Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BrNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 3 - ročník IX. - červen 2001

Vydává: (Technické muzeum Brno, oddělení pro slepeckou historii
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Jak člověk bojoval proti nemocem
Transplantace rukou
Kleopatra
Malé popovídání se Stellou Zázvorkovou
Něco se děje
Mořští orli na Moravě
Mladý šéfredaktor
Blahopřání






Jak člověk bojoval proti nemocem


Měnínská brána v Brně Výstava s názvem "Člověk proti nemocem", kterou ve spolupráci s dalšími institucemi pořádá Muzeum města Brna v Měnínské bráně na Měnínské ulici č. 7 názorně ukazuje, jak se naši předkové bránili onemocněním, chorobám a úrazům.

Je rozdělena do několika částí: první z nich nese název "Medicína instinktu a magie". V této části se setkáme především s překvapivou schopností organismu našich dávných prapředků hojit i rozsáhlá zranění a ukázkami kostí a lebek, které prodělaly pravěké operace. "Medicína pověr a prvních poznatků" se věnuje středověku. "Medicína skutečnou vědou" novověku až po současnost (mimo další varuje před zatím neléčitelným syndromem získaného selhání imunity). Každá z částí je dále rozdělena do dvou oddílů, "Co lidi trápilo" a "Jak si lidé pomáhali".

Výstava exponátů Mnohé exponáty jsou sugestivní, jmenujme lebku pravěkého člověka operovanou trepanací, kostru ubožáka strašlivě znetvořeného křivicí a lebky s obrovskými nádory. Všechny tyto exponáty nám připomínají, jak velkou bolest museli zažívat někteří nemocní i známý fakt, který snad připomíná frázi, ale o to je pravdivější: totiž že to nejcennější co máme, je zdraví.

Záslužnou a sympatickou věcí je doplnění některých exponátů popisky v Braillově písmu a to, že naši nevidomí spoluobčané mají možnost si vybrané exponáty osahat.






Transplantace rukou


Dovedete si představit, že byste se jednoho dne probudili a měli nové ruce? Nebojte se, nechci vám přát žádný divoký sen, ani popisovat napínavý děj akčního filmu. Pětačtyřicetiletému policejnímu úředníkovi Theo Kelzovi z rakouských Korutan se to však skutečně stalo.

Jeho příběh napsal život. My ho jen můžeme vyprávět.

O své vlastní ruce přišel tragicky - při uchopení trubkové bomby, kterou (tehdy ještě anonymně) nastražil šílenec, terorista anebo snad nepochopený člověk, osamělý běžec životem - Franz Fux. Autor nebezpečné korespondence - dopisů s třaskavinami, kterými trápil Rakousko pět let - vzal nakonec svůj osud, obrazně řečeno, do vlastních rukou. Obrazně proto, že o ně přišel. Při zatčení držel poslední dopisní bombu, která explodovala a utrhla mu obě ruce. Po několika měsících výkonu doživotního trestu spáchal v cele sebevraždu.

Jednou z mnoha obětí jeho zločinu je i Theó Kelz. Snažil se chlapsky vyrovnat se svým osudem a docela rychle a dobře se naučil ovládat ruční protézy, sahající skoro až k lokti. Nikdy se však nevzdal myšlenky transplantace opravdových rukou. Den D nastal 7. března roku 2000. Na insbrucké klinice zemřel pacient, jehož organismus byl z hlediska medicínského - tedy z pohledu konkrétních hodnot, velmi blízký organismu Theo Kelze. Naskýtala se proto velká naděje, že jeho tělo transplantované části neodmítne. Lékaři zesnulému anonymnímu dárci ruce odebrali. Pak už šlo vše ráz na ráz. Ve tři hodiny v noci přišla zpráva z nemocnice: Máme dárce, operace může začít.

