Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 1 - ročník IX. - leden 2001

Vydává: (Technické muzeum Brno, oddělení pro slepeckou historii
Purkyňova 105, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


Milí čtenáři
Kdo byl Klement Lukeš
Chtěl bych být vlčnovským ogarem
První slepec hodlá stanout na Mount Everestu
Izraelci vymysleli počítačovou taktilní myš pro slepce
Počátky nového roku podle různých kalendářů






Milí čtenáři,


vstoupili jsme do roku 2001, do něhož vám přeji vše dobré v osobním i pracovním životě. Toto přání již posílám z nových prostor na Purkyňově ul. č. 99. Vítám mezi námi nové předplatitele Brněnského občasníku a doufám, že jejich očekávání výběrem článků nezklamu.

Technické muzeum Brno V měsíci říjnu jsme tedy definitivně opustili nadační dům básníka Josefa Chaloupky. Při stěhování jsme s panem učitelem Smýkalem všechny sbírky vyprovázeli stejně tak, jako když rodiče vyprovázejí nevěstu z domu před uzavřením sňatku. Ale zároveň jsme si byli vědomi, že muzeum bude umístěno v důstojnějších prostorách.

Jak jste již mnozí zaregistrovali, změnil se název našeho muzea. Nyní budete všude číst "Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea".

V této době se snažím proniknout do jeho organizační struktury. K mému milému překvapení jsem zjistila, že o věci spojené s účetními pracemi se zde starají odborní pracovníci. Budu se moci více věnovat třídění sbírkových předmětů a také hlubšímu studiu archívu. Vždyť v korespondenci od různých významných nevidomých a slabozrakých osob lze najít mnoho zajímavých věcí pro zamyšlení.

Pro úplnost ještě uvádím naši novou adresu:

Technické muzeum
Oddělení pro slepeckou historii
Purkyňova 99
612 00 Brno

telefon: 41 21 44 09
mobil: 0603 / 48 43 47
e-mail:
muzeum@braillnet.cz

Budete-li mít ve svém okolí nějakou zajímavost, napište o ní. Ráda váš příspěvek uveřejním. Děkuji všem za zachování milé přízně.

Eliška Hluší





Kdo byl Klement Lukeš


S panem Lukešem jsem se seznámila přes pana učitele Smýkala. Často mi v muzeu vyprávěl o svém příteli, se kterým od dětských a jinošských let objevovali mnohdy velmi tajemný svět.

Při jedné smluvené návštěvě mne pan učitel vzal s sebou. Poznala jsem nevidomého, velmi moudrého a přitom obyčejného člověka, Brněnský občasník si předplácel od jeho vzniku v roce 1990.

Protože se stýkal s různými osobnostmi kulturního a politického života, měl velkou zásobu vzpomínek i zážitků. To byla jedna z věcí, která mne na něm velmi upoutala. Dostalo se mně velmi vlídného přijetí. Protože pan Lukeš fandil Slepeckému muzeu ani netrvalo dlouho a svolil, že jeho vyprávění mohu zaznamenávat na magnetofonovou kazetu. Po prvním setkání jsem se rozhodla, že takových návštěv uskutečním víc. Bohužel jsme se sešli už jen jednou, protože se mu zhoršil sluch natolik, že dlouhé povídání jej unavovalo. Přesto jsme si občas telefonovali.

2. listopadu, v den jeho narozenin, jsem zcela náhodou v nočních hodinách sledovala televizní zprávy. Když jsem zaslechla, že pan Lukeš zemřel, velmi mne to překvapilo. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že ještě v úterý 31. října mu pan učitel Smýkal blahopřál k udělenému vyznamenání prezidentem republiky.

Měla jsem možnost zúčastnit se posledního rozloučení dne 13. listopadu. Přítomno bylo mnoho významných kulturních a politických osobností. Namátkou jmenuji Věru Chytilovou, Ilju Racka atd. Odešel jeden nevidomý člověk, jehož odkaz zůstane v myslích těch, kteří jej znali, velmi hluboko zapsán.

Kdo byl Klement Lukeš?

Klement Lukeš Společensky a kulturně mimořádně aktivní významný disident, organizátor vydávání samizdatové literatury, člen pražských divadelních klubů, člen Výboru dobré vůle, Nadace Olgy Havlové, starosta neformálního klubu Salón, ve kterém předsedá prezident republiky Václav Havel aj. Skvělé byly jeho znalosti krásné i odborné literatury.

Narodil se v Rakvicích dne 2. 11. 1926 jako nevidomý. Byl obdařený nadáním komunikovat s jinými dětmi, se kterými se potom i jako dospělý přátelsky stýkal. Již v dětství, ač nevidomého, ho vesnická mládež spontánně vtahovala do svých her, kde nebyl pouze trpěným dítětem. Tento úsek raného dětství mu vtiskl základní potřebu a dovednosti společenské komunikace.

Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat v roce 1934. Ve škole prospíval velmi dobře, což mu umožňovala jeho nevídaně výborná paměť. Dobrých výsledků dosahoval bez zvláštního úsilí. Mimořádný zájem projevoval o zeměpis a dějepis. Za pomoci kamarádů se vyučil košíkářskému řemeslu, které však nikdy neprovozoval. Věnoval se též hře na klavír a ladění klavírů. Z ústavu odešel v roce 1946.

Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné příležitosti. Přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole. Společenská adaptabilita, vzniklá již v dětství, se plně uplatnila, nezůstal ani nyní osamocený. Mezi kolegy na studiích i mimo ně našel řadu přátel a známých z oblasti kultury, zvláště divadla. Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Tak se postupně ocitl ve světě politiky, žurnalistiky, kulturních i vědeckých kruhů, lékařů a zvláště mezi umělci. Intenzivně se stýkal s herci, filmaři, spisovateli, výtvarníky, hudebníky. Spojovaly ho s nimi zájmy společenské, občanské, osobní, nezřídka i hluboce intimní.

Studium přerušil, protože ho lákalo vhodné zaměstnání konzultanta v aparátu KSČ. Po ideologickém i faktickém rozchodu s touto stranou pracoval jako vedoucí oddělení pro vzdělávání osvětových pracovníků v Osvětovém ústavu ministerstva kultury.

Brzy se však začal jeho život komplikovat tím, že veřejně zaujal k politice KSČ kritické stanovisko, se kterým se neskrýval. Po roce 1956 byl policejně sledován. V roce 1961 byl Státní bezpečností zatčen a uvězněn. Po ukončení vazby mu byly přikázány pouze dělnické práce a byl z politických důvodů z Prahy vypovězen. Nastal čas hledání obživy. Koncem roku nastoupil do brněnské Drutěvy, aby se vyučil kartáčníkem. Po dalších peripetiích byl v roce 1965 zákaz Prahy mlčky pominut.

Protože se jinak nemohl uživit, byla mu vykázána práce bibliografa ve Slepecké knihovně a tiskárně v Praze. V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu. Po obsazení Československa vojsky Sovětského svazu přešel jako odborný pracovník do Ústavu pro výzkum veřejného mínění při Československé akademii věd, odkud byl v roce 1973 vyhozen jako politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen se vrátit k manuálním pracím, které byly pro něho nanejvýš obtížné, pro které neměl vůbec žádné předpoklady. Stal se domáckým dělníkem invalidního družstva Obzor, kde pracoval do roku 1989. Musím připomenout, že pracovali hlavně jeho přátelé z oblasti kultury a vědy, pro které to byla vhodná příležitost k debatám na aktuální politická témata.

Přes přísný dohled a sledování tajnou policií (využíváním konfidentů, odposloucháváním telefonických hovorů i komplikovaným zařízením v bytě) navzdory represím a difamacím ze strany režimu, projevoval K. Lukeš, jako veskrze demokrat, po celá sedmdesátá i osmdesátá léta odpor proti panující moci. Ve spolupráci s řadou přátel a s pomocí své manželky organizoval rozsáhlé protirežimní vydávání zakázaných knih, a informací, které pak pro nevidomé čtenáře nahrával na magnetofonové pásky. Podílel se na čilých stycích s emigranty a kolportoval odtud zasílanou literaturu.

K. Lukeš patřil mezi první signatáře Charty 77. Byl proto vyslýchán a před byt mu postavili policejní hlídky, které měly za úkol sledovat návštěvníky. Bohužel doplatili na to mnozí jeho přátelé a nakonec i autor této vzpomínky.

Po roce 1989 se věnuje různým činnostem již jen jako důchodce. Stal se členem Správní rady Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové a pracoval v klubu Salón. Do organizačních snah přeměnit slepeckou organizaci prakticky nezasahoval.

Lukešovu společenskou aktivitu narušovala praktická hluchota, která se objevila po jeho sedmdesátce. Psychicky i prakticky byl připraven na úplnou ztrátu sluchu, kterou dočasně trpěl. Se svým postižením se pustil do křížku a zvítězil. Skutečný člověk se nevzdává.

Tato strohá fakta jen rámují život K. Lukeše, nabytý různými společenskými, hlavně privátními aktivitami a ději. Jejich zdrojem a tvůrčím předpokladem byly mimořádně rozsáhlé kontakty s lidmi nejrůznějšího společenského postavení, profesního zaměření a názorové orientace.

Po celý život ho provází zájem o slepecké zeměpisné mapy, především ty fyzikální. Měl jich obrovskou sbírku. Nejvíce si z hmatového hlediska cenil zeměpisných map Fr. Hinze, německého tyflopeda a Fr. Urbana, brněnského tyflotechnika a tyflokartografa. Druhým jeho vyhraněným zájmem byla literatura. Jeho široká znalost literárních děl našich i zahraničních spisovatelů byla obdivuhodná. To nebylo jen pro jeho příslovečnou vynikající paměť, ale souvisela s hloubkou osobnosti nevidomého člověka, který sice do slepeckého hnutí přímo nezasahoval, ale svými kvalitami upravil společenskou úlohu nejen sebe sama.

PhDr. Josef Smýkal
Eliška Hluší





Chtěl bych být vlčnovským ogarem


Vlčnov, pohled na kostel Chtěl bych být malým vesnickým klukem, z dědiny, která leží nedaleko úpatí Bílých Karpat. Je k nim otevřená svým horním koncem a úrodnou rovinou přerušovanou sem tam malými háječky. Svým dolním koncem se pozvolna a nenápadně ponořuje do údolí mezi dva malebné kopce. Na jednom je obora se zámečkem, na druhém pastviska. Dnes už není ani zámeček ani ty pastviny.

Chtěl bych znovu z protilehlých pasinků vidět oboru se zámkem hraběnky Kounicové, kdy býval vidět při západu slunce ozářený tak, jako by byl v plamenech. Devastovaný jej před mnoha lety z bezpečnostních důvodů zbořili. První ránu mu zasadili sovětští vojáci a co po nich zbylo k užitku, rozebrali "chlapci vlčnovjané". Zbytek zničil čas. Pastviska jsou zalesněná, protože nikdo nebyl, kdo by zde pásl kozy či kravky.

Vlčnov - koláž
Zde je větší obrázek


Bydlet bych znovu chtěl na dolním konci, protože jeho prostor je členitý a přeje dětským hrám. Není tu ani kouska roviny, nescházejí ani strmé cesty vedoucí z jedné strany údolí do obory a vinohradů, druhou stranou dojdete na strmá pole, kterým se říká Padělka, dříve přes pastviska do Huckého hája. Dolní konec je tedy v kolébce mezi zalesněnými dvěma kopci. V létě se na pasinkoch proháněly kozy a sem tam i nějaká ta chudobná kravka a kluci zde měli ráj pro své nikdy nedokončené dětské hry. Děvčice přicházely většinou jen ze sousední dědiny Veletin. Do obory se šlo strmou cestou. rostly zde lískové ořechy, museli byste dát pozor, abyste nepřehlédli hustými křovisky opuštěný zarostlý kamenolom. Ale do obory se nesmělo, byla ograzena drátěnou zábranou. Chtěl bych se znovu toulat tam, kde v búdách řinčí chlapské řeči a ozývajú sa sladké i bujné slovácké pěsničky a verbuňky. Vinohrad a búda - to je ráj také pro kluky. Ne, že by se chystali vzít si hrozen vína. Větší hřích snad na světě ani není, ne proto, že by se pokoušeli ničit to, co dospělí vybudovali (moseli by sa z toho zpovídat zdejšímu krutému knězi), ale proto, že tato krajina skloněná ke tváři slunce je jako hudební suita. Střídají se nejmalebnější melodie zákoutí, rostou tu harmonicky obrovské ořešáky chránící v létě chlad těch staletími vychutnávaným vínem naplněných búd. V zimě zachytí přívaly sněhu a vichrů. Práce ve vinohradě je těžká, je rytmem této přírodní symfonie. Strmá stráň proti jihu vyžaduje neustálou péči. Z kamenů i balvanů, kterých je tu dost a pořád se rodí nové, je třeba u horní cesty stavět a udržovat zeď. Půdu, kterou prudké deště smyjí, je nutné nanosit v putnách na zádech tam, kde byla původně, v putnách roznášet chlévský hnůj, v putnách ovšem také snášet hrozny vína dolů do čistě vymytého sklepa. Říká sa: mosí tam byt čisťučko víc než doma. Ve vinohradoch nikdo nebrble nikoho nenapadne mlúvit nahlas, děcka tu nikdá na sebe nezvorýňajú. Ve vinohradech se hovoří tiše. Les vinných hlav, které jsou ovinuty po vysokých kůlech, budí úctu. Pokřikovat ani nikoho nenapadne. To by se spíš mohly dělat nezbedy v kostele.

U nás vinohrady nejsou totiž na rovině jako na jižní Moravě. Víno je někdy kyselé a uščúřené od zkřivené huby. Je veselé i smutné, zpěvné i k břešču. Nožky vám dovede zvedat jako pérka, sú pružné jak strunky, běhají samy; jindá skoro banujete, že ty nohy vůbec máte. Nést vás nechcú, je to těrcha!

Středem vesnice protéká potok, příležitost pro brouzdání a chytání drobných rybiček a bývali i jakési škeble a raci. Přitéká tam někde od Bílých Karpat a od Hluku. Ukrývá se potom mezi drobnými chaloupkami splácanými z kotovic a jiného lidového stavebního materiálu, schoulenými pod ovocnými stromy nebo se pyšně postavily podél silnice. vlčnovský potok shovívavě pozoruje klukovské hry a souhlasně poskakuje přes kamínky i balvany. Potok v hlubokém korytě, ne jako na horním konci, kde protéká líně skoro po rovině mezi chalupami sedláků, kluky nijak neláká. To až ve žlebě před školou. Tam vzala příroda ten správný malířský štětec do ruky a tuto hudební symfonii dekorovala.

Dolní konec končí ocáskem směřujícím do olšoví a tudy také chodívají děti z Veletin do vlčnovské měšťanky; mají to tak bratru pět kilometrů sem a pět zpátky. Chaloni a děvčice z Veletin trpí pocitem, že mohou být každým okamžikem přepadeni obránci dolního konce. Chodívají proto vždycky v houfech. V dobách míru mezi sebou promícháni. Možný konflikt s vlčnovskými kluky poznáte snadno, protože děvčice jdou uprostřed celé skupiny obklopené kluky. Něco se stalo, možná včera ve škole, možná na pasinkoch.

Nejvíce obchodů je uprostřed vesnice. Avšak na našem dolním konci jsou obchodníci jaksi blíž k lidem. Tetky i strýci mohou nakupovat na knížku a platit tehdy, až se to panu Starobovi, Koníčkovi či Kuželovi zdá moc. (Tetka a strýc jsou u nás cizí lidé, kterým se jinde říká paní a pan. Tetička a uječek jsou u nás příbuzní, kterým se jinde říká teta a strýc.) A ještě je zde konzum. Pamatuji si, jak jej zloději vykradli tím způsobem, že na okno, které bylo zároveň malým výkladem, naházeli bláto aby nebylo slyšet řinkot rozbíjeného skla. Žádný jiný obchod nebyl nikdy vykraden. Byla to proto událost, která mi utkvěla. Kolem konzumu jsme chodili do školy a v neděli do kostela. Nikdy jsme se nevyhnuli prohlídce tajemných barevných mýdel za oknem. Kdo je kupoval, to dodnes nevím, nikdy jsem je u nikoho v domě neviděl. Možná paní učitelka nebo paní v Baťově prodejně. Rozhodně už ne panimáma mlynářka. Potom později také sem tam potajmu nejaká děvčica. Jinak: co po ledačem. Tož mět doma dvě mydla?!

My jsme také chodili na knížku. Když potom naši maměnka platili, což bylo asi tak za měsíc, dostali jsme kornoutek bonbosů. Ty také byly jediné, které jsme s mladší sestrou mlsali. A ještě jsem dostával pětihaléř na štafličku čokolády, když se odbýval nějaký důležitý fotbalový zápas. Na hřiště jsme dobře viděli z pasinků, na kterých jsme tentokrát dobrovolně pásli kozy, dva kluci z Veletin dokonce jednu kravku.

Jdete-li směrem od Veletin, přicházíte k Vlčnovu. Projdete olšovím přes můstek nad vlčnovským potokem a je tu první chalupa - ta je naše, kam jsme se přestěhovali z Chalúpek v roce 1940. Pozvolna se k vám přidá za potokem souběžná silnička z levé strany, později odbočí jedna vpravo. Ta vás zavede za humna. Z té levé strany, kde se říká "Na druhé straně", odbočuje strmá cesta do vinohradů. Tam se tato notová osnova souběžných silnic, cest a chodníčků rozšiřuje na pět linek. Půjdete-li stále směrem k hornímu konci vesnice, už musíte počítat se spletí cest a cestiček, lávek i mostků ze kterých sestavíte pomocné linky notové osnovy. Vlčnov se zde rozmachuje do široka, protože mu to umožňuje náhorní rovina. Propletete se jimi a náhle konec. Poslední chalupy sedláků svými okny vyhlížejí směrem na Javořinu a Lopeník. Tam za těmi kopci je Slovensko. To jsme jako děti nikdy nevěděly. Pro mne to bylo překvapení, které jsem prožil na svých toulkách na jízdním kole. A potom při svém působení v Květné. O tom vám povím později.

Na dolním konci potkáte enom dolňany. Ne snad proto, že by si své království hlédali, ale kluci z horního konca si nejak této malebnosti nevšímají, raděj sa prohánějú po vyvýšených rovinách, kde je moc studének, kde chodívajú roby ženců s konvičkama pro vodu, bez které by snád ani rolí neurodila. Konvičky plné studené nejlepší vody na světě ze studánek zavlažovaly suchá hrdla ženců. My těm klukům horňanům nezávidíme, že se tam jedné části říká Na Valech - snad zde byla prý kdysi tvrz - nezávidíme jim , že tam Na Rybářoch mají své dílny ti nejzajímavější řemeslníci. Na Rybářích měl dílnu zámečník, o kterém se vyprávělo, že kdysi zabil jednoho chlapa, ale u soudu mu to nedokázali. Dílna jeho potomků mne přitahovala, protože byla vybavená několika tajemnými stroji. Pana Koníčka jsem se nebál, byl otcem jednoho z mých spolužáků.

My na horní konec jinak rádi nechodíme, i když naše škola je právě tam, jak se patří hned naproti kostelu. Nemají tu však kamenitá políčka, kde říkáme Na Sralách, Na Padělkoch, Za Humnama. Tam chodíváme na podzim na brambořiště a krást bulvy řepy, ze kterých naši rodiče vaří "med". Je trpký, ale sladký. Ušetříme vzácné penízky. Po žních tam chodíme na klásky. Bosí po strništi musíte umět chodit! Potřebuje to cvik. Nezapomeňte, že nesmíte našlapovat, ale tahejte nohy rovnou po zemi. Klásky maměnka vydrtili a tatinek na zakoupeném šrotovníku umleli šrot pro kozy i pro prase do nápoja.

Náš dolní konec je v překrásném údolí, jímž vesele protéká všem užitečný vlčnovský potok. Pramení ze dvou studánek a hlavně jednoho pramene, který přitéká do Vlčnova kdesi od Černé Hory ze směru , kde leží nejbližší vesnice Horní Němčí. Je vzdálená asi šest kilometrů. Z několika pramenů se potok stéká uprostřed vesnice a k nám přitéká obklopen nádhernými břížky porostlými nejrůznějšími travinami. Kdysi zde rostl i osamělý topol. Až zde, na dolním konci, je možné vystavět stav, zadržet trochu vody a v létě se koupat. Děvčice v dlouhých bílých košilkách, my kluci v trenýrkách. Malé děti úplně nahé.

Ten náš potok jednou dolňany zradil. Přišla velká voda. Dříve čirý potok najednou plný bahna měl náhle vodu jako bílá káva a hrozně duněl prudkými vlnami. To nikdo od něho nečekal. Mosty, mostky i lávky padly, neočekávaly takovou zradu. Jejich stavitelé pokládali svůj potok za mírumilovný a přátelský. Na tehdejší spoušť se nedá zapomenout. Stojím a zírám na novou tvář potoka, u kterého se jindy odbývá praní prádla, plaví se koně, hrají si děti. Dole u Veletin zaplavil několik chalup, které jejich stavitelé postavili příliš blízko, snad aby nemuseli kotovice, které u potoka vyráběli, nosit na stavbu daleko. U nás teče v hlubokém korytě, takže nikdo nebyl zatopený.

PhDr. Josef Smýkal





První slepec hodlá stanout na Mount Everestu


Dvaatřicetiletý Američan se hodlá stát prvním slepým člověkem, který stane na Mount Everestu. Erik Weihenmayer z coloradského Denveru plánuje zdolat nejvyšší horu světa společně s týmem deseti lidí na jaře tohoto roku a po tradiční jihovýchodní cestě, kterou na Everest před 47 lety vylezli Edmund Hillary a jeho šerpa Tenzing Norgay.

Weihenmayer nevyžaduje trvalou asistenci člověka při výstupu, ani nechce, aby se jej někdo dotýkal, potřebuje jen informace o změně terénu.

"Lezu, protože miluji dobrodružství," řekl slepý horolezec novinářům během svého loňského putování po Nepálu. "Naučíte se toho spoustu o sobě a světě kolem vás."

(z internetu)





Izraelci vymysleli počítačovou taktilní myš pro slepce


Izraelský podnik VirTouch vyvinul počítačovou taktilní myš, která zpřístupní počítače a internet slepcům. Informoval o tom mluvčí podniku Art Braunstein, podle něhož jde o světovou premiéru podobného zařízení.

Na trhu prý neexistuje srovnatelný výrobek, který by umožňoval číst text a grafickou informaci nebo hrát počítačové hry prostřednictvím dotyku.

Autory novinky, jež spočívá ve speciálních snímačích umístěných na myši, jsou ruští přistěhovalci. Podle Braunsteina bude stát jedno zařízení 5000 dolarů a zejména v oborech, jako je architektura nebo návrhářství, je bude možné využít i na počítačích pro vidoucí osoby.

Firmě VirTouch se podařilo uzavřít kontrakty na tuto technologii v Evropě a Izraeli. VirTouch se zabývá špičkovými technologiemi. V Jeruzalémě působí od roku 1998.

- zpráva ČTK -





Počátky nového roku podle různých kalendářů


Data počátků nového roku se vždy v historii lidstva lišily vzhledem ke vzniku několika různých typů kalendářů. Staré kalendáře ponejvíce vycházely ze sledování fází Měsíce. Lunární rok je v porovnání se slunečním rokem kratší o 11 dnů, jeho začátky proto postupně procházely všemi ročními obdobími. Některé oblasti se začaly řídit slunečním (solárním) rokem, jiné oba systémy kombinují.

Křesťanství například přijalo juliánský kalendář, což je starý římský kalendář reformovaný v roce 45 před Kristem Juliem Caesarem. Staří Římané počítali nový rok původně od 1. března, v roce 153 před Kristem ho přesunuli na 1. leden. Když křesťanská církev tento kalendář převzala, určila za vstup do nového roku 6. leden. Po dalších posunech tohoto data na různé dny prosince, ledna, března a listopadu stanovil tvůrce dodnes používaného gregoriánského kalendáře, papež Řehoř XIII., v roce 1582 Nový rok na 1. ledna. Letopočet se datuje od údajného narození Krista.

Římskokatolické země přijaly toto datum bezprostředně, Skotsko v roce 1660, Německo a Dánsko kolem roku 1700, Anglie v roce 1752, Švédsko o rok později, Rusko až v roce 1918. Gregoriánský kalendář přijaly i Japonsko, Čína, Turecko, Indie a jiné země, což ovšem neznamená, že oslavy Nového roku se i tam vždy kryjí s "našimi". Pravoslavný a řeckokatolický ritus dodržuje juliánský kalendář, podle něhož připadá Nový rok na 14. ledna.

V Izraeli je začátek nového roku pohyblivý a spadá na první den měsíce tišrí, tedy mezi 6. září a 5. říjen gregoriánského kalendáře. Roš hašana se slaví dva dny a považuje se podle židovské tradice za čas, kdy se z boží vůle rozhoduje o osudu každého člověka v příštím roce. Židé slaví Nový rok až v sedmém měsíci v roce, zatímco prvním měsícem ve státním náboženském kalendáři je nisan - "začátek měsíců", kdy došlo k biblickému exodu. Židovský kalendář si vzal za svůj počátek mytické stvoření světa v roce 3761 před Kristem a je lunosolární. Měsíce se počítají podle měsíčního cyklu, roky podle slunečního.

Islámský letopočet pojímá za svůj počátek odchod proroka Muhammada z Mekky do Medíny v roce 622, tzv. hidžru. Hurra muharram, neboli první den prvního islámského kalendářního měsíce, se počítá podle lunárního systému, a tak datum konce jednoho a počátku dalšího roku není přesně stanoveno a může se posouvat v průběhu všech 12 měsíců. Významnější je ale začátek postního měsíce ramadánu.

V perském solárním kalendáři připadá Nový rok (Nourúz) na 21. března a slaví se v Afghánistánu, Íránu, Tádžikistánu a mezi kurdským etnikem.

V Číně a v některých dalších východoasijských zemích začíná nový lunární rok mezi 21. lednem a 20. únorem jako Svátky jara. Čínský lunární kalendář vznikl již před více než čtyřmi tisíciletími. Letos se 24. ledna ujímá vlády had.

Thajci oslavují svůj trut (Nový rok) v březnu nebo v dubnu, jihoindičtí Tamilové při zimním slunovratu, Tibeťané v únoru. Pro Japonce jsou novoroční oslavy 1. až 3. ledna největšími lidovými radovánkami. V mnoha venkovských oblastech se však slavnosti konají mezi 21. lednem a 20. únorem a tradice je spojuje s příchodem jara a obdobím znovuzrození.

Kuriozitou je republikánský kalendář "let svobody" ve Francii. Za počátek měl vyhlášení Francouzské republiky v roce 1792, rok začínal podzimní rovnodenností. Používal se do roku 1805, kdy jej Napoleon zrušil. Krátce platil i v době Pařížské komuny v roce 1871.

Nový rok ale neslaví kupříkladu původní obyvatelé Austrálie, protože kalendář nikdy nepotřebovali.

- zpráva ČTK -




-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravil:
Jan Pokorný.

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.x,
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *