Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 6 - ročník IX. - prosinec 2001

Vydává: (oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Mikoláš Aleš
Štědrej večer nastal aneb Vánoce po staročesku
Aby vám zůstal čas
Dům pánů z Lipé odkrývá svoji tvář
Nový tarif ČD
Milí čtenáři!






Mikoláš Aleš


Mikoláš aleš (foto) V případu Mikoláše Alše realita a mýty často splývaly vjedno. Včetně legendy o géniích, která praví, že se rodí v malé doškové chaloupce. Ale tak tomu opravdu bylo. V nedávno znovu promítaném Krškově filmu o Alšovi bylo k vidění legend hned několik. Jedna z nich představovala Mikoláše Alše jako husitského hejtmana, který pražskými ulicemi vede vzbouřený lid. Bylo to prolhané, v duchu komunistické ideologie, která potřebovala hrdiny, světce a předchůdce revoluce.

Jak ale může být chápáno Alšovo umění v současnosti, v dnešní internacionalizaci života a umění? Je těžké odpovědět, neboť přirovnávání k současnosti není na místě. Nezbývá než se vracet a ověřovat si jistoty.

Pěšky za uměním a slávou

Narodil se 18. listopadu 1852 v Miroticích, v "malé doškové chaloupce" jako nejmladší syn Františka Alše a jeho ženy Veroniky. Otec František Aleš je ušlechtilý, nadprůměrně vzdělaný muž, který ukončil gymnázium v Písku jako premiant a pouze nedostatek finančních prostředků mu nedovolil absolvovat studium filozofie v Praze. Musel se vrátit do Mirotic a zvolit zaměstnání písaře. Matka Veronika Alšová je prostá, zbožná žena z lidu, ráda čte a vyšívá podle návrhů, které si kreslí. Třetím, velice důležitým členem domácnosti je bratr matky Veroniky, Tomáš Fanfule, starý švališér napoleonských válek. Malý Mikoláš přilne ke strýci tak, že jej později nenazve jinak než "druhým otcem". Skvělý vypravěč a voják tělem i duší bude Alšovi ztělesňovat ryzí typ českého člověka a vlastence.

Existenční nesnáze doženou Františka Alše k tomu, aby se koncem roku 1856 přestěhoval s celou rodinou do Prahy, ale podobné potíže ho přinutí již v únoru 1858 k návratu do Mirotic. Právě z této doby se dochovají první kresby malého Mikoláše, nejsou téměř vůbec dětsky neumělé. Umělec na své začátky vzpomíná: "Pokud paměť má sahá, kreslil jsem odjakživa, a ne-li to, ode čtyř let jistě. Tehdy v zimě jeli jsme s nebožkou matkou na formanském voze z Prahy, cestou stavěli jsme se na jakési hospodě a tu já na nízké stoličce na ústřižcích papíru kreslil svatého Václava, malá šenkýřovic dceruška a u okna píchající mistr krejčí byli mými prvními obdivovateli a kousek cukru první mou odměnou - sladšího honoráře později jsem neokusil." Vynikajícími kreslíři jsou i dva starší Mikolášovi bratři, František a Jan, oba ale čeká tragický osud. Když František umírá v březnu 1865 na souchotiny, je právě septimánem píseckého gymnázia. V dubnu roku 1867 se právě na Velký pátek pistolí zastřelí druhý bratr Jan. Zanedlouho po této tragédii odchází Mikoláš Aleš z píseckého gymnázia, pobyl zde necelé dva roky. Na vině je jeho impulsívní povaha. Nesnáší, když profesor botaniky neuměle nakreslil na tabuli zimostráz, vyskočí a namaluje rostlinu dokonale. Je to začátek konfliktů s profesorem: vedou k odchodu nespokojeného studenta, který ještě téhož roku - 1867 - přestoupí do II. třídy písecké reálky, kde studuje do 29. května 1869. Tehdy otec vyslyší synovo přání a rozhodne se poslat Mikoláše na studia malířství do Prahy. Pro život osmnáctiletého chlapce je to snad nejdůležitější rozhodnutí, ale i to jako by měla předznamenat tragédie: 22. září 1869, umírá Mikolášova matka Veronika.

Český schwind

První dva roky na Akademii, v "přípravce", učí Alše profesor Emanuel Roma. Je to Němec, ale rázovitého a málo přizpůsobivého studenta pochopí téměř okamžitě. Podobné sympatie najde Aleš i u Belgičana Jana Sweertse, který se roku 1874 stane ředitelem Akademie.

Skutečnou událostí pro studenty Akademie, ale i pro profesory je výstava německého malíře Moritze von Schwinda. je uspořádána v Praze na Žofíně právě v době, kdy slavný umělec zemřel (8. února 1871). Největší ohlas vzbudí Schwindův cyklus Meluzína. Mikoláš Aleš je vyzván profesorem Romou, aby vytvořil něco podobného. Aleš vyzvání přijal: "Udělal jsem cyklus Jan za chrta dán. Harfeník uprostřed dětí zpívá baladu. Vzbudilo to rozruch mezi kamarády, když jsem jim to v kafírně někde v židovském nebo na Starém městě ukazoval. Říkali: Z tebe bude český Schwind." Aleš ale cyklus zničil, zdál se mu příliš romantický a málo národní. Německé vzory nicméně zůstaly a je paradoxní, že právě u umělce nejčeštějšího.

Aleš byl ovšem horlivým vlastencem, stoupencem radikálního českého nacionalismu a zároveň romantikem obráceným do období nejslavnějších národních dějin, které byly jako husitská revoluce relativně krátké, anebo - jako staroslovanství - temné a mystické. V tomto vlastenectví se sice téměř nelišil od svých spolužáků, ale navíc zde bylo přátelství se spisovatelem Aloisem Jiráskem, který již tehdy stylizoval svůj vlastní český dějinný mýtus a měl na malíře obrovský vliv. V poměrně krátké době se Aleš seznamuje i s dalšími literáty, kteří se stanou jeho přáteli: Jaroslavem Vrchlickým, Ladislavem Stroupežnickým, Juliem Zeyerem, Václavem Benešem Třebízským a dalšími. Mezi malíři najde přátele téměř okamžitě ve spolužácích. Je to Emanuel Liška, Antonín Chittussi, Josef Tulka, Jakub Schikaneder, Felix Jenewein, Max Pirner a později i František Ženíšek a mnozí další. Spolu s kolegy z Akademie přispívá Aleš do časopisu Blbárna, vedle kreseb zde zveřejní i humorný životopis spolužáka Schikanedra a projevuje tak i talent literární.

Skromný život, který jako student v Praze vede, střídá Aleš s bohémstvím. Částky peněz, které posílá otec z Mirotic, ovšem často nestačí na nejnutnější potřeby. Aleš si musí přivydělávat kreslením, od roku 1872 zásobuje ilustracemi Palečka a v dalším roce posílá kresby i do Humoristických listů. Karikatura, tato lehká múza malířství, tak naplno vstupuje do Alšova díla, aby se postupně přeměnila v charakteristickou "alšovskou" kresbu. Příjmy z této činnosti rozhodně nebyly zanedbatelné, pozoruhodná je i rychlost a přímo lehkost, s jakými Aleš tvoří.

Na prázdniny jezdí Mikoláš Aleš do rodných Mirotic, ale pobývá zde stále s většími rozpaky poté, co se jeho otec podruhé oženil a vzal si vdovu Sedmihradskou se dvěma dětmi. Macechu přímo nesnáší, zvláště když 15. srpna vyštve z domu "druhého otce", strýce Fanfulu. Alšův tatínek v té době leží na smrtelné posteli a 4. října 1874 umírá. Z rodiny, která byla ještě před deseti lety pětičlenná, zůstává Mikoláš Aleš sám. Od toho data nemá student Akademie nikoho, kdo by ho podpořil. Tím spíše se upne k umění, je velmi ctižádostivý a přímo chorobně citlivý na každou nespravedlivou kritiku. V roce 1875 dosáhne úspěchu, když se na jarní žofínské výstavě představí kartónem Sláva Čechie, je to, jak se zdá, začátek slibné kariéry. Tato relativně idylická doba skončí na podzim roku 1875, kdy musí na vojnu jako "jednoroční dobrovolník". Narukuje do Újezdských kasáren v Praze, k uherskému pluku č. 25, jemuž se podle jména velitele říkalo U Mamuly. Většinu mužstva uherského pluku tvoří Slováci, Maďaři a mezi nimi jsou i cikáni, Aleš si je zamiluje všechny, naučí se jejich písně a až do konce života se bude hrdě titulovat jako "voják od Mamuly". Roční vojenská povinnost je pro Alše spíše příjemnou záležitostí. Po návratu na Akademii se všechno změní. Na začátku je konflikt, známá Woltmannova aféra. Vypukne v listopadu 1876 poté, co Woltmann (říšský Němec, univerzitní profesor dějin umění) přednese 25. listopadu v pražské Concordii přednášku, v níž tvrdí, že všechno výtvarné umění v Čechách je buď německého původu, anebo alespoň německého ducha. Čeští akademici smělého řečníka vypískají a vyvedou jej na ulici, nejagilněji si počínají Aleš s Chittussim. Oba jsou za to potrestáni policejním vězením, Chittussi dostává pět dní, Aleš čtyři. Incident je začátkem období, které bude trvat téměř tři roky. Aleš je bude považovat za nejkritičtější ve své kariéře.

Suchdolský azyl

Obraz Žalov Je přinucen opustit pražskou Akademii a žije v Suchdole u Roztok jako host doktora Alexandra Brandejse, jenž jako nájemce suchdolského hospodářského dvora má nejen dostatek financí, ale především pochopení pro situaci, v jaké se ocitl umělec teprve začínající. "Nebýt tehdy žida Brandejse, byl bych musel snad zahynout. Žádný mně nepodal pomocnou ruku," vzpomínal malíř. V Suchdole se Aleš věnuje především olejomalbě a namaluje přibližně čtyřicet menších olejů, ale také svůj důležitý obraz Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Obraz má vlastní pohnutou historii. Porota jej odmítne, ale dílo demonstrativně zakoupí Umělecká beseda za 400 zlatých. Drobná aféra však upozorní na ideové a ovšem i politické pozadí sporů o tehdejší Alšovo dílo. Malířova ctižádost je silná, ale služba národní věci je u Alše vždy na prvním místě. V roce 1878 začíná kreslit první návrhy obrazů cyklu, který nazývá Báj o vlasti, a téměř současně pracuje i na dalších dvou cyklech: Vlast a Živly. Téhož roku se Aleš od přítele Brandejse dozví o konkursu na výzdobu Národního divadla, myšlenka obrazů hrdinné, ale mytické minulosti tak může být uplatněna a realizována velkorysým způsobem. Když Aleš uvažuje o monumentální práci pro Národní divadlo, přichází na nápad společné práce se starším spolužákem z Akademie, malířem Františkem Ženíškem, "jemuž se nikdo v kresbě nevyrovná a mně opět v myšlence". Myšlenka spolupráce není tak úplně bezelstná, neboť Aleš si je vědom, že Ženíšek je přítelem architekta Národního divadla Zítka. Společná práce započne v lednu 1879, návrhy zadávají pod společnou značkou Okřídlená paleta. Práce vyjadřující patos kolektivního myšlení a potřebu kladného národního hrdiny byla docela v intencích Alšova i Ženíškova myšlení. Oba se ale lišili jak individuálními schopnostmi, tak praktickými zkušenostmi. Značka Okřídlená paleta se nicméně stala vítězem konkursu a oba malíři si práci rozdělili.

Spolupráce na monumentální zakázce se měla zanedlouho stát causou dvou znesvářených malířů, konkurenčním bojem kdo s koho.

Práce na návrzích pro Národní divadlo je spojena s nepříliš šťastnými roky prožitými v suchdolském "exilu", Aleš se z období, které pokládal za nejhorší ve svém životě, vysvobodil devětadvacátého dubna 1879 svatbou s milovanou Marií.

Po svatbě dal Mikoláš Aleš vymalovat jednu místnost dvoupokojového bytu v Lázeňské ulici na Malé Straně v Praze "samými českými lvy". V tomto bytě se také narodily první děti: Veronika, která po devíti dnech zemřela, a Tomáš. Častým návštěvníkem rodiny je malíř Josef Tulka, s nímž má Aleš společný ateliér na Královských Vinohradech, oba vytvářejí práce pro Národní divadlo. Tulka lunety pro lodžii, Aleš kartóny cyklu Vlast. Později již Aleš žádný ateliér nevlastní a celé své nejproslavenější dílo vytvoří - v obývacím pokoji.

Kauza Aleš versus Ženíšek

Počátkem roku 1880 se Mikoláš Aleš účastní dalšího konkursu, tentokrát na návrh opony pro Národní divadlo. Alšem navržená opona je národněmytologickým dílem, vysoko je hodnotí Jan Neruda a také se víc líbí veřejnosti, ale verdiktem poroty se vítězem stává František Ženíšek.

Další důvod k neshodám mezi Ženíškem a Alšem se objeví v červnu 1880, když výbor Sboru pro zřízení Národního divadla (v němž hlavní slovo mají architekt Zítek a Miroslav Tyrš) zamítne Alšův kartón Chrudimsko. Hlavní námitka byla, že v centru obrazu je slovanský bůh stád Veles se psí hlavou. Jsou vysloveny obavy, že nepřejícná cizina se utvrdí v myšlence, že Čechové "jsou psí národ". Aleš se oprávněně cítí být poškozován, a navíc se začínají objevovat pochybnosti o autorství návrhů. Aféra s kolegou Ženíškem vypukne v roce 1884, podnětem je zveřejnění obrazu Historie ve Světozoru a fakt, že pod reprodukcí je uvedeno pouze Ženíškovo jméno. Aleš žádá opravu (a té se později dočká), ale následuje Ženíškova odpověď - a také rada - aby se Aleš raději chopil štětců a poznal tak, "jak daleko jest od načrtnutí myšlenky k hotovému uměleckému dílu". Dne 29. září 1884 Aleš polemiku s Ženíškem definitivně ukončí a odpovídá: "Myslím, milý kolego, že bude nejlíp, když zůstane každý při svém: JÁ PŘI SVÝCH MYŠLENKÁCH A SKICÁCH A TY - PŘI TECHNICKÉM PROVEDENÍ." Spor je nicméně zásadní a Alše bolestně zasahuje. Vědělo se již tenkrát, že Aleš provedení svých návrhů přenechává jiným umělcům. Tak například všechna sgrafita nechával vyrýt uměleckým řemeslníkům, neboť nepracoval na lešeních, bál se výšek. Trval ale na autorství návrhů. Důkazy se ale podávaly nesnadno. Aleš v té době pracuje na ilustracích pro Rukopisy královédvorský a zelenohorský a vkládá do nich velikou naději. Věří totiž, že až vyjdou tiskem, pomohou dokázat jeho autorské prvenství návrhů pro malby ve foyeru Národního divadla. Připomeňme jen, že několik generací českých vlastenců přijímalo Rukopisy nadšeně jako nejstarší českou písemnou památku, důkazy o jejich nepravosti se objevily teprve koncem let osmdesátých. Aleš patří do tábora obhájců jejich pravosti. Roku 1886 vychází konečně první číslo sešitově vydávaných Rukopisů s Alšovými ilustracemi a okamžitě je napadeno kritikou mladočeského poslance Julia Grégra. Kritika je publikována v Národních listech, jejichž majitelem a vydavatelem byl právě Grégr. Aleš je naprosto zesměšněn: "Zrovna hrozný je obraz Libušin súd. Takovým způsobem by se neměla sešuntět tak vzácná poetická látka! Ženská figura znázorňující Vltavu hodí se spíše za etiketu na láhev s pušovinou a vysoce básnická figura Libuše stojí tu jako stará škaredá zkroucená ,bréca'. A ty obrazy nad ní! Je to několik nesouměrných hrubých bezmyšlenkovitých klikatin, tak primitivních, jako by je byl nakreslil nedovedný žáček."

Útok je nespravedlivý, ale nedočká se patřičné veřejné odpovědi, mlčí i přátelé, také většina literátů. Julius Grégr má aféru "mediálně" zcela pod kontrolou. Ženíšek obdrží profesuru na UMPRUM, Aleše čeká deset let největší bídy.

Aleš skutečný i mytický

Obraz Zasviť mi, ty Slunko zlaté Jako malíř olejomaleb se Aleš neprosadí a vrací se k této technice stále méně často. Neprosadí se ale ani jako monumentalista, malíř alegorických kompozic, neboť jsou zpochybňovány jeho umělecké schopnosti i originalita. Zůstává posléze pouze autorem perokreseb, ilustrací a karikatur. Autorem malých formátů. Ale z pokoření a nouze vyroste ctnost. Alšem mytickým a umělcem skutečně národním se nestane svými alegoriemi živlů a lidských smyslů ani postavami praslovanských reků, ale kresbičkami výjevů ze skutečného života, v naprosté většině výjevů vesnických - koled, zabijaček, Vánoc, ale také kresbami osiřelých dětí, cikáňat a rodin putujících za chlebem. Aleš neudělá nic menšího než to, že "každodenní českou lidovou zkušenost učinil obsahem i výrazem výtvarného díla. Mohl tak učinit jenom na způsob vpravdě revoluční, že totiž z prostnosti, jež byla jeho nejvlastnější genialitou, překročil dobové tabu a nakreslil českou skutečnost jako svět barokní," napsal Josef Jedlička a nejvýstižněji tak vyjádřil podstatu "alšovského mýtu".

"Koncem let osmdesátých jsem se vrátil k písním, říkadlům a pohádkám. A už jsem se toho nepustil," vyznal se Aleš po letech. Byla řeč o optické paměti, ta Alšova byla skutečně fenomenální. Zajímavým dokladem na toto téma může být vzpomínka MUDr. Josefa Thomayera publikovaná v revui Zvon: "Roku 1873 počal v zimním semestru přednášeti plastickou anatomii profesor Henke z tehdejší lékařské fakulty, sám umělecký diletant, jenž výklady své obyčejně provázel poloschematickými výbornými kresbami na tabuli. Aleš výklady tyto sledoval a po jediném vidění dovedl kresliti zpaměti rozmanité svaly lidského těla i s jejich spletitými úpony." U jiných ale práci zpaměti vidí nerad. Když sochař Španiel modeluje Alšův sochařský portrét a malíř mu "sedí" modelem (a často odbíhá, aby se "načichlý slivovicí vracel"), dostává se mu pokárání: "Nedělají mi nic zpaměti! Nedělají mi nic zpaměti!"

Legenda a skutečnost

Mikoláše Alše si neumíme představit jinak než jako dobráckého žoviálního staříka, osobnost každým coulem patriarchální. Umělec přiznává, že zestárl předčasně: jakoby zevnějšek chtěl přizpůsobit svým obrazům bájných slovanských starců a ovšem i konzervativním názorům, které hlásá. Své tři děti - Tomáše, Marynu a Elišku - vychovává sice spravedlivě, ale přísně, tak jak byl vychováván on sám v Miroticích. Nemá rád chování dětí a mazlení. "Takové věci nejsou důstojny muže," říká. V jeho povaze převládá dobrosrdečnost, bodrost a humor, občas mírně ironický. Maryna Alšová-Svobodová ve svých pamětech vzpomíná: "Někdy, ačkoli doma skoro nikdy nekouřil, zapálil si tatínek přec fajfčičku a schválně chodil hřmotně po pokoji a říkal, že dělá chalupníka. Až k padesátinám dostal od přítele Aloise Jiráska krabici doutníků Havana. Od té doby si po obědě zapálil vždy jeden doutník, na pohovce si labužnicky pokuřoval a měl radost, když kouř vytvářel kroužky." Říkával: "To mě naučil starý Jíra." Když měl chuť na pivo, říkával někdy mamince: "Přines džbánek nahořklého, ať srdce pozbude tesknoty!"

Má rád přátele a rád v jejich společnosti popíjí pivo a víno, nevidí v tom nic špatného: "Ať dokáží ti, co nepijí, co dokázali jsme my," říkával. Dokáže se docela "odvázat", naposled prý ve společnosti umělců v roce 1910 při jmenování Maxe Švabinského profesorem Akademie. Přítomen je i sochař Mařatka, jenž vzpomíná: "Čas rychle utíkal, už začalo svítat, a ještě žádný konec. Aleš začal mluvit latinsky, kreslil husary na stůl a najednou v rozohnění vytáhne šavli (velkou hůl) a ,všem hlavy dolů' - rozpřáhne se holí a všem nepřátelům v podobě sklenic a lahví sráží hlavy pádným rozmachem. Chudák celá skleněná výbava paní Slavíčkové s řinkotem se sype ze stolu!"

Smrt v růži zavitá

Oslavy Alšových padesátin se stanou bezmála celonárodním svátkem. Součástí oslav v roce 1902 je výstava souborného díla, doprovodným jevem a nutným zlem je přílišná publicita, která Alšovi není milá. V novinách se píše, že umělec nemá na papír a na činži, což dávno není pravda. Alšova rodina žije v relativním dostatku od Národopisné výstavy v roce 1895. (Malíř udělal pro výstavu na objednávku dva monumentální obrazy Přemysl Otakar II. a Boží bojovník a takřka přes noc jej proslavilo sešitkové vydání kreseb k národním písním, první "špalíčky".)

Podobně okázalým způsobem se slaví i Alšovy šedesátiny. "Vědí, ta šedesátka okradla mne o deset let života," říkává malíř přátelům.

Aleš je ctěn a vážen, také mladou "kubistickou" generací z Mánesa, i když je známo, že moderní umělecké směry nesnáší. Nelíbí se mu toho daleko víc, také Myslbekova jezdecká socha svatého Václava. "Nikomu to neříkaj, to je rytmajstr a žádný svatý Václav," říká jednou V. V. Štechovi. Ví ale také, že s malířem Alšem se už dávno nepočítá, uvědomuje si to hlavně při návštěvách reprezentativních výstav, kde jeho obrazy pravidelně absentují. V povědomí zůstává kreslířem a karikaturistou, a to už se až do Alšovy smrti nezmění.

Začátkem června roku 1913 přijímá poslední zakázku, jsou to ilustrace pro česko-židovský kalendář. Udělá dvě kresby. Na první je iniciála s kostlivcem na židovském hřbitově, na druhé lebka, symbol smrti v rozvíjejícím se květu růže. "Přivoněj si," sarkasticky pobízí hosty, ale ve svém nitru má silnou předtuchu konce. Na hrob si přeje kalinu, "strom kozácký" a symbol volnosti.

Umírá 10. července 1913 ve svém bytě, obklopen milující rodinou. Jeho poslední slova jsou: "A namáhá mne mluvit." Následuje velkolepý pohřeb, který se stává národní manifestací, a sláva posmrtná.

Jiří Olič

(Reflex 40)





Štědrej večer nastal aneb Vánoce po staročesku


Minulý článek byl věnován adventu a jeho svátkům a dospěli jsme v něm až na samý práh Štědrého dne. Dnes se tedy zkusme věnovat právě tomuto nejkrásnějšímu dni Vánoc, podívejme se, jak asi vypadal někdy v 19. století, tedy v době národního obrození...

Život průměrné české venkovské rodiny nebyl v těch časech nikterak snadný a během roku přinášel spíš práci a někdy i chudobu než zábavu, bohatství a štědrost. Tím více se projevovala snaha učinit alespoň ze svátků vánočních čas vzájemné rodinné pospolitosti, porozumění a pohody, čas hojnosti a čas mnoha krásných zvyků a tradic.

Jedním z projevů hojnosti bylo i množství a rozmanitost vánočních pokrmů...

Již den či dva před Štědrým dnem se peklo - trocha cukroví a především chléb a vánočka. Již den či dva před Štědrým dnem se peklo - trocha cukroví a především chléb a vánočka. U vánočky se na chvilku zastavme - první zmínku o ní máme již z doby po roce 1550; tehdy ovšem její nelehká a téměř rituální příprava byla výsadou mistrů cechu pekařského. Až o nějaké to století později se přenesla i do kuchyní obyčejných lidí a běžnou se na štědrovečerních stolech stala až někdy za časů F. L. Věka.

Přímo na Štědrý den vařily hospodyňky několik druhů luštěnin (hrách, čočku, kroupy), polévky, ryby nebo jiné maso. Hospodář zatím přinesl stromeček (někde potají, aby ho děti neviděly, přičemž jej sám i ustrojil, jinde se strojíval společně, jak to můžeme vidět na Ladových obrázcích) nebo postavil betlém. V některých rodinách se až do večeře nejedlo; lidé se chtěli postít, aby uviděli zlaté prasátko.

Veškeré přípravy tedy směřovaly ke štědrovečerní večeři, která symbolicky začínala v čase východu první hvězdičky. Rodina se sesedla u slavnostně (bíle) prostřeného stolu, všichni se společně pomodlili k Bohu a hospodář krátce zavzpomínal na prošlý rok a poděkoval za vše dobré. Pak se mohlo začít hodovat.

Jako předkrm bývaly nejprve krajíčky domácího chleba, které hospodář nakrájel, a též sladký hrách. Po něm následovaly další chody - polévky, čočka (aby rodina netrpěla finančním nedostatkem), houbový kuba s česnekem, maso či ryba a nakonec vánočka, sušené ovoce a cukroví. Zajímavé je, že tak jako štědrost vánoční tabule měla zajistit zdraví a prosperitu lidským členům rodiny, mysleli v některých rodinách i na své zvířecí společníky a dávali ochutnat i jim. Zvlášť dobré a účinné pro hospodářská zvířata byly pokrmy s česnekem; jeho léčivou a ochrannou sílu znali již staří Slované. Též nápojů bývalo více druhů - čaj, káva, ale i něco silnějšího - víno či pálenka.

Po večeři, od které museli vstát všichni najednou (kdo by vstal dřív, do roka by se mu přihodilo něco zlého), se ozval zvuk zvonku svolávajícího všechny k nastrojenému stromku. Tomu to v hávu z čerstvého a sušeného ovoce, perníčků, ořechů, poskládaných papírků a řetězů a s betlémskou hvězdou na špičce obzvlášť slušelo. Než nastal čas dárků, našla si rodina čas na společné muzicírování - zapálily se svíčky na stromečku a zpívaly se koledy.

Proto se až do počátku 19. století v mnoha domácnostech místo stromků stavěly tradiční betlémy. Již několikrát jsme se zmínili o vánočním stromku, symbolu dnešních Vánoc. Víte, že u nás stromek zdomácněl až v první polovině 19. století? Ne však všude. Zvyk strojit jedličky (později i smrčky či borovice) přišel z Německa. Ne ve všech rodinách ale zavládlo nadšení přejímat německé zvyky. Proto se až do počátku 19. století v mnoha domácnostech místo stromků stavěly tradiční betlémy. Ty mají v českých zemích dlouhou tradici - než je v minulém (tedy 20.) století definitivně nahradily stromky, bývaly jedněmi z nejdůležitějších symbolů Vánoc. Stavěly se papírové, vyřezávané ze dřeva nebo například pečené z těsta či pálené z hlíny. Kromě obligátní Marie, Josefa a Ježíška, tří králů, pastýřů a jejich stád lidé do betlémů vsazovali i další figurky, takže se betlémy rozrůstaly. Mnoho muzeí betlémů najdete zejména v podhůří severočeských a východočeských hor.

po vodě v lavoru se pouštěly půlky ořechových skořápek se zapálenými svíčkami... Vraťme se ke Štědrému večeru. Čas po večeři patřil kromě koled a rozbalování dárků (často prostých, v chudých rodinách se dávaly spíše praktické drobnosti) i jiným zvykům. Většina z nich měla poněkud věšteckou povahu a měla lidem říci, zda budou mít dost peněz, zda budou zdrávi nebo kam se vydají jejich cesty v budoucnu. Některé též prozrazovaly svobodným dívkám, zda právě příští rok si pro ně přijde ten vyvolený. Proto se na Štědrý večer krájela jablka (objevila-li se v přepůleném jablku hvězdička z jadérek, znamenalo to zdraví a dlouhý život), po vodě v lavoru se pouštěly půlky ořechových skořápek se zapálenými svíčkami (zkoumalo se, čí „loďka“ se potopí či zhasne nejpozději, což znamenalo nejdelší život, čí se vzdálí od ostatních, což znamenalo cesty či odloučení). Též se v některých krajích udržoval zvyk rozlousknutí tří ořechů. Do jedné ze skořápek se vložila trocha hlíny, do druhé peníz, do třetí kousíček chleba, slepené skořápky se pak vložily mezi další ořechy. Kdo si vytáhl skořápku s hlínou, mohl očekávat bídu a chudobu, kdo chléb, toho čekal spokojený život. Peníz samozřejmě věštil bohatství.

Dívky na Štědrý večer házely střevícem přes hlavu (mířila-li špička dopadnuvšího střevíce ke dveřím, do roka mohla dívka počítat se svatbou), jinde dívky lily na Štědrý den olovo a podle jeho tvaru pak určovaly, jak bude jejich nastávající asi vypadat.

Až do půlnoci tedy byla rodina spolu a věnovala se sama sobě a tradičním štědrovečerním zvykům. Sváteční den pak končil půlnoční mší v kostele v pospolitosti všech obyvatel vesnice, před oltářem s jesličkami a za zvuků varhan. Další dny vánoční pak patřily veselí a návštěvám příbuzných.

Je jisté, že mnohé krásné zvyky se mi nepodařilo zmínit - popsat všechny by vydalo na celou knihu - a že tudíž tento článek může podat jen jakousi představu, jak asi takový staročeský Štědrý den vypadal. Že se nesl ve znamení lásky, vzájemnosti a rodinné pohody. A doufám, že i vaše letošní svátky budou prodchnuty krásnou atmosférou, jež na nás dýchá z těch tradic a zvyků, které někteří z nás stále udržují a které si ti ostatní připomenou alespoň na zmiňovaných Ladových obrázcích. Šťastné a veselé!

(kbulenova@hotmail.com)
(převzato z www.novinky.cz)





Aby vám zůstal čas


hemžící se kapři Na ulicích se zase rozzáří umělé hvězdy. Leckde ožije vánoční tržiště. Kapři budou ve špatné náladě a není se jim co divit. Z nejzasutějších koutů skříní poputují na světlo vánoční ozdoby a někde i stařičký zděděný Betlém. V haldě kazet a kompaktů vyštracháme ty pravé vánoční, nemáme-li ovšem dar sami zahrát a zazpívat o té nadějeplné zvěsti zrození Vykupitele. Z obchodu navezeme domů závěj jídla a pití. Budeme uklízet, běhat a shánět ten nejlepší dárek, počítat, aby na všechno, co je třeba ke "klidným" Vánocům, zbylo.

Bojím se, abychom uprostřed těch konzumních žní na něco důležitého nezapomněli. Nemyslím na nic, co se dá koupit. Chci vám popřát, aby vám zůstal čas na chvilku rozmyšlení o tom, kdo jsme, odkud, kam a proč se v poklusu řítíme. Aby vám zůstal čas obrátit hlavu a mysl vzhůru. Aby vám zůstal čas na to podat ruku sousedovi, snad i tomu, se kterým jste se tuhle pohádali. Aby vám zůstal čas třeba namalovat na futra čárku s datem a jménem a porovnat, o kolik že vyrostl váš syn či vnučka od posledního Silvestra. Třeba neděláte zrovna tohle, ale vy mi rozumíte, co tím myslím. Aby vám zůstal čas na staré fotky po prarodičích. Aby vám po nákupech zůstal čas na společný čaj a společné slovo. Abyste našli čas na chvíli si zastavit čas.

Protože cítím, že beznadějně upadám do vánočního sentimentu, končím. Zkrátka: Mějme krásné Vánoce a nezapomeňme poděkovat. Vždycky je za co.

PhDr. Richard Svoboda

(převzato ze Zpravodaje Králova Pole v Brně)





Dům pánů z Lipé odkrývá svoji tvář


Dům pánů z Lipé na nám. Svobody v Brně Po více než šedesáti letech byla dokončena rekonstrukce fasády Domu pánů z Lipé na nám. Svobody 17. Fasáda je zrestaurovaná do podoby, která byla provedena v letech 1937 - 1938 podle požadavků ústředního svazu českých hospodářských spoludružstev Brnosvazu a byla koncipována jednak jako vývěsní štít družstevní myšlenky na Moravě, ale také jako reklama majitele domu. Za povšimnutí stojí zejména unikátní renesanční kamenické práce z doby vzniku domu z konce 16. století: okenné ostění, kamenné arkýře a portál. V plné kráse se objevila i sgrafita Emanuela Hrbky, tvořená figurálními a zoomorfními motivy. Nepřehlédnutelné hnědošedé barvy díla jsou oživeny pozlacenou keramikou. Rekonstrukce celého domu byla dokončena 15. listopadu tohoto roku, kdy zde bylo slavnostně otevřeno nové společenské a zábavní centrum.

(převzato z Novin Haló Brno)





Nový tarif ČD


Od 1. ledna 2002 vstupuje v platnost nový Tarif Českých drah pro vnitrostátní přepravu cestujících a zavazadel TR 10.

Velice zjednodušeně lze říci, že se jízdné na železnici zdraží zhruba o 60%, ale nemusí tomu tak vždy být. Proto věnujte pozornost následujícím řádkům.

Zcela zásadní změna tarifu TR 10 proběhla již k 10. 6. 2001. K tomu datu totiž byla v návaznosti na nový způsob regulace cen ze strany Ministerstva financí a v souladu s Podnikatelským záměrem ČD dokončena restrukturalizace tarifu, probíhající postupnými kroky již dva roky. Změnu k tomuto termínu však téměř nikdo nepocítil, což způsobilo, že mnozí ji ani nevzali na vědomí. Došlo totiž k tomu, že bylo vyhlášeno tzv. "přechodné období", aby byl všem dán prostor k dostatečné orientaci v novém tarifu a k případnému rozhodnutí o zakoupení zákaznického (abonentního) průkazu KARTA Z, pokud nebudou v budoucnu využívat některou jinou slevu. Toto "přechodné období" bylo nejprve vyhlášeno od 10. 6. 2001 do 30. 9. 2001 a posléze prodlouženo až do 31.12. 2001.

Jaké jsou tedy dnes druhy jízdného?

Jednotlivé druhy jízdného lze rozdělit do těchto základních skupin:

  1. Obyčejné jízdné, jehož výše odpovídá nákladům na přepravu a objemu příspěvku z veřejných rozpočtů.

    Toto obyčejné jízdné se stanovuje v souladu s cenovým výměrem Ministerstva financí ČR. Obyčejné jízdné je díky způsobu jeho výpočtu relativně vysoké a platit by ho měli pouze ti cestující, kteří nevyužijí žádný z dále uvedených druhů jízdného.
  2. Zvláštní jízdné pro děti, důchodce, držitele průkazů ZTP a ZTP/P, rodiče dojíždějící za dětmi do ústavů a poslance a senátory Parlamentu ČR.

    Toto zvláštní jízdné se vypočítává z obyčejného jízdného na základě objednávky státu. Zvláštní jízdné sice představuje pro vyjmenované kategorie cestujících výraznou slevu z obyčejného jízdného (50 - 75 % nebo zcela bezplatnou přepravu), ale vyjma ze zákona bezplatně přepravovaných cestujících je pro časté uživatele služeb ČD stejně stále vysoké.
  3. Zákaznické jízdné určené pro všechny kategorie cestujících bez ohledu na věk.

    Zákaznické jízdné je již obchodní nabídkou ČD, kterou se snažíme udržet váš stálý zájem o přepravní služby ČD. Přesto, že Zákaznické jízdné je jakousi základní obchodní nabídkou ČD, kterou může získat opravdu každý, ještě ani ono nemusí být tím jediným jízdným, kterého budete využívat. Úplně jednoduše se pak dá konstatovat, že tohoto jízdného by měli využívat ti cestující, kteří nepoužijí žádnou jinou obchodní nabídku ČD, tedy že jízdenku za Zákaznické jízdné zaplatí (po prokázání nároku) pouze jednotlivý cestující, který si bude kupovat jednoduchou jízdenku (jízdenku jedním směrem na jednu jízdu). Suma sumárum - pokud jezdíte vlakem jinak, než občas jednu jízdu pouze jedním směrem, vysvětlení podmínek prokázání nároku na Zákaznické jízdné se Vás jednoduše netýká.

Jak tedy prokážu nárok, abych mohl dostat Zákaznické jízdné, pokud opravdu pojedu pouze jedním směrem, a to jenom jednou?

Nárok na zákaznické jízdné lze prokázat hned několika způsoby. Tím základním je zákaznický (abonentní) průkaz KARTA Z. Tento průkaz vám po předložení jedné fotografie pasového formátu, průkazu totožnosti a dalšího předepsaného dokladu, kterým běžně prokazujete nárok na slevu, vystaví na počkání každá železniční stanice.

Karta Z se vystavuje v těchto třech variantách:

1/1 = pro cestující starší 15 let, kteří neuplatňují nárok na Kartu Z 1/2 nebo 1/4, za cenu 100 Kč na rok ode dne vystavení;

1/2 = pro děti do 15 let a důchodce za cenu 100 Kč na rok ode dne vystavení;

1/4 = pro držitele průkazů ZTP nebo ZTP/P za cenu 100 Kč na rok ode dne vystavení.

Upozornění pro držitele Karty Z 1/4, že musí na vyzvání spolu s Kartou Z předložit při zakupování i kontrole jízdenek též průkaz ZTP nebo ZTP/P, na jehož základě byla vystavena.

Průkazy Karta Z zakoupené v předprodeji do 31. 12. 2001 jsou platné po celý rok 2002 (tedy až do 31. 12. 2002).

Od 1. 1. 2002 bude Karta Z prodávána s cennou známkou za 200 Kč.

Další podrobnosti jsou uvedeny v Tarifu TR 10, který vám ochotně vysvětlí zaměstnanci ČD (v pokladnách, v ČD centrech, atd.), případně vám ho zapůjčí k nahlédnutí. Informace lze nalézt také v jízdním řádu a v neposlední řadě na internetových stránkách ČD (http://www.cdrail.cz), kde lze najít i jeho úplné znění včetně komentářů.

Další nabídkou ČD je Zpáteční sleva, kterou ve 2. vozové třídě získá automaticky a bez jakýchkoliv formalit cestující starší 15 let, dítě do 15 let a držitel průkazu ZTP nebo ZTP/P, pokud si při zakoupení jízdenky "TAM" rovnou koupí i jízdenku "ZPĚT".

Pokud si koupíte jízdné se zpáteční slevou, nepotřebujete Kartu Z a navíc ušetříte, protože když už někdo jede TAM, jede zpravidla i ZPĚT.

ČD TIP představuje zlevněné jízdné pro malé skupiny cestujících tvořené minimálně dvěma a maximálně pěti platícími účastníky ze stejné nástupní do stejné cílové stanice a zpět.

Kromě velmi zajímavé výše jízdného pro cestující starší 15 let, děti do 15 let a držitele průkazu ZTP nebo ZTP/P, kteří se mohou vzájemně sdružovat do malých skupinek, nabízí toto jízdné i prodlouženou platnost jízdenky (3 dny). Omezením je pouze to, že se prodává pouze na víkendy, vyjmenované svátky a letní prázdniny (bližší informace jsou uvedeny v jízdním řádu ČD).

Na závěr uvádím tarifní podmínky pro přepravu držitelů průkazu ZTP a ZTP/P.

  • České dráhy přepravují držitele průkazu ZTP nebo ZTP/P ve 2. vozové třídě pravidelných osobních vlaků podle ceníků Tarifu Českých drah pro vnitrostátní přepravu cestujících a zavazadel TR 10. Nově se poskytuje držitelům těchto průkazů zpáteční sleva nebo sleva ČD TIP. Bližší tarifní podmínky jsou zveřejněny v textové části jízdního řádu.
  • Poplatky za rezervaci místa, lůžek a lehátek a dovozné za cestovní zavazadla hradí držitel průkazu i jeho průvodce v plné výši.
  • Při použití 1. vozové třídy zaplatí cestující držitel průkazu ZTP nebo ZTP/P jízdné v plné výši a při použití vlaku vyšší kvality i příplatek pro tento vlak.
  • Průvodce držitele průkazu ZTP/P se přepravuje bezplatně i v 1. vozové třídě a neplatí příplatek ve vlaku EuroCity a InterCity.
  • Držitel průkazu ZTP nebo ZTP/P nemůže zastávat funkci průvodce jinému držiteli průkazu ZTP/P.
  • Pro mezinárodní přepravu nevidomých uzavřely železniční a některé námořní společnosti "Mnohostrannou dohodu o výdeji mezinárodních jízdenek pro nevidomé a jejich průvodce", která je zveřejněna jako Příloha č. V ke Společnému mezinárodnímu tarifu pro přepravu cestujících a zavazadel (TCV) - sešitu I.
  • Pro přepravu nevidomých se v mezinárodní přepravě neposkytuje žádná sleva. Nevidomí se přepravují za plný tarif, případně za zlevněné jízdné, jsou-li uživateli jiné slevy. Při vydání zpáteční jízdenky nevidomému poskytují společnosti zúčastněné na Dohodě průvodci nevidomého (případně slepeckému psu) bezplatnou přepravu.
  • České dráhy poskytují tuto slevu ve všech vlacích osobní přepravy. Tato sleva se nevztahuje na příplatky při použití určitých vlaků u zahraničních železnic (např. EC, Talgo, X-2000 aj.) nebo pro vozy s rezervací místa (místenka, lehátkový a lůžkový příplatek) a na dovozné za cestovní zavazadla. Tyto příplatky platí průvodce nevidomého v plné výši. Nevidomé dítě do 4 let, které je přepravováno bezplatně, nemá nárok na bezplatnou přepravu průvodce.
  • Při nákupu mezinárodních jízdenek se nárok na slevu pro průvodce nevidomého (vodícího psa) dokládá platným průkazem ZTP/P, vystaveným pro zrakovou vadu držitele. Tato skutečnost musí být v průkaze uvedena. (Při přebírání průkazu ZTP/P je proto vhodné požádat vydávající úřad o doplnění této skutečnosti do průkazu ZTP/P.)
  • Tento průkaz musí mít nevidomý u sebe během celé cesty k prokázání nároku na slevu pro svého průvodce (vodícího psa). Bezplatné mezinárodní jízdenky pro průvodce nevidomého (vodícího psa) vydávají výdejny jízdenek pouze v zemi, kde byl vystaven průkaz nevidomého.
  • Nevidomý držitel průkazu ZTP/P tedy může uplatnit nárok na bezplatnou přepravu pro svého průvodce (vodícího psa) pouze z výdejen mezinárodních jízdenek v ČR.
  • Nevidomý držitel průkazu ZTP nebo ZTP/P si může při cestě do zahraničí koupit vnitrostátní jízdenku se slevou 75 % z nástupní stanice do pohraničního bodu (např. Praha - Břeclav st. hr.), současně přímou mezinárodní jízdenku zpáteční z tohoto pohraničního bodu do cílové stanice (např. Břeclav st. hr. - Wien a zpět) a pro návrat v předprodeji jízdenku z pohraničního bodu do své cílové stanice.
  • Podmínkou je, že státní hranici musí překračovat vždy s platným jízdním dokladem. Pokud tento doklad nemá, vystavuje se nebezpečí, že kromě jízdného zaplatí při cestě zpět ještě přirážku k jízdnému.
  • Druhou možností je nákup přímé mezinárodní jízdenky zpáteční (např. Praha - Wien a zpět), u níž se pro úsek Českých drah (např. Praha - Břeclav st. hr.) uplatní sleva pro držitele průkazu ZTP nebo ZTP/P ve výši 75 % ze základního jízdného podle mezinárodního tarifu.

Z materiálů ČD vybral a upravil

Zdeněk Hluší





Milí čtenáři!


Děkuji Vám za milou pozornost, kterou jste Brněnskému občasníku věnovali po celý rok. V příštím roce už nebude předplatné pro Brněnský občasník. Rozhodli jsme se, že jej budeme vydávat zdarma. V Technickém muzeu totiž vychází zdarma interní Spravodaj. Přesto Vás však prosím, abyste se ti, kteří máte nadále zájem o zasílání Brněnského občasníku, přihlásili na adrese redakce:

Technické muzeum, slepecké odd.,
Purkyňova 99 612 00 Brno
tel.: 05/41 21 44 10-15 klapka 145

Osobně děkuji za vydatnou pomoc PhDr. Josefu Smýkalovi. Především se pomoc týká uspořádání sbírkového fondu, který se nám v tomto roce podařilo předat k zapřírůstkování. Další oblastí je uspořádání knihovny slepeckého oddělení. Vm neposlední řadě tuto pomoc pociťuji v postupné digitalizaci jeho knihovny i různých archívních dokumentů. Kromě toho se na J. Smýkala neustále obracím s věcmi, které se týkají mého studia. Ve všech vyjmenovaných i v mnoha dalších činnostech je pro mne velkou oporou. Za všechno Vám milý pane učiteli patří můj upřimný dík.

Přeji Vám všem příjemné prožití vánočních svátků v rodinném kruhu. Vše nejlepší v roce 2002.

Eliška Hluší



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje: Jan Pokorný.

Graficky spolupracuje: Zdeněk Hluší

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *