Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 4 - ročník IX. - červen 2001

Vydává: (Technické muzeum Brno, oddělení pro slepeckou historii
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Stáňa Labská: Ty jenom víš ...
Plodný život
Město tisíců ocelových patníků
Madrid, město jako šampaňské
Byl jsem i v Číně
Malebným údolím Bobravy
Ráno u Hauserů
Prosba






Stáňa Labská: Ty jenom víš ...


Chrpy Ty jenom víš,
jak zlatě slunce plálo,
jak radostně se smálo
na zemi v kráse léta.
Ty jenom víš,
jak v poli klasy zrály
a šepotem svým zvaly
nás, uprchlé shonu světa.

Z chrp kytičku
mi dala ruka tvoje,
měj za ni díky moje
dnes, ve vzpomínce znovu.
Dík za chvíli,
v níž chtělo se mi zpívat,
ne před lidmi se skrývat,
dík za tvá vlídná slova.

Ty jenom víš,
jak černé lesy v dáli
nás vybízet se zdály
v jich hloubek kouzlo vstoupit.
Ty jenom víš,
co krásy kolem plálo,
co květů se nám smálo,
když k nim jsme se loučit.

A ty jen víš,
jak tenkrát mračen příval
tak náhle z oblak splýval
a zastřel krásu ladnou.
Já vzpomínám dnes
na tu šťastnou chvíli,
na ten tvůj úsměv milý,
na kytičku chrp zvadlou.
 


Milí čtenáři, doufám, že jste si užili dovolené podle svých představ. Teď už zůstane vše jen ve vzpomínkách. Doufám, že budou jen ty nejlepší. Do nastávajících všedních dnů přeji vše dobré v pracovním i osobním životě.

Redakce





Plodný život


19. září tohoto roku se dožívá 75 let PhDr. Josef Smýkal. Pochází z Moravského Slovácka z Vlčnova. Už od mládí se u něho projevila zraková vada. Přesto začal nejdříve navštěvovat základní školu ve Vlčnově. Do měšťanské školy však nastoupil do ústavu pro nevidomé v Brně. Právě zde ho upoutávali dva pedagogičtí pracovníci. Nevidomý učitel hudby Rudolf Krchňák, který vyprávěl o historii i současnosti slepeckého hnutí a slabozraký vychovatel František Urban výrobou různých reliéfních map i jiných slepeckých pomůcek.

J. Smýkal se celý život aktivně věnoval nevidomým a těžce slabozrakým. Jednak jako učitel hudby, později ředitel základní školy pro nevidomé v Brně, ale současně byl i funkcionářem slepeckých organizací. Nejdříve v Podpůrném spolku samostatných slepců, pak ve Svazu invalidů apoté v České unii nevidomých a slabozrakých.

Od 17 let shromažďoval pomůcky, které se týkaly života, práce, kultury a vzdělávání nevidomých i těžce slabozrakých. Čím víc jich přibývalo, tím častěji snil o vybudování slepeckého muzea. Funkcionáři Svazu invalidů bohužel neměli pro tento zájem pochopení. Vše se podařilo až v r. 1989, kdy 3. prosince vznikla Česká unie nevidomých a slabozrakých. Ta přispěla na stavební adaptace nadačního domu básníka Josefa Chaloupky na Chaloupkově ul. č. 7, který jej ve 30. letech odkázal nevidomým.

V dubnu r. 1990 začal J. Smýkal z vlastní iniciativy vydávat první regionální časopis na Moravě Brněnský občasník, který zaregistroval na Jihomoravském Krajském národním výboru. Sázel jej na sázecím stroji a matrice lisoval na mechanickém lisu. Oba přístroje měl umístěny v sklepních prostorách panelového domu, v němž bydlí. V časopise informoval o veškerém dění v Unii a také uveřejňoval různé kulturní akce. V květnu r. 1994 byl pak Brněnský občasník nově zaregistrován Magistrátem městaBrna. Pro neporozumění Nejvyšší rady České unie nevidomých a slabozrakých pak začal J. Smýkal uveřejňovat v Občasníku pouze články a informace o tehdejším Slepeckém muzeu a doplňoval obsah různými dalšími zajímavostmi.

Ještě i v této době má velkou zásluhu na výrobě Občasníku a také dodává různé zajímavé články. Také neustále pomáhá a spolupracuje na novém uspořádání sbírek našeho oddělení. Mnoho času již strávil s výběrem pomůcek pro restaurování i tvorbu expozice.

Milý pane učiteli, do dalších let Vám přeji stálé zdraví, osobní pohodu a radost z práce, kterou s tak obrovským nadšením vykonáváte. Za všechno, co děláte pro Oddělení pro slepeckou historii Vám upřímně děkuji.

Eliška Hluší





Město tisíců ocelových patníků


Katedrála Nuesta Senora del Pilar Packal jsem o ně na každém kroku. Jak ti madridští slepci zde vlastně chodí, to jsem se bohužel nedověděl, ale zřejmě to znají jejich vodicí psi. Ocelové patníky jsou všude v ulicích a mají zabraňovat neukázněným řidičům, aby si nejezdili po chodnících, kdy na vozovce je plno. Mně ovšem zabraňovaly, abych se mohl pokochat tím, co je kolem nich a hlavně nad nimi. Marně se však snažily zabránit mi v uskutečnění mého záměru, proč jsem do tohoto více než třímilionového města se svou průvodkyní a vedoucí slepeckého oddělení Technického muzea v Brně přijel. Ukrývaly se do stínů rozpálených chodníků, záludně se vztyčily i v jejich středu kolem vjezdů do domů a prováděly i jiná alotria. Mé záměry se jim překazit nepodařilo.

Ne, nepřišel jsem za stavebními skvosty, kterých je v Madridu plno, město vám pro svůj celodenní a celonoční mimořádně silný ruch rozhodně nenabídne rekreační prostředí ani když by vás světoznámá galerie Prado sebevíce lákala. Na sochy španělských umělců stejně nedosáhnete, ale nabídku osvěžení u vodotrysků a fontán přivítáte. Lidé jsou zde hluční, avšak velmi příjemní, laskaví a vstřícní.

Ne tedy víc, než že světoznámé slepecké muzeum byl náš cíl a navíc oddělení pro zahraniční styky slepecké organizace ONCE a jedno ze vzdělávacích center pro nevidomé děti a mládež. To byl smysl naší cesty. Není na světě přepychovějšího slepeckého muzea, není, pokud je mi známo, ani jiné muzeum tohoto druhu, které by vám představilo tolik maket divů světa. Nevidomí zde mají možnost shlédnout nejen světoznámé stavby v přiměřené velikosti a většinou i z vhodného materiálu pro hmat, ale také navštívit expozici speciálních pomůcek, které nevidomému člověku zpřístupňovaly vzdělání a usnadňovaly procházet vlastním aktivním životem. Naše španělská průvodkyně zdůrazňovala, že sbírka modelů slouží rovněž studentům architektury.

Hodně mi vadilo, že na mne z každého rohu začaly pokřikovat automatické hlásiče informací, které se automaticky zapínaly vždycky, jakmile šel někdo kolem. A to já jsem šel několikrát a rušily mne. Nebyl jsem tam sám, vyvolávaly na každého návštěvníka. Většinou na sebe pokřikovalo i několik hlásičů současně. No - jejich věc!

Osvětlení všech sálů je spíše atraktivní a rozhodně nevyhovuje těžce slabozrakému člověku, kterého bodové různobarevné lampy oslňují. Vy třeba ani nepoznáte, kde končí podlaha a kde začíná stěna či strop, všechno se zrcadlově leskne a navíc jste rádi, že tu nemají skleněné zdi. Pro nevidomé návštěvníky jsou na podlaze mezi koberci orientační pásy z linolea.

Oproti muzeu ve Vídni, v Paříži a v Coupvray, byla naše španělská nevidomá průvodkyně odborně lépe informovaná. Její laskavost neznala mezí. Větší odstup zachovával ředitel, který si pro nás vymezil jenom půlhodinku, kterou pro zajímavý rozhovor nakonec protáhl.

Všude přepych. Na ulicích vykřikují slepí prodavači losů. Právě ony živí nejen toto jedinečné muzeum, ale všechny jejich prodavače. Z výtěžků loterie bylo v Madridu postaveno několik honosných budov organizace ONCE. Uvnitř budov přepych, ale nevíme, jak vlastně zdejší slepci žijí. Nebylo tolik času si s nimi v prodejně slepeckých pomůcek pohovořit, neměli jsme možnost poznat působnost ONCE v širším okruhu jejích členů.

V muzeu jsou také sály, v nichž je uchováváno množství exponátů, které dokumentují především španělskou minulost slepců. Těžko popisovat vitrínu od vitríny. Naši hrdost posílil vystavený Kleinův psací stroj, který jsem podle zvláštních technických fint identifikoval jako výrobek brněnského tyflotechnika Františka Urbana. Zde je to unikát právě proto, že se ve Španělsku nikdy tomuto písmu nevidomí žáci neučili. Nechci čtenáře unavovat popisem jednotlivých exponátů, ale přece jenom se musím zmínit o pomůcce, která mne také mimořádně zaujala, kterou jsem dosud v žádném muzeu neviděl. Je to Pichtův strojek z roku 1909, který sloužil k dorozumívání nevidomého s hluchoslepými prostřednictvím Braillova kódu. Vaši pozornost upoutá např. psací stroj pro Moonovo písmo, z reliéfů je nádherná nástěnná mapa Španělska.

Škoda, že zatím vedení muzea soustavně neusiluje o zachycení dožívajících pomůcek a čeká na okamžik, kdy je některá speciální slepecká pomůcka vytlačena modernější. Nejbohatší je proto expozice sbírkami z 19. století a počátku století dvacátého.

Knižní fondy slepeckých tisků jsou bohaté snad nikoliv svým rozsahem, ale obsahem. Knihy jsou otevřené a zvou vás. Voní historií. Nejstarší zde vystavená kniha pochází z Bostonu, je vytištěna roku 1837. V paměti by Vám jistě zůstala i zdejší nejstarší kniha tištěná v Paříži Braillovým písmem roku 1858. Toto je ovšem sál, do kterého běžné návštěvníky nevodí.

Přišli jsme sem, abychom se zase po roce dotkli historie trochu jiné, než obklopuje ostatní lidi. Trochu nás překvapilo, že toto překrásné muzeum působí hodně staticky, jelikož ani po deseti letech své existence nemá provedenu studijní ani propagační katalogizaci. Je to škoda a snad jsme dali impulz k jejímu brzkému dokončení svými skromnými dary několika českých publikací a jedné pomůcky, kterou zde neměli.

Navštívili jsme zahraniční odbor ONCE, kam jsme se dostali jen s největšími obtížemi. Naší návštěvou jsme chtěli tuto organizaci pozdravit a popřát mnoho dalších úspěchů v péči o nevidomé občany Španělska.

Mohutné vzdělávací centrum, které vede nevidomá žena s obrovským rozhledem, energií a znalostmi. Podobně i slepecké muzeum vede nevidomý muž, zahraniční odbor ONCE řídí prakticky nevidomý ředitel.

Centrum je konzultačním střediskem pro nevidomé žáky, kteří navštěvují běžnou školu ve svém bydlišti, slouží pro postgraduální studium učitelů běžných škol. Potěšilo mne, že se nevidomým dětem raného věku i jejich rodinám věnuje individuální odborná péče. Velkorysost je zde charakteristická. Přitom je tato péče směrována k utváření takových vlastností, schopností a dovedností nevidomého dítěte, které jsou předpokladem pro hrdý život člověka zbaveného závislosti na jiných v těch okruzích potřeb, které může nevidomý zvládnout sám. Takové úkoly a cíl výchovy nevidomých dětí a mládeže je předpokladem růstu silných a vzdělaných osobností, které mohou zastávat i nejnáročnější společenské činnosti.

PhDr. Josef Smýkal





Madrid, město jako šampaňské


Madridska aréna Hlavní město Španělska se výstavnou elegancí svých bulvárů podobá Paříži, má i kosmopolitní nádech světových velkoměst. Přesto zůstává pořád krásně Španělské.

Třímilionový Madrid má možná mnoho různých přívlastků, ale jedno je jisté - je tu stejně živo ve dne jako v noci, a proto platí *ten o městě, které nikdy nespí. Půlnoc? Víkend, nebo všední den? Co na tom - Madriďané korzují po promenádách, jejichž prostřední pruh je vyhrazen stromům, lavičkám a kavárničkám, posedávají, popíjejí a pozorují proudy aut vpravo i vlevo. Ani korzující, ani řidiči s přibývajícími hodinami nejeví známky toho, že by se jim chtělo do postele. Každý správný Španěl si dal totiž v odpoledním vedru pauzu a na večer zbývá dost sil na společenský život. Madridské noci prostě začínají odpolední siestou. Koneckonců obchody se dají zrovna tak dobře a možná příjemněji uzavírat při večerní sklence. Jak zdvořile, ale s přesvědčením říkají sami o sobě Španělé, pracují proto, aby žili, nežijí proto, aby pracovali. Mimochodem, Madriďanům se neříká noční ptáci, ale kocouři. Nejen kvůli milostným zálibám, ale i kvůli tomu, že stejně jako kočky v noci nespí.


Město muzeí


Garderobiér toreadorů Není to jenom Prado, ač by samo o sobě stačilo. Věnujete-li této grandiózní galerii jeden celý den, získáte možná lehký přehled o její rozloze a pokladech, které skrývá. Podrobnější seznámení s nimi vyžaduje pravidelné, tematicky zaměřené a pokud možno se opakující návštěvy. Zmohou-li vás staří mistři, osvěží procházka po nádherném Paseu de Prado, zastíněném po vzoru pařížských bulvárů mohutnými platany a plném vznešených mramorových budov. A tahle promenáda vás dovede k dalšímu svatostánku umění, bývalé městské nemocnici přestavěné na muzeum. Centrum královny Sofie, jak se oficiálně nazývá po své patronce, manželce současného krále Juana Carlose, je zasvěceno moderním španělským mistrům. Picasso, Miró, Dalí. Visí tu také monumentální Picassova Guernica. Když tohle muzeum roku 1992 otevírali, bylo obří plátno přepravováno za mimořádných bezpečnostních opatření, v době těsně před svítáním - snad jediných hodinách, kdy provoz v Madridu alespoň trochu poleví. A vidět ho můžete i večer, protože v souladu s místním rytmem života i muzea zavírají třeba až v devět. Je jich tu samozřejmě mnohem víc a všechna jsou krásná. Nebo zajímavá, jako je Muzeum šunky, luxusní lahůdkářství s téměř úplným sortimentem úžasných výrobků zdejšího uzenářství. Že i ono se dá povýšit na umělecký obor, přesvědčí třeba jamón serrano, šunka sušená na horském vzduchu, nebo jakákoli z variant na pikantní salám jménem chorizo.


Město kaváren


Justo Galego A nejen jich. Taberna střídá mesón, ten zase cerveceríi, café, restaurante. Jídlo a pití ve všech podobách. Ale hlavně - tapas. Drobné nebo na malé kousky pokrájené pochutiny všeho druhu. Chlebíčky, šunka, rybičky, olivy, proužky vynikající španělské omelety, sýry. Ukážete prstem na kterékoli z lákadel vystavených na mísách a během pár vteřin vám, napíchnuty na párátko, přistanou na talíři. Vsedě na barových stoličkách můžete začít tapear - sloveso označující pouze a jedině činnost pojídání chuťovek, tapas. A ještě jednu věc musíte udělat - když dochuťovkujete, párátko i ubrousek hodíte na zem. Všechny podniky podávající tapas jsou sice úzkostlivě čisté, stejné jako jsou všechny dobroty naprosto čerstvé, ale vrstva papírků pod pultem je důkazem prosperity podniku a výtečnosti jeho tapas; proto se nezametá. Pravověrný Španěl ovšem své chuťovky považuje za pouhé drobné zpestření podvečerní procházky a příležitost k tomu, aby si mohl podiskutovat s přáteli - rozhodně mu nenahradí slušnou večeři, ať už si ji dává doma, nebo v některé z nesčetných restaurací. Přesto tu uvidíte stejně málo otylých jako opilých. Za to první vděčí Španělé nejspíš kuchyni, která je stejně lehká a zdravá jako výtečná, a za to druhé faktu, že člověk, který neumí pít, je prostě trapný. A větší urážka pro Španěla určitě neexistuje.


Město v pohybu


Čtvrť bank a luxusu La movida. Slovo, které znamená pohyb, ale také jev, kdy se celé Španělsko v roce 1975, po Francově smrti, dalo do pohybu. Země se vydala na cestu a nechala za sebou zákaz líbání se na ulicích, ženy navlečené ve věčné černi venkovských vdov, izolaci kulturní, společenskou a politickou. Přišla nová hudba, nové filmy, nové situace, nový způsob života i nová klišé a staronové hříchy. Španělsko ovšem bylo svého času snad nejmocnější zemí na světě a pro mnohé Španěly to platí dodnes. Město má své obří obchodní domy, své McDonaldy, své večerní show včetně pro turisty přežvýkaných odvarů flamenca, své značkové butiky, ale místní kultura a tradice nemají konkurenci. Zajít si po diskotéce zatancovat flamenco je pro madridské studenty celkem běžná záležitost a v džínách značky xx to jde stejně dobře jako v šatech s volány. Proč si ale nedovedu představit jejich pražské vrstevníky, jak kvačí skočit si čtverylku? Možná proto, že movida přinesla nový svět, aniž by zaplavila ten starý, a Španělé se neradi vzdávají dobrých věcí a zvyků jenom proto, že jsou staré. Buď jim připomínají dobu, kdy nad jejich říší slunce nezapadalo, nebo by jim to připadalo trapné.


Město starožitníků


Madridská pošta Pro milovníky umění nemá Madrid jenom bezpočetná muzea, ale má i bezpočetná starožitnictví. Dobře bydlet znamená pro Madriďana bydlet stylově, a to zase znamená dobový nábytek, obrazy, umělecké předměty, sametové závěsy. Dvoupodlažní byt mých přátel se rozkládá v celém podkroví renovovaného historického domu a z francouzských oken je výhled na centrální park El Retiro. Nahoru se dá vyjet ultramoderním výtahem nebo vyjít po schodišti z nádherných fošen vyblýskaných jako zrcadlo. Byt kromě dřevěných žaluzií v oknech ochlazují několikavrstevné závěsy z barevného hedvábného moaré. Černobílé dlaždice s krásnou patinou byly zachráněny při renovaci. Psací stůl má empírové detaily a desku pokrytou jemnou kůží. Na stěnách pár pláten, která jako by přilétla z nedalekého muzea Prado, do stěn zabudované jednoduché police na knihy. Kuchyně je supermoderní, vážené německé značky, kostkovaná pohovka z Ikey a stůl z venkovského statku. Není tu televize, ani blyštivá "stěna", ani krajkové záclonky s labuťkami, ani konferenční stolek, na kterém by v umělecké misce zasychaly pomeranče. Přátelé jsou starožitníci a já mám štěstí, že jsem Madrid viděla i z neobyčejně krásného interiéru.


Město s parkem


Detail katedrály Madrid je zahlcen více než miliónem aut. Široké ulice sice pojmou i šestiproudé vozovky a systém kruhových objezdů je mimořádně funkční, ale bolesti civilizace jsou neoddiskutovatelné. V 16. století se svou polohou 600 metrů nad mořem a obklopen nádhernými borovými lesy patřil Madrid k nejpříjemnějším evropským městům. Šlechtičny z vážených evropských rodů sem vzhledem k příjemnému klimatu jezdívaly rodit. Dnes musíte v letních měsících zůstat tak sto kilometrů před Madridem, kde svahy pohoří Guadarrama pokryté borovicemi poskytují onen příjemný chládek. Stavební boom konce šestnáctého století Madrid jeho lesů zbavil a zdejší klima se tak změnilo navždy. Náhorní planina, na které leží, je v červenci a srpnu rozpálená jako plotna. Madridský park Retiro je tak jedním z mála stinných míst, zato jedním z nejkrásnějších. Platany, kaštany i jehličnany, renovované rosárium, jezírko plné strašně tlustých kaprů, po kterém se můžete vozit na lodičce, skleněný letohrádek, fontány, stánky s občerstvením a hlavně kilometry příjemné zeleně, kde je tep velkoměsta slyšet jenom z velké dáli. Studenti, důchodci, rodiny i párečky posedávají na lavičkách, polehávají po trávnících a relaxují. Stejně jako znavení turisté i oni se tu schovali před velkoměstem - vždyť slůvko retiro znamená také úkryt. Nedaleko parku leží i nedávno renovovaná botanická zahrada, jejíž jižní stranu lemuje ulička se stánky bukinistů. Tam se dají za směšné peníze najít opravdové poklady včetně vzácných tisků.


Město hlavní

Roku 1561 to byla ospalá díra, ale snad vzhledem k proslulé příjemnosti klimatu (vzduch prý tu chutnal jako šampaňské) sem král Filip II. přesunul dvůr z bujarého, kosmopolitního Toleda a rozhodl, že Madrid bude hlavním městem. Sám přebýval v nedalekém paláci Escorial, ale jeho šlechta potřebovala město podle svých představ. Paláce a kostely vystavěné za panování tohoto podivínského Habsburka očím rozmařilých nástupců na trůn z rodu Bourbonů příliš neladily a králi Filipu V. jsou také přičítány největší zásluhy za rozkvět města. Mohutná brána Puerta de Alcalá coby zdejší Vítězný oblouk, Prado, Akademie krásných umění.

Neoblíbenému Josefu I. Bonapartemu se sice dostalo posměšné přezdívky Král Náměstíčko, ale malá, stinná náměstí a aleje vysazované za jeho vlády mu budiž přičteny ke cti. Přelom 19. a 20. století přinesl městu rovné bulváry, lemované impozantními budovami peněžních ústavů v ornamentálním stylu belle époque. A tak dál. Příšerné skleněné mrakodrapy z konce šedesátých let sem patří stejně jako stadion Bernabeu, křivolaké uličky starého města, luxusní čtvrť Salamanca či pravý egyptský chrám, který Španělsku věnovali za jeho pomoc při záplavách v Egyptě roku 1970.

Vyjmenovat všechny půvaby Madridu je stejně nemožné jako vrátit mu vzduch chutnající po šampaňském. Ale jeho účinky tohle krásné město na své návštěvníky má stále.

Jitka Rákosníková

(časopis Cosmopolitan)





Byl jsem i v Číně


Čína má nejstarší nepřetržitou civilizaci na světě, její zaznamenaná historie začala před 4000 lety dynastií Šang. Čína má dnes 1,2 miliardy obyvatel, což je 127 lidí na jeden kilometr čtvereční. Většinu obyvatel tvoří Číňané Chan (93 procent), zbytek populace patří k některé z padesáti pěti menšinových národností nebo uznávaných etnických skupin. Koncepce usídlování Číňanů Chan v odlehlých oblastech je silně odmítána a vede k povstáním. Přesto, že pro národnostní menšiny vláda uvolnila uplatňování koncepce rodiny s jedním dítětem, pro Číňany Chan platí stále.

Zbytky velké Čínské zdi Vlak z Mongolska zastavuje. V několika minutách je rozpojen a vyzvednut hydraulickými zvedáky, aby se vyměnil podvozek na užší čínský rozchod kol. Vše probíhá bez problémů a vyjíždí dál, hlouběji do Země středu. Probouzím se, když už je sluneční kotouč vysoko nad obzorem a okolní krajina se úplně změnila v zelení zarostlé kopce. Pomalu míjíme úseky Velké zdi, monstrózní stavby, která se line přes hřebeny hor v délce 3460 kilometrů. Je to impozantní dílo, před kterým se tají dech. Pár hodin poté vjíždíme do metropole, smogem zahaleného a velkým vedrem opanovaného Pekingu.

Po východu z nádraží vcházím, spíš se prodírám, do obrovského mraveniště lidí, kterým Peking a ostatní velkoměsta Číny bezpochyby jsou. Po chvíli pobytu v davech bych dal nevím co za chvíli v liduprázdných ulicích. Po marném shánění levného ubytování potkávám na ulici Urnu, Mongolku, která sem jezdí obchodovat, stejně jako mnoho jejích krajanů. Zve mne k sobě na ubytovnu se slibem pomoci. Nakonec přespávám u jejích přátel. Obydlí leží na břehu smradlavé stoky v malém cihlovém baráčku, kterých jsou tu desítky. Jedna malá místnost s postelí, dřevěným regálem na nejnutnější nádoby, malá komůrka - toť vše. Umyvadlo je společné mezi baráčky, toaletu jsem nenašel. Uléhám na prkno komůrky široké něco přes půl metru a podkládám si nohy židlí - prkno je na mne příliš krátké. I za toto nepohodlí jsem vděčen a znaven usínám.

Šanghaj Ráno se vydávám po mnoha zajímavých místech jako jsou Císařský palác, náměstí Tien-an-men, palácový komplex Yong he gong a v neposlední řadě i ZOO s roztomilými pandami. Večer pokračuji dál přes Nanking, kde jsem zhlédl mauzoleum prvního prezidenta Sunjantsena, Šanghaj a po překročení obratníku Raka do Guang Zhou (Kanton). Kanton mě zaujal především svým trhem, kde koupíte vedle známých i neznámých druhů ovoce a zeleniny i žáby, želvy, psy, červy a hady v láku. Stačí ukázat prstem a ostří nože oddělí hlavu želvy od trupu - až mi mráz běhá po zádech. Pln rozličných dojmů se raději loučím s tímto gurmánským městem.

Rýžová políčka, banánovníky, děti koupající se v řece a čarokrásná krajina, to vše mě doprovází na cestě přes jižní Čínu. Vlak zastavuje v Nanningu, posledním velkém městě na čínském území v Čuangské autonomní oblasti. Po nezbytném výčtu léčivých a blahodárných účinků sušených ještěrek, které prodávají prodavači před nádražím, jedním z nichž je prý obrovská potence, se vydávám na další cestu - na jih k Vietnamu...

R. KRÁL

(Magazín ČD pro Vás)





Malebným údolím Bobravy


Pokud jste údolí Bobravy ještě neprobrouzdali, budete překvapeni přehezkou krajinou v bezprostřední blízkosti Brna. Tak vezměte milou, milého, manželku, manžela, dětičky, psisko (nehodící se škrtněte) a vyražte.

Vlak koleják vás doveze do Střelic, vystupte až ve druhé stanici v této obci (ne v zastávce Střelice dolní, ta pravá zastávka se jmenuje jen a pouze Střelice), přejděte mostek nad kolejištěm a dejte se doprava po chodníku kolem silnice a pak po silnici. Minete ústav sociální péče pro mládež (starají se o mentálně postižené děti), projdete pod mostem a dáte se doleva. Další z mostů, tentokrát cihlový, nás dovede k Střelické bažince porostlé ostřicí.

Bažinka Prohlédněte si ji, neutopte se a pokračujte po silnici. Potkáte velké osamělé stavení (však se to tam taky jmenuje Na samotě) a kolem střediska Makina přijdete do Radostic. Na okraji obce hupsněte doleva na asfaltku, vedoucí do Přírodního parku Bobrava. Pokud nenosíte svačinu, skočte si ještě do Radostic do obchodu.

Údolí Bobravy Parkem nás provede modrá značka, která bude naším společníkem až do cíle cesty. Minete Radostický Mlýn a pak už začne ta pravá romantika: krásné průhledy údolím, louky a les. Přes potůček a střídavě po kraji lesa a lukami dosáhnete prazvláštního mostku a Spáleného Mlýna. Pokračujte a po nějakém čase přijdete k rozcestí a silnici. Rozcestník nabízí dvě základní možnosti: buď se dáte doleva po žluté do Ostopovic, má to být 4,5 km a výhodou je i MHD, která z "Ostopek" jezdí směrem k Bohunickému sídlišti. Nebo můžete jít, tak jako my, doprava po modré: kolem Anenského Mlýna, opuštěného lomu a Nového Mlýna. Pak je třeba projít rozsáhlý lom směrem doprava a dále už pohodlně silnicí do Želešic.

Želešice - kromě pohledu na pěkný farní kostelík Neposkvrněného Početí Panny Marie - nabízejí mnohé příležitosti k načerpání nových sil, nakrmení žaludku, uhašení hladu a zajisté i žízně. Jsou zde k vidění také památky lidové architektury, dva domy vystavěné v zlidovělém barokním slohu v 18. století. Poznáte je podle podloubí, určitě je neminete. Ze Želešic jezdí meziměstský autobus na Zvonařku. Anebo se můžete dát po silnici, projít obcí, po mostě doleva. Tak se dostanete na konečnou tramvaje číslo 2. A za chvilku jste na Poříčí nebo na hlavním nádraží, podle toho, nač potřebujete přestoupit, kde jste doma.

Ať vám přeje počasí a šťastnou cestu!

(TV magazín)





Ráno u Hauserů


Pronikavý zvuk budíku se ostře zařezává do ticha spícího bytu. "Ach jo, to už je zase ráno?" proběhne mi hlavou a neobratně se snažím pípa­jícího nepřítele zarazit. Převrátím při tom lam­pičku a shodím brýle. Teprve třetí pokus je úspěšný a v bytě se opět rozhostí ticho, přerušované jen pravidelným oddechováním ostatních spáčů. Díky Bohu jsem nikoho neprobudila. K mému ospalému sluchu však proniká další zvuk - bubnování dešťo­vých kapek na plechový okenní parapet zesilující v poryvech větru. To je počasí! Člověk by ani psa ven nevyhnal! Jak ráda bych se zavrtala zpátky do vyhřátých peřin a pokračovala ve sladkém spánku. "Nic naplat, holka, vstávat, povinnosti volají!", zavelím sama sobě a hrabu se z postele. Roky se začínají ozývat a já si připomínám oblíbené tatín­kovo úsloví. "Člověk, který se po čtyřicítce ráno probudí a nic ho nebolí, je mrtvý." Fajn - cítím, že žiju - a pořádně. "Mládí pryč, do důchodu daleko" - napadá mě další slogan. Jestli pak se toho vytou­ženého důchodu dožiju? Raději přestanu filozofovat a hledám zapadlé brýle.

Kleknu na postel a rup! Propadne se pode mnou matrace. Válenda je skoro tak stará jako já, už v ní také občas praštělo. No nic, teď to řešit nebudu. Brýle jsou na světě a já se přesunu na WC. Zase došel toaletní papír a jako obvykle nikdo nedodal další. Zase jsem to já, kdo musí stoupnout na záchodovou mísu a sundat z horní police novou roličku. Po paměti šátrám po poličce. Naštěstí tu ještě jedna je. Zaraduji se ovšem pouze do chvíle než se mi papír vysmekne a padá... (hádejte kam). "Do prčic!", ulevuji si nad mísou nahlas. Lovím nasák­lou nešťastnici a odnáším ji na topení. Ještě že máme papírové ubrousky!

Teď už jsem opravdu doko­nale probuzená a začínám nor­málně fungovat. Potmě stavím vodu na čaj, abych neprobudila naši andulku. Její vřískot by totiž probudil půlku paneláku. Automaticky provádím ranní hygienu, prohodím pár nelichotivých slov ke svému obrazu v zrcadle a pokusím se alespoň zběžným make-upem vylepšit svůj vzhled. Je to marné, ale snahu jsem projevila. Je čas probudit děti. Nejprve ty starší: "Jendo, vstávej!" "Né, to je dobrý!" odpovídá jako téměř na všechno můj dospívající syn (stejně reaguje na výzvy: "vynes smetí, skoč do obchodu, vyluxuj"). Alespoň vím, že je vzhůru. Dcera také něco nakva­šeně zamumlá. Raději vyklízím pozice, abych nedostala třeba polštářem. Nejmladší dcerka, též jako obvykle, protestuje: "Já vstávat nebudu." "Tak jo, zůstaň ležet, já ti napíšu do školy omlu­venku, že se ti nechtělo vstávat. Paní učitelka to určitě pochopí." - jediný způsob, jak ji bez hádání a křiku dostanu z postele. Opravdu to zabralo, malá se vysoukala z peřin a míří k záchodu. Starší dcera je ovšem rychlejší. Obsadí vítězoslavně dobytou místnost, před kterou se Sabinka marně vzteká a vyhrožuje, že už to fakt nevydrží. Syn s nadhledem vyjádří názor, že jsou obě "úplně blbý", andulka do toho z kuchyně vříská a já mlčky rychle chys­tám svačiny. Nemá cenu se po ránu rozčilovat, musím prostě co nejrychleji vypadnout. Však oni se už nějak srovnají.

Konečně jsem hotová, navléknu na sebe bundu, ve spěchu zapínám zip. Smůla mě ale neopouští, do zipu se zachytí látka. Bunda nejde ani zapnout ani rozepnout. To je vážně na mrtvici! Nedá se nic dělat, spravím to až v autobuse. Houknu na hašteřící se ratolesti "ahoj", popadnu deštník a vyrážím do nečasu. Venku se snažím jednou rukou udržet ve větru zmítající se deštník, druhou krotím nafukující se bundu. Taška mi neustále sklouzává z ramene. "Mám se dobře," přesvědčuji hlasitě sama sebe. "Máme střechu nad hlavou, já i manžel máme zaměstnání, děti jsou zdravé. Jinde na světě řádí zemětřesení, povodně, hladomor. Jsem prostě šťastná! Ale kdo to má vždycky všechno vydržet?" Sedám do vyhřátého autobusu, upravím si polo­hovací sedadlo. Přede mnou je příjemných čtyřicet minut sladkého podřimování. Už se nemusím přesvědčovat, že jsem šťastná! Konečně to doopravdy cítím. Těším se do práce a doufám, že tu radost dokážu předat i posluchačům.

Díky Bohu za cestu do práce!

Ptáte se, co děti? To víte, že se srovnaly!

Vaše Magda Hauserová

(Magazín Radia Proglas č. 19)





Vážení přátelé,

Velmi ráda bych pro naše oddělení získala starší typ vysílačky pro ovládání tramvají a křižovatek. Budou sloužit všem nevidomým návštěvníkům, kteří si přijdou prohlédnout expozici slepeckého oddělení. Kdybyste o někom věděli, napište, prosím, na adresu:

Oddělení pro slepeckou historii TMB
Purkyňova 99
612 00 Brno

Také je možné zatelefonovat na číslo 05/41 21 44 10-15 klapka 145 nebo využít e-mail muzeum@braillnet.cz Pokud máte k dispozici mobilní telefon, volejte na číslo 06 03/48 43 47. Předem děkuji za Vaši milou pozornost.

Eliška Hluší




-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravil: Jan Pokorný.

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x,
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *