Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 2 - ročník IX. - březen 2001

Vydává: (Technické muzeum Brno, oddělení pro slepeckou historii
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Pozvánka
Prameny života
Stavební práce na lokalitě Šlakhamr (Brdíčkův mlýn)
Výprava za malajskými domorodci
Indiáni z kmene Hopi






Pozvánka


Vážení přátelé,

klavír Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea města Brna vás zve na tradiční koncert Vítání jara, na němž vystoupí nevidomí a slabozrací posluchači nebo absolventi konzervatoře J. Deyla v Praze, bývalí žáci ZŠ v Brně. Koncert bude dne 10. dubna v sále brněnské konzervatoře (vchod z ulice Lužánecké). Začátek v 17,00 hodin. Vstupné dobrovolné, bude věnováno na činnost oddělení pro slepeckou historii TMB.

Tentokrát se podařilo oslovit Veroniku Pavelkovou - obor klavír, Marka Susčíka - obor akordeon, Petra Klima - obor trubka, Pavla Slámu - obor kytara, Jaroslavu Sedmerovou - obor kytara aPavluŠuranskou - obor zpěv.

Srdečně Vás zvou

Pořadatelé





Prameny života


Byli jsme vlastně dost zdravotně postižená rodina. Naštěstí se to u nás tak nebralo. Naši tatinek s těmi ustřelenými prsty, které si přivodil jako drenážní dělník při výkopech pro položení potrubí brněnského vodovodu z Březové, naši maměnka s nepohyblivým kolenem, ke kterému přišli jako šestnáctiletá děvčica při tlačenici v kostele, starší sestra měla malou vadu chůze po vykloubených kyčlích při porodu, mladší sestru jsem jako dítě poznamenal na tváři svou neopatrností a já silně slabozraký. Třetí sestra nám v raném dětském věku zemřela.

My děti jsme se postupně rozprchly po světě, rodiče - svazeček kostí - spí svůj věčný spánek. Čím jsem starší, tím víc cítím vděčnost za jejich přírodní výchovu. Byla laskavá i při všech těch existenčních starostech chudé - ale ne nejchudší - rodiny, byla přírodní, ačkoliv Rousseaua neznali. Žádného člena rodiny nikdy ani nenapadlo se vymluvit, že něco nemůže. To bych vám musel vyprávět o mých prázdninách v dob

ě, kdy byli naši tatinek v nacistickém koncentráku, ale částečně i potom. Jako zastupující hospodář jsem například stál na mlátičce a dával do bubnu natřesené snopy obilí, které jsem vlastně držel již potřetí nebo počtvrté v rukou od okamžiku, kdy jsme obilí pokosili. Na kosení jsem nikdy neviděl. Potom vázat snopy, stavět mandele, nakládat na fůru, skládat na půdu aj. Ještě dnes vidím ten svištící a řvoucí buben plný ostrých vyčnívajících zubů, kde snopy obilí mizely s ohlušujícím rachotem. Říkat, nebo si jenom pomyslet, že na to nevidím, to mne nikdy nenapadlo a našu maměnku také ne. Byla by to hanba, která na slovácké dědině znamenala mnoho, odsuzovala do politování.

Chvíle, které jsem i jako dospívající a potom i jako učitel hudby mohl trávit s našimi třemi kozami na pastvě, byly odpočinkem a příležitostí pro snění. Chtěl bych být znovu tím výrostkem, který dodnes od válečných let dluží prchajícímu ruskému vězni kus chleba. Objevil se náhle. Přišel kotlinou žlebu a sepjal ruce. Pochopil jsem. Řekl jsem mu naivně, aby popásl naše kozy, že skočím domů. Nevěřil, měl strach ze zrady. Kde jen ho hledat, abych mu řekl, že se nemusel bát, vždyť můj otec byl v té době v nacistickém koncentráku. Snad našel skupinu partyzánů, která jeden čas operovala v blízkých lesích. Tam jsem později poprvé zblízka uviděl, jak vypadá skutečný samopal. S nefunkčními puškami, které se používaly při divadelních hrách, jsem se setkal, když jsme s dnes již mrtvým kamarádem Klímou brousili po půdě ústavu (tehdy provizorně umístěného v Chrlicích) a vybírali z beden zakázané knihy. Ještě dnes je mi líto, že jsme neodnesli i ty historické slepecké psací stroje (i jiná speciální zařízení), které by jistě obohatily sbírky dnešního slepeckého muzea. Při stavebních adaptacích budovy byly naházeny do šrotu.

Chtěl bych zas být vesnickým mládencem, kterému mladý ruský voják znovuodcizí jízdní kolo, aby se konečně mohl na něm prohánět podle libosti naší dlouhou vesnicí, který mi za něj nabídl pistoli a požádal o opravu hodinek. Odmítl jsem pistoli, hodinky jsem opravit neuměl. Zamiloval se do mé mladší sestry, a kolo vrátil. Chodíval k nám, jmenoval se Nikolaj. Někde bude jeho fotografie v civilu. Toto jeho přání ho mohlo přivést k vojenskému soudu a připravit o život, jelikož převlek frontového vojáka do civilu by zradil čest sovětského hrdiny. Ale fotografii jsem pořídil a on se rychle přestrojil do své vojenské uniformy. Pili jsme spolu vodku (líh) z hrnku, zapíjeli vodou a přikusovali guláš z ovčího masa - nikoliv obráceně. Vojsko s sebou hnalo velké stádo ovcí ze Slovenska. Z kožešin těch ovcí potom nosili vlčnovští strýci kožuchy. Z vlny měly tetky svetry. Já sám jsem ještě několik let nosil svetr, na který mi starší sestra dokonce vypletla stylizované soby, tzv. norský vzor. Pyšně jsem jej nosil po chodbách chrlického ústavu.

Člověk tak dlouho bloudí světem všelijak propletenými cestičkami, až se dostane do dětských let. Tato nová pozice mne uklidňuje, je to moje zázemí, moje pravda. Prožíval jsem ji ve velké vesnici plné událostí, plné rozporů i usmíření, nečekaných bitek, kdy tekla krev, i velkých pitek, šťastných i zrazených lásek, ze kterých se rodila bystrá vlčnovská děcka. Malebnost a různorodost lidských obydlí a rázovitých postav vlčnovských strýců a tetek, ujců i tetiček poznamenává člověka navždy. Postavy a postavičky svérázných slováckých lidiček se v člověku hluboko uhnízdí, aniž si toho jste po celá desetiletí vědomi. Po celý život se nezbavíte toho, co a jaké prostředí jste do sebe vstřebávali v útlém dětství a vůbec nerozhoduje, jestli toto později opustíte. Vím to, vím! Všechno je ve vás, co jste vnímali jako malé dítě neuvědoměle, zůstává ukryto tam někde - kdoví kde -, a jako stín vás provází. Čeká, až se ohlédnete. Poznáváme to až když se vracíme, až když jsme získali nad svým bytím nadhled, až když jdeme zády kupředu a vidíme svůj stín. Každý jsme odněkud. Člověk se ve vzpomínkách rozpustí a je životu blíž, pomáhají mu v sebepoznání. Diví se, kde se vzaly všechny vlastnosti, dovednosti, touhy a chtění. To všechno pochází z dětství. Ve mně zůstalo z vlčnovského prostředí, dlouho jsem netušil jak, mnoho. To poznávám až dnes, po celý život jsem si to neuvědomoval. Zůstala ve mně i naivita vlčnovských lidiček, kterým jsem za ni vděčný. Také, řekněme, přímý tah na branku, který mi mnohdy způsoboval problémy v lidských vztazích. Myslím, že mne vlčnov naučil pilnosti a houževnatosti, které mi zatím zůstaly. No nech tak!

Co všechno je ve mně dobré, způsobili moji rodiče. Nestačil jsem jim dost poděkovat za jejich výchovu, protože by mi ani nerozuměli. Proč děkovat, nechápali by. Žili v práci a o svátcích uvolnění. Jsem přesvědčený, že klidně. Před námi dětmi se nikdy nehádali, ale také nikdy jsem je neviděl se objímat a líbat. Každý z nich měl své pojetí života, které mi předali.

To sevřené údolí, ta naše havěť, ty malebné domky, ti svérázní lidé mne obohatili, i jimi jsem poznamenán, protože všechno to probíhalo vlastně již od mého prenatálního života. A to je tedy hloubka člověčího prostoru! Mám ve vlastních genech všechno to, jak naše rodina žila, jak Vlčnov vypadal, jak se zde žilo, jak se myslelo, jak se zde mluvilo, jak se milovalo i nenávidělo. Jsem zrovna tak, jako vlčnov na horním konci, do široka rozevlátý, a ještě víc, jak vlčnov na dolním konci, do svého údolí uzavřený. Probouzím se z minulosti. Chtěl bych se vrátit!

Dnešní Vlčnov je jiný, lidé by se rádi chovali městsky, i když jim to stejně nepasuje. V současné době již málokdo mlúví tú překrásnú slováckú řečú dnes poznamenanou nepříjemným českým slengem, který rozsévají politici, i herci do všech koutů naší vlasti, když chtějí být lidoví.

Vlčnov byla velká vesnice, kterou obývali lidé nesmírně chudí, pak domkáři jako střední vrstva a potom pár sedláků. Původní statek byl dávno rozparcelován. Tak vypadal Vlčnov podle toho.

Kousek od naší rodné chalupy byly pastýrně, tj. pastouška, kde v jedné místnosti bydlely dvě rodiny. Vidím je ještě dnes, jak tlučou starostovi na vrata, že mají hlad. Malé domky krčící se pod tíhou starostí o živobytí, rodiny, které chovaly kozy, někteří dokonce kravku a střední i velcí sedláci, kteří poskytovali možnost výdělku i protislužby těm, které jejich majeteček nemohl uživit. My jsme měli tři míry polí. Z toho půl míry vinohradu. Pan Pavečík nám chodil orat a my jsme jemu oplacali všelijakú prácú na rolí. Jeho koně mne vždy fascinovali. Pan Pavečík byl mistrem v práskání bičem, ale koně nikdy nebil, patřily do rodiny.

Dědina dlouhá takřka na hodinu chůze. Na horním konci široká jako duše jejích obyvatelů na dolním konci shrbená těla jako jejich chaloupky. Kostel samozřejmě na horním konci v místech prastaré kapličky. Zde je pravděpodobně místo prvního osídlení. Jestliže se jedna blízká skupina chalup dodnes nazývá Na Valech, není to samo sebou, pro nic za nic. Horní konec vesnice je rozevlátý do délky i šířky ve tvaru horké lidské hlavy. Dolní konec tvoří potom jakýsi ohon této komety. Zužuje se dodnes v údolí mezi dvěma kopci do ztracena, i když domků přibylo.

Ve Vlčnově, tam jsou prameny mého bytí. Nepomohlo to skrývat, všichni kolem mne to poznali. Jen já jsem se tomu divil. Tož tak! Chlapci vlčnovjané majú koně vrané, košulenky tenké, ňadra vyšívané.

Josef Smýkal

Fotografie z Vlčnova





Stavební práce na lokalitě Šlakhamr (Brdíčkův mlýn) konané v posledních letech


Technické muzeum v Brně koupilo objekt mlýna v Hamrech nad Sázavou č. p. 222 s pozemky při něm 25. března roku 1976 od původní majitelky paní Jindřišky Brdíčkové, rozené Keřkovské. Ta spolu se svým nemocným synem obývala samotu bývalého mlýna jako vdova po několik let. V době prodeje byli oba umístěni v sociálních zařízeních, kde jim byla oběma poskytována potřebná péče. Prodej byl uskutečněn a smlouva notářsky potvrzena v Domově důchodců ve Velkém Meziříčí k uvedenému datu. Smlouva zahrnovala prodej stavení (t. j. stavební parcelu), dvě zahrady před a za mlýnem při náhonu a vlastní náhon. Objekt byl zapsán do Státního seznamu kulturních památek dne 22. února roku 1977 pod č. 7028. Ostatní majetek, původně v držení rodiny, byl převzat JZD. Tuto část rodinného majetku později restituovala paní Jindřiška Trojanová, dcera Jana Brdíčko. Ta současně uplatňovala nárok na ostatní majetek prostřednictvím soudu. Soudní spor, který probíhal při sezeních. do dubna 1998, potvrdil Technické muzeum v Brně jako správce památky ve vlastnictví státu. Teprve po tomto rozhodnutí soudu mohlo být přikročeno k zabezpečovacím pracem, které po vyřízení nezbytných formalit (duben 1999) mohly započít. Tak bylo před příchodem zimy započato se statickým zajištěním objektu z prostředků Technického muzea a z fondů Ministerstva kultury ČR z Programu záchrany architektonického dědictví ČR na rok 1999. Finanční situace v kulturních zařízeních, stejně jako možnosti Ministerstva kultury je zajisté obecně známa. Přesto bylo v roce 2000 přikročeno k další etapě obnovy památky. Byla stavebně upravena bývalá lednice mlýna tak, aby v ní mohla být instalována dvojice vodních kol na horní vodu a nad ně vantroky. Vodní kola budou pohánět technologická zařízení hamerny. Zadní vodní kolo umístěné blíže stěny hamerny a při náhonu bude pohánět hamerské kladivo. Přední vodní kolo, více odsazené od stěny bude prostřednictvím převodů pohánět měchy a brus. Kromě popsaných prací byl objekt již v roce 1986 připojen kabelem na elektrickou síť (od Šlakhamrů), bylo uloženo do země polyetylénové potrubí přivádějící na dvůr vodu ze studánky u Rozštípené skály a také byla pokryta hospodářská část dvora eternitovou krytinou.

Obě vodní kola byla zhotovena panem Josefem Kudrnou, sekerníkem z Dolního Radíkova u Českého Rudolce, resp. za pomoci jím vedeného pracovního týmu. Rodina Kudrnů vlastní po několik generací pilu hnanou vodním kolem, když otec Jan Kudrna také ovládá sekernické řemeslo. Zdá se, že ve stejných šlépějích kráčí nejmladší Lukáš Kudrna a zůstane při řemesle. Materiál pro zhotovení vodních kol byl jednak zpracován Jos. Kudrnou na jeho pile v Kunžaku, jednak přímo na místě na Šlakhamru. Hřídele vodních kol, tzv. vály, byly tesány z dubových kmenů, získaných před léty z lužního lesa u Břeclavi, pod přístřeškem dvora přímo na místě samém. Po okování byly složitě pomocí rozličných mechanizmů nasoukány do otvorů proražených v návodní stěně hamerny a uloženy do ložisek, jak v hamerně, tak v lednici. Na hřídel pro pohon hamerského kladiva byl potom navlečen litý nákružek opatřený palci, které budou stlačovat dvojzvratnou páku topora hamerského kladiva, tzv. kobyly, a také oba věnce vodních kol. Věnce kol opatřené korečkovými lopatkami jsou spojeny s vály šesti rameny na dlab. Ramena v tomto případě procházejí ve vzájemném částečném přesazení hřídelem vodního kola.

Použité části hamerského zařízení byly před dvaceti léty odkoupeny od pana Josefa Zíky z jeho zrušeného hamru v Podhůří u Nepomuku. Byly převezeny kovové součásti hamerského zařízení, jako kladivo, kovadlina, něco nářadí, nákružek s palci, ložiskové pánvice, různá kování a polotovary. Dále byla přivezena dvojice žulových ložiskových sloupů, v jejichž horní třetině je upevněno ložisko topora kladiva. Sloupy dosahují úctyhodných rozměrů (250 x 55 x 55 cm) a tím i značné hmotnosti (dobře přes 2 tuny). Bohužel, jeden ze sloupů byl později přeražen a letos musel být zhotoven náhradní při použití již nepůvodní kamenické technologie.

K instalaci hamerského zařízení by mělo dojít v roce 2001 v souvislosti s dostavbami v hamerně, kde je třeba vystavět výheň a usadit dvojici měchů, které vyrobí podle původní dokumentace opět pan Josef Kudrna, který nakonec uvede hamerské zařízení do chodu.

V současné době nepříjemně ovlivňují další konání ne právě příjemné sousedské vztahy s novým majitelem rekreačního objektu, bývalého bělidla patřícímu k mlýnu ležícího při zasypané části hamerského náhonu, panem ing. Filipem, který požaduje oplocení jím pronajatých pozemků až k západní zdi hospodářské části areálu. Tím by bylo zabráněno přístupu do objektu, přerušena veřejná komunikace a zabráněno možnosti komunikace návštěvníků po prohlídkové trase památky. Z těchto důvodů byl požádán Památkový ústav v Brně zastoupený Ing. arch. P. Peterkovou o vymezení ochranného pásma kulturní památky. Jednání probíhá ve spolupráci s Okresním úřadem ve Žďáře, správou Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy a zástupcem obce Hamry panem starostou Křesťanem, který si přeje návštěvu památky zahrnout do trasy naučné stezky vedené údolím řeky Sázavy a cyklistické stezky vedené obdobnou trasou.

Podle finančních možností provede Technické muzeum úpravu střech hlavního objektu (obytná část a hamerna) a postupně přikročí k úpravám zbývajících částí areálu. Naší snahou je zpřístupnit objekt s expozicí hamerské výroby veřejnosti co nejdříve. Zároveň se muzeum snaží uchovat celek bývalého hamru, potom mlýna a opět hamru budoucím generacím v pokud možno identické podobě v původním, co nejméně porušeném prostředí romantického údolí řeky Sázavy.

- vybráno z builtenu TMB)





Výprava za malajskými domorodci


Kromě Malajců, Číňanů a Indů žijí v Malajsii často ve značně primitivních podmínkách i potomci původních obyvatel stejnojmenného poloostrova - odtrženi od civilizace, uprostřed největšího národního parku Taman Negara. Vydal jsem se za těmito malajskými aboriginy, ale cesta byla složitější, než jsem původně předpokládal. I ve stínu tropického pralesa ze mne lil pot. Postupoval jsem džunglí proti proudu kamenité říčky a co chvíli mi ujela noha a já sklouzl do chladivé vody. Náhle jen pár metrů ode mne na druhém břehu říčky jsem v porostu zahlédl cosi bíločerného, co i mému necvičenému oku nezapadalo do barev deštného lesa. Po prvním leknutí jsem zjistil, že na mě zírá pes, jakási pralesní směska, a za ním, v šeru hustého porostu, ještě někdo - domorodec, tmavý, menší postavy, černé oči i vlasy, polonahý, jen v uválených maxišortkách a s plastovou lahví vody za pasem. Na zádech měl objemnou nádobu na mízu sbíranou z tropických stromů a v ruce dlouhou štíhlou zbraň - foukačku. Tou muži kmenů Orang Asli dokáží zasáhnout šípem namočeným v jedovaté šťávě stromu ipo i na pár desítek metrů ptáka, opici nebo... Zahnal jsem vtíravou myšlenku a zaznamenal, že muž foukačku ani nepřiložil k ústům. Zvedl jsem ruku na pozdrav a dostal z druhého břehu nejistou odpověď. Usmál jsem se a on k mé úlevě také. Tato naše diplomatická pralesní výměna zdvořilostních gest trvala sotva půl minuty, než muž se psem v tichosti zmizeli v džungli. Když jsem se po chvíli otočil jeho směrem, zjistil jsem, že mě stále ještě zdálky pozoruje. Své první setkání s jedním z osmdesáti tisíc potomků původních obyvatel Malajsie jsem tedy měl za sebou. Brzy se ukázalo, že pověsti o nepřístupnosti těchto lidí nelžou a že toto setkání patřilo takříkajíc k "nejvřelejším".

Vrátil jsem se k naší skupince po proudu řeky, domorodec tudy musel projít, ale neviděli ho. Zato jsme po chvíli objevili ve svahu nad řekou na malé mýtině několik chatrčí na kůlech z bambusu. Opatrně jsme se přiblížili a snažili se nesměle navázat kontakt nebo aspoň spatřit víc ze způsobu jejích života, ale kromě zuřivého štěkotu psů jsme neslyšeli a neviděli nic.

Z asi dvaceti přežívajících kmenů Orang Asli žijí v rozlehlém národním parku Taman Negara asi tři skupiny. Na rozdíl od pověstí si ani jedna z těchto komunit nevaří turisty k večeři, i když jedno záhadné zmizení americké bioložky tu loni zaznamenali. Nevlídní domorodci, kteří na nás v džungli poslali psy, patří údajně k těm přístupnějším. Jejích ženy a děti už ani nebydlí přímo v pralese, ale v malajské vesničce u řeky Tembeling, kde jim vláda pomohla najít bydlení a kde jejich děti chodí i do školy. Jeden z anglicky mluvících průvodců mi večer vysvětloval, že jsme cestou narazili na původní osadu, kde žijí lidé kmene Džako. Tento kmen je moderní, proto jeho příslušníci vypadají téměř jako ostatní Malajci - to vysvětluje i ony maxišortky divocha od řeky. Kromě lovu s foukačkami se však stále živí sběrem darů pralesa. Kromě ratariu sbírají i šťávu stromu keruin. Vydlabou v kmeni jamku; prohlubeň zapálí a později odtud vybírají olejovitou kapalinu, užívanou k nátěrům ratanu. Dal jsem domorodému průvodci plechovku českého piva a on se mě po chvíli přišel zeptat, zda si je má naředit colou, aby nebylo tak silné. Odměnou za radu mi byla noční výprava k osadě nejprimitivnějšího kmene Bate na území Taman Negara.

Malajský národní park Taman Negara se pyšní nejstarším pralesem na světě a v noci je tam mnohokrát živěji než za bílého dne. Většina živočichů vyráží do tmy za potravou a les pak bzučí, hučí a ozývají se z něj děsivé skřeky. Náš anglicky mluvící malajský průvodce se rozhodl, že to je právě ta nejlepší doba na výpravu k opuštěné osadě primitivního nomádského kmene Bate. Jeho příslušníci prý věří ve zlé duchy a démony - pro našeho průvodce asi další důvod štvát nás tam v noci. Ale je to moje chyba; naučil jsem ho navečer pít pivo a on se cítí zavázán. Cíl cesty je naštěstí nedaleko našeho pralesního tábora. Bate totiž pobývali loni výjimečně tak blízko hranicím parku, většinou jsou vzdálení několik dnů chůze horami, v hloubi vnitrozemí, Za chvíli jsme na místě... V hustém divokém porostu silná baterka osvětlí plácek, na němž jsou na zemi složeny ve tvaru písmene A suché větve. Při bližším ohledání zjišťujeme, že to jsou lidské příbytky. Uvnitř nacházíme odpadky a staré rohože, někde je podlaha zpevněna bambusem. Osada má asi deset chýší postavených po obvodu pomyslného obdélníku. Na rozdíl od civilizovanějšího kmene Džakon, kde jsme minule viděli dokonalejší domečky na kůlech, jsou tyto malé přístřešky velmi prosté. Jediným vylepšením je kus pogumované látky tam, kde asi střecha z větví a listí protékala.

Průvodce říká, že obyčejně na jednom místě v džungli pobývají Bate dvě nebo tři měsíce, dokud v okolí nevytěží ratan. Pak se z podobných míst přemisťují a vracejí se až za dva tři roky, když surovina pro výrobu nábytku opět doroste.

Tento kmen kočuje a vytěžení ratanu není pro Bate jediným důvodem je jich neustálého přesouvání. V setmělém pralese se dostáváme i ke strašidelnějším tématům. Podle našeho společníka opouštějí Bate svá sídliště i tehdy, když někdo zemře. Ještě předtím mrtvé tělo vynesou hluboko v džungli na zbudovanou plošinu v koruně stromu. Do vesnice, kam přišla smrt, se už nikdy nevrátí.

"Když někdo vážně onemocní, náčelník s pomocí démonů pralesa vyrobí léčivou medicínu z rostlin. Tento šaman také rozhodne, jak dlouho bude postižený asi žít. Když se smrt přiblíží na několik dnů, přenesou ho ostatní dále do džungle, kde ho položí do vykopané díry, obloží jídlem a vybaví velkým nožem na obranu proti zvířatům. Pak se příslušníci kmene vrátí do osady a čekají třeba týden, zda se nemocný nezotaví a sám se neobjeví. Pokud ne, kmen se opět přestěhuje a původní místo už je pro něj tabu," vysvětluje náš malajský průvodce. Máme z toho nočního vyprávění v domorodé osadě smíšené pocity. Naše česká kamarádka loni malou skupinku příslušníků kmene Bate v tomto sídlišti blízko civilizace zastihla a lidé se prý k návštěvníkům příliš přívětivě nechovali.

Cestou zpátky do našeho tábora se ještě dovídáme, že se lidem Bate těžko radí, jsou nepřístupní a nechtějí měnit svůj životní styl. "Dokud žili Bate tady blízko civilizace, přicházeli za námi každý den," líčí průvodce. "Zkoušeli jsme s nimi hovořit a radit jim, aby se nestěhovali dále do džungle, aby zůstali poblíž civilizace a využili možností přivydělat si při návštěvách turistů. Nevzali to," směje se náš malajský kamarád, "sbalili se a od té doby je nikdo neviděl".

Nemohl jsem tu noc usnout, myslel jsem na Bate, a i když jsem je ani nezahlédl, byli mi ti nezlomní přírodní lidé i s jejich démony z pralesa čím dál sympatičtější. Hned druhý den jsme se vypravili do jejich osady znovu s fotoaparátem, to už nám jejich opuštěná osada připadala daleko útulnější.

MIROSLAV KONVALINA





Indiáni z kmene Hopi


Indiáni Severní Ameriky- Siouxové, Apačové... S nimi se všemi mnozí z vás ztotožňovali své dětské osudy i touhy mládí. Určitě vzpomínáte, kolik dýmek míru jste vykouřili, kolik teepee jste - alespoň ve svých snech - postavili. Kdo by neznal Vinnetoua od Karla Maye či Posledního Mohykána od Jamese Coopera!

Romantika dnů, kdy se tito hrdinové proháněli po stepích nebo po lesích, je však už dávno tatam. Civilizace "bílých" v tomto století definitivně pohltila a přetvořila kulturu i způsob života původních obyvatel amerického kontinentu. Přesto i v současnosti existují kmeny, které si zachovaly své tradice, náboženství i umění z časů svých předků. K nim patří i indiáni kmene Hopi. V překladu tento název znamená doslova "lidé míru", což vystihuje tuto komunitu, přestože jejich obydlí - známá puebla - připomínají spíše pevnost. A také zní mnohem příjemněji než třeba Navajové, tedy ti, kteří "rozbíjejí lebky".

Hopi žijí jako jedni z mála na svém původním území v severovýchodní Arizoně, i kdyiž i to je dnes vlastně rezervací. Své vesnice mají vystavěné na zvláštním geologickém útváru označovaném "mesa" - jedná se o podobu stolové hory, která tu vytváří náhorní plošinu. Celá oblast, skládající se z čtyř takovýchto mes - První, Druhé, Třetí a Antilopí, je pouze vyprahlý kus země, kde se krčí jedenáct vesnic s asi třemi a půl tisíci obyvatel.

Avšak tyto osady postavené ve stylu puébla dodnes evokují představu pevností vybudovaných na vrcholu bájné hory. Přístup do této oblasti je velice náročný: pokud se do rezervace rozhodnete vydat, čeká vás cesta pustou krajinou více než sto mil dlouhá, a to i z nejbližšího města Plagstaff. Vynaložené úsilí se však vyplatí. Už sám pohled na indiány s typickými rovnými černými vlasy, velkými ústy, silným širokým nosem totiž za námahu stojí. Jen jednu vaši představu podpořenou zjevem půvabné Nšoči zřejmě zklamou. Mají totiž sklon k tloušťce a rychle stárnou.

Hlavním městem Hopiů je Oraibi. Říká se, žeje nejdéle obývaným městem Spojených států, a to už od roku 1125! V současnosti však větší část tohoto původního města připomíná spíše rozvaliny. Oraibi je také klasickou ukázkou dvojího života nynějších indiánů, kdy část z nich žije moderním způsobem, stejně jako ostatní Američané - to znamená se všemi "vymoženostmi" civilizace 20. století: televizory, satelity, ale i drogami, alkoholem a kriminalitou. Tito indiáni bydlí v New Oraibi, zatímco tradicionalisté žijí v duchu tradic svých předků v Old Oraibi.

Tam sídlí i náčelník kmene a rada, který dosud určuje život v rezervaci, samozřejmě v souladu se zákony Spojených států.

Hlavním prvkem, který provází život indiánů Hopi, je náboženství. To je založeno na několika principech: spojení přírody s bohem, absolutní víře ve vesmír a přítomnost duchů v každé věci. K nejvyšším bohům patří stvořitel země Co-tuk-inung-wa, strážce života Muingwa a otec-slunce Dewa. Náboženské obřady tak prostupují existenci každého příslušníka kmene. Některé z nich se konají pravidelně v daném měsíci, jako třeba Soyala - což je obřad zimního slunovratu. Součástí takového rituálu je samozřejmě i tanec a hudba, přičemž nejintenzivnějšíje u válečného tance, kterýje ale dnes už spíše symbolický.

Nejznámějším obřadem je zcela jistě hadí tanec, představující sluneční obřad se živými chřestýši. Odehrává se v podzemní modlitební místnosti Kiwa, uprostřed které je umístěn koš s hady. Muži tančí kolem něho, a když jeden ze starců otevře poklop, všichni uchopí chřestýše za hlavu a dávají si ho do úst. Zajímavé je, že hadi nikoho neuštknou! S vírou souvisí opravdu celýjejich život, tedy i smrt.

Když Hopi zemře, jeho tělo je nejprve zahaleno - žena do svatebních šatů, muž do pokrývky s typickými elegantními vzory - a poté v sedící poloze umístěno do některé z rozsedlin mesy. Hopiové věří, že člověk, jenž si zaživa vedl dobře, může očekávat šťastný posmrtný život a že čtvrtý den po smrti je jeho duch přenesen do podzemního světa předků.

Narození, plně prožitý život a důstojná smrt bezjakéhokoli záchvěvu sebelítosti nad utrpěnými nezdary - tak lze stručně charakterizovat pozemskou existenci indiánů kmene Hopi. Existenci, která je na tomto světě zakončena rozmluvou umírajícího s přÍbuznými a prostým "sbohem".

Robert Mikoláš




-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravil:
Jan Pokorný.

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x,
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *