Louňovický zámek Nejprve samozřejmě do blízkých Louňovic, kde můžeme v místním zámku navštívit stálou expozici o dějinách Louňovicka i obou Blaníků. Nejstarší dějiny dnešních Louňovic jsou úzce spojeny s osudem premonstrátského kláštera. Ten zde byl založen roku 1149 v tehdy pusté krajině pod oběma Blaníky. Klášter se záhy rozmohl a ovládl během svého téměř třistaletého trvání řadu osad v okolí. Při samotném klášteře pak vznikla záhy osada - dnešní Louňovice. Klášter zanikl v roce 1420 na samém počátku husitských válek. Louňovice pak připadly Táboru. Ten je držel až do roku 1547, kdy o ně Táborští přišli při konfiskaci majetku Ferdinandem I. V druhé polovině 16. století a v 17. století patřily Louňovice Skuhrovským. Nakonec je bezdětný Karel Adam Lev z Říčan ve své poslední vůli odkázal pražskému arcibiskupství, které vlastnilo louňovický statek a lesy až do roku 1924.

V sousedních obcích Kondraci, Pravoníně či Libouni jsou ke zhlédnutí architektonicky cenné románské kostelíky ze 12. století. Nedaleko je i pěkný barokní zámek Jemniště z počátku 18. století. Dalším zajímavým místem v okolí je původní středověký hrad, posléze zámek, ve Vlašimi. Dnes je v něm otevřena expozice o přírodě v regionu a rozsáhlá expozice loveckého a sportovního střelectví. V Růžkově Lhotici je pak zámeček, který patřil otci Bedřicha Smetany, s expozicí věnované počátkům Smetanovy tvorby. Ve Vrchotových Janovicích můžeme navštívit místní zámek, původně vodní tvrz, z první poloviny 14. století. V jeho prostorách je zpřístupněna expozice zvonařství, společnost v Čechách devatenáctého století a expozice Rilke a Kraus.

Legenda o blanických rytířích

V jeskyních pod Blaníkem má podle pověstí spát svatováclavské vojsko a čekat zde, až bude českému národu opravdu nejhůře. Protože je celý Velký Blaník pokryt velkým množstvím skal, je těžké určit, která z nich vchod do nitra zakrývá. Podle pověstí je ale vchodů do jeskyní více, nezbývá tedy než zkusit štěstí a hledat a hledat.

Přesto existují místa, o kterých se mluví jako o vchodech do jeskyní. Jeden z vchodů se prý nachází jen kousek od rozhledny. Dalším místem je podle pověsti Veřejová skála. K té se dostanete, když od parkoviště nepůjdete k rozhledně ostrým výstupem "pro zdatné", ale budete pokračovat dále po pozvolnější cestě. Cestou také narazíte na Kamenný stoleček, který podle pověstí slouží k odpočinku a občerstvení blanických rytířů.

O Blaníku se jako o tajemné hoře mluvilo již od raného středověku. Důvodem vzniku pověsti je zázračná porážka nepřátel u vesnice Býkovice na úpatí Malého Blaníku. V návratu kalicha pak prostý lid viděl cestu k znovuzískání svých ztracených práv a svobod. Již roku 1404 dokonce arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka uložil všem duchovním z okolí Blaníka, aby vesničanům zakázali pod trestem exkomunikace horu i jen navštěvovat. Již předtím Jan Hus ve svých kázáních odsuzoval poutě na určitá místa a kopce, kde lidé očekávají zázraky a konají modloslužebné obřady.

V českém písemnictví se pověsti o Blaníku objevují již od 15. století, například ve Vidění pana Oldřicha z Rožmberka a v Předpovědění Mikuláše Vlásenického. Zvláště Mikuláš, který působil v sedmdesátých letech 15. století, se vyžíval v apokalyptických vyprávěních z budoucích časů. Líčil "množství nepřátel, zemi roznášenou na kopytech koní, potoky krve..., ale až prý bude nejhůře, vyjedou z Blaníku divnou mocí Boží ukrytí tam bojovníci..."

Vykutáleného kazatele k jeho předpovědím inspirovaly pravděpodobně právě pověsti a lidová vyprávění, které kolovaly o Blaníku od nepaměti.

Znamením největšího úpadku české země prý bude usychání stromů na této hoře od vršků. Na louce pod Blaníkem se podle proroctví strhne tak hrozná bitva, že se i blízký rybník naplní krví. Teprve pak vyjde z hory vojsko, které bylo léta ukryto, a zažene nepřítele za hranice.

Kromě rytířů se v pověstech o Blaníku objevují ještě pověsti o pokladu ukrytém v hoře, o studánce s nevysychajícím pramenem, o místním kováři, ovčáku a děvečce, kteří zmizeli a vrátili se domů až po roce, obdarováni za službu u blanických rytířů zlatem nebo starobylými mincemi. Později se v pověstech objevují i jména vůdců tajemného vojska - Bohuslav Blanický, Zdeněk ze Zásmuk, Stojmír, Oldřich z Rožmberka, kníže sv. Václav, Jan Hus nebo Jan Žižka.

Alois Jirásek ve Starých pověstech českých píše:

"Nepřítel náhlým strachem obklíčen a jako zmámen bude ku Praze prchat a tam pak bude hrozný ten boj dobojován. A bude tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most. Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele Českého království ze země vyžene. A sv. Prokop, opat Sázavský s berlou, bude mu pomáhati. Pak nastane svatý pokoj, země česká si odpočine. Mnoho Čechů sic za těch bojů zahyne, ale ti, kteří zůstanou, budou mužové celí. Poznajíce chyby svých předků i své, budou pevně státi a nepřítel jimi o zem neudeří."

Jistě, jsou to jenom pověsti. Kdo by jim dnes věřil. Přesto je na Blaníku i v okolí cítit zvláštní atmosféra a na výlet se tam určitě stojí za to vydat. Vždyť co kdyby zrovna rytíři jeli na projížďku nebo hodovali u kamenného stolu. Vyloučené to určitě není...

Libor Šárecký

(Magazín Paegas Impuls)





Bratislavský čumil


Bratislavský čumil V centru Starého města v Bratislavě na křižovatce tří ulic, Rybarskej brány, Panské a Laurinské ulice, byla nedávno instalována socha, které se říká Čumil. Bronzová postava, která jako by vylézala z kanálu a přitom se opřela o dlažbu a krátí si den zvědavým pohledem na dění v ulici a především na krásné dívky, kterých je v Bratislavě údajně nejvíce na světě, se rázem stala cílem turistů hlavního města Slovenské republiky. Ti se velmi často nechávají zvěčnit objektivem fotoaparátu právě s ním. Traduje se, že jeden kanadský turista napsal do regionálních novin, že v Bratislavě je netradiční pomník příslušníkům polovojenské organizace, kteří měli bojovat v srpnu 1968 proti ruským tankům. Podle autora sochy se však o vojenský pomník nejedná.

Petr Kamenický

(Magazín Koktejl)





Pozvánka


Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea města Brna vás zve na výstavu Svět haptický - I. Jejím autorem je PhDr. Josef Smýkal. Výstava potrvá od 10. dubna do 31. prosince 2002. Umístěna je v překrásných středověkých prostorách Kulturního a informačního centra města Brna, Radnická ul. 10. Otevřeno bude denně v 9-17 hodin.

Výstava včetně doprovodných kulturních akcí připomene 10. výročí založení Slepeckého muzea v Brně.


Moto: Svět kolem nás je haptický - je tedy hmatatelný. K jeho poznávání slouží hmat, tj. smysl daktilní.

Svět haptický - I je výstava reliéfních obrázků, technických nákresů a zeměpisných map 19. a 20. století - reliéfních pomůcek pro nevidomé děti i dospělé, které sloužily jako abstrakce reálné struktury předmětů a dějů.

Obsahem výstavy jsou sbírky Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea města Brna a soukromé sbírky autora výstavy.

Výstava je doplněna hracími hudebními automaty ze sbírek Technického muzea, např. několika hracími strojky, případně orchestrionem aj.

Pro nevidomé návštěvníky je připraven soubor všech exponátů k individuální prohlídce hmatem i katalog v braillském písmu, o který si mohou napsat na adresu: Slepecké oddělení TMB, Purkyňova 105, 612 00 Brno. K dispozici budou mít průvodce výstavou. Kolektivní návštěvy je vhodné ohlásit předem. Bude jim zajištěn odborný výklad.

Kulturní a informační centrum je poblíž železničního nádraží. (Orientační bod - Zelný trh.



Doprovodné akce:


 
     
    * * * * *