Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 1 - ročník XII. - únor 2002

Vydává: (oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Milí čtenáři...
Sypejte ptáčkům
Slepecké oddělení TM v Brně se připravuje
Příjemné překvapení
Kdo byl Karel Hejda
Ruce
Hrad Bítov
Upozornění






Milí čtenáři,


vítám vás do nového roku. Přeji šťastné vykročení správným směrem. V práci i v osobním životě pak vše dobré. Co nám nadcházející rok přinese, nikdo neví, ale snad to budou jen samé příjemné věci. Našim stálým příznivcům děkuji za milou pozornost. Novým pak, aby se jim s námi líbilo.

Eliška Hluší





Sypejte ptáčkům


Krmítko" V zimě mají ptáci hlad, a tak jim přilepšení na krmítku přijde vhod. Podle ornitologů uvítají například ovesné vločky, strouhanou housku, nakrájené maso, strouhanou mrkev, tvaroh, vnitřní sádlo nebo lůj. Nepohrdnou ani lněnými, slunečnicovými, konopnými nebo řepnými semeny. Velmi rádi mají i jeřabiny, plody bezu černého, hlohu, břečťanu či svídy. Přímo ideální je zadina - odpad z vyčištěného obilí obsahující především semena plevelů. Vhodné je také namočit květináč, skořápku kokosového ořechu nebo velkou šišku do rozehřátého tuku smíšeného se semeny a pověsit je vedle klasického krmítka.

Zbytky z kuchyně se do krmítka nehodí, ptáci by mohli i uhynout. Například strnadi, pěnkavy nebo chocholoušové na klasické krmítko nepřiletí- pro ně je třeba nasypat zrní i na zem, nejlépe pod stříšku. pěnkava

Ivan Kmínek (čas. Výběr)





Slepecké oddělení TM v Brně se připravuje


Po dokončení inventarizace a přípravě architektonického zhodnocení prostory, která je oddělení pro slepeckou historii přidělena, bylo možné přistoupit k tematicky uspořádané přípravě jednotlivých pomůcek, přístrojů a strojů k jejich uschopnění pro veřejnou prezentaci. Rád konstatuji, že péče restaurátorů o jedinečné slepecké památky je skutečně prvotřídní. Obdivuji zvláště některé výsledky, kdy se pomůcka ukáže v pravé své podobě. Většina budoucích exponátů se již skví v igelitových obalech. Zbývá již jen několik složitějších strojů a elektronických pomůcek. A potom knihovna, která obsahuje několik set historicky významných děl nejen svým obsahem, ale především způsobem výroby různých slepeckých písem i jednotlivých svazků. V současné době ji připravujeme k soupisu a k přehledným signaturám. Větší část knihovny bude vystavena.

Maně si vzpomenu na situaci, ze které se Slepecké muzeum jen tak tak vymanilo. Málem by nad ním bděli laici, kteří nemají ponětí o bohatství, jež bylo za více než padesát let shromážděno k uctění našich předchůdců. Tím více si vážím vedení i ostatních pracovníků Technického muzea, kteří se starají, aby nové oddělení mělo vše, čeho je třeba k jeho provozu a aby se i jeho sbírky mohly zaskvít v nové expozici.

Historie slepectví tak získává stánek, ve kterém je možno najít dokumenty ze všech oblastí péče o nevidomé děti i dospělé osoby. Jak dnes již máme potvrzeno osobními návštěvami v několika podobných muzeích v zahraničí, je brněnské muzeum skutečným unikátem. V žádném zahraničním muzeu totiž nenajdete tematicky tak ucelené pojetí. Navíc se zahraniční muzea vlastně zaměřují na kolekce historického počátku vzdělávání slepců a nemají proto zájem o doplňování novými, například i soudobých elektronických pomůcek, ve kterých se vývoj ubírá obrovským tempem.

Brněnské slepecké oddělení má ve svých fondech i takové pomůcky, o kterých jinde nevědí. Při svých návštěvách v zahraničí jsem zjistil, že dokonce vedení tamních muzeí neví o některých předmětech, k čemu sloužily. Ve Vídni je to např. slepecké plnicí pero, v Paříži nic nevědí o Kleinově psacím stroji, vídeňské početní krabici, v Coupvryy netušili k čemu sloužila např. Heboldova šablona, v Madridu jsem byl překvapen, když nám průvodkyně sdělila nesprávné informace o unikátní pomůcce, kterou mají ve fondech, že totiž sloužila k učení Braillovu písmu, ale je to přístroj, který zkonstruoval Froce PIcht pro dorozumívání slepce s hluchoslepým. Také si nevěděli rady s českým Kleinovým psacím strojem.

Jsem nanejvýš spokojený s tím, jak se postupně i v současné době slepecké oddělení stále doplňuje. Jen jsem trochu smutný nad tím, že prostora, která bude sloužit k instalaci slepeckých pomůcek, je už nyní malá, i když ještě před rokem se jevila jako dostatečná. Věřím, že ještě se dá mnohé změnit.

PhDr. Josef Smýkal





Příjemné překvapení


ve dnech 5.-9. září jsme společně s PhDr. Josefem Smýkalem, manželem a tlumočnicí Petrou Pavlíčkovou, studentkou na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity navštívili slepecké muzeum v Madridu. Dříve jsem o tomto muzeu pouze četla ať už v časopise Zora nebo v letáku samotného muzea. K dispozici nám byl také materiál natočený na video kazetě, který jsme obdrželi již dříve od vedení tamního muzea. Měli jsme tedy již trochu přehled o jeho náplni.

Modely významných světových staveb Tyflologické muzeum patří ve Španělsku organizaci nevidomých ONCE. Velmi obětavě se nám věnovala těžce slabozraká paní průvodkyně. Muzeum je rozděleno do tří velkých oddílů. Každý je umístěn v samostatném sále. První oddíl seznamuje návštěvníka s možností ohmatat si různé významné světové stavby i jiné památky. Ve druhém oddílu jsou vystavena výtvarná díla nevidomých a slabozrakých umělců. Třetí oddíl je věnován pomůckám pro výuku a vzdělávání nevidomých. Opět jsme se přesvědčili, že pracovníci muzea nemají některé pomůcky správně historicky zařazeny a ani nevědí, odkud pocházejí. J. Smýkal zde objevil Kleinův psací stroj, jehož výrobcem byl František Urban. Další z mnoha zajímavých exponátů byl psací strojek pro dorozumívání nevidomých s hluchoslepými. Velkým překvapením pro mne byla matrice s reliéfním písmem Moonovým a Barbierovým. Nejstarší knihu tištěnou bostonskou reliéfní latinkou zde mají z roku 1837.

Expozice učebních pomůcek Po prohlídce expozice jsme pak krátce pobesedovali s koordinátorem muzea panem Miguelem Morenem Torbellinem. Představili jsme mu naše slepecké oddělení, jeho historii i současnost.

Další den jsme měli možnost krátce pozdravit ředitele pro mezinárodní styky ONCE pana Ernesta Uria, který nám telefonicky domluvil návštěvu vzdělávacího centra pro nevidomé. Zde se nám velmi obětavě věnovala nevidomá vedoucí speciálně pedagogického centra paní Fatima Sanchez. Velmi podrobně pohovořila o práci jejich centra. Poskytují tu komplexní péči od narození až do stáří. Velmi podporují integraci žáků a studentů do běžných mateřských, základních, středních i vysokých škol. Pro učitele běžných škol pořádají kurzy výuky Braillova písma atd. Studentům pak nabízejí možnost naučit se pracovat s počítačem i jinými kompenzačními pomůckami. Prohlédli jsme si takto vybavené učebny. Bohužel prázdné (myslím tím bez studentů), protože školní rok začínal 10. září.

Expozice umění Velmi mile mne překvapilo, že ve vedoucích funkcích námi navštívených institucí byli nevidomí lidé.

Eliška Hluší





Kdo byl Karel Hejda




(nar. 13. 1. 1902 - zemř. 3. 7. 1975)

Karel Hejda (foto čb) V roce 1948 byl ministerstvem školství jmenován ředitelem nově vzniklé hudební školy při Deylově ústavu pro nevidomé politicky angažovaný, ambiciózní tehdy těžce slabozraký klavírista a hudební pedagog Jan Drtina. Dosavadní správce školy, tehdy teprve padesátiletý, Karel Hejda mohl nakonec zůstat na škole jako učitel. Ministerstvo sociálních věcí ho jmenovalo ředitelem domova mládeže pro toto zařízení. Nová škola měla postupně nabýt působnost pro celou Československou republiku.

Od narození Karla Hejdy, klavíristy, varhaníka, hudebního pedagoga a správce hudebního oddělení při Deylově ústavu, uplynulo celé jedno století, myslím proto, že je vhodné si jeho životní pouť připomenout alespoň několika řádky.

Narodil se v Telči jako syn učitele hudby. Rodinné prostředí vyvolalo u chlapce zájem o toto umění. S úspěchem ho vyučoval jeho nevidomý strýc. Tato okolnost vzbudila později Hejdův eminentní zájem o práci s nevidomými dětmi. Vystudoval nižší reálku ve svém rodišti, v letech 1918 - 1922 studoval na pražské konzervatoři hru na varhany, současně i hru na klavír.

Do roku 1931 působil jako varhaník v jednom z pražských kostelů. Uplatnil se rovněž jako varhanní virtuos. Jeho zájem o práci s nevidomými však neochabl. Sledoval jejich hudební úspěchy, zúčastňoval se hudebních akademií.

Počátkem třicátých let byl přijat jako učitel hudby do Deylova ústavu pro nevidomé. Od roku 1934 zde potom působil ve funkci správce hudební školy. Toto místo zastával do roku 1948. Potom byl nucen uvolnit funkci progresivnímu Janu Drtinovi. Tuto změnu nesl těžce. Zůstal však na škole vyučovat. Vyučoval hře na klavír, varhany i teorii hudby, vedl domov mládeže.

Ochotně zapisoval skladby nevidomých autorů do běžné hudební notace, byl vždy připraven nezištně pomoci tam, kde byla jeho pomoc potřebná. Rozeznal např. talent Slováka L. Janka, kterému se věnoval i o sobotách a nedělích, aby dohnal jeho zanedbanou hudební přípravu.

O hudební výchově nevidomých napsal zajímavý článek do časopisu Hudební výchova (1940). S absolventy zůstal ve styku a pomáhal jim při začátcích jejich soukromé hudebně pedagogické činnosti.

Takový zůstal i po odevzdání vedoucí funkce. Za svou dlouholetou pedagogickou činnost byl Svazem invalidů oceněn diplomem, což bylo ocenění neodbornou organizací, pro kterou vlastně přímo nikdy nepracoval. Jeho význam ze strany školy zůstal nedoceněn, a to především z hlediska odbornosti a pedagogického mistrovství. V neposlední řadě pro nevšední lidskou tvář a lásku ke svým žákům si zaslouží alespoň při této příležitosti naše lidské a muzikantské poděkování.

PhDr. Josef Smýkal





Ruce


V náručí držím nového človíčka - voňavé růžové miminko. Teprve nedávno se vyklubalo na tento svět a ještě se nevzpamatovalo z té změny. Zatím neví, jestli se má radovat, nebo plakat.

Vítej mezi nás, človíčku! Copak tě asi v životě čeká? Bolest i radost, slzy i smích... tak jako nás všechny. Neboj se, pomůžeme ti!

Podávám malému prst. Okamžitě ho sevře ve své mrňavé pěstičce. Hledím s úžasem na droboučké prstíky, růžové nehtíky, překvapuje mě, jakou sílu dokáže ta maličká ručka vyvinout. V němém vytržení obdivuji stále znovu ten Boží zázrak. Stejně jako tenkrát před čtvrt stoletím, kdy jsem si přivezla z porodnice svého prvorozeného a pak žasla s každým dalším narozeným dítětem.

Srovnávám svou ruku s tou maličkou. I moje ruka jednou takhle začínala. Nevěděla nic o světě, nevěděla nic o práci, která ji čeká. I ona nejprve sloužila k cumlání, hraní, podávání. I ona se učila brát, držet a nepustit, rvát, hrozit pěstí. A potom, jak se stávala moudřejší, zjistila, že dávat je radostnější než brát, hladit je příjemnější než tahat za vlasy. I na práci si zvykla (šlo to ztuha) a dokonce v ní našla i potěšení. Dnes už, dá se říci, vyzrála. Našla své místo, pochopila své poslání a je docela užitečná. Zatím ji to těší, ale ví, že přijde doba, kdy přestane zvládat, přestane stačit tempu, roztřese se a ztratí zručnost. Bude více odpočívat složená v klíně. Ale ví, že ta nejdůležitější a nejkrásnější schopnost jí zůstane navždy - schopnost hladit.

Vracím se v myšlenkách k maličkému. Jemně ho hladím po hlavičce. Přivírá očka blahem. Je to příjemné, viď, človíčku? Pamatuj si to! Až jednou nebudeš vědět, co s rukama...

Magda Hauserová

(Magazín
Radia Proglas)





Hrad Bítov


Hrad Bítov Bítov patří k nejstarším českým hradům. Vznikl v 11. století za knížete Břetislava jako součást soustavy pevností bránících hranici českého státu. První písemné zmínky se vztahují k roku 1185, kdy se stal Bítov centrem jednoho ze šesti moravských krajů a byla z něj spravována rozsáhlá území Dačicka, Jemnicka, Slavonicka a Telčska.

Významnými majiteli Bítova byli Lichtenburkové. Ti vlastnili hrad více než dvě stě let, mezi roky 1307 - 1576. Za jejich panování vzniklo jádro dnešní hradní kaple a dnešního hradního paláce. Během husitských válek byl Bítov významnou oporou mocenských ambic svých majitelů. Po vymření rodu Lichtenburků se majiteli hradu stávají Jankovští z Vlašimi, po nich přechází do rukou Daunů. Právě Daunové, hrabě František a jeho syn Jindřich, upravili v první polovině 19. století pustnoucí hrad do novogotické podoby, která se uchovala dodnes. Posledním soukromým majitelem byl Jiří Haas, v roce 1949 přechází Bítov do správy státu.

Hrad se nachází 34 km západně od Znojma nad hladinou Vranovské přehrady. Výlet můžete zvládnout i z Prahy za jediný den. Turisté z Moravy a Slezska to samozřejmě budou mít většinou blíž.

Saskia Bergerová

(Magazín ČD pro Vás)





Upozornění


Milí čtenáři, od 1. února 2002 dojde ke změně naší adresy:

Technické muzeum
slepecké oddělení
Purkyňova 105
612 00 Brno


redakce



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje:
Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *