Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 5 - ročník IX. - prosinec 2001

Vydává: oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Kdo byl Alois Perman
Libuše
Lucie noci upije aneb co možná nevíte o adventu
Vánoce, Vánoce přicházejí
Euro - společná Evropská měna






Kdo byl Alois Perman


(6. 5. 1890 - 2. 7. 1975)

Alois Perman, čb. foto (zhoršená kvalita) Velmi rád bych, i když opožděně, připomněl tuto velkou osobnost české hudby - koncertního umělce, hudebního pedagoga a skladatele. Svou tvůrčí schopnost si uchoval až do pozdního věku, kdy jsem ho osobně poznal. Bylo to právě na jaře téhož roku, v němž náhle po krátké nemoci zemřel. Poznal jsem člověka plného optimizmu a energie, veselého a schopného s velkým zájmem a upřímností vyslechnout hudební program, který jsme k jeho pětaosmdesátce s žáky brněnské základní školy připravili a provedli v domově důchodců v Božicích, kde trávil svá poslední léta. Neskrýval svou radost z naší návštěvy a také z toho, že jsme mu předvedli některé z jeho klavírních skladeb.

Narodil se v Libušíně jako syn dělníka. Zrak ztratil již v prvním roce života. Krátce navštěvoval obecnou školu v místě bydliště, kde ho učitel naučil psát Kleinovým strojem. V roce 1898 byl přijat do ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Dokončil povinnou školní docházku. Již v této době vynikal svým hudebním nadáním a pílí. Učil se hrát na klavír, varhany a na housle, výborně zpíval. Vděčně vzpomínal na ředitelku Aquinu Sedláčkovou, která mu při opisování hudebnin do bodového písma obětavě pomáhala. Obtížnější houslové skladby mu ovšem diktoval jeho učitel koncertní mistr a prof. konzervatoře Otakar Kozel, u kterého se soukromě připravoval ke státní zkoušce. Znalosti z hudební teorie si doplňoval u soukromého učitele. V roce 1911 vykonal státní zkoušku ze hry na housle. V roce 1916 ze hry na klavír, sólového zpěvu a řízení pěveckého sboru.

Již v této době se věnoval výuce hry na hudební nástroje v ústavu na Hradčanech. Založil zde i malý žákovský orchestr. Vyučoval se zaujetím, ale také, jak vyprávěl, byl jim i upřímným rádcem. Založil si též vlastní prosperující hudební školu v Praze-Holešovicích. V ústavu vyučoval hře na klavír a housle (od roku 1911 do roku 1949). Získal rovněž varhanické místo u Karmelitánek. Spolu s nevidomým klavíristou Oldřichem Nepomuckým se věnoval koncertní činnosti hrou na housle. Chystali dokonce umělecké turné do Ameriky, ale nedošlo k němu, jelikož právě vypukla první světová válka. V této době se začal také prosazovat jako hudební skladatel.

Oženil se s vidomou ženou, která mu byla po celý život obětavou družkou a ve všech jeho aktivitách ho podporovala. Z běžné hudební literatury spolu opsali do bodového písma velké množství hudebnin, o čemž svědčil bohatý hudební archiv v ústavu na Hradčanech. Neskrývám návrh, že tento archiv by měl nést jeho jméno. Manželé při přepisování spolupracovali tak, že paní skladby přehrávala na klavíru. Tato náročná metoda předpokládala u Permana vynikající hudební sluch a mimořádnou paměť i zručnost, u jeho paní láskyplnou trpělivost.

V roce 1948 mu J. Drtina navrhl, aby přešel do nově zřízené hudební školy Deylova ústavu, kde již působili jiní výborní nevidomí hudební pedagogové. Nabídku přijal. Působil zde ovšem pouhé dva roky před odchodem do důchodu. Stává se varhaníkem v Roztokách u Prahy. V opisování not stále pokračuje, protože vytištěných hudebnin v Braillově notaci je poskrovnu.

Manželé Permanovi spolu odešli do domova důchodců v Božicích u Znojma. Perman ani tam nezahálel. Hrál v kapli na varhany. Při své návštěvě jsme poznali, že zaměstnanci je oba měli velmi rádi, protože byli společenští a vždy v dobré náladě. V roce 1973 mu jeho paní zemřela. V létě roku 1975 odejel na dovolenou ke své neteři, kde hodlal dokončit svou rozepsanou skladbu. Po krátké nemoci však náhle zemřel.

Mimo činnosti koncertní a pedagogické zaujímá v jeho životě zvláštní místo tvůrčí činnost skladatelská. Pedagogická práce ho natolik zaneprazdňovala, jak mi řekl, že se nemohl věnovat hudební skladbě větších forem. Napsal 13 mší, Koncertino pro flétnu, Šest malých skladbiček pro klavír, Romanci pro housle s klavírem, Tarantellu pro housle s klavírem, Koncertní fantazii na české národní písně pro housle s klavírem, Čtyři skladby pro klavír, Vzpomínky, dva smíšené sbory s orchestrem, sbírku písní aj. Ještě v roce 1973 diktoval, a to už za pobytu v domově důchodců v Božicích, své manželce koncert pro housle a orchestr. V roce 1975 napsal svou poslední skladbu Suitu pro lesní roh a klavír, tentokrát již v bodovém písmu, jelikož už nebylo, komu by diktoval.

Na závěr útržek z jeho vyprávění. Píše:

"Vzpomínám na Hradčanský ústav ne jako na školu, ale jako na domov který nám dával vzdělání a všestrannou péči. Nelze v této krátké stati vylíčit, kolik pěkných a radostných, pro život užitečných let jsem tu prožil. Chtěl bych jen vzpomenout toho, s jakou láskou a obětavým pochopením tehdejší učitelka Aquina Sedláčková mně i ostatním diktovala všechen potřebný notový i teoretický materiál. Byla to od ní nadlidská práce, protože kromě několika základních etud neměli jsme v Braillově písmu zcela nic. Všecko, čemu jsme se měli naučit, museli jsme si nejdříve přepsat. To byl ještě handicap ve studiu, o kterém dnešní studující na slepeckých ústavech nemají ani představu. Že se dal překonat, toho dokladem je řada nevidomých učitelů hudby, kteří dobře působí.

Dnes, jako důchodce, působím ještě jako varhaník kůru v Roztokách a nemohu než vzpomínat vděčně našeho Hradčanského ústavu, který mne tak dobře pro život připravil."

V duchu se skláním nad vzdáleným hrobem Aloise Permana a děkuji, že mne obohatil o svou přítomnost.

PhDr. Josef Smýkal





Libuše


To bylo nezapomenutelné slávy v těch dnech 15. až 17. května 1868, v nichž se "kladl" základní kámen Národního divadla v Praze. Nemělo to být divadlo ledajaké. Důvtipný Jan Neruda napsal, že "u nás nebylo a nikdy nebude divadlo v tomto smyslu "národním", v jakém je v Itálii nebo Francii, ale musí být národním tím, co pro národ vykoná jakožto semeniště všeho českého umění. Tříbitelem českého ducha. Krystalizačním bodem společenského českého života. Znakem, že stojíme na kulturní úrovni s národy jinými."

Věru krásná, plamenná slova. Kdo se odváží napsat, jak to pak v průběhu let skutečně bylo, čeho všeho "semeništěm" se Národní divadlo stalo? Už na první pohled nepřehlédneme, že v Nerudových slovech světélkuje nacionalismus, který se zanedlouho promění v šovinismus. V roce 1902 vydá nakladatel Otto knížku o Čechách, v níž můžeme číst, že "jest zajisté Národní divadlo důkazem a pomníkem nového vzpružení nezdolné síly českého lidu a obětavnosti nadšené, jaké není a nebylo rovné mezi národy." Hle, už jsou ti Češi nej!

Impuls

Položení základního kamene se stalo mocným impulsem pro společnost, která se chtěla stát moderním národem se svým státem, alespoň takovým, jaký si vydobyli Maďaři po vyrovnání s Rakouskem, čímž v roce 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko. Češi si přáli Rakousko federativní, jakési Rakousko-Uhersko-Česko, ale to se vůbec nelíbilo nejen Němcům, nýbrž ani Moravanům, kteří cítili vlastní svébytnost a měli staleté arogance z české strany už dávno dost. V této souvislosti připomeňme, že Morava neměla žádné kulturní centrum, jaké měli Češi v Praze, nýbrž takřka zcela německou Olomouc a neméně německé Brno, takže z obou moravských kulturních center bylo přirozeně mnohem blíž do Vídně než do Prahy.

V Čechách nicméně národní nadšení rostlo den ze dne, aniž by je nějak umenšovaly nejapné, často osobní animozitou motivované hádky mezi mladočechy a staročechy, probíhající jinak celkem v pohodě pod deštníkem liberální, tzv. prosincové ústavy. Ta zaručovala nejen osobní svobodu, nýbrž i právo spolčovací a shromažďovací, svobodu slova a tisku i rovnoprávnost národnostní. Liberalizace politického života umožňovala mohutné manifestace, v nichž doslova hřměly bláboly o tradici české demokracie, tak jak je "národu" vštípil "otec národa" František Palacký ve svém pojetí husitství. Že se "česká věc" neodvratně blíží k vytouženému cíli, potvrdil i císařův příslibný reskript z 26. září 1871, v němž slíbil řešit české požadavky. Čeští vlastenci omdlévali blahem a s nimi i šestačtyřicetiletý kapelník Prozatímního divadla Bedřich Smetana, v té době bezkonkurenčně největší umělec v Čechách a na Moravě. Jak dosvědčují jeho deníky, živě se zajímal o politické dění a hlásil se jednoznačně ke straně mladočeské. Jeho intelektuální profil dokresluje, že nemenší pozornost věnoval i vývoji v celé Evropě.

Bláhové sny

Hudba - Bedřich Smetana Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, zejména po hladce proběhnuvší prusko-francouzské válce se mnozí bláhově domnívali, že konečně nadešel čas prosadit uznání českých požadavků, a domníval se to i Smetana v plné důvěře v císařovo slovo, ač právě on s Habsburským domem neměl dobré osobní zkušenosti. Když se totiž v roce 1854 chystala svatba mladičkého císaře Františka Josefa I. s krásnou bavorskou princeznou Alžbětou, Smetana k této slavné události napsal Slavnostní symfonii E dur. V květnu partituru se žádostí o přijetí dedikace poslal císaři, jenže dvůr ani blahosklonně nepoděkoval. Pro mladého umělce, který právě touto symfonií vytvořil své první mistrovské dílo, to byla trpká lekce. Nemohl ovšem tušit, že císař je kulturní omezenec, který se zajímá jen o armádu.

Libreto - Josef Wenzig Když však František Josef císařským reskriptem z 26. září 1870 poprvé projevil úmysl nechat se korunovat korunou českého království, Smetana se rozhodl napsat k této příležitosti korunovační operu, k níž už měl dávno k dispozici hotové libreto. Přinesl mu je Josef Wenzig (1807-1876), zajímavá, dobově příznačná intelektuální osobnost. Byl naprosto loajální lotrinsko-habsburské dynastii, národnostně, po rodičích a výchovou Němec, ale od Bolzana se naučil přiznávat "ze srdce rád každé jiné národnosti její oprávnění i její hodnotu". Udělal slušnou kariéru zejména na poli školském, od roku 1833 vyučoval němčinu a stylistiku na pražské stavovské reálce a čeští nacionalisté by mu zajisté nikdy neměli zapomenout, že se rozhodujícím způsobem zasadil o zákonné zrovnoprávnění češtiny s němčinou na rakouských školách v Čechách (tzv. lex Wenzig). Na Němce ovládal dobře i češtinu a stále se v ní zdokonaloval, zejména když ho šikanování rakouských úřadů stále důsledněji vhánělo mezi Čechy. Tam našel náruč široce otevřenou, dokonce po založení Umělecké besedy se stal jejím starostou, takže se nutně sblížil i se Smetanou, který v Umělecké besedě působil jako předseda jejího hudebního odboru.

Wenzig se pokoušel prosadit i na poli literárním, jednu jeho hru, ač je to vzhledem k její kvalitě záhadné, pochválil dokonce Jan Neruda. Dramatik byl slabý, nedosahoval ani ubohého průměru tehdejší české dramatické tvorby. Napsal libreto Dalibora i Libuše a nabídl je Smetanovi, který je - bohužel - přijal.

Wenzig ovšem svá libreta napsal německy, ale Smetana prohlásil, že "žádnou z obou oper nebude skládati na slova německého originálu, nýbrž výhradně jen na slova českého překladu, protože má slovo zpívané splývati s tóny pěveckého partu tak niterně a dokonale v nerozlučný celek, že vlastně každá opera jen s textem původním, na který byla komponována, presentuje se v pravé své podobě uměleckého díla, jak bylo skladatelem cítěno a míněno."

Operní paradoxy

Aby tento požadavek, dnes praxí většinou uznávaný v celém operním světě, bylo možno naplnit, bylo nutno obě libreta přeložit do češtiny, na což si však Wenzig sám netroufal. Jenže Smetanovi se zdálo nepatřičné, aby veřejnost věděla, že libreta byla původně německá, což bylo zvlášť trapné u slavnostní Libuše. Proto se dohodli s překladatelem Ervínem Špindlerem (1843 -1918), který od svých devatenácti let pracoval v redakci mladočeských Národních listů, že tato skutečnost zůstane veřejnosti zatajena. Bylo to opravdu prazvláštní řešení, vždyť koneckonců Smetana komponoval na Špindlerův, nikoliv Wenzigův text. Ale to je jen první z řady paradoxů, jimiž je obetkáno dílo zasvěcené českému národu, koneckonců stejně paradoxní jako český národ sám.

Libuše je bezpochyby v celých operních dějinách čímsi unikátním, jedinečným pokusem hudebně-dramatickým dílem vytvořit národní mýtus. Tím nemáme na mysli nějakou "národní" operu, tu má kdekdo, Němci například Weberova Čarostřelce, Poláci Halku, Maďaři Bánk Bána, Češi Prodanou nevěstu, Slováci Krútňavu (nebo Svätopluka), Rusové Borodinova Knížete Igora nebo Musorgského Borise Godunova atd. Ale v žádném z těchto příkladů nejde o pokus vytvořit národní mýtus. Naopak Smetana se o to zcela vědomě pokusil a ačkoliv je Libuše dílem nádherným a mistrovským - selhal. Z hlediska jeho umělecké tvorby je selhání vlastně svým způsobem katastrofa, protože toto umělecky tak mimořádně cenné dílo je dnes takřka nehratelné jak v Čechách, natož v cizině. Do jisté míry se toto kacířské konstatování týká podstatné části Smetanova hudebně-dramatického díla, protože svou přímočarou idealizací českého venkova se doslova vzpírá jakékoliv alegorizaci - čili staví současné interprety před nesnadno řešitelnou otázku: co s tím?

Samozřejmě Smetanovy opery jsou hudebně tak krásné, že se mohou hrát prostě tak, jak jsou, bez nějaké režijní "modernizace". Ale posluchač se musí smířit s tím, že jejich libreta jsou nevalná a mohou se blížit směšnosti. Zda je řešením to, co nyní provedl J. A. Pitínský v Národním divadle s Daliborem, nechť si každý návštěvník této inscenace posoudí sám.

Co dnes s tím?

Scéna - nádvoří Vyšehradu (1883) Je-li tvrdým interpretačním oříškem většina Smetanových oper, pak co se Libuše týče, jsou tyto potíže dvojnásobné a dvojnásobně naléhavá je otázka co dnes s tím? Háček nepodařeného libreta je v tom, že v pokusu vytvořit český národní mýtus oba autoři, libretista i skladatel, zcela rezignovali na prvek lidsko-dějinný. A co víc, při rozboru se k našemu nemalému údivu ukazuje, že libreto nikterak nevychází ze staré mytické tradice českých národních dějin, řekněme z onoho "mála, co jsem poznal z bájného podání starců", o němž v předmluvě své Kroniky české mluví Kosmas. Český národní mýtus Smetanovy Libuše má stavební kameny ze současnosti zhruba v podobném smyslu, jak to prozrazují hned první slova Smetanovy první opery Braniboři v Čechách, když rytíř Oldřich Rokycanský důrazně sděluje: "Já ale pravím: Nelze déle tu trpěti cizácké sbory. Už potřebí se chopit zbraně a vyhnat z vlasti Branibory, již hubí zem, náš jazyk tupí, pod jejichž mečem národ úpí!"

Tuto výzvu do boje v době, kdy už v zemi doslova před očima vzrůstalo napětí mezi německým a českým etnikem, lze pozorovat také na mnoha místech Libuše. Chrudoš, v prvním dějství jednoznačně negativní postava, se dovolává práva "jak u sousedních Němců zní", ba dokonce ani Přemysl není na trůn povolán od pluhu, jak bychom na základě prastaré tradice právem čekali, nýbrž vstupuje do národního mýtu jako chrabrý, leč neorající bojovník. Očekávali bychom zajisté, že vystoupí pilně a neúnavně oraje českou úrodnou hroudu, celý zbrocený potem od té námahy, jenže on se objeví opásán mečem a "s nepokojem v ňadrech". Tento nepokoj je způsoben nadějí, že by Libušina náklonnost k němu, datující se od jejich společného studia na budečské škole, mohla přerůst v lásku. Není rozhodně neskromný, upřímně na sebe prozrazuje, že lid "jeho paží odvahu zná", navíc prý ho nepoleká "ani tura řev, ani bouře hněv". Dále nás Přemysl upozorňuje, že "máchne-li mečem, klátí se doubci, sosny, velikáni lesa!" Je jasné, že je-li kdo schopen mečem přetnout "velikány lesa", nemusí se věru bát ani nepřátel: "Ať se odváží sem, my vraha zaženem!"

Proč Libuše?

Přemysl tedy nepracuje, byť je libretistou vydáván za hospodáře. Je to snílek. Místo práce sní, pak svolá čeleď z práce k odpočinku, a když ta po svačince "počne práci zas nanovo", on sám si zůstane hovět ve stínu slovanské lípy a dál sní o Libuši ("já ale zůstanu, milý to lípy stín"). Pak přijede poselstvo a sdělí mu, že si ho Libuše vyvolila za manžela. To je zajímavé tím, že věštebná Libuše opovrhovala obvyklou zdvořilostí, totiž zeptat se vyvoleného, zda ji vůbec chce. Ovšem, byla to vladařka a quod licet Iovi, non licet bovi.

Jenže i s tím jejím vladařstvím je to jaksi podivné. Jeho legitimita je totiž založena na tom, že ji kmeti a leši (holt ti demokratičtí Slované) povolali na trůn. Proč to však udělali, je záhada nad záhadu. Všichni Libuši zvolili, respektují ji a poslouchají, zdá se tedy, že jsme se ocitli v době ženské emancipace, když ne přímo v matriarchátu. Jenže podle chování jednoho z čelných lechů, Lutobora z Dobroslavského Chlumce, jasně vyplývá, že o nějakém matriarchátu nemůže být vůbec řeč. Naopak, na Vyšehradě panuje tvrdý patriarchát, brněnský profesor Jaroslav Střítecký se dokonce odvažuje mluvit o superpatriarchátu. Asi právem, vždyť když uražená Libuše konečně prohlásí, že se vdá a dá zemi vladaře, všichni si oddechnou a radují se: "Ó, je-li dnešní den k tomu dán, by tu ti vnukl snahu, pak buď za to navždy požehnán, neb národ vedl k blahu!" Je-li tomu ovšem tak, pak není jasné, proč ji moudrý "lid" vůbec volil.

Věštba

Smetana se však s takovými záhadami netrápil. To, co chtěl Libuší českému národu klást na srdce, byla především výzva ku svornosti a odkaz na slávu českých dějin - jenže to je na mýtus poněkud málo. Prapodivný je zejména ten odkaz na slávu českých dějin čili slavné Libušino proroctví. To je totiž poněkud pošetile (ovšem plně v dobovém kontextu) poplatné slavným Rukopisům a Palackému, který v jejich pravost věřil (libreto je na mnoha místech doslova cituje). Dnes celé to slavné proroctví vzbuzuje buď rozpaky, či úsměv.

První obraz Libušiny věštecké mysli vyvolává knížete Břetislava, a to zřejmě především proto, že "zemi sesterskou dal koruně", čili připojil k českému knížectví Moravu (Moravu ve skutečnosti dobyl už Břetislavův otec Oldřich).

Jako druhý se v Libušině proroctví vynořuje Jaroslav ze Šternberka, což je zcela nehistorický hrdina, který podle Rukopisu královédvorského zachránil Čechy před vpádem Mongolů (i tomu Palacký věřil, Wenzig si to u něj ověřoval). Ve třetím obraze proroctví vystupuje Přemysl Otakar II., Eliška Přemyslovna a Karel IV. Výběr je to podivný, ale celkem vysvětlitelný.

Přemysla považoval Palacký za nejsilnějšího panovníka své doby a Wenzig byl opojen tím, že český král vládl od Jižního k Severnímu moři, zakládal města a byl "lidu přítel". Eliščina zásluha spočívá v tom, že prý byla "miláčkem národa", jemuž "ne krále, otce zrodila, jenž Čechům chléb osvěty při vlastním stole dal" (čili založil univerzitu). Vzhledem ke známé zakladatelské umanutosti císaře Karla IV. je jeho místo v Libušině proroctví překvapivě skoupé.

Nu a pak ve čtvrtém obraze Žižka, Prokop Veliký a husité přichází (podle Palackého a většiny tehdejší a snad - nedej Bože - i dnešní české společnosti) vrchol českých dějin, doplněný stále za zvuku husitského chorálu obrazem Jiříka z Poděbrad.

Palacký zakončil své Dějiny národu českého před nástupem Habsburků na český trůn, takže Libuši nezbývá než konstatovat, že "co dál, to mlha oku zahaluje, a mnoho skrývá zkalenému zraku tajemství hrozných prokletí!" Avšak takové slavnostní dílo musí končit přiměřeně, takže "nechť se stane cokoliv" (objeví se obraz šestý, poslední, Královský hrad Pražský v magickém osvětlení), "můj drahý český národ neskoná, on neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!" Není mnoho co dodat - tíživá otázka, jak dnes Libuši hrát, je vskutku zapeklitá, neboť nějaký národní mýtus schopný moderní alegorické interpretace se tu prostě nekoná, navíc postavy stojící v Libuši na jevišti mají ke skutečně dramatickým postavám daleko.

Osud díla

Osud díla byl zvláštní vlastně od začátku. Korunovace se nekonala, císař sice svůj slib mínil zřejmě upřímně a pro jednání o vyrovnání se s českou stranou vytvořil nový kabinet, jehož sestavením pověřil hraběte Hohenwarta, jenž měl významného pomocníka v ekonomovi Albertu Schäfflovi, jenže ani Hohenwart ani Schäffle nakonec nedokázali čelit vlivu, který na císaře vyvinuli rakouští Němci a především Maďaři, jimž by ústupky české straně oslabily jejich výsadní postavení, protože s Rakouskem je nespojovalo o mnoho víc než osobnost císaře. Těmto tlakům císař, jehož schopnosti samostatné politické úvahy byly nepatrné, nakonec ustoupil, načež hrabě Hohenwart, znechucený tím, že císař nedodržel slovo, v říjnu 1871 odstoupil. Změny, které jeho odstoupení předlitavské části monarchie přineslo, byly dalekosáhlé a pro českou stranu neblahé. Nová vláda místo vysněné federalizace se uchýlila k perzekuci, zmírňované jen hospodářským liberalismem. Česká politika obnovila pasívní opozici, která trvala vlastně po celá sedmdesátá léta, ač zejména po smrti autoritativního Františka Palackého v roce 1876 byla smysluplnost takového postupu stále víc zpochybňována. Teprve v roce 1879 se poslanci z českého království po šestnácti letech znovu objevili v říšské radě.

Smetana na vývoj politické situace reagoval pozoruhodně. Ačkoliv si byl dobře vědom hodnoty své Libuše (dokončené v říjnu 1872), dokázal ovládnout touhu slyšet ji a schoval ji do šuplíku, připravenou na slavnost otevření Národního divadla. Nešťastník netušil, že to již bude úplně hluchý, takže svou nádhernou hudbu už neuslyší. Jenže pokud se při "kladení" základních kamenů obecně věřilo, že Národní divadlo bude stát během dvou tří let, špatně zvolená parcela stavbu zdržovala hned od počátku (prosakovala vltavská voda) a stále se nedostávalo peněz. V roce 1871 bylo hotovo jen přízemí a prognózy na zvětšující se náklady byly takové, že stavba se v roce 1874 úplně zastavila.

Konečně bylo divadlo v roce 1881 otevřeno, jenže celou tu národní slávu poznamenala náhodná návštěva korunního prince Rudolfa. Vznešenost návštěvy určila i ráz obecenstva. Jak to probíhalo, ironicky popsal Jan Neruda: "Bylo to věru krásné, překrásné otevření! Vždyť byli v našem divadle také generálové se zlatými límci, se dvěma, ba dokonce třemi hvězdičkami. Byli tam také tajní radové se svými zlatem vyšívanými uniformami, byla tam dokonce i česká šlechta - a přijde-li ta do českého divadla, pak to věru něco znamená. Zarmoutil jsem se a opustil po prvním jednání divadlo." Korunní princ měl trpělivosti víc a odešel v půli jednání druhého, když o přestávce hluchému Smetanovi "vyslovil svůj obdiv a uznání".

Při druhém, "popožárovém" otevření divadla mohl být Smetana rád, že úskočný Rieger místo jeho Libuše neprosadil dílo s Libuší umělecky zcela nesrovnatelné, totiž Dvořákova Dimitrije, k němuž libreto napsala jeho choť. Spravedlnost nakonec kupodivu zvítězila a hrálo se dílo, které bylo právě pro tuto událost napsané, dílo Mistra, který neslyšel ani svou hudbu, ani jásot obecenstva.

V divadle tentokrát byli všichni jeho přátelé, s výjimkou jediného - Jan Neruda se s průběhem otevření roku 1881 nikdy nevyrovnal a do Národního divadla už nikdy nevstoupil. Tak prokázal podobnou důslednost jako T. G. Masaryk, který nikdy nevstoupil do Stavovského divadla, když ho Češi protiprávně zabrali Němcům.

Jan P. Kučera
(Autor přednáší dějiny kultury na Fakultě sociálních věd a publicistiky)
(Reflex 44)





Lucie noci upije aneb co možná nevíte o adventu


Tak, je to zase tady! Vánoční stromky ve výlohách, vůně svařeného vína a františků, zvuk stále dokola hraných koled, přecpané obchodní domy... Zkrátka: Vánoce, Vánoce přicházejí. Mnohé hospodyňky již za okny či v lednicích schovávají první skvosty svého vánočně-pekařského umění a všichni pomalu ve svých skříních začínáme ukládat první dárky pro své blízké. Nastává (či je již v proudu) období mytí oken, dveří, uklízení skříní, smýčení a přerovnávaní a doba vymýšlení té nejkrásnější vánoční výzdoby. Zdalipak si v těch poněkud hektických předvánočních týdnech najdeme aspoň chvilku na zamyšlení nad tím, proč se vlastně Vánoce slaví, co znamená adventní čas, jaké svátky a tradice se s tímto překrásným zimním období pojí? Všichni známe a všechny děti se těší na Mikuláše, jakousi první vlaštovku štědrosti a obdarovávání, ale už méně lidem něco říkají jména svaté Lucie či Barbory. Většina z nás začátkem prosince kupuje pro své ratolesti barevný adventní kalendář skrývající sladké překvapení pro každý předvánoční den, někteří z těch tvořivějších jej sami vyrobí, víme ale například, jak vypadá takový adventní věnec?

Adventní věnec laděný modře Pokud patříte k těm, kteří o historii, významu a tradicích adventního a vánočního času mnoho neví, ale rádi by se něco málo na toto téma dozvěděli, obětujte deset minut a začtěte se do následujících řádků. Jsou věnovány právě adventu a Vánocům.

Současné pojetí Vánoc v našem kulturním okruhu vychází z křesťanské tradice; z příběhu o narození Spasitele, Ježíše Krista v Betlémě. Od nepaměti (přesněji asi od 4.-5. století) byl jako den jeho příchodu na svět uznáván 25. prosinec - alespoň tedy katolickou církví. Pravoslavní totiž zpočátku narození Páně slavili 6. ledna. Není bez zajímavosti, že obě data korespondovala s dobou starších pohanských svátků, oslavujících bohy slunce a nepochybně spojených se zimním slunovratem. Historici upozorňují na fakt, že nahrazení pohanských svátků křesťanskými mělo významně napomoci vymýcení pohanství a kristianizaci evropských zemí. Ať je pravda jakákoli, my dnes máme konec roku spojen s příběhem o Marii, Josefovi, narození Ježíška a příchodu tří králů.

Čas, kdy se slunce po svém úpadku opět navrací a dodává lidem naději a víru v nové jaro, v nový život, je tedy i časem, s nímž křesťané spojují událost událostí - narození Ježíše. A taková událost je hodná velkolepých oslav, které si žádají důkladné přípravy. Těm jsou věnovány čtyři adventní týdny - první tři neděle probíhají ve znamení příchodu Spasitele, poslední týden pak ústí ve svátek jeho narození. Každou adventní neděli pak symbolizuje jedna zapálená svíčka na adventním věnci. Světla svíček na rozdíl od svitu slunečního přibývá, a ukrajuje tak dny zbývající do příchodu Štědrého dne. Pravý adventní věnec vzdává hold přírodě - tvoří jej zelené jehličnaté větvičky, doplněné například plátky sušeného ovoce, ořechy či jablíčky. Povolena je totiž i červená, což souvisí s příbuznou fialovou barvou na kněžských rouchách nošených kněžími v adventním čase.

Byť je advent spíše časem půstu, rozjímání a modliteb, může se pochlubit mnoha svátky světců - původně šlo sice o svátky čistě církevní, ale staletý vývoj z nich dokázal vytvořit krásné a někdy dodnes živé zvyky a tradice.

První z adventních svátků připadá na poslední listopadový den a je dnem apoštola Ondřeje, patrona nevěst. Zájem svobodných dívek se 30. listopadu obracíval směrem k jejich budoucím nápadníkům a ženichům. Způsob, kterým se snažily nahlédnout do budoucna, se lišil kraj od kraje - někde například dívky lily žhavé olovo (zvyk dnes spojovaný spíše s vánočními svátky) a podle tvaru ztuhlého odlitku usuzovaly na vlastnosti a vizáž svého budoucího partnera.

Jen pár dní po Ondřejovi přichází den svaté Barbory, který opět přináší napětí dosud svobodným dívkám. 4. prosince mohou dát do vázy po soumraku utrženou třešňovou větvičku a doufat, že zrovna tento rok jim "barborky" vykvetou. Je důležité větvičky sledovat den co den a počítat - každý den před prvním květem znamená jeden měsíc před svatbou. Na vesnicích v předvečer svaté Barbory chodívaly dívky-barborky oděné v bílém rouchu a s bíle nabarveným obličejem po domech a hodné děti obdarovávaly nějakou dobrůtkou, ty zlobivé pak čekala barborčina metla.

Den následující po svátku svaté Barbory jistě nemusím představovat, je to předvečer svatého Mikuláše, patrona rybářů a námořníků, ochránce před velkou vodou. 5. prosince tedy chodí krajem Mikuláš s bílým vousem, mitrou a berlou a se svými pomocníky - čertem a andělem - štědře obdarovává hodné děti. Zlobivé může před pekelným uhlím a čertovým řetězem zachránit snad jen pěkná básnička či písnička. Svatý Mikuláš nebyl podle pověsti žádný chuďas, proto sladkostí, ovoce a drobných dárků může být dost - třeba celá dlouhá mikulášská punčocha. Možná si říkáte, že punčochy (stockings) přece v západní Evropě zavěšují děti na krbovou římsu až na Štědrý večer a třeba se ptáte, jestli české děti jsou tak hodné, že dárky dostávají dvakrát. Skutečně, je hezké slavit Mikuláše 5. prosince; ve většině zemí totiž Mikuláš - Santa Claus chodívá právě až 25. prosince. Nám pak tu "hlavní nadílku" obstará samotný Ježíšek.

Ale vraťme se k svátkům. Posledním z těch velkých předvánočních je svátek svaté Lucie - 13. prosinec. Zejména po moravských vesnicích se dodnes v tento den procházejí "lucky", příbuzné "barborek", osoby bílé a tajemné. Pražáci budou možná znát aspoň přísloví "Lucie noci upije, a dne nepřidá". Jeho zdánlivá nelogičnost má ale své vysvětlení. V dobách, kdy platil juliánský kalendář, slavila Lucie svůj svátek až 23. prosince, kdy noci už skutečně ubývalo. S původním datem se pojí též poslání "lucek" - navštěvovat v samotný předvečer vánočních svátků domácnosti a kontrolovat, zda je vše uklizeno, v opačném případě mají nepořádníky rázně ztrestat. Do dnešních dnů se uchovaly zvěsti o poněkud prchlivé povaze a přísných trestech těchto bytostí a také zákaz předení a draní peří.

Po svaté Lucii nám pak zbývá ještě pár dní do toho nejkrásnějšího a nejočekávanějšího svátku. O něm a o zvycích se Štědrým dnem spojených se dozvíte zase příště.

Kateřina Bulenová (kbulenova@hotmail.com)
(převzato z www.novinky.cz)





Vánoce, Vánoce přicházejí


Až se s rodinou sejdete u štědrovečerní večeře a budete se (stejně jako vaše děti) těšit na dárky, které na vás čekají pod vánočním stromečkem, možná vás napadne, odkud se vlastně Vánoce vzaly.

Vánoční obyčeje mají velmi hluboké kořeny; mnohé zvyky, které se dnes spojují s křesťanskou tradicí, ve skutečnosti existovaly dávno před jejím příchodem a mají své počátky v pohanských rituálech. Jiné zvyky, které pokládáme za opravdové staročeské vánoční obyčeje, pocházejí ve skutečnosti z Německa a do Čech a na Moravu pronikaly poměrně dlouho. Zdobení vánočního stromku je například doloženo v Čechách poprvé až na počátku devatenáctého století, zejména v Praze. Na venkově je tento nový zvyk poprvé datován kolem roku 1860. Ale na Slovácku a Valašsku se zdobení stromku ujalo až mnohem později - ještě v roce 1900 se tu skoro nevyskytovalo. Další překvapení vás čeká v souvislosti s typickou štědrovečerní pochoutkou - kaprem. Ryby byly ještě počátkem našeho století na štědrovečerním stole něčím nepředstavitelným. Kapr se vyskytoval velmi zřídka, a to především na stolech zámožných měšťanských rodin, navíc pouze v rybníkářských oblastech.

Středověké Vánoce

Poměrně ucelenou představu o staročeských Vánocích máme díky učenému benediktinovi Janu z Holešova. V několika opisech se dochoval jeho traktát o vánočních zvycích a v jeho překladu se můžeme detailně seznámit s Vánocemi z dob panování Karla IV.

Prvním zvykem byl půst. "Věrní křesťané se v předvečer Narození Pána našeho Ježíše Krista postí až do hvězdy, to jest až do večerní doby, kdy se již hvězda zjevuje zraku nebo by se mohla zjevit, kdyby byl jasný den." Určitě i vám říkali rodiče, že kdo se postí, uvidí zlaté prasátko. Bylo tomu stejně už ve středověku. "Žádný hospodář není tak chudý, aby v tento večer nevystrojil své rodině štědrý večer neboli štědrou potěchu, nemůže-li více, aspoň udělá toho večera větší světlo ve světnici. Poctiví staří lidé v tento večer otevírají své domy až po střechu, aby každý potřebný svobodně vstoupil a dostal občerstvení." Hezký zvyk, tedy navštěvování blízkých a známých a konečně i vystrojení štědrovečerní hostiny tedy také není žádnou novinkou. "Třetí zvyk je ten, že v předvečer narození Páně si lidé navzájem posílají štědrého večera proto, že to jest ten svátek, kdy Otec nebeský seslal všem lidem tohoto světa velký a užitečný štědrý večer. Proto si tedy lidé na paměť a na počest onoho nebeského seslání posílají v tento večer štědrého večera, to jest příjemné a vybrané věci, zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami. Rovněž posílají jiné štědrovečerní dárky, vyslovujíce jména dárců, říkajíce: Petr nebo Jan Dlapka posílají vám štědrého večera."

Koledníci Jan z Holešova se také zmiňuje o pojídání vánoček a koláčků, o tom, že na stolech bylo mnoho ovoce, kterým se obdarovávali koledníci a uzavírá sedmým a posledním zvykem, který je ten, "že v předvečer narození Páně kladou a stelou slámu do jizeb a do kostelů, protože je předvečer onoho svátku, kdy Paní celého světa, královna nebeská a Matka boží porodila na tento svět Pána našeho Ježíše Krista." Připojuje mravokárné varování: "Ať si však dají pozor ti, kdož své rozpustilosti a necudnosti provádějí na oné slámě, jež se o tomto svátku stele do jizeb. Nechť si také dají pozor ženy, jež čarují s onou slámou, aby neměly blechy po celý budoucí rok!" Jak vidno, starost o vymýcení pohanských zvyků, které se neustále mísily s křesťanskou představou Vánoc, byla i v době Karla IV. aktuální.

Jak konkrétně vypadal Štědrý večer v lidovém prostředí?

U nás pod vlivem církevních zákazů slavil lid štědrou večeři už 23. prosince, tedy den před Štědrým večerem. Na některých místech bylo zvykem zabíjet v tento den prase. Takové večeři se pak říkalo hojná, tučná, obžerná večeřa, obžerný večer nebo také tlustý večer. Štědrost samotného posvátného večera, tedy 24. prosince, spočívala hlavně v pestré skladbě pokrmů. Těch mělo být devatero. Štědrovečerní tabule měla kraj od kraje své zvláštnosti, řada jídel však byla společná. Prvním chodem byly vždy oplatky s medem, v některých krajích též s česnekem nebo šípkovými a jinými plody. Polévka se jedla nejčastěji houbová, v některých oblastech to byla houbová omáčka. Houby se podávaly i v jiné úpravě - nejoblíbenější byl tzv. kuba s krupkami a hřiby modráky. Dalšími oblíbenými pokrmy byly kaše (prosná, krupičná nebo hrachová) a vařené sušené ovoce. Rozšířené bylo i různé vánoční pečivo. Svátečnost takové večeře zdůrazňovalo prostírání stolu ubrusy. Večeře se začínala i zakončovala modlitbou, při které se vzpomínalo na zemřelé členy rodiny.

Mezi zvyky, které ke Štědrému dni neodmyslitelně patří, je hádání nebo spíše věštba budoucnosti. Dodnes lijeme olovo a ze vzniklých tvarů se snažíme něco uhodnout, určitě jste si pouštěli ve škopíku svíčky ve skořápkách, některé ženy si tajně hodí střevícem. To jsou jen některé pozůstatky mnohem rozsáhlejšího repertoáru zvyků našich předků.

V osudové dni věřil lid v magii prvního příchozího. Člověka, který jako první přišel v tuto dobu do příbytku. Jeho příchod byl očekáván s netrpělivostí, na něm záležel další osud rodiny a hospodářství v příštím roce. Vstoupil-li jako první muž, měli se v hospodářství rodit samí beránci nebo býčci, byla-li to žena, očekával se přírůstek oveček a kraviček. Zavalitý člověk předjímal narození silného a zdravého dobytka, hubený příchod zvířete neduživého. Dítě nebo děvče přinášelo štěstí, svobodný chlapec veselost, těhotná žena nemoc. Příchod takového člověka byl spojen s jeho obdarováním - v podstatě se jednalo o vánoční koledu.

Vánoční stromek za oknem Podobně tomu bylo s předpověďmi počasí. Když hospodyně rozkrojila jablko a dvanáct jader hodila do vody, dozvěděla se (podle počtu plovoucích jader), kolik bude v roce suchých měsíců.

A pokud jste svobodná dívka, stoupněte si na Štědrý večer do vrat stavení a pojídejte jablko. Když jako první půjde kolem muž, v příštím roce se vdáte. Nebo si zkuste dát na svatého Ondřeje pod podušku mužské kalhoty, chlapci pak dívčí košili. O kom se vám bude v noci zdát, toho dostanete za životního druha.

Na závěr ještě jednu zajímavost o vánočním stromku. První datovaná zmínka o ozdobeném stromečku uvnitř domu pochází z roku 1570 z brémské kroniky. Jednalo se o jedli ozdobenou datlemi, sladkostmi a papírovými květinami, postavenou v cechovní budově pro děti řemeslnických mistrů. Nejstarší zmínka o ozdobeném a svítícím vánočním stromku v soukromém domě ve Štrasburku pak pochází z roku 1642. A první stromeček na veřejném prostranství byl u nás vztyčen v roce 1925 v Plzni.

Dost suchých dat. Vánoce jsou svátky klidu a míru, jsou časem setkávání a vzpomínek. Až budete rozsvěcet svíčky a zasedat spolu k štědrovečerní večeři, vzpomeňte si, že tak lidé činí už odpradávna a zkuste třeba ulít z olova svoji budoucnost. Určitě vás čeká něco hezkého.

(Paegas Impuls)





Euro - společná Evropská měna


Od prvního ledna 2002 bude oficiálním platidlem v jedenácti evropských státech měna Euro. Jednotlivé národní bankovky a mince pozbudou platnosti. Symbol pro Euro (€) navrhl belgický typograf Alain Billiet.

Nespokojení jsou obyvatelé některých evropských zemí, jako Nizozemí či Švýcarsko, kteří přijdou o své výjimečně zdařilé bankovky. Další námitky kritizují použití písmene C pro základ znaku Euro a poukazují na značnou šířku původního tvaru Eura, který by prý způsoboval problémy v tabulkách se znaky jiných měn. Billiet se hájí tím, že se mu podařilo navrhnout univerzální symbol, který není zaměnitelný či špatně pochopitelný po celém světě. Přeškrtnutím se odvolává ke znakům pro dolar ($) nebo libru (L). Zkratka pro Euro je EUR.

Nové evropské bankovky a mince

Na titulní straně jsou motivy evropských architektonických stylů, na zadní straně jsou imaginární mosty. Nápis Euro je v latince a řecké alfabetě i když Řecko není součástí měnové unie. Autorem bankovek je Robert Kalina z Österreichische Nationalbank.

Bankovky jsou v hodnotách 5, 10, 20, 50, 100, 200 a 500 EUR. Mince v hodnotách 1, 2, 5, 10, 20 a 50 Eurocentů a 1 a 2 EUR.

Mince mají jednotnou titulní stranu, jejíž autorem je Luc Luycx z Monnaie Royale de Belgique. Jednotlivé státy však mají své vlastní symboly na rubové straně mincí.

Zde si můžete prohlédnout detailní ukázky mincí a bankovek.

Zdeněk Hluší



-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravuje: Jan Pokorný.

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x (a vyšší),
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *