Titulní stránka


Brněnský občasník


Příloha Brněnského občasníku


Zpět do výběru



BRNĚNSKÝ OBČASNÍK


číslo 4 - ročník X. - červenec 2000

Vydává: (Slepecké muzeum v Brně
Chaloupkova 7, 612 00 Brno - Královo Pole



OBSAH ČÍSLA


Jeden den v Coupvray
100. výročí první české kodifikace
Václav Malý
Jan Schwarz
Václav Novák






Jeden den v Coupvray


To jedete do Paříže, odtud vlakem a přibližně tři kilometry po svých. Potom jste na místě. Dorazili jste do městečka, ve kterém se snadno doptáte. A jestli si myslíte, že jsme sem přijeli trávit dovolenou, jestli ještě ani nyní nevíte, co zde vlastně v této neznámé krajině, malém městečku, pohledáváme, potom jsem na rozpacích, zda mám vůbec o svých silných zážitcích psát, abych vás snad neobtěžoval, to už znovu váhám - ale přece. Vy ostatní, kteří už víte, vy mi rozumíte.

Cesta za poznáním je klikatá a trnitá. Je plná překážek nečekaných i těch, o kterých předem víte. O tom, že taková daleká pouť není zadarmo, to všechny napadne, o tom, že je obtížné zajistit si schopného průvodce, to znáte. A přesto si člověk splní dávný sen, všechno překoná, je-li cílem legenda, máte-li touhu ji naplnit konkrétním poznáním. Co je to vlastně štěstí? Myslím, že je v možnostech usilovat o plnění životních ideálů. A jednou z takových mých tužeb byla cesta do kolébky vzdělanosti slepců celého světa, a to právě v roce 175. výročí vzniku Braillova písma. V roce 150. výročí to bylo pro mne nedosažitelné. Tak, a už to víte.

Než navštívíte rodný dům Louise Braille, doporučuji Vám nejdříve v samotné Paříži zajít do Asociace Valentina Haüye (Maurice de la Sizeranne). Jelikož moje cesta nevedla za poznáním spolkové činnosti, i když zrovna tato organizace by vás mohla zajímat, my jsme tak neučinili, ze všeho nejdříve jsme toužili prohlédnout si její oddělení slepeckého muzea. Tam jsme se postupně vklínili do specifického prostoru, kvůli kterému sem jedeme. Paní ředitelka Roy nám věnovala mimořádnou pozornost a k prohlídce poskytla i předměty, které nejsou běžnému návštěvníku dostupné. Měla obdivuhodnou trpělivost, které bylo skutečně zapotřebí, protože nevyhmatat, nevyčichat všechno to, co zde reprezentuje odkaz Louise Braille, by bylo ochuzením. Sbírka je obrovská. Obsahuje dobové dokumenty z časů, kdy se Braillovo písmo - původně odmítané - postupně prosazovalo. Původní tisky Haüyovy i Braillovy jsme mohli prolistovat, mohli jsme se s nimi pomazlit. Představují se zde i některé předměty, které údajně vlastnil sám Braille. Jsou to především psací potřeby, které jsou mnohem bohatší, než tušíte. Konečně jsem se mohl vlastníma rukama, vlastními smysly, i srdcem dotýkat těch němých svědků Haüyovy, Barbierovy a Brailovy snahy zpřístupnit vzdělání i těm nejubožejším z ubohých, za jaké byli slepci považováni.

Muzeum uchovává i spoustu pozdějších zařízení pro psaní Braillovým i Zeunovým písmem. Při návštěvě tohoto typu nelze ovšem všechny předměty poznat a popsat. To bych zde rád bydlel; neodpustil jsem si tuto touhu paní ředitelce sdělit. Navíc k mému překvapení zdejší muzeum nevydalo vlastní katalog sbírek. Osobně jsem si mohl ověřit informace, které podávám ve své knížce.

My jsme byli připraveni a do muzea jsme přispěli Kleinovým psacím strojem, který ve zdejších sbírkách scházel. Paní ředitelka s díky od nás přijala i několik mých publikací zabývajících se problematikou života a kultury nevidomých dětí i dospělých. Radost paní ředitelky byla očividná. Odcházíme plni nových dojmů a poznání. V tomto duchu je i náš zápis do pamětní knihy.

Podobně na Vás zapůsobí i sbírka Braillových dopisů, jejichž kopie vydal zdejší Národní ústav pro mladé slepce jako slavnostní publikaci ke 175. výročí vzniku Braillova písma. Přijedete-li do Paříže, nemůžete vynechat návštěvu tohoto historicky významného zařízení. My jsme si vyměnili informace s panem ředitelem G. Gonzalezem, odevzdali mu české knížky a přijali slavnostní publikaci, jejímž obsahem je několik typograficky upravených Braillových dopisů z třicátých a čtyřicátých let. Jsou psány latinkou technikou kopírovacího papíru s použitím tupého rydla, o kterém jsem počátkem tohoto roku psal v časopise Zora. Osobně jsem měl jedinečnou příležitost ověřit si některé své poznatky z historie tohoto ústavu, která byla od jeho založení, zvláště v prvních dvou desetiletích 19. století, mimořádně dramatická. Viděli jsme především braillskou a zvukovou knihovnu. Pracovník tiskárny nám ukázal moderní tiskařské zařízení.

Rodný dům L. Braillea Dovolte, abych vám na závěr sdělil hrstičku svých dojmů z návštěvy rodného domu Louise Braille. Ale nečekejte, že budu popisovat všechno to, co se zde nachází. Ten půlden byl příliš krátký. Není to možné také proto, že k mému překvapení ani zde nemají k dispozici katalog, ačkoliv podle sdělení paní ředitelky Calvarinové přichází do muzea několik tisíc návštěvníků ročně. A potom, o to mi vlastně v tomto okamžiku ani nejde.

Traduje se, že se jedná o rodný domek. Je to dům jak se patří. Má velkou zahradu se studnou a vinnou révou pnoucí se po zdi. Vždyť jsme ve Francii. Středně zámožná rodina řemeslníka a vinohradníka obývala dům postavený v polovině 18. století. Pravda, v některých dveřích se musíte sklonit, avšak to patří k věci, protože v každé místnosti je čemu se klanět. Nejvíc ale, chcete-li do vinného sklepa, to musíte vlastně po čtyřech. Snad není moje chlouba nemístná, ale právě zde jsem byl paní ředitelkou obdarován stylovou lahví na víno z poloviny 19. století, která pochází z majetku Braillovy rodiny.

S rozechvěním vstupujete do hlavní místnosti. Vy jistě znáte rodinné domky, které si člověk nedovede představit bez vstupní chodby. Tak ta zde není. Je to obývací místnost, ve které rodina žila. Vybavená je krbem, ohřívadlem a nezbytnou pecí. Ta pec, ta znala malého Louise, ona ho znala šťastného, slyšela i pláč slepého dítěte, které doplatilo na svou zdravou dětskou touhu po činnosti. Však přišla i chvíle, kdy jsme se seznámili s tím sedlářským šídlem. Podobné tehdy vniklo do pravého oka tříletého hošíčka. Tak tedy, první místnost je právě ta, ve které se Louis narodil, ve které prožíval dětství se svým bratrem. Uvidíte tu dobové nádobí a jiné předměty nezbytné pro život rodiny.

Do dílny otce, místního sedláře, ve které se ozval tehdy ten bolestný výkřik a pláč, vstoupíte dveřmi, jež najdete za rohem. A zase těkáte vzpomínkami, protože už ve vás mizí legenda, zdají se vám zbytečnými naivní básničky, jsme na místě. Sáhneme po všem, co zde připomíná život dovedného řemeslníka. S úctou sedáme na původní židli abychom se s rozechvěním dali fotografovat se šídlem i řemeny. Přilehlá místnost sloužila jako přípravna materiálu. Tak tady je to místo, zde těmito dveřmi odnášeli malého chlapce, který byl svým utrpením připraven poskytnout nevidomým celého světa dar nejcennější.

Vinný sklep nemůžete vynechat. Ale musíte po čtyřech. Prastaré sudy na víno, které byly svědky Louisova dětství. Zde mi paní ředitelka věnovala tu dobovou vinnou láhev. Vůbec ji neumyji, proč smazávat stopy zašlých časů? Zdá se mi, že s tím bude souhlasit i moje paní!

Když budete mít trpělivost, můžete po nově vybudovaných schodech vejít do prvního poschodí, kde leží praví svědkové Braillova odkazu. Můžete se jimi dokonce pokochat všemi smysly, které máte. Je tu chrám slepecké kultury, do kterého, jak říká paní ředitelka, francouzští slepci ani jejich učitelé či vědečtí pracovníci nechodí, o kterém údajně ani mnozí neví. To vás přejde po zádech mrazení a dlouho neopustí. Chce se vám klečet, jak jinak vzdát díky? Ne, nemohu popsat vůbec nic, co jsem zde viděl, srdce zarosené, mysl tichá, co jste si mysleli, že znáte, za to se sami před sebou zastydíte, uši hluché, oči mrtvé, jen čich vás vede od předmětu k předmětu, protože voní tu historie; nejen slovy, ale hmatatelnými předměty, o kterých jste jen četli. Vy se jí dotýkáte. Maně si vzpomenete na všechny ředitele tehdejšího ústavu, kde Braille prožíval své dětství, jinošství i zralý věk, který byl tak předčasně nemilosrdným osudem přerván. Vzpomenete jednoho ředitele po druhém, vůbec tu chvíli si pletete jejich posloupnost, a chtělo by se jim napovědět, chtělo by se dokonce křičet, že: pane řediteli D. Guillié, M. Gueite, J. Guadete, A. Fourniere a P. F. Dufaue, nemusíte přece tak tvrdošíjně horečně hledat stále nová a nová písma, to pravé je již nedaleko od vás! Věřte slepci! Konečně přichází ředitel Dufau se svým slavnostním projevem, ve kterém dává přednost bodům a Braille vítězí. Je tomu právě 150 let. Prožívali jsme chvíle ve stánku slepecké gramotnosti, který vás zve.

To všechno bychom chtěli vzkázat mrtvému na místním hřbitovu, kde najdete prostý hrob, ve kterém už dnes leží symbolicky pouze Braillovy ruce, a my stojíme tak blízko u nich! Zbývající ostatky jsou uloženy v pařížském Panthéonu. Žasneme nad prostotou místa posledního odpočinku. Ale tak vás možná napadne, že je to vlastně zobrazení Braillova života. To prosté přece jenom zvítězilo a šestibodové písmo vyneslo jeho autora do věčné slávy na místo v Paříži nejvýznamnější, tam kde odpočívají francouzští velikáni, tam kde J. J. Rousseau k vám vztahuje ruku s hořící pochodní.

Josef Smýkal





100. výročí první české kodifikace


Vzpomínáme tímto sté výročí prvního jednání o unifikaci českého braillského písma, jehož adaptaci nezávisle na sobě vytvořili: Václav Malý, učitel v Klarově zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu pro nevidomé v Praze, Jan Schwarz, ředitel ústavu pro výchovu nevidomých v Brně a Václav Novák, učitel, později řídící učitel, ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech.





Václav Malý


Učitel v Klarově ústavu pro nevidomé v Praze.

V roce 1873 adaptoval Braillovu francouzskou bodovou abecedu na český jazyk. Ze tří návrhů (Novák, Schwarz) byl nejúspěšnější. První rekodifikace byla potom provedena v roce 1922, druhá, velice závažná, v roce 1995.

V roce 1886 zkonstruoval kovovou dvoulistovou šablonu pro psaní tímto písmem. Pomůcka se velmi rychle rozšířila do celého světa pod označením pražská tabulka, i když ji zpočátku vyráběla jedna vídeňská firma. Postupně vznikly její nejrůznější varianty. Byly to různé velikosti a možnost oboustranného zápisu.

Jeho pomůcka je syntézou do té doby známých šablon. Charakterizuje ji v horním plátu vyříznutý obdélník opatřenýšesti polokulatými výřezy, na spodním plátu řada důlků, které zaručují přesné rozměry písma i stejné tvary bodů.





Jan Schwarz


(28. 4. 1822-20. 6. 1899)

Významný český tyfloped, ředitel ústavu pro nevidomé v Brně.

Ústav dotváří ve vzdělávací instituci, zavádí ladění klavírů. Zvláštní pozornost věnuje vyučování hudbě. Píše první české učebnice pro nevidomé. Braillovo písmo adaptuje na český jazyk.

Mimo několik příspěvků do časopisů vydal v roce 1888 samostatný česky psaný spisek O vychovávání, vzdělávání a podporování slepců. Brzy se rozšířil a stal se svým obsahem jedním ze základních kamenů české tyflopedie. Přitom je zde popsán jeho návrh na adaptaci Braillova písma na český jazyk. V současné době nejen jeho dílo, ale ani díla jiných autorů tyflopedové neznají.

Narodil se v Ivančicích jako syn vinaře. Již od dětství toužil stát se učitelem. Po ukončení povinné školní docházky proto zůstává ve škole, aby pomáhal při vyučování. Protože pro tuto činnost projevoval mimořádné schopnosti, doporučil mu tamní učitel další studium.

Ve svých sedmnácti letech je přijat hned do čtvrtého ročníku normální školy v Brně. Zde absolvoval kurz pro kandidáty učitelství i kurz chorálního zpěvu a hudby. Zvláště vynikl ve hře na varhany.

První učitelské místo nastupuje v Medlově jako učitelský pomocník. V roce 1843 se vrací do Ivančic jako třetí výpomocný učitel. O rok později přijímá místo na farní škole U Jakuba v Brně, aby se mohl věnovat dalšímu studiu. Zkoušky pro učitele v hlavní škole vykonal v roce 1849. Počátkem roku 1851 se znovu vrací do Ivančic, kde se stává nadučitelem a varhaníkem. Rozšiřuje dosavadní ivančickou dvojtřídku na trojtřídní a zavádí vyučování v českém jazyce.

Je učitelem tělem i duší. Zavedl novou metodu v počtech a čtení. Vypracovává nové učebnice, jako je např. Návod ku hláskování (slabikář) aj. Všude je známá jeho tehdejší neobvyklá láska k žákům. V hudbě se neustále zdokonaluje. Stal se členem hudebního spolku U sv. Tomáše v Brně i členem spolku Beseda brněnská.

Není divu, že po odchodu J. R. Beitla si ho brněnské kuratorium vybralo za nadučitele v ústavu pro nevidomé. Nadšeně souhlasil. Místo nadučitele a správce ústavu nastoupil počátkem roku 1853 již jako zkušený učitel. Není bez zajímavosti, za jakých podmínek byl přijat a jakým kritériím přijímacíhopohovoru musel vyhovět. Mimo důkladných prověrek dosavadní pedagogické činnosti a praktické dovednosti vyučovat to byla zkouška ze hry na tři hudební nástroje, z improvizace na varhany a znalosti z hudební teorie. Pohovor obsahoval také prověrku jeho zručnosti, která se později ukázala jako nanejvýš potřebná. Přijímací komise zhodnotila i jeho vlastenecké smýšlení, mimořádnou pilnost na předcházejících školách a zvláště tu skutečnost, že je autorem učebnice. Byla zkoumána Schwarzova bezúhonnost a zapojení do kulturního života. Zvláště bylo posouzeno jeho vzezření aj. Pracovní podmínky byly náročné. Jeho povinností bylo v ústavu setrvávat po celý den i noc. Zavázaný k tomu byl naturálním bytem. Mimo vyučovací úvazek měl povinnost dozoru nad chovanci v době jejich osobního volna. Zpočátku musel pracovat s žáky i v dílnách jako mistr. Vyučoval hře na hudební nástroje, vedl veškerou administrativu.

V ústavu působil 35 let. Zvyšuje počet tříd. S tím se úměrně postupně rozšiřuje učitelský sbor i počet chovanců. Učitelé amatéři jsou postupně nahrazováni kvalifikovanými silami.

J. Schwarz zavádí ladění klavírů, kterému se nejdříve sám vyučil u brněnské firmy Bachmann. Pro jejich zlepšení zdravotního stavu se věnuje také tělesné výchově svých žáků.

Škola dostává pevný řád. Rozšiřuje dílny a zavádí výrobu nových předmětů denní potřeby. Je to rohožkářství, kartáčnictví, košíkářství, tkaní, pletení aj. Otevírá prodejnu výrobků.

V oblasti hudební výchovy byl zaznamenán první velkolepý úspěch. Dřívější chovanec ústavu R. Bauer je přijat jako první nevidomý učitel hry na hudební nástroje.

V sedmdesátých letech zřizuje Schwarz v ústavu tiskárnu pro tisk knih reliéfním písmem. Nejdříve to byla reliéfní latinka hladká, později latinka perličková a posléze Braillovo písmo. Potřebné litery si zpočátku odléval sám. Pro tisk německých knih přejímá již adaptovanou abecedu z Německa, pro češtinu adaptuje Braillovo písmo sám. Využívá tzv. zrcadlového jevu pro písmena s diakritickými znaky.

J. Schwarz si byl vědom mimořádného významu učebnic i jiných učebních pomůcek. Zajišťuje výrobu reliéfních nástěnných zeměpisných map a zdatné žáky nechává opisovat učební texty pomocí Kleinova psacího stroje. Schwarzova první česká čítanka pro nevidomé byla výrazem jeho vlasteneckého smýšlení. Záleželo mu na tom, aby čeští chovanci měli dostatek česky psaných knih. Žádný výtisk se nedochoval. Zapracoval čas a také několikeré stěhování ústavu.

Byl to právě J. Schwarz, který u nás začal jako první propagovat Braillovu bodovou hudební notaci. Měl snahu posunout přirozené muzicírování do vyšší úrovně, diletantizmus povznést v profesionální pojetí výuky hry na hudební nástroje.

Počet chovanců neustále stoupal, Schwarz rozšiřoval počet tříd, zaváděl nové učňovské obory. Pozornost proto věnoval stavebním úpravám i rozšiřování kapacity budovy ústavu.

V roce 1887 prožilo Brno velkou technickou událost. Z ústavu se uskutečňuje přenos hudebních pořadů po telefonní lince do budovy Reduty, kde byla výstava soudobé techniky. V této době byly v Brně zaváděny první telefony. Schwarzovi tato příležitost nemohla ujít.

Jeho publikační činnost není nijak rozsáhlá, ale zato ani mnohomluvná. Co chce říci, činí přesně. Mimo uvedené závažné dílo je to jen několik časopiseckých příspěvků, např. Paralella mezi školním vzděláváním a vychováváním dětí vidoucích a slepých - Učitelské listy 1879; K otázce oboustranného slepeckého tisku - Der Blindenfreund 1881; O významu vzdělání slepců - tamtéž 1989. Věnoval se také práci uvedení do Braillova notového systému aj.

Počátkem roku 1888 se J. Schwarz odebral na trvalý odpočinek do svého rodiště. Jako výraz velké vážnosti byl zde zvolen čestným doživotním starostou.

S J. Libanskym byli velkými přáteli. Jemu zanechal svou pozůstalost, ve které byl i rukopis Návod k výchově a vzdělávání slepých. Pozůstalost se po smrti Libanského k velké škodě nedochovala. Ještě lépe bychom poznali Schwarzovy pedagogické zásady.

Ve své době patřil k nejautoritativnějším osobnostem v praxi i teorii výchovy a vzdělávání nevidomých. Dokazuje to i ta skutečnost, že se v roce 1889 už jako penzista zúčastnil prvního Dne učitelů nevidomých pořádaného v Praze, kam byl pozván přednést hlavní referát. Jeho osobnost se v oboru uvádí jako vysoce tvůrčí.

V roce 1883 byl vyznamenán Záslužným křížem s korunou. Z dalších cen a vyznamenání to jsou: Čestný člen izraelitského ústavu pro nevidomé ve Vídni, medaile francouzské Filantropické společnosti, několik dalších diplomů aj.

------------------------------

Poznámka: Dochoval se výtisk hudebniny z roku 1875 vydaný v Lausanne.

zpět do textu





Václav Novák


(1842-1910)

Učitel, později řídící učitel v ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech.

Podílel se na kodifikaci Braillova písma pro český jazyk. Svůj návrh uveřejnil v časopise Posel z Budče roku 1891, kdy už byly známé návrhy Malého i Schwarzovy. Navrhoval pouze dílčí změny.

V ústavu působil od roku 1862 do roku 1908.




-----------------------------

HTML podobu tohoto čísla Brněnského občasníku
připravil:
Jan Pokorný.

Graficky optimalizováno pro
MS Internet Explorer 5.0,
rozlišení 800 x 600 True Color

* * * * *