V 9 hodin ráno osmnáctičlenný tým největších specialistů innsbrucké kliniky zahájil na dvou operačních sálech svůj maraton. Nejprve museli na rukou zemřelého dárce oddělit šlachy, tepny a svalová vlákna - hezky přehledně očíslovat, aby je na vedlejším sále mohli na pacientovy pahýly transplantovat. Mikroskopická práce včetně závěrečného napojení nervů probíhala v obrovském stresu. Lékaři sváděli boj s časem. Každá minuta prodloužení znamenala nebezpečí, že na rukou odumře tkáň. Je těžké popsat nesmírné umění lékařů, které uznává celý medicínský svět. Tento tým kapacit ínnsbrucké univerzitní kliniky byl sestaven už dávno předtím. Na konci jeho bravurního zásahu byl pacient, obohacen o nové, živé ruce, v nichž proudila jeho vlastní krev. Pan Kelz spatřil tento zázrak dva dny po sedmnáctihodinové operaci. Dnes má za sebou desítky hodin namáhavé terapie - fyzické i psychické a stovky před sebou. Z nemocnice byl propuštěn, když už dokázal uchopit tužku a sevřít pěsti. Ale až po roce se ukáže, zda je operace stoprocentním úspěchem. Do té doby stále přetrvává nebezpečí, že se tělo cizích částí pokusí zbavit. Pacient musí brát silné medikamenty, tlumící tuto přirozenou snahu organismu a potlačující jeho imunitní systém. Musí je brát do konce svého života. Mimo jiné se tak vystavuje i zvýšenému nebezpečí vzniku rakoviny. I toto riziko, možná s určitou příchutí hazardu, odvážný pacient na sebe vzal. Chce žít opravdový život a na své nové ruce je hrdý. Má velké, až neuvěřitelné plány. Vášnivě miluje jízdu na motocyklu. Po fatální explozi v roce 1994 už na něm ujel 40000 kilometrů. Dnes říká, že chce přejet přes Asii do Austrálie. Klobouk dolů před jeho odvahou, ale hlavně před vynikajícími odborníky a jejich perfektní operací, která se do dějin zapsala jako další senzace moderní medicíny.

MARIE WOODHAMSOVÁ, VÍDEŇ





Kleopatra


Egypská Královna Kleopatra VII. Egyptská královna Kleopatra VII. byla dcerou Ptolemaia XIII. Jméno její matky neznáme a není to důležité, protože nikdo s trochou rozumu by se nezahazoval Ptolemaiem XIII. Říkalo se mu Ptolemaios Pištec, protože celý den vysedával a hrál na flétnu. Egypťané ho vyhnali ze země, ale on se samozřejmě zase vrátil. Zemřel v roce 51 před Kristem a zanechal Egypt Kleopatře a jejímu desetiletému bratru Ptolemaiovi XIV.

Kleopatra a Ptolemaios XIV. se stále hádali a ona to podle všeho netáhla s těmi správnými politiky. Kleopatra přišla o svou půlku trůnu a uprchla do Sýrie, aby si zachránila holý život. Bylo jí jednadvacet a byla velmi nešťastná. Cítila, že takhle to nikam nevede. Pak přijel do Egypta služebně Julius Caesar, největší z Římanů, a Kleopatra se vrátila, aby s nim projednala pár věcí. Nechala se k němu zanést ve srolovaných lůžkovinách a zbytek noci strávila tím, že mu vyprávěla o své cestě. Takže on ji znovu dosadil na trůn společně s Ptolemaiem XV., dalším z jejích mladších bratrů, protože Ptolemaios XIV. se nějak utopil.

Ptolemaios XV. nežil dlouho. Kleopatra ho otrávila, ale nemějme jí to za zlé, protože královská etiketa velela otrávit tolik členů rodiny, kolik se dalo. Přesto Kleopatra neotrávila svou sestru Arsinoé. Pověřila tím někoho jiného. Caesarovi bylo čtyřiapadesát a Kleopatře jednadvacet, ale on byl pořád ještě miláček žen - hubený, svalnatý a menší postavy. Zůstal v Egyptě od začátku října do konce června a vyřizoval státní záležitosti, z nichž se vyklubal chlapeček. Dali mu jméno Caesarion čili Cézárek, takže Kleopatra se prakticky považovala za zasnoubenou. Caesar by se s ní býval oženil, ale doma měl už jednu manželku. Vždycky se něco najde.

Podobně jako Alexandr Veliký, kterého velmi obdivoval, Caesar věřil v božství své vlastní osoby, ať byla, jaká byla. Když poznal Kleopatru, byl plešatý a na spáncích šedivý jako krysa. Měl taky padoucnici. Mezi jeho památnými činy můžeme vyzdvihnout knihu, v níž popsal své masakry v Galii, a totální zničení alexandrijské knihovny, která chytla od jisker, když v tamním přístavu pálil nějaké lodě.

Během Kleopatřiny návštěvy v Římě v roce 44 před Kristem byl Caesar zavražděn v senátě některými ze svých nejlepších přátel. Kleopatra ve spěchu opustila město.

O tři roky později se Kleopatra setkala s vousatým tlouštíkem Markem Antoniem. Doufali, že dobudou Asii, případně že budou vládnout světu, jak to plánovala s Caesarem. Byla to hlavně obchodní záležitost, protože ona potřebovala ochranu, aby si udržela trůn, a Antoniovi se vždycky hodila nějaká ta peněžní hotovost. Můžete si být jisti, že kolem toho byla spousta klepů. Kleopatra nemohla dokonce ani mít dvojčata, aniž by se nedostala do lidských řečí. Připomeňme si, že Antonius a Kleopatra měli tajný sňatek, když dvojčatům byly teprve čtyři roky.

I když Antonius duševně nebyl žádný mudrc, Kleopatru ohromoval jako roztomilý společník. Nikdy nevěděla, co ho napadne v příštím okamžiku, a nevěděl to ani on. Hodně jim pomáhala záliba ve stejném druhu legrace. Například se převlékli do starých šatů a běhali v noci po ulicích, přičemž tloukli lidem na dveře, rozbíjeli okna a mohli se uchechtat. Ti dva se prostě hledali, až se našli.

Krátce po narození dvojčat Antonius někam odjel, aby se nechal vojensky porazit, a zůstal tam tři roky. V té době zemřela jeho třetí manželka Fulvia a on se oženil s Oktávií, nevlastní sestrou Oktaviána, dalšího z triumvirů. Pak se vrátil ke Kleopatře. Znovu byl bez peněz. A co víc, aniž se obtěžoval upozornit Oktávii, oženil se s Kleopatrou a zůstal s ní až do konce svých dnů. Měli pak další dítě a Antonius se občas pokusil dobýt Asii, ale to se snadněji řekne, než vykoná.

Když překročil padesátku, Antonius byl stále tlustší, línější a opilejší a Kleopatru napadlo, že to všechno byl možná strašný omyl. Římané měli událostí v Alexandrii až po krk. Netrvalo dlouho a Octavianus, kdysi odstraněný synovec a adoptivní syn Julia Caesara, Antonia porazil u Actia. Někteří tvrdí, že Kleopatra urychlila Antoniův konec tím, že ho vydala všanc Oktaviánovi, když ho opustila během bitvy a poslala mu klamnou zprávu, v důsledku čehož on spáchal sebevraždu. Ať se ve skutečnosti stalo cokoli, ona se jen pokoušela zachránit, co se dalo.

Možná že by se i po tom všem byla dohodla s Oktaviánem, ale on na to nebyl. Oktavián byl ošklivý chlap se zlomyslnýma očima, dlouhým vlněným spodním prádlem a vysokým morálním standardem. Chtěl vzít Kleopatru do Říma a ukazovat ji jako zajatkyni, takže ona se ve věku devětatřiceti let rozhodla: už ani o den déle. Byla poslední královnou Egypta, který se pak stal částí Oktaviánova vrcholně nudného projektu - římského impéria.

Kleopatře mnozí a mnohé závidí její hříšnou kariéru, o které se vypráví v písních a příbězích, ale nejsou důkazy, že by se kdy držela za ruce s jinými muži než se starým hubeným Juliem a starým bláznem Markem. Jestliže stále věříte, že její život byla jedna dlouhá orgie plná milostných rozkoší, máte na to právo. Jsou různé názory na to, jak vlastně vypadala, dokonce na barvu jejích vlasů a délku jejího nosu. Já říkám, že to byla nápadná bruneta a její nos byl naprosto v pořádku.

Nikomu samozřejmě nenaháněla strach, když se jí trochu domluvilo. Jen kvůli úplnosti - tři děti Antonia a Kleopatry vychovala Oktávie, Markova utrápená vdova.

Will Cuppy
(časopis Cosmopolitan)





Malé popovídání se Stellou Zázvorkovou


Stella Zázvorková Herečku Stellu Zázvorkovou, tu milou, elegantní dámu, plnou elánu a vitality, nemusíme jistě představovat. Můžeme jen letmo připomenout její vášeň k vaření a prozradit, že za dlouhých zimních večerů luští anglické křížovky. Sama o sobě říká, že je trémistka, její kolegové a přátelé o ní zase vědí, že je nesmírně pilná a je na ni vždycky spolehnutí.

Máte vztah k železnici?

Jistě, od dětství. Vždycky, když jsme jeli vlakem přes Českou Třebovou, zastavovali jsme tam, a já se velmi těšila na párky. Jednou, vzpomínám si, jsem se do té lahůdky s chutí zakousla a pána, který seděl v kupé naproti, jsem celého postříkala. On byl zoufalý a maminka mi vyhubovala, že neumím jíst; tak jsem se rozplakala...

Kdy jste naposledy jela vlakem?

To už je dávno a nebylo to tady. Jezdila jsem vlakem ve Švédsku, ale naposledy z New Yorku do Filadelfie. Bylo to nádherné. Miloš Forman má velmi rozšířené kontakty, takže mě překvapilo, když jsem dostala jízdenku, kterou on zařizoval, a tam bylo napsáno: V Americe - v New Yorku, přejeme Vám šťastnou cestu. K tomu se váže taková zvláštní historka. Věděla jsem, že ve Filadelfii, kam jsem jela, jsou dvě zastávky. Najednou jsem ztratila orientaci a říkala jsem si: musím vyhledat průvodčího a zeptat se ho, která je ta hlavní, tam mne měli čekat s automobilem. Průvodčího jsem však nikde neviděla, až jsem se přiblížila k tomu prvnímu vagónu, kde jsem očekávala, že bude strojvedoucí, správně česky - mašinfíra. Vidím dveře, říkám si, dobře, tak já je otevřu, také jsem je otevřela, a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Cvakaly tam různé válečky a světla, ale žádný člověk tam nebyl. Takže my jsme byli v rukou techniky a řítili jsme se po kolejích. Ale pravděpodobně jsme byli v bezpečí. Když jsem ty dveře zase zavřela, opřela jsem se o ně a chvíli jsem nebyla schopna slova. Pak už přicházel průvodčí a já se ho zeptala anglicky: ...ten vlak jede sám, v té kabině nikdo není? Uklidnil mě, že je vše v pořádku.

Kdybychom vás dnes pozvali na nějakou jízdu vlakem, jela byste?

To by bylo hezké. Měla bych radost. Já jsem se chodívala kdysi na nádraží dívat na vlaky a lokomotivy, jako mladá. Nádraží ve mně vždycky vzbuzovalo takový nostalgický pocit z těch dálek, které železnice spojovala. Já mám na nádraží a na železnici ze svého dětského a potom i dívčího věku ty nejkrásnější vzpomínky.

Můžete něco naší dráze vzkázat?

Já opravdu nevím. Mnoho článků i televizních zpráv je spíše negativních. Ale zase mě získali lidé, kteří opravili staré lokomotivy, to jsou koníčky, které se asi nedají penězi zaplatit. Také mě těší, že se dala do pohybu úzkokolejná dráha, to je romantika. Musela jsem dost cestovat, říkám musela, protože jinak jsem docela pecivál. Ale myslím, že to, co jsem viděla v Anglii nebo ve Švédsku, Švýcarsku, tak tam jsou ty vlaky čisté a slouží občanům. Tady jsem měla opačný pocit, že se to dostalo do rukou nějakých vandalů, kteří do vlaku nastoupí a první, co je napadne, ukradnou papír na osušení rukou a ničí další věci... To nepochopím.

Za rozhovor poděkovala:

JITKA HABIGEROVÁ
(Magazín ČD pro Vás)





Něco se děje


Tak. Teď by mě zajímalo, kolik z vás napadlo po přečtení nadpisu: "Ach, co zase ?" a kolik z vás očekává povzbuzení, kladné řádky. Hned se pozná, kdo je pesimista a kdo optimista.

Opravdu se něco děje.

Tramvaj č. 4 na konečné zastávce v Brně, Masarykově čtvrti Toho postního dne v březnu 2001 byl, jak by řekli naši milí pracovníci, takový svátek. Pan ředitel totiž nejel do města autem, ale tramvají. Tramvají číslo čtyři, z konečné, tramvají, co její skřípání můžete slyšet při mši svaté od svatého Augustina. To když ve smyčce najíždí na zastávku.

Nu, dobrá. S přípravou začínám už ráno. Nic neponechávám náhodě. Ověřit pohledem na tramvaj zvenku, kde je tlačítko podmíněného otvírání dveří. Zjistit, jak se změnily v posledním roce ceny jízdenek a zda si kupuji tu nejlevnější možnou. Koupit jízdenku. A druhou, abych se dostal zpátky. Stojím tedy u jízdenkového automatu, trvá mu to, potvůrce. Počítám násobky jedenácti. Kdo měl ve škole z matematiky čtyřku, nepovozí se. Najíždí tramvaj. Lidé nastupují. Automat vydává. Tramvaj stojí. K mému úžasu si všímám, že se mladý řidič zaklání a hledí na mne. Čeká, aby mi neujel! Vrtím záporně hlavou, že nejedu. Kýve hlavou, že rozumí, zavírá dveře a odjíždí.

O hodinu později.

Stejné dějství, stejné místo. Nestojím u automatu, jsem už perfektně připraven, že? Najíždí tramvaj se stejnou reklamou. Zvedám oči. Stejný řidič. Registruje mne. Usmívám se. On úsměv opětuje. Kývu hlavou jako že teď už jo. Nastupuji, správně poučen spolupracovníky na správném konci označuji správnou jízdenku a správně usedám. Nastupuje děvče. Bojí se, aby jí tramvaj neujela, žádá tedy jízdenku od řidiče. Ten ji (buď nemá drobné nebo jí radí, aby nemusela platit příplatek) posílá do trafiky hned u kolejí. Dívka klidným svižným krokem mizí u boudy budky a kupuje jízdenku. Řidič čeká. Netrvá to ani půl minuty. To jízdní řád nezpozdí. Dívka nastupuje a jedeme. Není podstatné, kam jedu a co tam budu dělat. Mám jen neodbytný pocit, že se tady něco děje. Něco malého, ale hodně dobrého.

Vzdávám hold usměvavým řidičům Dopravního podniku města Brna, který je jedinečný mimo jiné i tím, že mezi řidiči hromadné dopravy jsou kapitáni lodí brázdících vlny Brněnské přehrady. A prosím: dělejme to tak všichni. Aspoň někdy. Že není jasné co a jak? Tak naplno: staňme se řidiči a řidičkami. Čeho? No přece svých jedinečných, Boží láskou nabídnutých životů. Ty stojí za to řídit s úsměvem, no ne?

Žehná Vám jeden (jen občas nepozorný) řidič, P. Martin

(Magazín Radia Proglas č. 19)





Mořští orli na Moravě


Orel mořský Orly mořské a orla královského objevili ornitologové v Tovačově na Přerovsku.

Kromě orlů však odborníci pozorují v těchto místech také vzácnou skupinu téměř čtyř stovek racků. ČTK to řekl předseda Moravského ornitologického spolku Jiří Šafránek.

Orel v letu "Na rybnících a přilehlých pískovnách téměř každý den sledujeme tři orly mořské a jednoho mladého orla královského. Zabydlelo se tady však také 120 racků bělohlavých a téměř 250 racků bouřních. Tyto původně mořské racky pozorujeme na střední Moravě stále častěji, ale tak velké skupiny jsou u nás naprostou vzácností," řekl Šafránek.

Ornitologové v okolí Tovačova objevili v poslední době z dalších vzácných druhů ptáků také morčáky, turpany, téměř pět stovek hus polních, volavku bílou a asi 200 kormoránů.

Alena Pišoftová





Mladý šéfredaktor


Jirka Peterka, třináctiletý šéfredaktor internetového časopisu Zavináč, student sekundy osmiletého gymnázia Jaroslava Heyrovského v Praze (čili 7. třída). Nejvíce ho baví a nejvíce mu jde matematika, zeměpis a plavání, nebaví ho biologie a dějepis. Kromě internetu a juda, s nímž nedávno začal, má rád i hudbu (ale prý spíš nějakou klidnější) a jinak má zhruba stejné zájmy jako většina jeho vrstevníků. S počítači "si začal" v sedmi letech.

Časopis Zavináč vymyslel sám. Založil ho se svým internetovým kamarádem s Varnsdorfu Jirkou Benediktem a vydává ho od 12. září 1998. Každý měsíc navíc píše dvoustranu o dětech a internetu do časopisu Internet.

- z tisku -





Blahopřání


při pročítání adres předplatitelů našeho milého časopisu jsem zjistila, že jsou mezi nimi předplatitelky nad osmdesát let. Josefa Čechová, Filoména Navrátilová a Anna Prášilová. Děkujeme za milou přízeň, kterou projevujete od vzniku Občasníku. Přejeme stálé zdraví a mnoho osobní pohody.

Všem pak příjemně prožitou dovolenou a načerpání nových sil.

Redakce




-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravil:
Jan Pokorný.

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x,
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *