Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru


 


BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 5 - ročník X. - říjen 2000

Vydává: (Slepecké muzeum v Brně
Chaloupkova 7, 612 00 Brno - Královo Pole

     
     

OBSAH ČÍSLA


40 let zvukové knihy
Sasuke Mukuy a jeho láska
Švejkova hospoda v Petrohradě
Oznámení






40 let zvukové knihy - to zas není tak málo


Jelikož se o tomto, myslím, významném výročí ve slepeckých mediích neobjevila žádná zmínka, dovolte mi sdělit několik dat a svých poznámek.

Z hlediska využívání zvukové techniky, elektrotechniky a elektroniky nevidomými a těžce slabozrakými lidmi jsou poslední čtyři desetiletí dokladem nejen o vynaloženém úsilí, ale především o jejich vlivu na vzdělání i kulturní život zrakově těžce postižených dospělých osob i dětí. Snad nebudu daleko od pravdy, když toto období označím jako převratné ve smyslu demokratizace vzdělání a kultury. Dnes jsme již tak daleko, že technika slouží našemu kulturnímu přerodu, aniž si tento kvalitativní zvrat uvědomujeme. Jedním z prvních dokladů je právě česká zvuková kniha.

Není sporu o tom, jakou úlohu sehrály ty desetitisíce magnetofonových pásků na kotoučích i kazetách, které procházejí našima rukama. Snad nejvíce se vliv zvukové knihy uplatňuje při rozšiřování literárního umění. Čtou i ti, kteří dosud braillské písmo neovládají. Přenechávám jiným, aby zhodnotili význam zvukové knihy při středoškolském a vysokoškolském studiu i jiném sebevzdělávání. Mým úmyslem je zabývat se vývojovými etapami s trochou subjektivních pocitů. Nejdříve ovšem několik vybraných příkladů ze zahraničí.

První nahrávky knih pro nevidomé čtenáře vznikly v USA v r. 1934. Byly to nahrávky četby na gramofonových deskách. Vydával je Americký fond pro blaho slepců. Ještě do nedávné doby se podle sdělení v bulletinu News tyto nahrávky půjčovaly souběžně s nahrávkami na magnetofonových páscích. O rok později se s nahrávkami četby na gramofonových deskách začalo v Anglii a ve Švédsku. Vysoké pořizovací náklady byly hrazeny ze sbírek a prodejem v běžné obchodní síti.

Nemám zprávy o tom, že by se takové nahrávky objevily na drátofonech. Zásadní obrat nastává po objevení možnosti nahrávat na magnetofonový pásek. Postupně vznikají oddělení zvukové knihy při slepeckých knihovnách ve všech vyspělých zemích. Později i v zemích tzv. rozvojových. Umožnila to výroba komerčních magnetofonů se kterou se začalo několik málo let po skončení druhé světové války v Japonsku. Údaje o vzniku zvukové knihy, které níže uvádím, jsou zřejmě neúplné. Mají pouze orientační význam.

1950 Švýcarsko (vydává Spolek pro zvukové záznamy)
1954 SSSR (Kyjev) a
NSR (Marburk)
1955 NDR (Lipsko)
1955 Holandsko
1956 Národní knihovna pro nevidomé v Londýně začíná půjčovat nahrávky na kazetách i s přehrávačem
1960 Bulharsko (od r. 1958 amatérsky)
1960 ČSSR (od r. 1959 amatérsky v Brně)
1961 Slovensko (Levoča)
1962 první nahrávky v pražském studiu Slepecké knihovny

Z tohoto kusého přehledu vidíme, že jsme u nás se zaváděním zvukové knihy nebyli zrovna pružní. Může nás však potěšit např. sdělení, že již kolem roku 1922 jedna nevidomá dívka, zaměstnaná jako korespondentka u firmy Deli-Werke v Lovosicích, používala k diktátu fonograf.

Začátkem roku 1958 k nám docházejí první zprávy o kvapem se rozšiřující knize nahrané na magnetofonový pásek. Se zaváděním zvukové knihy u nás se začalo vypočítáváním "neřešitelných" problémů. Bylo to, bohužel, charakteristické i pro jiné okruhy. Dnes si tu situaci snad ani nikdo nedovede představit. Konstrukce problémů narůstaly souběžně se vzrůstajícím tlakem nevidomých čtenářů. Jako iniciátor, první technik i organizátor pociťuji potřebu se k tomuto období vrátit několika vzpomínkami.

Již v roce 1957 jsem se dočetl, že v několika zemích - a nebyly to pouze ty hospodářsky nejvyspělejší - se začalo s natáčením zvukové knihy. U nás byl ještě dlouho klid. Dovídali jsme se, co dovede zázračný magnetofon. Marně jsem se dotazoval tehdejšího ředitele pražské slepecké knihovny Ferdinanda Wildmanna, marně jsem ho vybízel k akci. Znáte to: objektivní potíže, nesmíme být příliš nároční, protože zástupci jiných kategorií zdravotně postižených organizovaných ve Svazu československých invalidů již nyní poukazují na mimořádně vysoké náklady na slepeckou knihovnu. Požadovali by adekvátní částky peněz, ve Svazu jsme přece menšinou, atd., atd. Takovým a ještě jiným způsobem jsem byl odbýván dost dlouho. Tehdy mě ještě v Praze neznali, že neopouštím své záměry jen tak. Vypadalo to, že ředitelství slepecké knihovny nechtělo za žádnou cenu, aby první nahrávky vznikly někde jinde než v Praze. To snad rovněž znáte třeba z jiného úhlu. Za tímto účelem však nedovedly ani slepecká knihovna ani Svaz čs. invalidů nic podniknout. A tak mě napadlo, zda snad právě toto není jeden z důsledků těžkopádné práce tzv. jednotné organizace invalidů. Protože na mé dopisy nakonec nikdo neodpovídal, rozhodl jsem se zajíždět do Prahy osobně. Myslím si, to snad pomůže.

Abych byl spravedlivý, musím přiznat, že konečně na počátku jara 1959 byla pražskou slepeckou knihovnou v studiích Čs. rozhlasu pořízena kopie rozhlasové četby Dobrého vojáka Švejka. Psalo se o tom v Zoře, byla sláva a nic víc.

Protože se zase několik měsíců nic nedělo, rozhodl jsem se, že se věci ujmu sám. Jako předtím, i vlastně později jsem si všechno představoval naivně. Zklamáním pro mne bylo, že ředitel pražské slepecké knihovny neprojevil sebemenší radost, jak jsem ve své naivitě očekával. Naopak. Písemně jsem měl zajištěno, že si mohu přijet pro instrukce, ale ředitel musel "neočekávaně" někam odjet. Zbytečně jsem vážil cestu. Trvalo zase nějaký čas, než mi byla se vší laskavostí zapůjčena výše zmíněná rozhlasová kopie. Chovali ji jako první úspěch české zvukové knihy. O tom, že bych k nahrávání potřeboval magnetofon, nechtěl se mnou nikdo kompetentní mluvit. Rovněž k mé žádosti o zaslání pásků k nahrávání ředitelství knihovny mlčelo. Do věci jsem se však již natolik interesoval, že mi nepůsobilo žádné potíže zajet si do Prahy nočním rychlíkem a počkat, až se ředitel dostaví do zaměstnání, přesvědčovat ho a ihned zpět nejbližším vlakem zase do Brna, abych mohl včas začít vyučovat.

Jestliže jsem tedy nemohl obdržet pásek pro vzorovou nahrávku, věnoval jsem svůj. Takové vydání bylo pro nás dost citelné, avšak moje manželka mé záměry podpořila. Doporučila, abych tuto i jiné částky ušetřil na cigaretách.

Protože o zapůjčení magnetofonu nechtěl v Praze nikdo ani slyšet, nezbylo mi nic jiného, než si na zakoupení vlastního přístroje vypůjčit. Bylo to přibližně tolik, jako mé tehdejší tři měsíční platy. Stalo se a můj "MOM" jsem si přivezl až z jednoho okresního města.

Kde však hledat načitatele? Nepřestanu být vděčný dnes již zemřelým manželům Jansovým, kteří mne seznámili s inteligentním a mimořádně výřečným Igorem Barvičem. Pro načítání se ihned nadchl. Zkoušky proběhly výborně. Navíc se ukázalo, že Barvič ovládá několik cizích jazyků. Přesto, že jsem stále neměl ze strany pražské knihovny žádný příslib ke spolupráci, začali jsme s načítáním. Rodil se zázrak.

Studiem se stal náš byt. Pracovali jsme vždycky od 20 do 24 hodin jednak proto, že jsme v tuto dobu měli oba čas, jednak z toho důvodu, že tehdy ještě naše malá dvojčata již spala. Bylo třeba zastavit hodiny, a také manželka si uspořádala své domácí práce tak, aby byla u toho. Okna bylo nutné řádně ucpat, aby nerušily ani zvuky ze dvora, např. bujarý zpěv vracejících se návštěvníků z blízké hospody. Stávalo se však, že se některé dítě probudilo a volalo maminku, starší chlapec použil koupelnu aj. Také nezkušenost "technika" a "čtece" - jak si Barvič říkal - byly příčinou velmi nízké produktivity. Vždyť hodinovou stopu jsme natáčeli i čtyři hodiny. Všem nám stály za to.

Když jsem přivezl zase nočním rychlíkem první nahraný pásek do Prahy, zjistil jsem, že práci načitatele nelze honorovat. O své práci jsem ani nemluvil. Zase další překážka. Věděl jsem, že to panu Igorovi nevadí. Ovšem "nebylo ani možné, aby knihovna pásky nakupovala"! Tato vykonstruovaná překážka byla nejhorší. Navíc jsem zjistil, že z rozpočtu knihovny propadlo deset tisíc korun! Nebylo v mých finančních možnostech zakoupit další pásek. Můj tehdejší učitelský plat stačil tak právě na udržení chodu domácnosti se třemi malými dětmi. (Podotýkám, že v této době jsme neměli žádné důchody, žádné existenční příspěvky.) Kdepak nakupovat pásky a ještě splácet půjčku na nákup magnetofonu! Tehdy to vypadalo, že nelze dál. A nebýt kladného postoje tehdejšího redaktora časopisu ZORA Zd. Šarbacha a hlavně vedoucí knihovny Anny Prášilové, vedení pražské slepecké knihovny by nás asi bylo udolalo.

Začátkem roku 1960 přijala konečně knihovna mé první nahrávky s tím, že načitatel bude honorován částkou 7,50 Kčs za jednu načtenou hodinu. A navíc bylo v druhé polovině roku možné počítat s dodávkami magnetofonových pásků, nikoliv však se zapůjčením magnetofonu, i když v této době vlastnila knihovna nejméně dva. Ležely ladem. Ten můj začal trpět neduhy z přetěžování. Opravy jsem si musel hradit sám. Kopie jsem však na jednom přístroji pořizovat nemohl. Tak se ředitel knihovny konečně v polovině roku 1960 uvolil jeden z jejich dosud nepoužívaných přístrojů mi půjčit. Dodal: "Mikrofon a propojovací šňůry máte stejně svoje". A vůbec mi nebylo divné, že jsem si pro něj musel sám zajet na vlastní útratu. Tak jsem na svou dobrovolnou činnost doplácel, zatímco mnozí jiní využívali své funkce k jízdám do zahraničí za tzv. získáváním zkušeností. Já jsem z této činnosti měl vlastně také užitek, nemohl jsem tolik kouřit; a radost. Kde ty časy jsou!

Také bylo třeba najít český název pro tuto magnetofonovou knihu. Původní návrh na "mluvenou knihu" (který se uplatňoval v zahraničí) jsem nepovažoval za adekvátní. Vhodnější se mi zdál nynější název, protože už v některých prvních nahrávkách jsem mezi povídky zařazoval hudbu. Mnou užívaný název se ujal. To už bylo v době, kdy se konečně ředitelství slepecké knihovny probudilo a začaly se zde činit přípravy k profesionálnímu nahrávání.

Protože I. Barvič měl v té době časově náročnou a smluvně závaznou práci u Čedoku, hledal jsem další načitatele a to již mezi profesionály v divadlech a mezi studenty divadelní fakulty JAMU. Byl to především Bedřich Synek, člen Divadla bratří Mrštíků, kterého jsem získal v době, kdy se za načtenou hodinu platilo již 20 Kčs. Tak jsme na tom "vydělávali". Ze studentů to byl Jaroslav Tuček, pozdější ředitel brněnského Divadla na provázku, Ladislav Frej, nyní člen Městských divadel pražských a Marie Harvánková, která se později vdala do Bulharska. Mimochodem, za ní jsem docházel do bytu (bydlela v 6. poschodí bez výtahu) a nosil jsem s sebou pětadvacetikilový magnetofon. Později, kdy jsem měl potíže s páteří, nosil přístroj náš věrný a ochotný přítel Stanislav Jansa. S organizováním načítání a pořizováním kopií jsem skončil koncem roku 1962, kdy bylo v Praze dobudováno nahrávací studio.

Pokud si vzpomínám, natočili jsme v období prosinec 1959-prosinec 1962 následující tituly včetně kopií: dva svazky Čapkových povídek, od J. Valenty Královnu a jiné povídky, Gogolovy povídky, Přibského povídky Jeden den do konce týdne, od Fr. Kožíka Největší z pierotů, A. France Ostrov tučňáků, M. Pujmanové Sestra Alena, M. Twaina Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna, Ptáčníkův Ročník jedenadvacet, od L. Vančury část Obrazů z dějin národa českého, L. Feuchtwangerovy Lišky na vinici a Židovku z Toleda a další. Galuškovo Slovácko sa súdí natočil sám autor. Z folklórního humoru jsme ještě natočili Pospíšilovy Hanácké plkačky.

Již dávno není k dispozici žádná z původních nahrávek. Pro svou překonanou kvalitu a poškození způsobená čtenáři byly postupně vyřazeny a nahrazeny novými nahrávkami. Marné pátrání! Srdce sběratele zůstalo smutné.

Nakonec mi dovolte, abych na tomto místě poděkoval své manželce, která pro mou práci na budování zvukové knihy projevovala mimořádné pochopení; vřelý dík patří i Igoru Barvičovi, který se dovedl pro práci pro nevidomé celou svou osobností plně nadchnout a až do své devadesátky byl mimořádně čilý i všem studentům JAMU i B Synkovi. Dík patří všem, kteří potom rozvoji zvukové knihy věnovali patřičnou pozornost.

Zatímco zpočátku byla zvuková kniha pro nevidomé čtenáře vzácným darem, stávala se postupně neodmyslitelnou součástí jejich kulturní úrovně. Jsem rád, že jsem k tomu přispěl svým dílem. Všechno to nepřišlo samo sebou.

PhDr. Josef Smýkal





Sasuke Mukuy a jeho láska


Šun Kin, japonská virtuoska na koto a samisen, se narodila v Osace dne 24. 5. 1829. Uvádí se, že o zrak přišla při úmyslném opaření jejího obličeje, které jí způsobili žárliví hudební protivníci, aby se zbavili konkurence. Velmi se zmýlili, protože Šun tato rána nezlomila, zůstala i nadále mezi nejlepšími interprety japonské hudby. Slepota však přinesla překážky do jejího soukromého života. Zatímco hudební nástroj v jejích rukou zněl jako dříve, jinak tomu bylo při obstarávání všedních starostí a v péči o sebe. Vypráví se, že její manžel ji obsluhoval i při nejintimnějších situacích. Zemřela dne 14. 10. 1886.

V její blízkosti žil a miloval ji horoucí láskou Sasuke Mukuy. Píše se o tom, jak ho jeho učitelka hudby ponižovala a tělesně trestala, a to i potom, když už žili jako manželé. Podle jedné legendy si původně jako její sluha, později manžel, vypíchl jehličkou obě oči proto, aby poznal, v jakém světě to nyní paní jeho srdce žije. Jinde se píše, že se dobrovolně oslepil proto, že nedovedl překonat svou utkvělou myšlenku a nechtěl se dívat na zohavenou tvář své milované ženy.

Sasuke Mukuy, v širokém okolí známý hráč na koto, se narodil roku 1820. Jako lékárenský učeň se začal učit hře na koto tajně. Hudba pro něho byla přirozenou součástí života. Cvičil jen v noci, ve dne čas nezbýval. V osmnácti letech ho začala učit tehdy již nevidomá devatenáctiletá Šun Kin. Našli k sobě sympatie, které se za čas proměnily v lásku. Sasuke Mukuy se do tohoto citu pohroužil plnou svou osobností a obětavostí. Oba žili celý život v Osace. Ve hře na koto dosáhl vynikajících výsledků. Císařem byl oceněn titulem Mistr. Lidem, kteří ho milovali, hrál až do svého vysokého věku. Svou ženu přežil o 21 let. Zemřel dne 14. 10. 1907.





Švejkova hospoda v Petrohradě


Přeji vám dobrou chuť a nabízím celou paletu kulinářských nápadů: jeseter podle Rudolfa II., svíčková, guláš, obojí samozřejmě s knedlíkem, anebo hovězí podle Balouna či katův šleh, nemluvě o českých párcích se slaninou. Pravda, české párky jsou petrohradské, svíčková je z úsporných důvodů jen z kuřete, ale knedlíky jsou skoro pravé, jen krupice nahrazující hrubou mouku je činí poněkud tužšími, než bývá obvyklé...

Možná už tušíte, kam vás zvu: do České restaurace v St. Petěrburgu. Jeden ruský manželský pár tu otevřel už dvě české pivnice, přitom nejen z pohnutek ducha podnikatelského.

"Když jsme začínali, nebyla v Petrohradě skutečně jediná hospoda, kde by točili české pivo, a můj muž je skalní příznivec vašeho zlatavého moku!" prozrazuje o zrodu firmy Valentina Vasičenková a dodává: "Nejprve jsme se spojili s vašimi pivovary a dojednali přímé dodávky; jinak bychom nemohli konkurovat. Dnes díky tomu prodáváme pivo za dolar a půl, zatímco tam, kde nakupují od zprostředkovatelů, se cena pohybuje kolem dvojnásobku."

A jak manželé vybírali název svého podniku? - "Dlouho jsme přemýšleli, název restaurace se nám nelíbil kvůli přílišné honosnosti, kterou to slovo v ruštině na rozdíl od češtiny má, označení bar bylo zavádějící, 'pivnaja' je spíše putyka, a tak jsme zvolili českou, ale Rusům pochopitelnou pivnici." Výběr českých piv je na rusképoměry úctyhodný, i když nejvíce se pochopitelně pije nejznámější plzeňský Prazdroj. Navzdory tomu desetiletý syn paní vedoucí Oleg se zcela nevýchovně přiznal, že dává - byť jen v malém doušku po jídle - přednost značce Gambrinus.

Hosté z bývalé NDR si nevybírají: "Je to velice dobré, všechno je tady fajn. Hudba, usměvavé servírky a taky jídlo a pivo."

"Je lepší než německé?" ptám se a tlačím tak trochu na pilu. - "To bych neřekl," opáčí vlastenecky německý obchodník, který i když na to nevypadá, stále ještě nevypil přes míru.

Ale vraťme se do kuchyně: Jak se vaří u paní Valentiny? Podbízejí se kuchaři ruské chuti nebo se snaží dosáhnout kvalit originálu? "Nene, chtěli bychom dosáhnout originální české chuti, abychom byli pro ty, kdo nemohou navštívit vaši krásnou zemi, jakousi náhradou, opravdovým koutem Česka v hloubi Ruska. Jedině u nás si mohou hosté dát něco tak exotického, jako je smažený sýr nebo bramboráky," směje se paní Valentina.

Problémem je ovšem originální české koření. Litevská červená paprika, byť sladká, se místo české nehodí. Sehnat majoránku je umění. Jen to pivo je relativně bez problémů, i když občasné dodávky upomínkových předmětů pivovarnických kolosů jsou nespolehlivé. Přitom české pivo se v Petrohradě těší velké oblibě a nechybí ani v žádném lepším obchodě. Nevytlačuje je, jako třeba v Moskvě, slovenská konkurence typu Starý prameň s etiketou podobnou pražskému a podstatně staršímu kvazi-soupeři. Oblibu našeho moku dokazuje i otevření druhé pivnice manželů Vasičenkových přímo v centru města.

Stylové prostředí, na ruské poměry nezvykle úslužná obsluha, výborné jídlo a obrovské porce. Co však mladým petrohradským podnikatelům stále ještě chybí, je kontakt na české výrobce uzenin, které zatím nahrazují ruskými, a na dodavatele našich tradičních alkoholických nápojů a likérů. Většina hostů totiž zná Dobrého vojáka Švejka, prakticky ale nikdo neví, co je to kontušovka, rum či griotka. "Většina Čechů naopak zná jak stoličnou vodku, tak i sovětskoje igristoje šampaňské," dodává jako výzvu paní Valentina.

- z tisku -





Oznámení


Z organizačních a technických důvodů přerušilo Slepecké muzeum v Brně výstavní činnost od 1. srpna 2000. Je třeba provést přípravy k jeho nastěhování do nových prostor. Situace je natolik závažná, že tyto práce vylučují možnost prohlídky exponátů, avšak ostatní služby budou zachovány. Pracovníci muzea nabízejí speciální semináře i individuální konzultace. Na požádání zašlou seznam veškerých publikací, které muzeum vydalo v běžném i braillském písmu.

Provozní prostory zůstávají na Chaloupkově ul. č. 7 do té doby, než bude provedeno přestěhování veškerého mobiliáře. Provozní doba pro osobní styk je pro tuto dobu ve čtvrtek 13-17 hodin.

Tel.: (05) 41 24 04 19
e-mail:
muzeum@braillnet.cz

Vedení muzea




-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravil: Jan Pokorný.

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.0,
rozlišení 800 x 600 True Color 32

 
     
    * * * * *